S badatelem Jaroslavem Marešem a Lacem Lahodou, předsedou Společnosti pro výzkum historického podzemí, podnikneme průzkumné expedice do nedostupných podzemních komplexů pod Českou republikou. Nahlédneme do opuštěných protiatomových krytů, podzemních továren nebo neprobádaných podzemních komplexů.
Sledujte zde: www.televizeseznam.cz/porad/tajemne-podzemi
TIP NA VÝLET.
Další z příspěvků týkajících se Krušných hor a jejich montánních památek. Prozkoumejte geologii a bohatou hornickou historii našich pohraničních hor a nechte se inspirovat třeba na víkendový výlet.
Krušné hory patří mezi nejvýznamnější těžební lokality na území Česka. Celé pohoří je protkáno stovkami kilometrů důlních chodeb, z nichž některé jsou starší než 500 let. Kam ale vyrazit, když se chcete o těžbě dozvědět víc a zavítat i do podzemí? Následující tipy vám představí nejatraktivnější lokality západní části Krušných hor. Při výletu do této oblasti je téměř povinností začít v Jáchymově. Město v roce 2016 oslavilo 500 let od založení, může se pochlubit řadou zajímavostí a je dobře dostupné autobusem z Ostrova nebo Karlových Varů. Nejprve si prohlédněte Muzeum Královská mincovna, které nabízí pohled do historie města, geologické sbírky, slavné jáchymovské tolary, uranové barvy nebo expozici třetího odboje. Otevřeno je celoročně. Od letoška lze na jednu zvýhodněnou vstupenku navštívit kromě muzea i nedalekou Štolu č. 1. Tady si můžete projít 300 metrů dlouhou štolu z padesátých let 20. století a zhlédnout dopravní nebo vrtací techniku i další exponáty. Štola je otevřená od května do října. Za vidění stojí také přilehlý areál bývalého vězeňského tábora Svornost, kde se nacházejí repliky oplocení a strážních věží nebo původní korekce. Po cestě k táboru si zvenku prohlédnete důl Svornost.
Náš výlet teď pokračuje do nedalekých Abertam. Můžete se tam opět dopravit autobusem – a při čekání na zastávce v Jáchymově si zkrátit čas nahlédnutím do děkanského kostela sv. Jáchyma a sv. Anny z počátku 16. století. Abertamy leží v důlním revíru významném těžbou cínu. Kousek od města doporučujeme navštívit největší cínový důl v českém Krušnohoří, založený roku 1545. Jde o národní kulturní památku důl Mauritius s prohlídkovou štolou Kryštof. Ve 400 metrů dlouhé štole uvidíte úseky ražené ručně pomocí želízka a mlátku i partie rozšiřované metodou sázení ohněm. Hlavním lákadlem je ohromná podzemní komora na konci štoly – dobývka o délce 65 metrů, šířce 4–9 metrů a výšce v průměru 15 metrů. Důl Mauritius má pro veřejnost otevřeno od května do konce září. Další zajímavostí je soukromé hornické Minimuzeum. To je přístupné po celý rok a na velice malém prostoru nabízí expozice minerálů, staré hornické lampy nebo kahany.
Třetím městem, které stojí za návštěvu, je Horní Blatná. Z Abertam sem pohodlně dojedete autobusem. V historickém hrázděném domě č. p. 127 najdete Muzeum Horní Blatná s expozicí těžby cínu, modely důlní techniky, mineralogickými sbírkami nebo kolekcí cínového nádobí. Otevřeno je od května do září. Krátkou procházkou pak dojdete za město k přírodní památce Vlčí jámy, která vznikla těžbou cínových rud. Dnes se v dobývkách vlivem specifického vzdušného režimu tvoří jeskynní led, což je velká atrakce především v létě. Vlčí jámy jsou celoročně volně přístupné. Z Horní Blatné se můžete vrátit autobusem, pokud vám však zbyde čas, doporučujeme ještě vyrazit na Boží Dar nebo Klínovec. V Krušných horách se nachází mnoho zajímavých lokalit, na jejichž návštěvu
by nestačil ani týden. Ale pro jednodenní výlet za poznáním toho nejdůležitějšího jsou ideální právě Jáchymov, Abertamy a Horní Blatná.
Tento článek vyšel v časopise Přírodovědci.cz, magazínu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (číslo 3/2016).
Více článků a další informace o časopisu najdete na www.prirodovedci.cz/magazin.
cit.: JELEN, J. (2016): Po stopách krušnohorského dolování. Přírodovědci.cz, 2016, 3, 41.
Těžba rud přinesla do Krušných hor prosperitu. Jak se ale vyrovnat s jejím koncem?
Jedním z hlavních znaků, které odlišují člověka od ostatních živočichů, je zpracování surovin a používání nástrojů. Nejprve vyráběli naši předkové nástroje z kamene, později však objevili něco lepšího – kovy. Mezi první, s nimiž se lidé seznámili, patřilo zřejmě zlato. Postupem času přibývaly další, jako měď, cín, olovo nebo železo. Člověk se je učil těžit, zpracovávat a využívat. Hornictví vždy lákalo mnoho pracovníků, kteří si blízko dolů zakládali svá sídla.
Těžba nerostných surovin je však dost specifická. Období vysokých výnosů a zisků střídají etapy úpadku a nutnost hledat jiné zdroje příjmů. V Česku jsou jednou z významných těžebních lokalit Krušné hory, kde dobývání a zpracování rud probíhá již od doby bronzové. Pojďme se tedy podívat na osudy několika krušnohorských hornických sídel.
Jáchymov: od stříbra k uranu
Nedaleko Karlových Varů leží město Jáchymov. Proslavilo se počátkem 16. století, kdy zde díky objevu stříbra vypukla doslova stříbrná horečka. Sjížděli se sem horníci z Čech i sousedního Saska a město se stalo jedním z nejlidnatějších v království. Vyrazilo se zde přes 1 milion kusů stříbrných mincí, takzvaných tolarů, a za sto let se vytěžilo přes 400 tun stříbra. Na začátku 17. století ovšem zásoby drahého kovu došly a město postihl úpadek. Přesto se dál v menší míře dobývaly kobaltové rudy, používané k barvení skla a porcelánu. Dlouhá léta naráželi horníci v dolech na černý kámen, který znamenal konec stříbrné žíly. Jeho nález přinášel smůlu, a proto byl nerost pojmenován smolinec. Roku 1789 v něm chemik Martin Heinrich Klaproth objevil prvek uran a také zjistil, že se ze smolince dají vyrobit jedinečné uranové barvy.
Díky tomu byla oprášena zapomenutá sláva Jáchymova. V bývalých stříbrných dolech se začaly těžit uranové rudy a ve městě vznikla továrna na výrobu barev. Roku 1898 identifikovali Marie Curie- -Skłodowská a Pierre Curie v odpadu z této továrny dva nové prvky, radium a polonium. Radium se stalo velmi žádaným a Jáchymov byl počátkem 20. století jeho největším výrobcem na světě. Nejtemnější období města nastalo po druhé světové válce, kdy se v dolech těžil uran pro jaderné zbraně Sovětského svazu. Mezi lety 1945–1963 ho bylo vyprodukováno přes 7 000 tun. Rudu zde dobývalo obrovské množství pracovníků, mezi nimi i političtí vězni. Během necelých dvaceti let byla zdejší krajina výrazně přetvořena zakládáním obrovských výsypek, které jsou v okolí města stále patrné. Po ukončení těžby uranu byly téměř všechny doly zavřeny. V provozu je nyní pouze důl Svornost ze 16. století, odkud se čerpá voda s obsahem radonu pro lázeňské účely. V Jáchymově stojí první radonové lázně na světě, založené roku 1906, které slouží k léčbě pohybového ústrojí. Dnes jsou jedním ze symbolů města a důležitým zdrojem příjmů. Na hornickou minulost se tu ale nezapomíná. V Jáchymově a jeho okolí se turisté mohou projít po desítkách kilometrů tematických naučných stezek nebo navštívit muzeum Královská mincovna či Štolu č. 1.
Abertamy: čím se živit, když dojde ruda?
Dalším příkladem hornického sídla jsou krušnohorské Abertamy. Nejprve se zde dobývalo stříbro, poté cín k výrobě nádobí. Po vyčerpání zásob těchto rud se ovšem museli místní horalové přeorientovat na jiný způsob obživy. Někteří se začali věnovat krajkářství, jiní výrobě umělých květin. Úspěch slavil také abertamský kozí sýr ochucený bylinkami. Zásadní průlom přišel v polovině 19. století se založením továrny na rukavičky. Zdejší výrobky z kozí kůže byly vyhlášené vysokou kvalitou i rozmanitostí vzorů. Největší rozkvět zažily Abertamy po první světové válce, kdy výroba rukavic živila přes 11 500 lidí z města a okolí. Po druhé světové válce ovšem produkce postupně klesala, až koncem 20. století zanikla. Dnes žijí Abertamy především z cestovního ruchu. Jejich okolí nabízí v zimě mnoho běžkařských a sjezdových tratí, v létě zase příležitosti pro pěší i cyklistickou turistiku.
Přebuz: zpátky k přírodě
Zcela odlišný vývoj měla pohraniční obec Přebuz. Ve zdejších dolech se od 16. století ve velkém těžil cín. Největší prosperity bylo dosaženo během 18. století, ale po vyčerpání dostupných zásob nastala stagnace. Roku 1933 došlo k obnovení těžby, před 2. světovou válkou mělo město přes 3 000 obyvatel a během ní zásobovaly doly průmysl nacistického Německa. Po roce 1945 byly šachty zavřeny a likvidovány, což vyústilo v úpadek spojený s úbytkem obyvatel. Nyní je Přebuz hlavně rekreačním střediskem. Sice jí náleží status města, znovu přiznaný roku 2007, ovšem v roce 2012 šlo o město s nejméně obyvateli v Česku – žilo tu jen 74 lidí. Konec těžby znamenal příležitost ke znovuobnovení a ochraně přírody. Bylo zde vyhlášeno několik přírodních parků i národních přírodních rezervací. Torza těžebních závodů však v okolí Přebuzi najdete dodnes.
Významné kulturní dědictví
Těžba nerostných surovin po sobě zanechává velké množství hmotných i nehmotných památek, o které se v posledních letech zajímá stále více lidí. Tyto památky svědčí o vyspělosti a zručnosti našich předků a jsou atraktivním zdrojem poznání. Díky své bohaté hornické historii je krajina Krušnohoří spolu s některými sídly na české i německé straně hranice nominována k zápisu na seznam světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Tento článek vyšel v časopise Přírodovědci.cz, magazínu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (číslo 1/2016).
Více článků a další informace o časopisu najdete na www.prirodovedci.cz/magazin.
cit.: JELEN, J. (2016): Pestré osudy hornických sídel. Přírodovědci.cz, 2016, 1, 20–21.
Když jsem začal organizovaně chovat kanáry a sdružovat se ve spolku, bylo mi nápadné velké množství přátel ze severní Moravy. Vedle toho i náš Ústecký kraj je poměrně dosti početně zastoupen. Je snad náhoda, že jde o hornické kraje? V tomto případě nejspíše ano, ale spojení horníků a kanárů bylo kdysi více než úzké.
V počátku historie chovu tohoto pěnkavovitého ptáka bylo jeho držení vyhrazeno bohatším vrstvám. Pěkný zpěv „cukrového ptáčka“ (pro jeho údajnou oblibu cukrové třtiny) bavil panstvo tehdy hlavně jižní Evropy. Španělé také téměř století drželi na jeho chov monopol tím, že prodávali jen samečky. Až teprve koncem 16. století se jeho chov stával masovějším a šířil se z Itálie přes Tyroly do Německa a dále do celé Evropy. Jeho chov na mnoha místech Německa popisuje už Gessner v roce 1669. Byly to však Tyroly, kde chov tohoto žlutého zpěváka dosáhl zakrátko svého prvního rozmachu. V okolí města Imst nedaleko Innsbrucku bylo množství stříbrných i jiných rudných dolů a kanáři zde byli chováni ve velkém množství horníky jak pro výdělek, tak i pro ukrácení času. Z města a okolí se stalo centrum obchodu s kanáry, kteří se vyváželi již do mnoha zemí.
Harcký kanár a horníci
Po vyčerpání rud horníci odešli a dnes po slávě, tohoto kdysi nejproslulejšího centra chovu kanárů, není ani stopy. Část horníků odešla počátkem 18. stol. do Německého pohoří Harc, kde hlavně v městečku St. Andreasberg založili nové domovy a nalezli výnosné zaměstnání v tamních rudných dolech. Přirozeně si s sebou přinesli i nepostradatelné žluté domácí přátele. Založili zde další slavnou etapu chovu našeho zpěvného kanára. Z těchto dob se také traduje užívání kanárů horníky v dolech. Jde o vyprávění pamětníků a historky z různých zdrojů. Pokud jde o naše země, navštívil jsem několik hornických muzeí, strávil jsem mnoho hodin bádáním v archivech a knihovnách, prošel jsem si též některé historické štoly, ale nic konkrétního! Je potřeba představivosti a bujné fantazii, aby se člověk vžil do dávné historie a ještě více si vážil drobného ptáčka, který v dolech sdílel s horníky jejich osud. Z novější doby posledních sto let jsou informace již častější a relativně dobře je jejich role dokumentovaná při záchranářských akcích v první polovině 20. století.
Proč vlastně horníci do dolů kanáry brali? Při své práci byli kdysi, stejně jako dnes, ohrožování důlními plyny. Na prvním místě jde už o prostý nedostatek kyslíku, který se spotřebovává dýcháním nebo například tlením dřeva. Dále je to kysličník uhličitý z výronů a též oxidací z hoření. Není jedovatý, ale při jeho obsahu nad 3% se člověk dusí a upadá do bezvědomí. V uhelných dolech jde hlavně o výbušné směsi metanu a vzduchu a potom prudce jedovatý oxid uhelnatý, který vzniká po důlních požárech či výbuších nebo zapařením uhlí. Tyto nebezpečné plyny nebo pokles koncentrace kyslíku horníci kdysi sledovali různými způsoby, například zapálenou svíčkou na hornické helmě.
Vynález pana Davyho
Od roku 1815 se začala užívat Davyho bezpečnostní lampa, která informovala výškou nebo zabarvením plamene o výskytu plynů. Jedním z nejčastějších a nejlevnějším způsobem detekce tohoto důlního nebezpečí bylo užívání ptáků, nejčastěji kanárů. Byli zkoušeni i jiní ptáci nebo později dokonce i myši, ale kanár svým nepřetržitým zpěvem, světlou barvou a neustálým pohybem byl ideálním objektem v tmavém prostředí dolů. Kanár vystavený účinku oxidu uhelnatého se začne nejdříve na bidle znatelně kymácet, ještě než spadne, což je mnohem lepší indikátor než strnulý postoj, který zaujímá zasažená myš.
Důvodem větší citlivost kanárů na jedovaté plyny ve srovnání s člověkem je jejich mnohem rychlejší metabolismus, rychlejší dechová a srdeční frekvence. Jedovaté plyny se vstřebávají také díky vzdušným vakům, a proto mnohem rychleji a zasažení ptáci pocítí dříve než člověk. Podrobná šetření, vzhledem k užívání kanárů při záchranných pracích, oficiálně prováděl začátkem 20. století Báňský úřad Spojených států. Tento úřad byl vytvořen v roce 1910 po několika rozsáhlých důlních katastrofách a prosadil též od roku 1913 regulérní užívání kanárů, vzhledem k dobrým zkušenostem s nimi. Ve Velké Británii bylo jejich užívání oficiálně zřízeno od roku 1911 a byly určeni dva ptáci na každou jámu.
Kanáři se chovali ve voliérách při záchranářských stanicích důlních společností v celé Evropě, Severní Americe i v Austrálii. Byli také vykupováni od soukromých chovatelů, kteří se zbavovali ptáků se špatným zbarvením, či různými chybami, daly se použít též samičky. Záchranáři byli vycvičení pozorovat ptáky po celou dobu pobytu v dole např. po výbuchu nebo při likvidaci požáru porubu. Záchranářská četa brala s sebou ptáky do podzemí v malých dřevěných či kovových klecích. Při prvních známkách úzkosti, při jakékoliv změně jejich chování, se horníci či záchranáři vydali zpět na čerstvější vzduch. Při zasažení plyny ptáci sedí na bidlech s křídly svěšenými dolů, často si skrývají hlavičky či dýchají s otevřeným zobákem. V dalším stádiu padají z bidla. Horníci nenechali stav dojít až takto daleko, ale opouštěli nebezpečná místa dříve, takže k úmrtí ptáků docházelo jen ojediněle. Kanár byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou. V pozdějších letech byly vyráběny i speciální klece firmy Perspex, které měly vyvrtané otvory na přední stěně a když pták spadl z bidla, tyto otvory se uzavřely a pták se oživil přívodem kyslíku a mohl být znovu použitý.
Zajímavý popis použití kanárů včetně fotografií se dochoval z důlního neštěstí na dole č. 10 uhelné společnosti Hanna v Ohiu z 16. března 1940. Tehdy po výbuchu plynu zahynulo 72 horníků, mezi nimi podle jmen (Bakos, Bobka, Hrabak, Kroptkay, Sklenicka, Vrba) i několik Čechů. První vysvobozený horník byl též českého původu a jmenoval se Frank Opatrny (Nomen Omen). Při likvidaci tohoto neštěstí měli záchranáři k dispozici osm kanárů. Jejich nepřetržité prozpěvování bylo v příkrém kontrastu s pohřební náladou, jež visela ve vzduchu. Žlutí zpěváci vzbuzovali veliký respekt, neboť byli předurčeni jako mučedníci k ochraně života mužů, kteří prohledávali rozmetané důlní chodby a pátrali po těch, co přežili.
Poslední píseň ? Ne tak docela
Po 2. světové válce se osud kanárů v dolech začal naplňovat. K detekci plynů se stále více užívaly moderní přístroje a práce v podzemí se stávala nesrovnatelně bezpečnější. V Německu se přestali důlní kanáři užívat v roce 1951. Ale ve Velké Británii a v Austrálii byly až v 70. letech přijaty zákony, kde byla i opatření proti užívání ptáků v dolech.
Poslední zpráva od BBC z roku 1986 hovoří o vyřazení zbývajících 200 vysloužilých kanárů z britských dolů a jejich úplném nahrazení elektronikou. V současné době jsou staré klece na kanáry, některé ještě se znaky německých producentů, což byla jistá ochranná obchodní známka, objektem zájmu sběratelů starožitností. Existuje mnoho obrazů i soch, kde jsou kanárci v dolech nebo s horníky zobrazeni. V angličtině je též běžně užíváno okřídlené úsloví „Kanárek v dole“, který má zhruba stejný význam jako u nás spojení „Pokusný králík“.
Zdálo by se tedy, že na tuto velmi užitečnou roli našich miláčků budeme už jen s nostalgií vzpomínat. Ovšem během války v Perském zálivu vojáci oprášili staré poznatky a k detekci bojových otravných plynů s sebou vezli i živé ptáky – kuřata a holuby. I reportéři CNN měli na svém stanovišti, z kterého vysílali zpravodajství přímo na frontě v Iráku, párek andulek za stejným účelem jako kdysi horníci v dolech, když čekali na varování malých přátel v případě nebezpečí ve vzduchu. Naše země má vynikající vojenskou protichemickou jednotku, ale je třeba si uvědomit že moderní přístroje reagují jen na známé plyny, na které se musí seřídit, kalibrovat atd. Pták, jako živý organizmus, reaguje na vše jedovaté, i dosud nepoznané, popřípadě i na exotické a neznámé škodliviny. Z toho vychází i nový vynález pracovníků Kalifornské univerzity v Berkeley Borise Rubinského a Yonga Huanga, kteří sami mluví o „Kanáru v mikročipu“. Jde v principu o jednu živou buňku spojenou do vodivého elektrického obvodu v čipu, která v případě poškození čímkoliv životu škodlivým, způsobí změny napětí a tím vyšle signál počítači. Jde o moderní technologii biomonitoringu, který začal kdysi před staletími primitivním užitím kanárků v dolech.
Text: Karel Edelmann
Peníze jako komodita existovaly již za středověkých a raně novověkých dob. Jeden z příkladů můžeme najít i na území Čech. Razit peníze bylo odjakživa výsadou vládců. Ve středověké Evropě, ovládané feudálním zřízením s jeho spletitými vazbami, se transformovala v institut, jehož název v české podobě zněl „mincovní regál“. Panovník měl také obvykle právo na veškeré bohatství skryté v zemi a na základě tohoto práva mohl za úplatu – nejčastěji část vytěženého – propůjčovat privilej ze země těžit; tato privilej se celkem nepřekvapivě nazývala „horní regál“.
Tyto názvy mají vcelku prozaický původ. V královské komoře (zamykatelné místnosti, kde se fyzicky ukládaly zisky koruny) to byly takové prkenné police, do kterých se ony peníze ukládaly. Regály.
Jenomže, ono se řekne razit mince!
Abyste něco takového mohli provozovat, musíte mít kov, ze kterého byste mince razili. A to ve středověku a počínajícím novověku znamenalo především stříbro. Kdo mohl na svém území těžit stříbro, byl v jasné výhodě. Nejen že mu horní regál vynášel slušný díl (v Čechách osminu) samotné vytěžené rudy přímo, každý, kdo chtěl proměnit své vlastní stříbro na mince, musel ještě zaplatit další osminu. Tato směna probíhala v královské mincovně, kam dotyčný přivezl neražené stříbro a obdržel za ně příslušný počet mincí, po odečtení „poplatku“.
Panovník, na jehož území stříbrné doly byly, měl tedy jasnou výhodu před tím, který musel mincovní kov draze nakupovat. Samotné výnosy z ražby mincí byly v různém čase, místě a druhu mince značně rozdílné, nicméně vládci obvykle potřebovali razit mince menších hodnot, potřebné pro místní směnu. Jejich výrobní náklady se ovšem nelišily od nákladů na mince hodnotnější, a pokud by se stříbro pro ně muselo nakupovat, ražba se snadno mohla stát prodělečným podnikem. Není proto divu, že do řady oblastí Evropy pronikaly mince ze sousedních území a že panovníci bez zdrojů stříbra sahali často k ražbě takzvaných kreditních měn, tedy měn bez obsahu stříbra, které měly na trhu stejné postavení jako dnešní nekrytá platidla.
Není tedy pravda, že nekryté peníze jsou moderní výmysl; byly tu minimálně od středověku a v dobře organizovaných státech (zejména v Německu a habsburských zemích) fungovaly, alespoň v některých dobách, dostatečně na to, aby splnily hlavní účel. Samozřejmě, nesmělo se to přehánět a podstatné pro jejich funkčnost zůstávalo, zda území, na kterém obíhaly, mělo silnou a dobře organizovanou státní správu a nebylo vystaveno politickým a ekonomickým výkyvům Kreditní mince však nešlo použít pro mezinárodní obchod, protože obchodníci požadovali platbu v měně s příslušným objemem drahého kovu. Co s finančním nástrojem, jehož užitnost končila na hranicích vévodství či království? Tento problém překlenula až moderní doba se svými obchodními dohodami, Světovou bankou a volnou směnitelností měn. Aplikace kreditní měny na celý svět tedy není náhlou ekonomickou katastrofou, ale prudkým rozšířením starého principu, který dřív platil jen v omezených lokalitách, ve světovém měřítku. Z hlediska historika nic nečekaného.
Stříbrný zlatý
Na počátku šestnáctého století se velká ložiska stříbra v Evropě nacházela de facto pouze na třech místech: v Sasku, Čechách a Tyrolsku.
V českých zemích se to týkalo především Kutné Hory. Ta zajišťovala českému panovníkovi značnou výhodu, co se ražby mincí týkalo, navíc tu byla v provozu i mincovna. Ta byla silnou institucí, která fungovala prakticky zcela svébytně; vzhledem ke složité politické situaci v Čechách došlo k ustanovení dohod mezi panovníkem a šlechtou, které znamenaly, že například Vladislav Jagellonský prakticky nemohl do činnosti mincovny nijak zasahovat; všechna jeho práva byla postoupena jeho šlechtickým věřitelům; králi často z mincovny neplynulo do pokladny vůbec nic.
V českých zemích, které si nesly od husitských dob cejch kacířů a až do konce 15. století byly od západní Evropy izolovány hospodářským embargem, bylo prostě leccos jinak. Mnohdy dokonce tak jinak, že to bylo naopak. Každopádně bylo zcela unikátní, a to na celém světě, že nejkvalitnější české mince razil nikoli král, ale šlechtická rodina, jejíž příslušnost k aristokracii nebyla nijak starého data a dříve v Chebu obchodovala s textilem.
Že se v Krušných horách nachází velké zásoby stříbra, se vědělo už dávno. Dosud však všechny doly byly otevřeny na saské straně hor s centrem ve Freibergu. Současně došlo v ražbě stříbrných mincí na území Evropy k převratu. Ražba menších mincí se pozvolna přestávala vyplácet. Pokud chtěl někdo na ražbě vydělávat, musel se soustředit na ražbu vyššího nominálu.
Pokusy zavést nový metrologický standard se objevovaly již dřív, nicméně časem se zvolna sbližovaly. Cílem se stalo nahradit dosavadní zlatou minci, nejvíc ceněnou v obchodu, stříbrným ekvivalentem. Těmto stříbrným mincím se proto začalo říkat „zlatník“ (guldiner), aby byla jasná jejich návaznost na rýnský zlatý, k němuž byla jejich hodnota vztažena. Nový typ mince představoval prostě stříbrnou minci, která zachovávala se „nejstandardnější“ zlatou poměr 1 : 1. Razit místo drobných takové mince se samozřejmě vyplácelo. Byl to stejný rozdíl, jako byste za téměř stejných nákladů tiskli stokoruny nebo tisícikoruny.
Táta dolarů
Objev stříbrných žil na české straně Krušných hor byl proto v dané situaci závažným činitelem ve hře. A do té vstupuje nový hráč, ambiciózní šlechtický rod Šliků. Základy jeho slávě položil Kašpar Šlik, mimořádně schopný muž, který to za císaře Zikmunda, lišky ryšavé, dotáhl až na kancléře. Poté sloužil i jeho nástupci na trůně Albrechtu Habsburskému. Spory o to, které listiny mu skutečně králové stvrdili a které si mazaný a bezskrupulózní kancléř vydal sám a opatřil pečetí, kterou měl v držení, se vedou dodnes. Je však jisté, že uznání řady z nich Šlikové dosáhli a ty pak položily základ jejich prudkému vzestupu. Ten nepřišel jen tak; o majetky se tehdy bojovalo stejně úporně jako dnes. Do úspěšného konce dotáhl boj Kašparův bratr Matyáš, který získal Loketsko, ale i Falknovsko (Sokolovsko) a především panství Ostrov nad Ohří, které bylo pro další vývoj nejdůležitější, protože na jeho území se nacházel pozdější Jáchymov.
Když roku 1512 dva hledači odhalili v Krušných horách silné ložisko vysoce kovnaté rudy a odborníci ze saské strany hor doporučili těžbu, ani bohatí Šlikové na její zahájení neměli finance, natožpak zkušenosti. Proto podle dobových zvyklostí pronajali těžbu zkušeným podnikatelům v oboru, takzvaným kverkům. Lze předpokládat, že všichni pocházeli ze Saska. Se samotnou těžbou bylo započato až roku 1516, kdy v hlubokém údolí vznikla hornická osada. V souladu s tradicí, která přidělovala důlním revírům jména světců, padla volba na svatého Jáchyma a Sanctus Joachims Thal, tedy Údolí svatého Jáchyma, byl na světě. Od tohoto pojmenování se posléze odvinul název nové mince; nazývala se Sanctus Joachims Thaler, později jen „Joachimsthaler“ a nakonec jen „Thaler“ – z čehož vzniklo české tolar, nizozemské daaler a americké dolar.
Nákupy peněz
Šlikovské podnikání bylo od samého počátku svázáno se saskými zájmy a trhy v Lipsku. Nicméně s vývozem vytěženého stříbra do Saska to nebylo jednoduché; bylo totiž zakázáno vyvážet neražené stříbro mimo území Království českého. A Šlikové si nemohli dovolit českou šlechtu příliš dráždit, před sotva deseti lety skončila „loketská válka“, do níž zemská šlechta zasáhla, a to nikoli na straně Šliků. Mnozí z jejich nepřátel by takovou příležitost nenechali využitou.
V čí hlavě se zrodil nápad zřídit mincovnu, už nevíme, každopádně byl geniální. V cestě ležel jediný problém; ražba mincí byla výsostným královským právem. Šlikové proto zahájili jednání jak s mladičkým králem Ludvíkem Jagellonským, respektive jeho poručníkem, braniborským markrabím Georgem Hohenzollernem, tak se zemskou šlechtou. U té byli úspěšnější, když se jim na zřízení mincovny podařilo hmotně zainteresovat několik vlivných aristokratů. Řečeno moderní terminologií je prostě zkorumpovali příslibem podílu na ziscích mincovny. 9. ledna 1520 zemský sněm vydal Šlikům usnesení, které jednak povolilo zřízení mincovny, jednak určilo metrologické parametry mincí, které tam měly být raženy. Ačkoli tedy mincovní regál byl královskou výsadou, král do jejího narušování nemohl příliš mluvit. V Čechách byla a dodnes je spousta věcí jinak.
Od samého počátku činnosti se šlikovská mincovna soustředila na nový typ mince, onen „zlatníkový groš“. Přestože sněmovní usnesení Šlikům ukládalo z třetiny kovu razit české groše, není doloženo, že by k tomu někdy došlo. Pokud byly groše v jáchymovské mincovně vůbec vybíjeny, pak zcela jistě v podstatně menším množství. Do Saska se totiž vyvážet nedaly, jejich oběh tam byl zakázán, zato nové mince byly, po důkladném ověření jakosti, na lipský trh vpuštěny. Šlikové dokonce za tolary nakupovali v Sasku drobné mince, aby měli k dispozici nižší nominály na výplaty zaměstnancům. Bylo to levnější a jednodušší než jejich ražba. A tak se tyto nové mince staly, od samého počátku své existence, pouhou komoditou, zbožím, s nímž se obchodovalo stejně jako s jakýmkoli jiným. Své role peněz nabývaly teprve až poté, co byly na lipském trhu uvedeny do oběhu.
A ničemu a nikomu to nevadilo. Samotná skutečnost, že peníze nejsou měřítkem, ale komoditou, na finanční trhy nemůže mít závažnější vliv. Podstatou obchodu totiž je měnit jednu komoditu za druhou a jakákoli možnost „poměřit“ výnos ukazuje jen na to, jak byl jaký obchod „relativně“ úspěšný. To „relativně“ zdůrazňuji záměrně, protože úspěšnost obchodu může být vnímána z mnoha měřítek.
Skutečnost, že Šlikové nemuseli plýtvat kovem na ražbu nižších nominálů, přičemž zároveň nesměli vyvážet neražené stříbro, vedla k tomu, že nová mince se razila v ohromném množství. Zároveň její vstup na německé trhy znamenal, že vejde ve všeobecnou známost. Zde leží původ masového rozšíření a popularity tolaru a skutečnosti, že se název pak následně rozšířil na mnoho dalších typů mincí.
Text: Antonín Thurnwald (Psáno pro FINMAG.)
Literatura:
[1] Vorel, Petr: Od českého tolaru ke světovému dolaru, Rybka Publishers, 2003.
[2] Hloušek, Jan: Made in Jáchymov: http://www.jachymov-joachimsthal.cz/madeinjachymov.html
Víte, jak vypadá důl z letadla? Jára Cimrman by odpověděl, že důl je zkrátka díra do země. To je v zásadě pravda, ale není to pravda zdaleka celá. Hornická krajina je tvořena celou řadou takových „děr do země“. Jenže jak takovou krajinu důsledně probádat, když jsou šachty a odvaly historických dolů často skryty v obtížně prostupném, či zcela neprostupném houští? Současná krajina je jakousi malou učebnicí jejího historického vývoje. Jakým způsobem ji tedy číst? Odpověď můžeme nalézt v laserovém skenování prováděném z letadla (pokud byste se někdy setkali se zkratkou LiDAR, případně LLS, jde právě o zkratky pro technologii leteckého laserového skenování). Laserové skenování je propojené se systémem GPS a umožňuje prohlédnout „pod koruny stromů“, tedy skrz vegetaci. Až využití tohoto důmyslného systému umožnilo historikům, geologům a montánním archeologům poznat, jak pestrá je škála hornických projevů na povrchu krajiny, a kolik se jich zachovalo v dosud neprobádaných místech. Mohli také konečně pochopit významné souvislosti jednotlivých prvků v hornické krajině a získat vědecký materiál, který může být následně využit při řešení památkové ochrany a turistického využití konkrétních objektů či celých území, jako je tomu například v hornické krajině Krušnohoří.
Při podrobném zobrazení terénního reliéfu je vidět, jaký rozsah měla historická těžba nejrůznějších rud nebo surovin. Ta v mnoha regionech znamenala naprosto zásadní vývojovou etapu. Například velká část krušnohorských sídel by bez těžby cínu a stříbra pravděpodobně nikdy nevznikla. Díky využití laserového skenování se tu odkrývají nejen velké odvaly z uranové éry 50. a 60. let dvacátého století, ale také drobné středověké jámy, tiší svědkové nejstarších fází těžby, o kterých všechny písemné prameny mlčí.
Zajímají vás spíše než povrchové projevy těžby podzemní prostory starých dolů? Pak vězte, že hlubinnému dobývání téměř vždy předcházela povrchová těžba. Hlubinné dobývání navíc zároveň produkovalo hlušinu, tedy neužitkový materiál, který se venku vyhazoval na nejbližším místě, kde to bylo možné. Takto vzniklé odvaly jsou spolehlivým indikátorem přítomnosti, ale často i intenzity podzemních aktivit. Důvodů, proč se leteckým laserovým skenováním zabývat, je tedy více. Nejde jen o pestrost terénních památek, které přinášejí doklady o dávno minulých zlatých, stříbrných nebo cínových „horečkách“. Jde i o možnost těmto objektům lépe porozumět. Tato v poslední době nově psaná kniha historie krajiny usnadňuje předávání hodnot montánních památek dál, každému jen trochu vnímavému zájemci.
Letecké laserové skenování je samozřejmě jen jedním ze způsobů poznávání hornické krajiny. Při studiu hornické krajiny využívají odborníci také archivní materiály a historické báňské mapy, a další vědecké přístupy umožňující mezioborové studium hornické historie. Nakonec však i na počátku 21. století musí člověk vstoupit do terénu, prodírat se houštím a výsledky moderní technologie sám ověřit.
Sedíme v útulném teple krušnohorské hospůdky a těžké dubové stoly voní hutnou horkou polévkou. Po devítihodinové šichtě v podzemí přijde k chuti. Na to jak pozdě jsme vyfárali, jsme měli docela štěstí – přijít o čtvrt hodiny později, byl by kuchař už na cestě domů a nám by zbyly jen utopenci a nakládaný hermelín.
Však jsme také v hospodě v tuhle hodinu jediní hosté. Poloprázdný lokál je zalitý tlumeným světlem několika málo žárovek a náš hostitel a provozovatel dolu v jedné osobě vypráví své zážitky z podzemí…
„Ale víte co? Že občas člověk v podzemí slyší nebo vidí ledacos – to víme všichni. To je normální. Když jste v podzemí dlouho, tak vám začne fantazie pracovat a z temnoty štol a kapání vody jsou naráz obrysy postav, zvuky, šeptání – no hotový divadlo! Zvlášť když je tam člověk sám,“ povídá Pavel a my ostatní přikyvujeme. Však už se většině z nás přihodilo něco podobného. Kdo někdy v podzemí čekal sám na kamarády, zná to moc dobře – lidská mysl, unavená tmou a tichem začne i v sebemenším náznaku hledat podněty, na které je zvyklá.
„Jenže mě jednou permoníci vážně zachránili,“ povídá Pavel a v jeho tváři je znát, že to myslí smrtelně vážně. A začíná vyprávět, jak se jednoho dne pustil ve svém dole do průzkumu komína, ve kterém ještě nikdo nikdy nebyl…
Toho dne odvedl Pavel asi dvě výpravy turistů, které prováděl zpřístupněnou částí štoly. Na povrchu byl chladný, pošmourný den, jakých bývají v Krušných horách do roka desítky. Není divu, že krátce po poledni už další návštěvníci nepřicházeli. Pavel tedy zavřel pokladnu a vydal se do nitra hory na průzkum komína, který mu už delší dobu ležel v hlavě.
„No co. Komín byl krásně čistý, mírně šikmo ukloněný po žíle, prostě pohoda. Slanil jsem asi třicet metrů a obhlížel náraziště na mezipatrech. Když jsem přijel na místo, kde jsem čekal spodní patro, podařilo se mi rozhoupat se na laně a zachytit se ve štole, která do komína přicházela zleva.“
Pavel se tedy vydal na průzkum, jenže po několika metrech štola končila čelbou. Vrátil se tedy ke komínu, kde zůstal vyděšeně stát…
„Prostě se vracím ke komínu, oblečený do sedáku, že vylezu nahoru a v tom vidím, jak lano, po kterém jsem se sem dostal, visí prostředkem komína asi dva metry od hrany a mizí někam dolů. Já blbec si ho ve štole nepřivázal o ono vlastní vahou sjelo…“
Že porušil jedno z hlavních bezpečnostních pravidel, mu bylo jasné hned. Stejně jako to, že se odtud teď nemá jak dostat. Po hodině sezení na okraji jámy a promýšlení různých možností to vzdal. Bez pomoci, kterou si neměl jak zavolat, nebylo možné dostat se ven.
„Nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Už jsem to zabalil. Hotovo, říkám si, tady prostě zhebnu a možná za deset let mě tu někdo najde. Tak jsem si zapálil cigáro a najednou koukám, že se ten kouř chová nějak divně.“
Kouř z cigarety totiž nestoupal nahoru a do komína, ale pomalu mizel ve štole. Průvan! A kde je průvan, musí být i prostor. Šance to byla nevelká, vzduch mohl táhnout závalem, nebo neprůleznou sutí… ale byla to šance. Pavel se vydal sledovat kouř a v místě, kde mizel v počvě se dal do kopání. Pod vrstvou kamení se otevřel úzký průlez…
„Dostal jsem se do systému dobývek, kde zřejmě od těžby nikdo nebyl. Byly tam staré, zachovalé žebříky, snad čtyři sta let staré, nikde ani stopa po novodobém průzkumu. Jenže všechny štoly končily buď čelbou, nebo vedly do vertikální dobývky, kterou jsem bez lana přelézt nedokázal – natož se šplhat nahoru.“
Vrátil se tedy ke komínu, posadil se a odevzdaně zíral na lano visící snad dva metry od něj – ovšem nad propastí, jejíž hloubky nedohlédl. Mít tak něco, po čem by k němu došel… žebřík! Ano, ve starých dobývkách byly přece žebříky! Pádil tedy zpět, vybral pevný žebřík, snad tři metry dlouhý, kterým by pohodlně komín přemostil až na protější náraziště. Jenže brzy zjistil, že úzkým průlezem žebřík neprotáhne…
„No a pak mě to napadlo. Rozebral jsem žebřík tak, že z něj zbyla jen jedna postranice a jedna šprušle na konci. To už protáhnout šlo. No a tou šprušlí se mi pak podařilo zachytit lano a přitáhnout je k sobě.“
Od té doby Pavel Chaloupka věří na permoníky, a turistům, které provází po horních patrech dolu Lehnschafter, může vyprávět o jeden příběh navíc. I když – možná si to celé vymyslel. Aspoň to tvrdí inspektorům báňského úřadu. Protože, bavte se s úředníky o permonících…
Hluboko pod povrchem naší krajiny se skrývá tajuplný svět protkaný stovkami kilometrů důlních chodeb. Ty nejstarší z nich pamatují vládu středověkých králů a údery želízek dávných kovkopů. Objevte s námi nezapomenutelný příběh lidského umu, důmyslu a odvahy. Hornictví bylo odedávna spjato s rozkvětem horních měst i celých zemí.
Zlatá či stříbrná ruda stály nejen za rozvojem hmotného bohatství, ale jejich dobývání vedlo naše předky k hlubšímu poznání Země i přírodních zákonů. Hornictví tak stálo za rozvojem techniky i přírodních věd, jako je matematika či fyzika.
Prihlásiť