Když jsem začal organizovaně chovat kanáry a sdružovat se ve spolku, bylo mi nápadné velké množství přátel ze severní Moravy. Vedle toho i náš Ústecký kraj je poměrně dosti početně zastoupen. Je snad náhoda, že jde o hornické kraje? V tomto případě nejspíše ano, ale spojení horníků a kanárů bylo kdysi více než úzké.

V počátku historie chovu tohoto pěnkavovitého ptáka bylo jeho držení vyhrazeno bohatším vrstvám. Pěkný zpěv „cukrového ptáčka“ (pro jeho údajnou oblibu cukrové třtiny) bavil panstvo tehdy hlavně jižní Evropy. Španělé také téměř století drželi na jeho chov monopol tím, že prodávali jen samečky. Až teprve koncem 16. století se jeho chov stával masovějším a šířil se z Itálie přes Tyroly do Německa a dále do celé Evropy. Jeho chov na mnoha místech Německa popisuje už Gessner v roce 1669. Byly to však Tyroly, kde chov tohoto žlutého zpěváka dosáhl zakrátko svého prvního rozmachu. V okolí města Imst nedaleko Innsbrucku bylo množství stříbrných i jiných rudných dolů a kanáři zde byli chováni ve velkém množství horníky jak pro výdělek, tak i pro ukrácení času. Z města a okolí se stalo centrum obchodu s kanáry, kteří se vyváželi již do mnoha zemí.

Harcký kanár a horníci

Po vyčerpání rud horníci odešli a dnes po slávě, tohoto kdysi nejproslulejšího centra chovu kanárů, není ani stopy. Část horníků odešla počátkem 18. stol. do Německého pohoří Harc, kde hlavně v městečku St. Andreasberg založili nové domovy a nalezli výnosné zaměstnání v tamních rudných dolech. Přirozeně si s sebou přinesli i nepostradatelné žluté domácí přátele. Založili zde další slavnou etapu chovu našeho zpěvného kanára. Z těchto dob se také traduje užívání kanárů horníky v dolech. Jde o vyprávění pamětníků a historky z různých zdrojů. Pokud jde o naše země, navštívil jsem několik hornických muzeí, strávil jsem mnoho hodin bádáním v archivech a knihovnách, prošel jsem si též některé historické štoly, ale nic konkrétního! Je potřeba představivosti a bujné fantazii, aby se člověk vžil do dávné historie a ještě více si vážil drobného ptáčka, který v dolech sdílel s horníky jejich osud. Z novější doby posledních sto let jsou informace již častější a relativně dobře je jejich role dokumentovaná při záchranářských akcích v první polovině 20. století.

Proč vlastně horníci do dolů kanáry brali? Při své práci byli kdysi, stejně jako dnes, ohrožování důlními plyny. Na prvním místě jde už o prostý nedostatek kyslíku, který se spotřebovává dýcháním nebo například tlením dřeva. Dále je to kysličník uhličitý z výronů a též oxidací z hoření. Není jedovatý, ale při jeho obsahu nad 3% se člověk dusí a upadá do bezvědomí. V uhelných dolech jde hlavně o výbušné směsi metanu a vzduchu a potom prudce jedovatý oxid uhelnatý, který vzniká po důlních požárech či výbuších nebo zapařením uhlí. Tyto nebezpečné plyny nebo pokles koncentrace kyslíku horníci kdysi sledovali různými způsoby, například zapálenou svíčkou na hornické helmě.

Vynález pana Davyho

Od roku 1815 se začala užívat Davyho bezpečnostní lampa, která informovala výškou nebo zabarvením plamene o výskytu plynů. Jedním z nejčastějších a nejlevnějším způsobem detekce tohoto důlního nebezpečí bylo užívání ptáků, nejčastěji kanárů. Byli zkoušeni i jiní ptáci nebo později dokonce i myši, ale kanár svým nepřetržitým zpěvem, světlou barvou a neustálým pohybem byl ideálním objektem v tmavém prostředí dolů. Kanár vystavený účinku oxidu uhelnatého se začne nejdříve na bidle znatelně kymácet, ještě než spadne, což je mnohem lepší indikátor než strnulý postoj, který zaujímá zasažená myš.

Důvodem větší citlivost kanárů na jedovaté plyny ve srovnání s člověkem je jejich mnohem rychlejší metabolismus, rychlejší dechová a srdeční frekvence. Jedovaté plyny se vstřebávají také díky vzdušným vakům, a proto mnohem rychleji a zasažení ptáci pocítí dříve než člověk. Podrobná šetření, vzhledem k užívání kanárů při záchranných pracích, oficiálně prováděl začátkem 20. století Báňský úřad Spojených států. Tento úřad byl vytvořen v roce 1910 po několika rozsáhlých důlních katastrofách a prosadil též od roku 1913 regulérní užívání kanárů, vzhledem k dobrým zkušenostem s nimi. Ve Velké Británii bylo jejich užívání oficiálně zřízeno od roku 1911 a byly určeni dva ptáci na každou jámu.

Kanáři se chovali ve voliérách při záchranářských stanicích důlních společností v celé Evropě, Severní Americe i v Austrálii. Byli také vykupováni od soukromých chovatelů, kteří se zbavovali ptáků se špatným zbarvením, či různými chybami, daly se použít též samičky. Záchranáři byli vycvičení pozorovat ptáky po celou dobu pobytu v dole např. po výbuchu nebo při likvidaci požáru porubu. Záchranářská četa brala s sebou ptáky do podzemí v malých dřevěných či kovových klecích. Při prvních známkách úzkosti, při jakékoliv změně jejich chování, se horníci či záchranáři vydali zpět na čerstvější vzduch. Při zasažení plyny ptáci sedí na bidlech s křídly svěšenými dolů, často si skrývají hlavičky či dýchají s otevřeným zobákem. V dalším stádiu padají z bidla. Horníci nenechali stav dojít až takto daleko, ale opouštěli nebezpečná místa dříve, takže k úmrtí ptáků docházelo jen ojediněle. Kanár byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou. V pozdějších letech byly vyráběny i speciální klece firmy Perspex, které měly vyvrtané otvory na přední stěně a když pták spadl z bidla, tyto otvory se uzavřely a pták se oživil přívodem kyslíku a mohl být znovu použitý.

Zajímavý popis použití kanárů včetně fotografií se dochoval z důlního neštěstí na dole č. 10 uhelné společnosti Hanna v Ohiu z 16. března 1940. Tehdy po výbuchu plynu zahynulo 72 horníků, mezi nimi podle jmen (Bakos, Bobka, Hrabak, Kroptkay, Sklenicka, Vrba) i několik Čechů. První vysvobozený horník byl též českého původu a jmenoval se Frank Opatrny (Nomen Omen). Při likvidaci tohoto neštěstí měli záchranáři k dispozici osm kanárů. Jejich nepřetržité prozpěvování bylo v příkrém kontrastu s pohřební náladou, jež visela ve vzduchu. Žlutí zpěváci vzbuzovali veliký respekt, neboť byli předurčeni jako mučedníci k ochraně života mužů, kteří prohledávali rozmetané důlní chodby a pátrali po těch, co přežili.

Poslední píseň ? Ne tak docela

Po 2. světové válce se osud kanárů v dolech začal naplňovat. K detekci plynů se stále více užívaly moderní přístroje a práce v podzemí se stávala nesrovnatelně bezpečnější. V Německu se přestali důlní kanáři užívat v roce 1951. Ale ve Velké Británii a v Austrálii byly až v 70. letech přijaty zákony, kde byla i opatření proti užívání ptáků v dolech.

Poslední zpráva od BBC z roku 1986 hovoří o vyřazení zbývajících 200 vysloužilých kanárů z britských dolů a jejich úplném nahrazení elektronikou. V současné době jsou staré klece na kanáry, některé ještě se znaky německých producentů, což byla jistá ochranná obchodní známka, objektem zájmu sběratelů starožitností. Existuje mnoho obrazů i soch, kde jsou kanárci v dolech nebo s horníky zobrazeni. V angličtině je též běžně užíváno okřídlené úsloví „Kanárek v dole“, který má zhruba stejný význam jako u nás spojení „Pokusný králík“.

Zdálo by se tedy, že na tuto velmi užitečnou roli našich miláčků budeme už jen s nostalgií vzpomínat. Ovšem během války v Perském zálivu vojáci oprášili staré poznatky a k detekci bojových otravných plynů s sebou vezli i živé ptáky – kuřata a holuby. I reportéři CNN měli na svém stanovišti, z kterého vysílali zpravodajství přímo na frontě v Iráku, párek andulek za stejným účelem jako kdysi horníci v dolech, když čekali na varování malých přátel v případě nebezpečí ve vzduchu. Naše země má vynikající vojenskou protichemickou jednotku, ale je třeba si uvědomit že moderní přístroje reagují jen na známé plyny, na které se musí seřídit, kalibrovat atd. Pták, jako živý organizmus, reaguje na vše jedovaté, i dosud nepoznané, popřípadě i na exotické a neznámé škodliviny. Z toho vychází i nový vynález pracovníků Kalifornské univerzity v Berkeley Borise Rubinského a Yonga Huanga, kteří sami mluví o „Kanáru v mikročipu“. Jde v principu o jednu živou buňku spojenou do vodivého elektrického obvodu v čipu, která v případě poškození čímkoliv životu škodlivým, způsobí změny napětí a tím vyšle signál počítači. Jde o moderní technologii biomonitoringu, který začal kdysi před staletími primitivním užitím kanárků v dolech.

Text: Karel Edelmann

Peníze jako komodita existovaly již za středověkých a raně novověkých dob. Jeden z příkladů můžeme najít i na území Čech. Razit peníze bylo odjakživa výsadou vládců. Ve středověké Evropě, ovládané feudálním zřízením s jeho spletitými vazbami, se transformovala v institut, jehož název v české podobě zněl „mincovní regál“. Panovník měl také obvykle právo na veškeré bohatství skryté v zemi a na základě tohoto práva mohl za úplatu – nejčastěji část vytěženého – propůjčovat privilej ze země těžit; tato privilej se celkem nepřekvapivě nazývala „horní regál“.

Tyto názvy mají vcelku prozaický původ. V královské komoře (zamykatelné místnosti, kde se fyzicky ukládaly zisky koruny) to byly takové prkenné police, do kterých se ony peníze ukládaly. Regály.

Jenomže, ono se řekne razit mince!

Abyste něco takového mohli provozovat, musíte mít kov, ze kterého byste mince razili. A to ve středověku a počínajícím novověku znamenalo především stříbro. Kdo mohl na svém území těžit stříbro, byl v jasné výhodě. Nejen že mu horní regál vynášel slušný díl (v Čechách osminu) samotné vytěžené rudy přímo, každý, kdo chtěl proměnit své vlastní stříbro na mince, musel ještě zaplatit další osminu. Tato směna probíhala v královské mincovně, kam dotyčný přivezl neražené stříbro a obdržel za ně příslušný počet mincí, po odečtení „poplatku“.

Panovník, na jehož území stříbrné doly byly, měl tedy jasnou výhodu před tím, který musel mincovní kov draze nakupovat. Samotné výnosy z ražby mincí byly v různém čase, místě a druhu mince značně rozdílné, nicméně vládci obvykle potřebovali razit mince menších hodnot, potřebné pro místní směnu. Jejich výrobní náklady se ovšem nelišily od nákladů na mince hodnotnější, a pokud by se stříbro pro ně muselo nakupovat, ražba se snadno mohla stát prodělečným podnikem. Není proto divu, že do řady oblastí Evropy pronikaly mince ze sousedních území a že panovníci bez zdrojů stříbra sahali často k ražbě takzvaných kreditních měn, tedy měn bez obsahu stříbra, které měly na trhu stejné postavení jako dnešní nekrytá platidla.

Není tedy pravda, že nekryté peníze jsou moderní výmysl; byly tu minimálně od středověku a v dobře organizovaných státech (zejména v Německu a habsburských zemích) fungovaly, alespoň v některých dobách, dostatečně na to, aby splnily hlavní účel. Samozřejmě, nesmělo se to přehánět a podstatné pro jejich funkčnost zůstávalo, zda území, na kterém obíhaly, mělo silnou a dobře organizovanou státní správu a nebylo vystaveno politickým a ekonomickým výkyvům Kreditní mince však nešlo použít pro mezinárodní obchod, protože obchodníci požadovali platbu v měně s příslušným objemem drahého kovu. Co s finančním nástrojem, jehož užitnost končila na hranicích vévodství či království? Tento problém překlenula až moderní doba se svými obchodními dohodami, Světovou bankou a volnou směnitelností měn. Aplikace kreditní měny na celý svět tedy není náhlou ekonomickou katastrofou, ale prudkým rozšířením starého principu, který dřív platil jen v omezených lokalitách, ve světovém měřítku. Z hlediska historika nic nečekaného.

Stříbrný zlatý

Na počátku šestnáctého století se velká ložiska stříbra v Evropě nacházela de facto pouze na třech místech: v Sasku, Čechách a Tyrolsku.

V českých zemích se to týkalo především Kutné Hory. Ta zajišťovala českému panovníkovi značnou výhodu, co se ražby mincí týkalo, navíc tu byla v provozu i mincovna. Ta byla silnou institucí, která fungovala prakticky zcela svébytně; vzhledem ke složité politické situaci v Čechách došlo k ustanovení dohod mezi panovníkem a šlechtou, které znamenaly, že například Vladislav Jagellonský prakticky nemohl do činnosti mincovny nijak zasahovat; všechna jeho práva byla postoupena jeho šlechtickým věřitelům; králi často z mincovny neplynulo do pokladny vůbec nic.

V českých zemích, které si nesly od husitských dob cejch kacířů a až do konce 15. století byly od západní Evropy izolovány hospodářským embargem, bylo prostě leccos jinak. Mnohdy dokonce tak jinak, že to bylo naopak. Každopádně bylo zcela unikátní, a to na celém světě, že nejkvalitnější české mince razil nikoli král, ale šlechtická rodina, jejíž příslušnost k aristokracii nebyla nijak starého data a dříve v Chebu obchodovala s textilem.

Že se v Krušných horách nachází velké zásoby stříbra, se vědělo už dávno. Dosud však všechny doly byly otevřeny na saské straně hor s centrem ve Freibergu. Současně došlo v ražbě stříbrných mincí na území Evropy k převratu. Ražba menších mincí se pozvolna přestávala vyplácet. Pokud chtěl někdo na ražbě vydělávat, musel se soustředit na ražbu vyššího nominálu.

Pokusy zavést nový metrologický standard se objevovaly již dřív, nicméně časem se zvolna sbližovaly. Cílem se stalo nahradit dosavadní zlatou minci, nejvíc ceněnou v obchodu, stříbrným ekvivalentem. Těmto stříbrným mincím se proto začalo říkat „zlatník“ (guldiner), aby byla jasná jejich návaznost na rýnský zlatý, k němuž byla jejich hodnota vztažena. Nový typ mince představoval prostě stříbrnou minci, která zachovávala se „nejstandardnější“ zlatou poměr 1 : 1. Razit místo drobných takové mince se samozřejmě vyplácelo. Byl to stejný rozdíl, jako byste za téměř stejných nákladů tiskli stokoruny nebo tisícikoruny.

Táta dolarů

Objev stříbrných žil na české straně Krušných hor byl proto v dané situaci závažným činitelem ve hře. A do té vstupuje nový hráč, ambiciózní šlechtický rod Šliků. Základy jeho slávě položil Kašpar Šlik, mimořádně schopný muž, který to za císaře Zikmunda, lišky ryšavé, dotáhl až na kancléře. Poté sloužil i jeho nástupci na trůně Albrechtu Habsburskému. Spory o to, které listiny mu skutečně králové stvrdili a které si mazaný a bezskrupulózní kancléř vydal sám a opatřil pečetí, kterou měl v držení, se vedou dodnes. Je však jisté, že uznání řady z nich Šlikové dosáhli a ty pak položily základ jejich prudkému vzestupu. Ten nepřišel jen tak; o majetky se tehdy bojovalo stejně úporně jako dnes. Do úspěšného konce dotáhl boj Kašparův bratr Matyáš, který získal Loketsko, ale i Falknovsko (Sokolovsko) a především panství Ostrov nad Ohří, které bylo pro další vývoj nejdůležitější, protože na jeho území se nacházel pozdější Jáchymov.

Když roku 1512 dva hledači odhalili v Krušných horách silné ložisko vysoce kovnaté rudy a odborníci ze saské strany hor doporučili těžbu, ani bohatí Šlikové na její zahájení neměli finance, natožpak zkušenosti. Proto podle dobových zvyklostí pronajali těžbu zkušeným podnikatelům v oboru, takzvaným kverkům. Lze předpokládat, že všichni pocházeli ze Saska. Se samotnou těžbou bylo započato až roku 1516, kdy v hlubokém údolí vznikla hornická osada. V souladu s tradicí, která přidělovala důlním revírům jména světců, padla volba na svatého Jáchyma a Sanctus Joachims Thal, tedy Údolí svatého Jáchyma, byl na světě. Od tohoto pojmenování se posléze odvinul název nové mince; nazývala se Sanctus Joachims Thaler, později jen „Joachimsthaler“ a nakonec jen „Thaler“ – z čehož vzniklo české tolar, nizozemské daaler a americké dolar.

Nákupy peněz

Šlikovské podnikání bylo od samého počátku svázáno se saskými zájmy a trhy v Lipsku. Nicméně s vývozem vytěženého stříbra do Saska to nebylo jednoduché; bylo totiž zakázáno vyvážet neražené stříbro mimo území Království českého. A Šlikové si nemohli dovolit českou šlechtu příliš dráždit, před sotva deseti lety skončila „loketská válka“, do níž zemská šlechta zasáhla, a to nikoli na straně Šliků. Mnozí z jejich nepřátel by takovou příležitost nenechali využitou.

V čí hlavě se zrodil nápad zřídit mincovnu, už nevíme, každopádně byl geniální. V cestě ležel jediný problém; ražba mincí byla výsostným královským právem. Šlikové proto zahájili jednání jak s mladičkým králem Ludvíkem Jagellonským, respektive jeho poručníkem, braniborským markrabím Georgem Hohenzollernem, tak se zemskou šlechtou. U té byli úspěšnější, když se jim na zřízení mincovny podařilo hmotně zainteresovat několik vlivných aristokratů. Řečeno moderní terminologií je prostě zkorumpovali příslibem podílu na ziscích mincovny. 9. ledna 1520 zemský sněm vydal Šlikům usnesení, které jednak povolilo zřízení mincovny, jednak určilo metrologické parametry mincí, které tam měly být raženy. Ačkoli tedy mincovní regál byl královskou výsadou, král do jejího narušování nemohl příliš mluvit. V Čechách byla a dodnes je spousta věcí jinak.

Od samého počátku činnosti se šlikovská mincovna soustředila na nový typ mince, onen „zlatníkový groš“. Přestože sněmovní usnesení Šlikům ukládalo z třetiny kovu razit české groše, není doloženo, že by k tomu někdy došlo. Pokud byly groše v jáchymovské mincovně vůbec vybíjeny, pak zcela jistě v podstatně menším množství. Do Saska se totiž vyvážet nedaly, jejich oběh tam byl zakázán, zato nové mince byly, po důkladném ověření jakosti, na lipský trh vpuštěny. Šlikové dokonce za tolary nakupovali v Sasku drobné mince, aby měli k dispozici nižší nominály na výplaty zaměstnancům. Bylo to levnější a jednodušší než jejich ražba. A tak se tyto nové mince staly, od samého počátku své existence, pouhou komoditou, zbožím, s nímž se obchodovalo stejně jako s jakýmkoli jiným. Své role peněz nabývaly teprve až poté, co byly na lipském trhu uvedeny do oběhu.

A ničemu a nikomu to nevadilo. Samotná skutečnost, že peníze nejsou měřítkem, ale komoditou, na finanční trhy nemůže mít závažnější vliv. Podstatou obchodu totiž je měnit jednu komoditu za druhou a jakákoli možnost „poměřit“ výnos ukazuje jen na to, jak byl jaký obchod „relativně“ úspěšný. To „relativně“ zdůrazňuji záměrně, protože úspěšnost obchodu může být vnímána z mnoha měřítek.

Skutečnost, že Šlikové nemuseli plýtvat kovem na ražbu nižších nominálů, přičemž zároveň nesměli vyvážet neražené stříbro, vedla k tomu, že nová mince se razila v ohromném množství. Zároveň její vstup na německé trhy znamenal, že vejde ve všeobecnou známost. Zde leží původ masového rozšíření a popularity tolaru a skutečnosti, že se název pak následně rozšířil na mnoho dalších typů mincí.

Text: Antonín Thurnwald (Psáno pro FINMAG.)

Literatura:

[1] Vorel, Petr: Od českého tolaru ke světovému dolaru, Rybka Publishers, 2003.

[2] Hloušek, Jan: Made in Jáchymov: http://www.jachymov-joachimsthal.cz/madeinjachymov.html