S badatelem Jaroslavem Marešem a Lacem Lahodou, předsedou Společnosti pro výzkum historického podzemí, podnikneme průzkumné expedice do nedostupných podzemních komplexů pod Českou republikou. Nahlédneme do opuštěných protiatomových krytů, podzemních továren nebo neprobádaných podzemních komplexů.
Sledujte zde: www.televizeseznam.cz/porad/tajemne-podzemi
S badatelem Jaroslavem Marešem a Lacem Lahodou, předsedou Společnosti pro výzkum historického podzemí, podnikneme průzkumné expedice do nedostupných podzemních komplexů pod Českou republikou. Nahlédneme do opuštěných protiatomových krytů, podzemních továren nebo neprobádaných podzemních komplexů.
Sledujte zde: www.televizeseznam.cz/porad/tajemne-podzemi
Ve dnech 17.–19. května 2019 se v prostorách KD Žacléř uskutečnil již sedmý ročník mezioborové konference České podzemí. Akce se zúčastnilo přes třicet odborníků z různých oblastí, mezi které patří např. geologie, geografie, speleologie či památková péče, kteří vyslechli odborné příspěvky týkající se představení probíhajících výzkumů historického podzemí či pokroků při zpřístupňování důlních děl.
Na úvod prvního konferenčního dne přivítal přítomné starosta města Žacléř pan Aleš Vaníček, na kterého navázal s prvním příspěvkem Karel Novotný, ředitel zdejší obecně prospěšné společnosti Důl Jan Šverma, která mimo jiné provozuje hornický skanzen Žacléř. Následovala prezentace věnující se postupu zpřístupňování a zabezpečování spodních částí štoly Milá paní v Krušných horách, na kterou navázal Lukáš Falteisek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy s představením objevu biogenního bonazziitu (sulfid arzenu) ve štole Liebenfrauen v Mikulově. Po něm vystoupil Ondřej Malina (Národní památkový ústav v Lokti) s prezentací dvou projekty na průzkum, dokumentaci a prezentaci historického důlního podzemí v Kutné hoře. Po pauze na oběd se ke slovu dostal opět zástupce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kdy Jakub Jelen seznámil přítomné s probíhajícím výzkumem zaměřeným na role aktérů ve formování montánního dědictví Jáchymovska. Další téma bylo naopak ryze geologické, Josef Večeřa z Česká geologické služby představil srovnání a problémy s názvoslovím hierarchických plošných jednotek. V předposledním příspěvku seznámil přítomné Stanislav Stařík s geoturistickým potenciálem Národního geoparku Broumovsko a v závěrečném vystoupení představila Alena Zemanová (Město Odry) Flascharův důl v kontextu Krajiny břidlice (Nízký Jeseník).
První konferenční den byl zakončen podvečerní prohlídkou areálu Hornického skanzenu Žacléř – důl Jan Šverma, kde návštěvníci v rámci prohlídky navštívili tzv. špinavé šatny (řetízkárnu), cáchovnu nebo vystoupali na vrchol těžní věže jámy Jan. Následně zamířili do nově přístupné štoly Jitřenka, která je dlouhá zhruba 100 m a je zde k vidění i uhelná sloj. Prohlídka byla ukončena ve strojovně jámy Jan, kde se nachází původní těžní stroj, expozice věnovaná důlnímu vybavení či paleontologické nálezy. Po návratu z exkurze měli účastníci konference ještě možnost shlédnout dokumentární film Švýcarským Divokým západem (režie: Laco Lahoda). Druhý den byl věnován další exkurzi, tentokrát do bývalého měděného dolu Bohumír, který se nachází v areálu společnosti GEMEC-UNION a.s., v katastru obce Jívka (cca 20 km východně od Trutnova). Ve zdejším podzemí je zpřístupněný zhruba 400 m dlouhý prohlídkový okruh, který představuje geologickou strukturu sedimentárního ložiska. K vidění jsou zde staré dobývky, průzkumné díry, původní havířské nářadí, důlní telefon a také bývalá strojovna.
I přes letošní relativně nízký počet účastníků konference České opět splnila svůj účel. Přispěla k výměně znalostí a zkušeností mezi odborníky věnujícími se výzkumu či zpřístupňování historického podzemí, upevnila vzájemné vazby jednotlivých spolků či institucí a zároveň přispěla k popularizaci a propagaci projektu České podzemí. Příští ročník se konference s největší pravděpodobností uskuteční v krušnohorském Jáchymově. Jelikož tou dobou bude již známo, zda se zdejší montánní dědictví zapíše na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, bude se jistě jednat o atraktivní lokalitu, která přiláká množství účastníků.
Více informací nejen o konferenci naleznete na webových stránkách: www.ceskepodzemi.cz
Organizátoři konference děkují společnosti GEMEC-UNION a.s. za velmi vstřícné přijetí i panu Karlovi Novotnému za aktivní spolupráci a skvělou prezentaci regionu.
Za organizační tým RNDr. Jakub Jelen
Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta
V letošním roce si v Českém muzeu stříbra připomínáme 50. výročí zahájení turistického provozu v muzejním dole.
Historie muzea sahá až k roku 1877, kdy vznikl Archaeologický sbor Vocel (pojmenován po významném archeologovi Wocelovi, původem z Kutné Hory). Hlavním cílem zakladatelů sboru bylo především uchovat architektonické památky města a písemné doklady o jeho dějinách. S rozvojem muzea pak došlo k vytvoření rozsáhlého a cenného sbírkového fondu. Přesto Kutné Hoře chybělo něco zásadního: nebyl zde důl, který by návštěvníkům umožnil prožít atmosféru středověkého hornického města.
První úspěšnou snahou o nápravu bylo vybudování štoly pod Vlašským dvorem. Byla vyražena v roce 1949 a upravena jako důlní expozice pro výstavu 700 let československého hornictví. Její vchod se nachází ve spodní části parku. Pracovníci Rudných dolů zde vyrazili 104 m dlouhý systém, který představoval prohlídkový okruh s 6 m hlubokým hloubením, větracím komínem a s ukázkou středověkého a moderního způsobu dolování. Turistický provoz zde však dávno utichl a přes jisté snahy o obnovu zůstává štola nevyužita. Pro zajímavost lze dodat, že díky této velkolepě pojaté výstavě získalo muzeum důlní žentour (trejv) z Jáchymova z šachty císaře Josefa, který dodnes stojí na zahradě Hrádku. Jedná se původní důlní stroj z 16. století, který je mimořádně cenným technickým exponátem.
PhDr. Eva Matějková, tehdejší ředitelka Oblastního muzea v Kutné Hoře, usilovala o vybudování podzemní expozice v autentickém prostředí kutnohorských dolů. V roce 1966 představila ambiciózní záměr na vybudování důlní prohlídkové trasy ve spolupráci s Rudnými doly na Kaňku. V oblasti dolu Magdaléna na rejzském pásmu byla již ukončena těžba a asi 3 km podzemních prostor mohly být použity pro turistické účely. Záměr však nebyl nikdy realizován.
V té době, konkrétně v letech 1965 – 1967, probíhal v historickém jádru Kutné Hory intenzivní inženýrskogeologický průzkum, jehož účelem bylo shromáždit a zhodnotit co největší množství informací o geologické stavbě, poddolování a hydrogeologických poměrech. Úkolem byli pověřeni pracovníci Stavební fakulty ČVUT Praha, katedry geotechniky. Vedoucími výzkumu byli prof. dr. Jan Fencl a doc. dr. Karel Hromada, na práci se podíleli i další pracovníci fakulty a řada studentů. Výzkum a dokumentaci takového rozsahu však není možné provádět bez úzké spolupráce s místními organizacemi i jednotlivci. Mezi nimi vynikala dr. Eva Matějková, která se již delší dobu zajímala o problematiku poddolování na území města. Věnovala mnoho času a sil terénnímu průzkumu, neváhala prolézat všechny dostupné podzemní prostory včetně staré kanalizace. Zabývala se mnoha lokalitami v historickém jádru, ale prostor mezi Hrádkem a chrámem svaté Barbory stál v centru její pozornosti. Jednak měla zájem najít v blízkosti muzea vhodné místo pro podzemní expozici, jednak jistě cítila stejnou touhu jako mnozí badatelé před ní i po ní, totiž najít legendární důl Osel.
Proč je právě Osel tak přitažlivý pro všechny montánní historiky, ať už profesionální nebo amatérské? Staré rčení o tom, že „dokud bude Osel řváti, bude Hora v štěstí státi“, velmi výstižně zachycuje jeho důležitost. Patřil k nejhlubším a nejbohatším dolům v Kutné Hoře a stal se symbolem její slávy a bohatství. V polovině 16. století byli havíři nuceni zcela ukončit těžbu pro nezvládnutelné přívaly vod z opuštěných sousedních dolů. Postupně upadlo v zapomnění nejen místo, kde býval Osel, ale zanikly také povrchové stopy po dalších dolech oselského rudního pásma. Nezůstala žádná šachetní budova, nedochoval se jediný trejv, neznáme žádnou starou mapu s rozmístěním dolů.
Situace se stala ještě složitější v poslední třetině 17. století, kdy jezuité postavili monumentální budovu své koleje a výrazně změnili charakter původního terénu. Městský příkop, který původně protínal dnešní Barborskou ulici, byl zasypán a před kolejí byla uměle vytvořena terasa.
Právě na tuto terasu, lemovanou zdí s dvanácti barokními sochami, byla projektována jedna z kopaných průzkumných sond. Důvodem byly opakované statické poruchy parapetní zdi u jednoho ze sousoší nedaleko hlavního vchodu do budovy. Umístění sondy konzultovala dr. Matějková s doc. Hromadou na základě svých terénních výzkumů a měření. V těchto místech probíhala v hloubce 8 až 10 m jedna z kanalizačních větví jezuitské koleje, vybudovaná ještě před zahájením stavby samotné budovy. (Kdysi tvrdil jeden z kopáčů znalý proutkaření, že si před započetím práce prochodil terén s virgulí a umístění sondy svévolně o něco posunul. Tuto ústně předanou informaci však nelze nijak ověřit.)
Sonda byla zdokumentována bez nákresu a fotografií, takže máme jen její popis. V prvním metru prošla dlažbou a hrubou kamenito-hlinitou navážkou s úlomky hornin a cihel. Následovaly 3 m váté spraše, 0,7 m pevného slínu, slabá vrstvička štěrkopísků a zhruba v pěti metrech bylo zachyceno souvrství písčitého vápence. Přibližně v 10 m se objevila ve vápenci rozsedlina vyplněná rozbředlou sprašovou hlínou, která pokračovala až do hloubky 21 m. Zde byla nalezena dutina v rulovém podloží. Po její prohlídce již bylo zjevné, že jde o staré důlní dílo.
Další dramatický průzkum objevených prostor popsala dr. Matějková v publikaci Z podzemí Kutné Hory (Kuttna, 2009). Pronikla přes úzké i zatopené části dolu, což v neznámých stařinách může představovat značné riziko. Po návratu z objevitelského průzkumu pronesla v prvotním nadšení větu: „Je to Vosel jako bejk!“, kterou pak na naléhání redaktora se zdráháním zopakovala při rozhlasovém interview. Od té doby až do dneška se proto muzejnímu dolu běžně (a nesprávně) říká Osel. Již v době objevu si však dr. Matějková uvědomovala, že nejspíše jde o nějaké jiné důlní dílo oselského pásma, což potvrdily další rozbory archivních pramenů a ložiskových poměrů.
V rámci zpřístupňování bylo nutno vybudovat východ ve svahu pod jezuitskou kolejí a vyčistit štolu od náplavů bahna a písku a od vysrážených vápnitých sintrů. Po snížení nadržené vodní hladiny byl důl přesně zaměřen a plán byl promítnut do povrchové situace. Na trase dolu bylo zmapováno několik rozrážek, zatopených hloubení a zasypaných komínů či šachtic vedoucích k povrchu. Jedna z nich ústila do slepé uličky na náměstí Národního odboje a byla upravena a využita jako nová větrací a výtahová šachta. Výkopové práce na ní byly zahájeny již 27. listopadu 1967. Původní plán počítal s tím, že technický výtah bude nahrazen výtahem pro návštěvníky, to se však nikdy nestalo. Šachta byla osazena žebříky a po dlouhá léta sloužila jako únikový východ. Teprve v roce 1995 byla vybavena kovovým schodištěm a začala sloužit jako vstup pro turisty. Do té doby se chodilo dovnitř i ven spodním vchodem. Na trase určené pro pohyb veřejnosti musela být místy přibrána počva, neboť profil byl příliš nízký, a byla upravena pochozí plocha z betonu a dřevěných prken. Část dolu byla vybavena elektrickými kabely a reflektory pro osvětlení nejatraktivnějších míst.
Díky obdivuhodným pracovním výkonům byl důl připraven přivítat první hosty již v srpnu 1968, kdy se v Praze konal Mezinárodní geologický kongres. Kutná Hora byla jednou z plánovaných exkurzních lokalit. V důsledku vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl kongres předčasně ukončen a zahraniční účastníci z bezpečnostních důvodů opustili republiku. Důl byl poté dále upravován pro turistický provoz a 2. května 1969 byl slavnostně otevřen pro veřejnost.
Přesné datum objevu muzejního dolu neznáme, pravděpodobně však spadá do druhé poloviny září 1967. Velmi cenným materiálem by byl nějaký terénní či pracovní deník, který by zachycoval průběh postupného objevování a dokumentace dolu a následně rozsah a postup prací při jeho úpravě. V muzeu však bohužel není téměř žádná dokumentace z tohoto období. Chybí nálezová zpráva, která by detailně zaznamenala původní stav, není zde ani dr. Matějkovou zmiňovaná mapa dolu promítnutá do povrchové situace. Máme k dispozici geologickou mapu a několik fotografií, z nichž u některých se dá určit, ve které části dolu byly pořízeny. Na základě výše zmíněných textů uveřejněných v roce 2008 (a opakovaně v roce 2009) lze s největší pravděpodobností předpokládat, že jsou všechny důležité dokumenty uloženy v soukromém archivu dr. Matějkové. Z lidského hlediska by bylo zcela pochopitelné, kdyby si s sebou odnesla výsledky svého dlouholetého výzkumu, po tom, co byla z politických důvodů odvolána z postu ředitelky. Přesto doufáme, že tyto materiály jednou najdou cestu zpět k nám a vyplní tak bolestnou informační mezeru.
Po odchodu dr. Matějkové z muzea v roce 1970 ustaly všechny aktivity v oblasti montánních terénních výzkumů až do roku 1986. S nástupem nové geoložky se pomalu začal oživovat zájem o části dolu, které nebyly přístupné veřejnosti. Jediná mapa, která v té době byla k dispozici, nezahrnovala ani některé části podzemí, do kterých se dalo snadno dostat „téměř suchou nohou“, natož pak dobývky na jihu, jejichž spodní části byly zatopené a terén byl neschůdný. V té době však vedení muzea neprojevilo žádnou snahu podpořit či aspoň umožnit průzkumné aktivity v dole.
Situace se zlepšila po „sametové revoluci“ s nástupem nové ředitelky PhDr. Světlany Kršákové (Hrabánkové). V roce 1990 ji oslovil Vladimír Daněček, speleolog a montanista, s žádostí o umožnění vstupu do dolu za účelem dokumentace. Jeho pracovní skupinu tvořili především členové České speleologické společnosti ze základních organizací Zlatý Kůň a Tetín. V letech 1991 – 1992 vytvořili do té doby nejúplnější mapu muzejního dolu a zpracovali závěrečnou zprávu doplněnou fotografiemi Josefa Brožka.
Po nich postupně „převzali štafetu“ jeskyňáři pardubické základní organizace Trias, jejichž vůdčími osobnostmi byli Ing. Karel Svoboda a Ing. Alena Žáková. Iniciátorem jejich příchodu do Kutné Hory byl Ing. Martin Bartoš. Pardubičtí jeskyňáři, společně s členy dalších organizací, pokračovali v dokumentačních pracích a výzkumný program doplnili o sledování hydrogeologických poměrů v důlním díle.
Při průzkumných akcích se dostali do nejzazších částí dolu za zatopenými dobývkami, které kdysi odvážným a nebezpečným způsobem překonala dr. Matějková. Jejich dalšímu postupu bránil zával, ale zkouška sondovací tyčí ukázala, že ve skutečnosti jde jen o hlinito-kamenitý zásyp malého rozsahu. Po jeho uvolnění pronikli do důlního systému, který svým rozsahem, zachovalostí i významem výrazně předčil dosud známé partie dolu. K tomuto velkolepému nálezu, jehož hlavním hybatelem byl nejúspěšnější objevitel skupiny Karel Zabilanský, došlo 2. března 1997. V následujících letech pak probíhaly průzkumné a mapovací práce, které byly zastaveny v roce 2013. V muzeu jsou uloženy etapové zprávy a mapová dokumentace, především vynikající podrobná mapa v měřítku 1:100, na jejímž vzniku se největší měrou podílel Ing. Přemysl Brzák. Fotografickou dokumentaci tvoří řada snímků několika autorů. Nejucelenější soubor poskytl Josef Vrabec. Archeologické nálezy, především zlomky stolní keramiky a kachlů ze zásypů šachet, jsou rovněž uloženy v muzeu.
Již půl století slouží středověké důlní dílo na oselském pásmu jako podzemní expozice návštěvníkům Českého muzea stříbra. Přestože je svým rozsahem nevelké (přístupná část má jen asi 250 m), řadí se mezi naše nejvýznamnější historické doly. Některé jeho části pocházejí ze 14. století a je tedy nejstarším veřejnosti přístupným dolem u nás. Pravděpodobně je také nejdéle provozovaným podzemním objektem tohoto typu v republice. Doslova dech vyrážející je rychlost, se kterou byl důl zprovozněn – necelých 20 měsíců od objevu! Dnes by nic takového nebylo vzhledem k administrativním překážkám (či k „dodržení zákonného postupu“) možné.
Do budoucna nelze počítat s dalším rozšiřováním prohlídkové trasy. Jednak by to byl velmi drahý projekt, jednak by turistický provoz výrazně poškodil jedinečnou technickou památku. Stále je však naděje na nové úžasné objevy – vždyť stříbrná Kutná Hora skýtá tolik možností! A někde na nás stále čeká Osel …
Jana Králová
Nedaleko Varnsdorfu je možné navštívit zpřístupněnou štolu sv. Jana Evangelisty po těžbě stříbrné rudy. Štola byla založena v 18. století a navazovala na další štoly v okolí. Těžba v těchto oblastech nebyla nikdy příliš výnosná a na její ukončení měly vliv i mor a třicetiletá válka.
Nedaleko Jiřetína pod Jedlovou v okrese Děčín v Ústeckém kraji je pro turisty zpřístupněna Štola Jan Evangelista, která je pozůstatkem po těžbě stříbra ve zdejší oblasti. Štola byla založena v roce 1781 a celková délka chodeb je 640 m.
Počátky dolování v oblasti Jiřetína pod Jedlovou spadají do16. století. První písemná zmínka je však již z roku 1474, další pak z roku 1484, kdy král Vladislav II. Jagelonský povolil Šlejnicům dolování na tomto panství. Těžil se zde stříbronosný galenit a chalkopyrit (rudy olova a mědi), vyskytuje se zde i sfalerit (zinková ruda) a v nepatrné míře arzenopyrit. Těžba v této oblasti nebyla nikdy příliš výnosná, probíhala do vyčerpání žil v první polovině 17. století, na ukončení těžby měl vliv i mor a třicetiletá válka. Další práce probíhaly koncem 18. století a poslední pokusy o obnovu těžby proběhly mezi lety1890 až 1910.
Štola sv. Jana Evangelisty byla pro svůj značně zachovalý stav místním Spolkem pro cizinecký ruch a Horským svazem zpřístupněna pro veřejnost již v roce 1935. Vchod do štoly byl v roce 1945 zavalen trhavinou a k opětovnému zpřístupnění došlo v roce 1999. Štola Jana Evangelisty měří přibližně 440 m a zhruba v její polovině je prostor zvaný „kaple“ s vytesaným oltářem a dřevěným křížem. Štola se nachází zhruba 0,5 km západním směrem od obce Jiřetín pod Jedlovou a je součástí areálu hornického muzea, které dále zahrnuje muzeum v centru obce a naučnou stezku Údolí Milířky. Hornické muzeum sídlí v rekonstruované budově bývalé fary z roku 1755. Stálé expozice jsou věnovány dolování stříbronosných rud v obci i v jejím okolí a samotným počátkům obce, kterou založil pro horníky majitel nedalekého hradu Tolštejn Jiří ze Schleinitz v roce 1554.
Štola sv. Jana Evangelisty se nachází zhruba 700 metrů západně od autobusové zastávky Jiřetín pod Jedlovou, náměstí a nedaleko místního infocentra. Štola je otevřena od května do října, od pondělí do neděle a délka prohlídky je 45–50 minut.
Montánní krajina Krušných hor nabízí nepřeberné množství zpřístupněných podzemních prostor. Vydejte se s námi navštívit štolu Země zaslíbená pod vrchem Mědník. Zdejší krajina je mimo jiné součástí nominace Hornické kulturní krajiny Krušnohoří/Erzgebirge na seznam UNESCO.
Zhruba 20 kilometrů od Božího daru, nedaleko hranice s Německem, se pod vrchem Mědník rozprostírá obec Měděnec. Historie obce je od svého počátku spjata s hornickou činností, která na zdejším pahorku probíhala pravděpodobně již od 10. století. První doložené zprávy o těžbě v oblasti pochází z roku 1449 a v této době se zde dobývaly především stříbronosné a měděné rudy. V 16. století zde byla zahájena také těžba chalkopyritu a pyritu a bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové obyvatele, čímž se z Měděnce stává velice prosperující obec. V roce 1588 byl Měděnec povýšen na horní město. Během třicetileté války město postihuje úpadek, po válce město často mění majitele a několikrát dojde k velkým požárům. Dochází k postupnému uzavírání dolů a místní obyvatelstvo se následně živí například výrobou krajek nebo dřevěných hraček. K obnovení těžby dochází ještě ve 20. století mezi lety 1969 až 1998, kdy je zde dobýván magnetit.
Štola Země zaslíbená se nachází na jihozápadním svahu vrchu Mědník, vede k ní zpevněná silnice a v těsné blízkosti vstupu je možné také pohodlně zaparkovat. Délka zpřístupněných chodeb je 110 m, celková délka s následnými rozrážkami a komorami je 240 m. Na několika místech je k vidění ruční středověká práce, žíly s těženými minerály, ale i figuríny horníků, hornické osvětlení a nářadí. Otevřeno je během hlavních prázdnin (červenec – srpen) od úterý do neděle, dále pak v květnu, červnu a září, říjnu o víkendech. Mimo otevírací dobu jsou prohlídky možné pouze po předchozí domluvě. Všechny prohlídky začínají vždy v infocentru Mědník v restauraci Mědník.
Je důležité také zmínit, že zdejší Hornická krajina Vrch Mědník je součástí nominace Hornické kulturní krajiny Krušnohoří/Erzgebirge na seznam UNESCO.
Nedaleko štoly Země zaslíbená se nachází také Štola Marie Pomocné, která byla využívána od 17. století. Těžila se zde až do roku 1840 hlavně měď. Štola byla v průběhu 20. a 21. století několikrát zpřístupněna veřejnosti, nejprve v letech 1910–14, poté v letech 1994–97 a naposledy v květnu roku 2007. Návštěvníci se mohli podívat na osvětlenou chodbu dlouhou zhruba 300 m s komorami a jezírkem doplněnou figurínami v dobovém oblečení. V současnosti se opět pracuje na celkovém zpřístupnění štoly.
TIP NA VÝLET.
Další z příspěvků týkajících se Krušných hor a jejich montánních památek. Prozkoumejte geologii a bohatou hornickou historii našich pohraničních hor a nechte se inspirovat třeba na víkendový výlet.
Krušné hory patří mezi nejvýznamnější těžební lokality na území Česka. Celé pohoří je protkáno stovkami kilometrů důlních chodeb, z nichž některé jsou starší než 500 let. Kam ale vyrazit, když se chcete o těžbě dozvědět víc a zavítat i do podzemí? Následující tipy vám představí nejatraktivnější lokality západní části Krušných hor. Při výletu do této oblasti je téměř povinností začít v Jáchymově. Město v roce 2016 oslavilo 500 let od založení, může se pochlubit řadou zajímavostí a je dobře dostupné autobusem z Ostrova nebo Karlových Varů. Nejprve si prohlédněte Muzeum Královská mincovna, které nabízí pohled do historie města, geologické sbírky, slavné jáchymovské tolary, uranové barvy nebo expozici třetího odboje. Otevřeno je celoročně. Od letoška lze na jednu zvýhodněnou vstupenku navštívit kromě muzea i nedalekou Štolu č. 1. Tady si můžete projít 300 metrů dlouhou štolu z padesátých let 20. století a zhlédnout dopravní nebo vrtací techniku i další exponáty. Štola je otevřená od května do října. Za vidění stojí také přilehlý areál bývalého vězeňského tábora Svornost, kde se nacházejí repliky oplocení a strážních věží nebo původní korekce. Po cestě k táboru si zvenku prohlédnete důl Svornost.
Náš výlet teď pokračuje do nedalekých Abertam. Můžete se tam opět dopravit autobusem – a při čekání na zastávce v Jáchymově si zkrátit čas nahlédnutím do děkanského kostela sv. Jáchyma a sv. Anny z počátku 16. století. Abertamy leží v důlním revíru významném těžbou cínu. Kousek od města doporučujeme navštívit největší cínový důl v českém Krušnohoří, založený roku 1545. Jde o národní kulturní památku důl Mauritius s prohlídkovou štolou Kryštof. Ve 400 metrů dlouhé štole uvidíte úseky ražené ručně pomocí želízka a mlátku i partie rozšiřované metodou sázení ohněm. Hlavním lákadlem je ohromná podzemní komora na konci štoly – dobývka o délce 65 metrů, šířce 4–9 metrů a výšce v průměru 15 metrů. Důl Mauritius má pro veřejnost otevřeno od května do konce září. Další zajímavostí je soukromé hornické Minimuzeum. To je přístupné po celý rok a na velice malém prostoru nabízí expozice minerálů, staré hornické lampy nebo kahany.
Třetím městem, které stojí za návštěvu, je Horní Blatná. Z Abertam sem pohodlně dojedete autobusem. V historickém hrázděném domě č. p. 127 najdete Muzeum Horní Blatná s expozicí těžby cínu, modely důlní techniky, mineralogickými sbírkami nebo kolekcí cínového nádobí. Otevřeno je od května do září. Krátkou procházkou pak dojdete za město k přírodní památce Vlčí jámy, která vznikla těžbou cínových rud. Dnes se v dobývkách vlivem specifického vzdušného režimu tvoří jeskynní led, což je velká atrakce především v létě. Vlčí jámy jsou celoročně volně přístupné. Z Horní Blatné se můžete vrátit autobusem, pokud vám však zbyde čas, doporučujeme ještě vyrazit na Boží Dar nebo Klínovec. V Krušných horách se nachází mnoho zajímavých lokalit, na jejichž návštěvu
by nestačil ani týden. Ale pro jednodenní výlet za poznáním toho nejdůležitějšího jsou ideální právě Jáchymov, Abertamy a Horní Blatná.
Tento článek vyšel v časopise Přírodovědci.cz, magazínu Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy (číslo 3/2016).
Více článků a další informace o časopisu najdete na www.prirodovedci.cz/magazin.
cit.: JELEN, J. (2016): Po stopách krušnohorského dolování. Přírodovědci.cz, 2016, 3, 41.
Když jsem začal organizovaně chovat kanáry a sdružovat se ve spolku, bylo mi nápadné velké množství přátel ze severní Moravy. Vedle toho i náš Ústecký kraj je poměrně dosti početně zastoupen. Je snad náhoda, že jde o hornické kraje? V tomto případě nejspíše ano, ale spojení horníků a kanárů bylo kdysi více než úzké.
V počátku historie chovu tohoto pěnkavovitého ptáka bylo jeho držení vyhrazeno bohatším vrstvám. Pěkný zpěv „cukrového ptáčka“ (pro jeho údajnou oblibu cukrové třtiny) bavil panstvo tehdy hlavně jižní Evropy. Španělé také téměř století drželi na jeho chov monopol tím, že prodávali jen samečky. Až teprve koncem 16. století se jeho chov stával masovějším a šířil se z Itálie přes Tyroly do Německa a dále do celé Evropy. Jeho chov na mnoha místech Německa popisuje už Gessner v roce 1669. Byly to však Tyroly, kde chov tohoto žlutého zpěváka dosáhl zakrátko svého prvního rozmachu. V okolí města Imst nedaleko Innsbrucku bylo množství stříbrných i jiných rudných dolů a kanáři zde byli chováni ve velkém množství horníky jak pro výdělek, tak i pro ukrácení času. Z města a okolí se stalo centrum obchodu s kanáry, kteří se vyváželi již do mnoha zemí.
Harcký kanár a horníci
Po vyčerpání rud horníci odešli a dnes po slávě, tohoto kdysi nejproslulejšího centra chovu kanárů, není ani stopy. Část horníků odešla počátkem 18. stol. do Německého pohoří Harc, kde hlavně v městečku St. Andreasberg založili nové domovy a nalezli výnosné zaměstnání v tamních rudných dolech. Přirozeně si s sebou přinesli i nepostradatelné žluté domácí přátele. Založili zde další slavnou etapu chovu našeho zpěvného kanára. Z těchto dob se také traduje užívání kanárů horníky v dolech. Jde o vyprávění pamětníků a historky z různých zdrojů. Pokud jde o naše země, navštívil jsem několik hornických muzeí, strávil jsem mnoho hodin bádáním v archivech a knihovnách, prošel jsem si též některé historické štoly, ale nic konkrétního! Je potřeba představivosti a bujné fantazii, aby se člověk vžil do dávné historie a ještě více si vážil drobného ptáčka, který v dolech sdílel s horníky jejich osud. Z novější doby posledních sto let jsou informace již častější a relativně dobře je jejich role dokumentovaná při záchranářských akcích v první polovině 20. století.
Proč vlastně horníci do dolů kanáry brali? Při své práci byli kdysi, stejně jako dnes, ohrožování důlními plyny. Na prvním místě jde už o prostý nedostatek kyslíku, který se spotřebovává dýcháním nebo například tlením dřeva. Dále je to kysličník uhličitý z výronů a též oxidací z hoření. Není jedovatý, ale při jeho obsahu nad 3% se člověk dusí a upadá do bezvědomí. V uhelných dolech jde hlavně o výbušné směsi metanu a vzduchu a potom prudce jedovatý oxid uhelnatý, který vzniká po důlních požárech či výbuších nebo zapařením uhlí. Tyto nebezpečné plyny nebo pokles koncentrace kyslíku horníci kdysi sledovali různými způsoby, například zapálenou svíčkou na hornické helmě.
Vynález pana Davyho
Od roku 1815 se začala užívat Davyho bezpečnostní lampa, která informovala výškou nebo zabarvením plamene o výskytu plynů. Jedním z nejčastějších a nejlevnějším způsobem detekce tohoto důlního nebezpečí bylo užívání ptáků, nejčastěji kanárů. Byli zkoušeni i jiní ptáci nebo později dokonce i myši, ale kanár svým nepřetržitým zpěvem, světlou barvou a neustálým pohybem byl ideálním objektem v tmavém prostředí dolů. Kanár vystavený účinku oxidu uhelnatého se začne nejdříve na bidle znatelně kymácet, ještě než spadne, což je mnohem lepší indikátor než strnulý postoj, který zaujímá zasažená myš.
Důvodem větší citlivost kanárů na jedovaté plyny ve srovnání s člověkem je jejich mnohem rychlejší metabolismus, rychlejší dechová a srdeční frekvence. Jedovaté plyny se vstřebávají také díky vzdušným vakům, a proto mnohem rychleji a zasažení ptáci pocítí dříve než člověk. Podrobná šetření, vzhledem k užívání kanárů při záchranných pracích, oficiálně prováděl začátkem 20. století Báňský úřad Spojených států. Tento úřad byl vytvořen v roce 1910 po několika rozsáhlých důlních katastrofách a prosadil též od roku 1913 regulérní užívání kanárů, vzhledem k dobrým zkušenostem s nimi. Ve Velké Británii bylo jejich užívání oficiálně zřízeno od roku 1911 a byly určeni dva ptáci na každou jámu.
Kanáři se chovali ve voliérách při záchranářských stanicích důlních společností v celé Evropě, Severní Americe i v Austrálii. Byli také vykupováni od soukromých chovatelů, kteří se zbavovali ptáků se špatným zbarvením, či různými chybami, daly se použít též samičky. Záchranáři byli vycvičení pozorovat ptáky po celou dobu pobytu v dole např. po výbuchu nebo při likvidaci požáru porubu. Záchranářská četa brala s sebou ptáky do podzemí v malých dřevěných či kovových klecích. Při prvních známkách úzkosti, při jakékoliv změně jejich chování, se horníci či záchranáři vydali zpět na čerstvější vzduch. Při zasažení plyny ptáci sedí na bidlech s křídly svěšenými dolů, často si skrývají hlavičky či dýchají s otevřeným zobákem. V dalším stádiu padají z bidla. Horníci nenechali stav dojít až takto daleko, ale opouštěli nebezpečná místa dříve, takže k úmrtí ptáků docházelo jen ojediněle. Kanár byl pokládán za člena týmu a jeho ztráta by byla chybou. V pozdějších letech byly vyráběny i speciální klece firmy Perspex, které měly vyvrtané otvory na přední stěně a když pták spadl z bidla, tyto otvory se uzavřely a pták se oživil přívodem kyslíku a mohl být znovu použitý.
Zajímavý popis použití kanárů včetně fotografií se dochoval z důlního neštěstí na dole č. 10 uhelné společnosti Hanna v Ohiu z 16. března 1940. Tehdy po výbuchu plynu zahynulo 72 horníků, mezi nimi podle jmen (Bakos, Bobka, Hrabak, Kroptkay, Sklenicka, Vrba) i několik Čechů. První vysvobozený horník byl též českého původu a jmenoval se Frank Opatrny (Nomen Omen). Při likvidaci tohoto neštěstí měli záchranáři k dispozici osm kanárů. Jejich nepřetržité prozpěvování bylo v příkrém kontrastu s pohřební náladou, jež visela ve vzduchu. Žlutí zpěváci vzbuzovali veliký respekt, neboť byli předurčeni jako mučedníci k ochraně života mužů, kteří prohledávali rozmetané důlní chodby a pátrali po těch, co přežili.
Poslední píseň ? Ne tak docela
Po 2. světové válce se osud kanárů v dolech začal naplňovat. K detekci plynů se stále více užívaly moderní přístroje a práce v podzemí se stávala nesrovnatelně bezpečnější. V Německu se přestali důlní kanáři užívat v roce 1951. Ale ve Velké Británii a v Austrálii byly až v 70. letech přijaty zákony, kde byla i opatření proti užívání ptáků v dolech.
Poslední zpráva od BBC z roku 1986 hovoří o vyřazení zbývajících 200 vysloužilých kanárů z britských dolů a jejich úplném nahrazení elektronikou. V současné době jsou staré klece na kanáry, některé ještě se znaky německých producentů, což byla jistá ochranná obchodní známka, objektem zájmu sběratelů starožitností. Existuje mnoho obrazů i soch, kde jsou kanárci v dolech nebo s horníky zobrazeni. V angličtině je též běžně užíváno okřídlené úsloví „Kanárek v dole“, který má zhruba stejný význam jako u nás spojení „Pokusný králík“.
Zdálo by se tedy, že na tuto velmi užitečnou roli našich miláčků budeme už jen s nostalgií vzpomínat. Ovšem během války v Perském zálivu vojáci oprášili staré poznatky a k detekci bojových otravných plynů s sebou vezli i živé ptáky – kuřata a holuby. I reportéři CNN měli na svém stanovišti, z kterého vysílali zpravodajství přímo na frontě v Iráku, párek andulek za stejným účelem jako kdysi horníci v dolech, když čekali na varování malých přátel v případě nebezpečí ve vzduchu. Naše země má vynikající vojenskou protichemickou jednotku, ale je třeba si uvědomit že moderní přístroje reagují jen na známé plyny, na které se musí seřídit, kalibrovat atd. Pták, jako živý organizmus, reaguje na vše jedovaté, i dosud nepoznané, popřípadě i na exotické a neznámé škodliviny. Z toho vychází i nový vynález pracovníků Kalifornské univerzity v Berkeley Borise Rubinského a Yonga Huanga, kteří sami mluví o „Kanáru v mikročipu“. Jde v principu o jednu živou buňku spojenou do vodivého elektrického obvodu v čipu, která v případě poškození čímkoliv životu škodlivým, způsobí změny napětí a tím vyšle signál počítači. Jde o moderní technologii biomonitoringu, který začal kdysi před staletími primitivním užitím kanárků v dolech.
Text: Karel Edelmann
Hluboko pod povrchem naší krajiny se skrývá tajuplný svět protkaný stovkami kilometrů důlních chodeb. Ty nejstarší z nich pamatují vládu středověkých králů a údery želízek dávných kovkopů. Objevte s námi nezapomenutelný příběh lidského umu, důmyslu a odvahy. Hornictví bylo odedávna spjato s rozkvětem horních měst i celých zemí.
Zlatá či stříbrná ruda stály nejen za rozvojem hmotného bohatství, ale jejich dobývání vedlo naše předky k hlubšímu poznání Země i přírodních zákonů. Hornictví tak stálo za rozvojem techniky i přírodních věd, jako je matematika či fyzika.
Prihlásiť