A je tu další akce s našimi kamarády Speleoklubu Bielsko-Biała, Tentokráte do propasťovitého systému Wielka Litworova (-300 m) v Tatrách. Ta už trochu prověří kondičku i zvládnutí SRT. Do Tater se vypravili M. Bolcková , R. Latečka, L. Michalík, J. Vávra a doprovázeli nás nestor speleologie Jerzy Ganszer -zvaný Prymula, Zofia Gutek, Jerzy Pukowski (podpůrný tým) – Speleoklub Bielsko- Biala a Kamil Polański – Speleoklub Tatrzański.

A jak to vše viděla Monika:

Sraz byl v pítek v  dolině Bialy Potok v oblasti Zakopaného. Plán akce na sestup do jeskyně Wielka Litworowa je následovný 3 hodiny k jeskyni, 6-7 hodin v jeskyni a pak pozdní návrat k autům.  

V sobotu brzy ráno vycházíme z parkoviště Dolina Malej Laki na vrcholky, kdy zdoláváme více jak tisíc metrů převýšení na 6 km úseku a první časový úsek udržíme. Jeskyně se nachází ve výšce 1.903 m.n.m. Počasí je na trek dokonalé, mírně oblačno, teplota akorát a žádné mlhy. Na vrcholku se nám otevírají nádherné výhledy.

Ještě ani nesundám těžký “speláč! ze zad a Jerzy už sjíždí první nastrojenou vertikálu :). Do hloubky -208 metrů se jedná o systém kratších či delších slanění. Už u první delší vertikály se jeskyně začíná monumentálně otevírat a ukazuje se ve své plné krásy. Výzdoba zde není, ale velikost prostor uchvacuje.

Dostáváme se do místa zvaného Sala pod Plytowcem. Je to největší dóm této jeskyně s velikostí 90m x 20m x 25m. Prostora se používá jako bivak pro delší pobyt v jeskyni a v rohu zde vytéká voda, kterou pijeme. Odkládáme přebytečné vybavení a jen s brzdou a “jumarem”pokračujeme dále. 

První padesátka

A teď to začíná být výživné, prostory se naprosto zužují, soukáme se velice úzkými místy hlouběji do jeskyně. Podruhé v životě jedu s brzdou připnutou na odsedce, protože bych s ní do těch úzkých vertikálních stupňů prostě nevlezla. Několik míst nás pěkně pomačká. Konečně stojíme na římse v -300 metrech, zdaleka se nejedná o konec jeskyně. Systém zde dále pokračuje, kde se napojí na jeskyni Wielka Sniežná. Jsme v systému, který je nejdelší a nejhlubší v Polsku. Celkově dosahuje hloubky – 808 m s délkou kolem 24 kilometrů. Jedná se o propojení 5 jeskynních systémů. 

Dost bylo kochání, Jerzyho časový plán neúprosně odtikává a tak makáme nahoru, ať stihneme vylézt na povrch v rozumnou dobu. Za 6,30 hodiny jsme všichni v pořádku venku. Teprve teď si můžeme gratulovat k podanému výkonu, všichni účastníci členové Orcusu si tady udělali svůj hloubkový rekord. Ale ještě musíme sejít z hor. Jerzy nás provádí zpět jinou cestou a ukazuje nám další vstupy do tohoto systému, nakukujeme do jeskyně Nad Kotlinami a Sniežná. Smráká se a za námi se rýsuji obrysy hor. I v podvečer je příjemná teplota. Jsme na parkovišti a loučíme se s našimi kamarády.

Děkujeme moc Jerzymu, že se nás opět ujal a provedl nás tímto úchvatným systémem, Kamilovi, který na nás vzadu dohlížel a Zošce a Jurkovi v podpůrném týmu. 

The post S kamarády Speleoklubu Bielsko-Biała do Wielka Litworowa appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Každoročně společně s organizací českého svazu ochránců netopýrů a  K3 Bohumín se podílíme na přípravě a průběhu již tradiční akce na konci měsíce srpna nazvanou Noc netopýrů. Stejné to bylo i poslední srpnový pátek v letním kině v bohumínském parku. Počasí opravdu přálo a tak se v parku sešlo na 250 malých i velkých milovníků netopýrů a zájemců o poznání jejich života.

Celou akci uvedl a konferoval Honza, pak se životem netopýrů všechny přednáškou seznámil Pepa, zatímco Míša, Petr a Giovana a Roman hlídali natažené sítě a pracně vytahovali chycené netopýry rezavé. Perfektní výstavu vypreparovaných netopýrů a dalších materiálů připravil ve svém stánku chiropterolog  Martin Gajdošík a v dalším stánku holky z K3 připravili různé soutěže pro děti. 

Martinův stánek

Míša a Giovana vytahují netopýry rezavé

Pak se hlavně ti nejmenší mohli zblízka seznámit s netopýrem brvitým a netopýrem pestrým, které jsme jim představili.

Netopýři zblízka

Vše korunoval náš film o netopýrech a na závěr se všichni v několika skupinách vydali do parku, aby za pomocí ultrazvukových detektorů sledovali noční lovecké aktivity netopýrů. A měli i velké štěstí, když mohli pozorovat, jak se netopýři rezaví zrovna vracejí z nočního lovu, do jedné z dutin vysokého dubu, kterou už mnoho let sledujeme.

Skoro plné letní kino

The post Další netopýří noc appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Je to už hodně dávno, kdy jsme jezdili trénovat, zkoušet nově vyvinuté a vyrobené prostředky SRT do propastí Jihoslovenského krasu. Zvonica byla naším nejčastějším cílem.  A teprve až nyní tam vyrazili Monika, Roman L., Dejv ze ZO Labyrint s průvodcem Tomášem Fussgänger – SK MEANDER.

V pátek večer přijíždíme k Tomovi domů do Háje. V sobotu ráno vyjíždíme na Plešiveckou planinu. Náš první cíl je jeskyně Zvonivá jáma s hloubkou -100,5m. Slaňujeme první šachtou -45 metrů o průměru zhruba 4 metry. Pohled do této propasti z lana je monumentální. Přecházíme prostřední kužel a míříme už rovnou dolů do obrovské komory o rozměrech 220m x 40m x 20m. Fotíme se u sloupu hrůzy s výškou 26 metrů a zapisujeme se do “vrcholové knížky”. V jeskyni jsou překrásné pagodovité stalagmity. Po zhlédnutí míříme nahoru. 

Po výlezu se přesunujeme k našemu druhému dnešnímu cíli jeskyni Kančí propast s hloubkou -123m. Svůj název dostala po kostře divočáka v sintru, jejíž stáří se odhaduje na 3.000 let. Jeskyně má úplně jiný charakter, řadou kratších slanění v užších prostorech se dostáváme na dno velké pukliny. Cestou míjíme unikátně vyzdobenou komoru se sintrovým jezírkem

Do Diviačej

Neděle ráno a poslední exkurze. Tom nám dává na výběr mnoho možností, ale spěcháme a tak vybíráme variantu Velká Bikfa -141 m. Jeskyně leží na Silické planině. Jedná se o puklinovou propast. Postupně proslaňováváme až k jezernímu dómu. Vody v jezírku je, ale vcelku skromně. Tom zde provádí stejně jako v některých svých lokalitách každý měsíc odečty košťákoměrů. 

Tímto děkujeme Tomáši Fussgängerovi za to, že nám ukázal místní jeskyně, které jsme chtěli navštívit a poznat tak historii Orcusu, kdy tyto jeskyně v sedmdesátých a osmdesátých létech  navštěvovali naši členové.

Velká Bikfa

A nejen tam byli Roman L. s Monikou aktivní. Přidal se k nim Láďa a Kuba V., 

Vyjeli na pomoc při kopáčské akci – vytahování suťi a sedimentů pod vstupní 20metrovou propastí. Celkově jsme pomohli vytahat za oba dny 130 kyblíků v Hranickém krasu

The post Do propastí Jihoslovenského krasu a pomoc kamarádům ZO Aragonit appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

V nové čísle čtěte: Nové vystrojení Dagmar, jeskyně Vlasta u Kozovaz, rozhovor s australským jeskyňářem, jeskyně Zoluška v Moldavsku, štola u obce Děkov, Šestková výročí, Podivuhodná dobrodružství profesora Hesioda a další...

Objevy v jeskyně Žánova díra nás nenechaly spát. Je nutné je dokumentovat, mapovat, nafotit. A hned vedle leží větší jeskyně Kyklop a ta slibuje také nějaká překvapení  a novou mapovou dokumentaci za pomocí laserové   technik. Hlavní útok na hlubiny Žánovy díry přišel 18 srpna. Pod vrchol Kněhyně Vyzbrojeni vrtačkami, sbíjecím kladivem a  mapovacím vybavení. vyrazili Kuba V., Monika, Láďa, Leny., Krista a Pepa.

 Samozřejmě do nových objevů chtěli všichni. Jenže ze vstupní pukliny vede na spodní patra opravu velmi úzká, “kalibrační” puklina. Nejdříve zkouší proniknout Pepa – vždyť Žánovu díru v r. 1981 objevil a zmapoval. Jenže za 45 let je vše jinak. Hrudník ho nepouští. Pak se o to pokouší Láďa a dopadl stejně.

První průnik do Žánova díry v r. 1981

V roce 2020 je “kalibrační” plazivka opět otevřena

Ale do Žánovky lehce proniká  Monika, za ní Kuba a nakonec se probíjí i Kristýna. Zatím co Monika s Kristou, Pepou narychlo vyškoleni ve fotografování,  dokumentují opravdu veliké nové prostory s vertikálami hlubokými až 10 metrů, Kuba sbíjecím kladivem rozšiřuje některé partie a pokouší se další objevy. Až na povrch je slyšet do hlubin padající balvany.

V nově objevených vertikálních částech Žánovy díry

Průzkumník Kuba

Pohybujeme se v v šedých godulských pískovcích, ale stěny nových objevů jsou opravdu hodně barevné a místy pokryty zajímavými nátekovými formami červené barvy

Ostatní ale také nezahálejí. Leny vede mapování v jeskyni Kyklop a hlavním jeho sekundantem je Láďa. A berou to opravdu poctivě. Po čtyřech hodinám v podzemí při mapování nejzazších partií se jim zdá, že někde z podzemí slyší upovídanou Moniku, která fotografuje v nových objevech Žánovy díry. Že by existovalo spojení mezi oběma jeskyněmi? A opravu v jednom z mapovaných výběžků se daří nejdříve navázat hlasový kontakt a po odstraněná několika balvanů si obě skupiny podávají ruce. Průlez je prozatím velmi malý a vede sesunutými balvany, které hrozí zřícením. A tak dokud průlezem neprojde speleolog, nelze jeskyni Kyklop a Žánovu díru považovat za propojené v jeden systém.

Mapování Kyklopa

The post Jeskyně Kyklop a Žánova díra propojeny. Že by to byl objev roku 2026? appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

-red-

Neandertálský zubař

Archeologové objevili v Čagyrské jeskyni na Sibiři mimořádný nález – stoličku neandertálce s pravidelným kruhovým otvorem, který vznikl zřejmě záměrným vrtáním. Analýza publikovaná v časopise PLOS One ukazuje, že šlo pravděpodobně o cílený zásah do zubu postiženého silným kazem, který musel způsobovat výraznou bolest. Tento objev představuje možná nejstarší doklad zubní péče v dějinách lidského rodu.

Mikroskopické rozbory odhalily stopy rotačního pohybu špičatého kamenného nástroje, pravděpodobně jaspisového hrotu nalezeného na lokalitě. Experimenty s obdobnými nástroji na moderních zubech vytvořily shodné mikrostruktury, což podporuje hypotézu záměrného vrtání. Zásah pronikl až do zubní dřeně, což mohlo zničit nervy a cévy a tím zmírnit bolest. Opotřebení zubu naznačuje, že jedinec po zákroku zub dále používal.

Interpretace ale zůstává předmětem diskuse. Někteří odborníci nevylučují, že mohlo jít spíše o intenzivní používání nástroje podobného párátku než o skutečný „lékařský“ zákrok. Ať už je vysvětlení jakékoli, nález přispívá k proměně pohledu na neandertálce – ne jako na primitivní bytosti, ale jako na lidi schopné řešit bolest, používat nástroje s jemnou motorikou a možná i cíleně léčit své zdravotní problémy.

Více například na: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0347662

V Kambodži objevili nové endemity

V severní Kambodži, v krasových oblastech provincií Battambang a Stung Treng, objevili vědci nejméně 11 nových druhů organismů. Výzkum probíhal po dobu tří let a zahrnoval průzkum 64 jeskyní a 10 krasových kopců. Sedm druhů je již vědecky popsáno a další čtyři se aktuálně zpracovávají. Krasová prostředí vytvářejí izolované „ostrovy“ biodiverzity, kde se organismy vyvíjejí odděleně od okolní krajiny silně ovlivněné člověkem.

Mezi nově objevené druhy patří například tyrkysově zbarvená zmije rodu Trimeresurus, drobný suchozemský plž menší než 2 mm (Clostophis udayaditinus) nebo nový druh mnohonožky nalezený v jeskyni. Tyto izolované lokality fungují jako přírodní „laboratoře evoluce“, kde vznikají endemické druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě – často dokonce ani mimo jedinou konkrétní jeskyni.

Výzkum zároveň odhalil i výskyt ohrožených živočichů, jako je luskoun sundský, makak jávský či páv zelený. Krasové ekosystémy jsou však globálně velmi špatně chráněné – méně než 1 % z nich má nějakou ochranu – a čelí silnému tlaku těžby vápence a dalších lidských aktivit, včetně pytláctví a požárů. Dokumentace mimořádně bohaté biodiverzity by mohla podpořit ochranu těchto unikátních lokalit dříve, než dojde k vymizení dosud neobjevených druhů.

Více například na: https://www.discoverwildlife.com/environment/cambodia-karst-biodiversity-surveys

Jeskyně, kosti a včelí hnízdo

Paleontologové objevili v jeskyni na karibském ostrově Hispaniola unikátní fosilní doklad – v kostech dávno uhynulých zvířat našli hnízda starověkých včel. Příběh začal před tisíci lety, kdy obří sova přinesla do jeskyně hlodavce zvaného hutia jako potravu pro mláďata. Po rozkladu jeho ostatků zůstaly v jeskyni kosti, do nichž se později usadily samotářské včely. Ty při hloubení nor narazily na dutiny v čelisti, které ideálně využily jako hnízdní komůrky.

Pak nastoupili vědci, kteří si všimli hladkých stěn v zubních jamkách (alveolech), jež se lišily od běžné struktury kosti. Detailní analýza ukázala, že nejde o vosí kokony, jak se původně domnívali, ale o hnízda včel, které je vystýlají voskovitou látkou. Tento objev je mimořádný, protože jde o první známý případ, kdy si včely vytvořily hnízda uvnitř již existující fosilní struktury, aniž by ji výrazně upravily. V některých případech se navíc v jedné dutině nacházelo více hnízd, uspořádaných jedno v druhém.

Studie zároveň vysvětluje, proč včely osídlily právě jeskyni. Oblast je tvořena krasem s minimem půdního pokryvu, takže vhodný materiál pro hloubení nor se hromadí právě v jeskynních sedimentech. Jeskyně tak poskytovala jediné vhodné prostředí pro jejich život. Nález tak přináší unikátní pohled na chování pravěkých včel.

Více například na: https://scitechdaily.com/fossils-inside-fossils-the-bizarre-discovery-hidden-in-a-caribbean-cave/

Nejstarší lučištníci

Časopis Natura přináší další z ukázek, že převratné nálezy je možné udělat i v depozitářích muzeí. Už v roce 1857 byl v jeskyni Cueva de los Murciélagos (Jeskyně netopýrů) u města Albuñol v provincii Granada na jihu Španělska objeven unikátní soubor pravěkých artefaktů. Mezi kosterními pozůstatky ležely i zbytky lukostřelecké výbavy, ovšem trvalo další století a půl, než se k nim vědci vrátili. Moderní vědecké metody – od mikroskopie po biomolekulární analýzy – odhalily překvapivě vyspělou technologii neolitických lučištníků. Šípy byly důmyslnými kompozity: lehké rákosové dříky doplňovaly tvrdé hroty z olivového či vrbového dřeva, a celek držely pohromadě pevné svazky vláken. Dochovalo se dokonce i opeření šípů, což je v evropském pravěku mimořádně vzácný nález.

Zcela fascinující jsou i samotné tětivy. Nebyly z rostlinných vláken, jak by se dalo předpokládat, ale ze zvířecích šlach, například ze srnce a dalších druhů. Pravěcí řemeslníci šlachy pečlivě zpracovali, rozvláknili a stočili do pevného lana, které dokázalo odolat velkému napětí. Výsledkem byl materiál, který kombinoval pružnost i odolnost – vlastnosti, jež by obstály i v dnešních testech funkčnosti. Tyto objevy posouvají historii používání šlachových tětiv v Evropě o více než dva tisíce let dále do minulosti, tedy ještě před dobu slavného Ötziho.

Nálezy z jeskyně však nejsou jen technickou kuriozitou. Šípy a tětivy byly uloženy spolu s mrtvými jako součást bohaté výbavy, která zahrnovala i oděvy, košíky nebo nástroje. To naznačuje, že lukostřelba měla pro neolitické společnosti hlubší význam než pouhý lov. Mohla být symbolem prestiže, identity či společenského postavení.

Více na: https://www.nature.com/articles/s41598-024-77224-w

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Jeskyně Zoluška

Stoupáme do mírného kopce, já a Bóža, v doprovodu moldavských jeskyňářů Victorie, Romana a Venianima. Je vedro. Potíme se v overalu a obklopují nás desítky komárů. Cíl ale stojí za trochu nepohodlí. Před námi je vchod do devadesát kilometrů dlouhé jeskyně Zoluška, nejdelší jeskyně Moldavska a třetí nejdelší jeskyně v sádrovci na světě.

Oficiálně se jeskyně jmenuje Emil Racoviță, po významném rumunském biologovi stejného jména. Od jejího objevu v roce 1977 však nesla jméno Zoluška, přejmenována byla až v roce 1992.

Obr. 1 Typický charakter jeskyně Zoluška (foto M. Hejna)

Obr. 2 Nějaké figurky z bláta najdeme leckde, Popelku v životní velikosti pouze v jeskyni Zoluška (foto V. Galbur)

„Co bylo na Zolušce závadného, že jste ji přejmenovali?“ Ptám se Romana.

„Vůbec nic, Zoluška je Popelka. Ale když se Moldavsko osamostatnilo, rozhodly úřady, že potřebuje údernější jméno. Pro nás je to ale pořád Zoluška.“

Nejdříve sestupujeme po žebřících 32 m hlubokou betonovou šachtou. On je to spíše komín, protože vchod jeskyně ležel ve stěně lomu a v rámci rekultivace měl skončit pod vysokou vrstvou zavážky. Naštěstí se ho podařilo zachránit.

Po sestupu se plazíme jemným tekutým bahnem, zatéká všude, takhle jsem si tedy tu nejdelší moldavskou jeskyni nepředstavoval. Pak bláta ubývá, ještě chvíli musíme lézt po čtyřech, ale to už se dostáváme do míst, kde se dá narovnat a normálně chodit. Takže jo, vchod je sice opravdu ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná.

„Jeskyně se prý jmenuje Popelka proto, že vchod je sice ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná,“ poznamenává Roman, jako by mi četl myšlenky.

Je to typická maze cave, bludišťová jeskyně plná různých oblézaček, prolézaček a smyček. Výzdoba je minimální, pár drobných stalaktitů, jediný stalagmit, občas bahenní náteky. Na jediném místě vznikly sádrovcové nudle, ale ty jsou moc daleko od vchodu a my máme na návštěvu vyměřených šest hodin.

Vede nás Victorie a já musím obdivovat, jak se v jeskyni vyzná a orientuje. Občas sice zabočíme špatně, ale vždy se dokážeme vrátit na trasu a najít správnou cestu. V jeskyni je pár bodů, které přece jen zlepšují orientaci. V některých dómech jsou položené zalaminované tabulky se jménem dómu, na jednom místě procházíme hranici mezi Moldavskem a Ukrajinou, vymezenou dvěma patníky (asi dvě třetiny jeskyně leží pod ukrajinským územím, ale vchod do jeskyně je jediný, ten z moldavské strany). A pak jsou tady ty sochy. Nějaké postavičky z bláta najdeme uplácané i v našich jeskyních, ale ještě nikde jsem neviděl, co tady. Z bláta vyrobené sochy. Prasečí hlava, Popelka v životní velikosti, obří krysa a mnoho dalších. Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo vyrobit několik identických soch a postavit je různě na podobných místech. Už vidím průvodce, jak vysvětluje – teď projdeme kolem prasečí hlavy, za Popelkou doprava, kolem dinosaura a u krysáka doleva, jejda, jak to, že jsme zase u prasečí hlavy? Kde jsme špatně odbočili?

Prohlídka je pohodlná. Chodby jsou většinou horizontální a prostorné. Jen několikrát procházíme kolem propastí. Victorie nám vysvětluje, že je jeskyně hypogenního původu a tohle jsou některé z přívodních kanálů. Je to vlastně taková procházka, žádné protahování, žádné plazení, vyloženě si to užívám.

„Mě teda Zoluška moc nebaví,“ vytrhuje mě z rozjímání Roman, „je to taková procházka, mám radši jeskyně, kde se musí plazit.“ Ten člověk snad opravdu čte myšlenky. Po necelých šesti hodinách v podzemí mu ale začínám dávat za pravdu. Na chvíli. Jen k bahnitému plazení zpátky ke vchodu.

Více informací o jeskyni je k nalezení na https://speleo.md/en/zolushka-1977-1992-emil-racovitsa-1992-present/

Obr. 3 Moldavsko-ukrajinská hranice v jeskyni Zoluška (foto M. Hejna).

Obr. 4 Voda vymlela výsypku v lomu u vesnice Fetesti do zajímavých tvarů (foto M. Hejna)

Obr. 5 Meandr řeky Răut u Orhei Vechi (foto M. Hejna)

Jak jsme nenavštívili jeskyni Překvapení

Cestou od Zolušky se všichni zastavujeme u vesnice Fetesti. Leží tam opuštěný vápencový lom s výsypkou erodovanou do zajímavých tvarů. Podle plánu se pak máme už sami přesunout ke klášteru v Orhei Vechi, tam přespat u řeky a dopoledne si prohlédnout klášter, pozůstatky tatarských lázní a hlavně staré podzemní těžební vápencové komory. Odpoledne máme sraz s Romanem a chceme navštívit druhou nejdelší jeskyni Moldavska, jeskyni Překvapení.

Je to paradox. Druhá nejdelší jeskyně Moldavska je dlouhá 925 m. Je tedy stokrát kratší než Zoluška. Nevím, jestli se ještě v nějakém státě na světě setkáme s takovým rozdílem mezi dvěma nejdelšími jeskyněmi. Jeskyně Překvapení sice vznikla ve vápenci, ale je to typicky rozsedlinová jeskyně. Vchod leží na kraji města Criuleni a jeskyně je volně přístupná. Pokud se podíváme na sociální sítě, najdeme tam mnoho příspěvků od nezvaných návštěvníků. V lepším případě po nich v jeskyni zůstávají odpadky, v horším mrtvá těla. To není nadsázka. V roce 2022 navštívil jeskyni jeden asi třicetiletý muž, kterému zhaslo v bočních úzkých chodbách světlo a nedokázal po tmě najít cestu ven. Vyproštění těla trvalo záchranářům dvanáct hodin.

„Přestalo nám brzdit auto,“ prohlásila Bóža, když jí propadl pedál volně na podlahu. Jsou věty, které nechcete slyšet nikde, natož někde uprostřed Moldavska. Opatrně dojíždíme na nejbližší pumpu. Nádobka na brzdovou kapalinu je prázdná, nepomůže ani dolití. Pedál prošlapáváme naprázdno, jen slyšíme, jak někde uniká vzduch. Pumpař nám dovoluje postavit na plácku za pumpou stan a přespat tam. Ráno voláme Romanovi. Změna plánu. Roman zajišťuje odtahovou službu, místo jeskyně Překvapení míříme do servisu.

Závada naštěstí není vážná, prasklá hadička. Oprava si však vyžádá pár hodin. Roman nás veze aspoň do Orhei Vechi, když už jsme do něj nedojeli vlastními silami. Je to údajně jediné zajímavé místo v Moldavsku. Nad meandrem řeky Răut leží vápencové útesy a v nich mnoho vytesaných podzemních prostor – mnišské cely, kaple, těžební komory.

Posledně jmenované nás zajímají nejvíce. Leží u vesnice Trebujeni a těžil se v nich miocenní vápenec. Ten je většinou snadno rozpadavý a pro stavební účely se hodily pouze vrstvy pevného masivního vápence, ležící asi v třetině výšky útesu. Právě v nich bylo vyraženo několik komor, vysokých až 4 m. Na stropě jsou patrné záseky po dlátech, stěny pokrývají novodobé graffiti.

Na dlouhou návštěvu bohužel není čas. Ze servisu volají, že je auto opravené, a nás čeká cesta domů.

Obr. 6 Pohled k těžebním komorám u Trebujeni (foto M. Hejna)

Obr. 7 Jedna z těžebních komor u Trebujeni (foto M. Hejna)

(rozhovor vedl Michal Hejna)

Johne, děkuji, že jsi přijal pozvání k tomuto rozhovoru.

Děkuji, Michale, je mi potěšením. Nikdy by mě nenapadlo, že budu o Komisi pro vulkanické jeskyně poskytovat rozhovor někomu z Česka. Máte krásnou zemi, ale při úvahách o vulkanických jeskyních si ji člověk obvykle nevybaví jako první. S manželkou jsme v roce 2013 strávili v Česku nádherný čas při příležitosti 16. mezinárodního speleologického kongresu v Brně. Byla to skvěle zorganizovaná, velmi zajímavá a také nesmírně příjemná akce, stejně jako naše předkongresová exkurze do Moravského krasu. Navštívili jsme několik vápencových jeskyní, ale pokud vím, v Česku žádné vulkanické jeskyně nejsou.

Nejsou. Máš o českých jeskyních lepší znalosti než já o australských. Ale myslím, že takových nás bude v Česku víc. Můžeš nám australské jeskyně stručně představit? Jaké typy jeskyní se v Austrálii vyskytují a které patří k nejdelším?

Austrálie je rozlehlá. Je téměř stokrát větší než Česko, střídá se na ní řada klimatických pásem a najdeme zde mimořádně pestrou krajinu, vegetaci i geologickou stavbu. A s tím souvisí i velká rozmanitost jeskyní.

Jeskyně se nacházejí ve všech šesti australských státech i v obou pevninských teritoriích. Většina z nich je vyvinuta ve vápencích, dolomitech nebo vulkanitech. Jejich stáří se pohybuje od více než 900 milionů let do méně než 2 milionů let.

Většina jeskyní na jihovýchodě země se nachází v malých izolovaných tělesech silurských nebo devonských vápenců starých asi 350–450 milionů let. Tyto jeskyně bývají zpravidla kratší než dva kilometry a žádná z nich není hlubší než 200 metrů. Mnoho z nich však má drobné vodní toky, prostorné chodby a často i působivou krápníkovou výzdobu. Dlouhé jeskyně se složitými podzemními odvodňovacími systémy jsou v této části země vzácné.

Ostrovní stát Tasmánie má složitou a velmi pestrou geologii. Jeskyně se tam vyskytují ve vápencích, dolomitech i magnezitech různého stáří. Většina nejdelších a nejhlubších jeskyní se vyvinula v ordovickém souvrství Gordon Limestone starém 450–480 milionů let. Patří mezi ně i nejhlubší australské jeskyně Niggly, která dosahuje téměř 400 metrů. Mnohé z těchto jeskyní jsou chladné a vlhké.

Foto 1 Arnahellir – fotografické šílenství. Snímek pořízený na Islandu Kenem Grimesem v roce 2002 zachycuje všechny tři předsedy Komise pro vulkanické jeskyně. Bill Halliday, první předseda, má žlutou přilbu, druhý předseda Jan-Paul Van der Pas je vlevo v oranžové kombinéze a současný předseda John Brush je v červené kombinéze (foto J. Brush).

V pobřežních oblastech několika jižních států se nacházejí jeskyně ve čtvrtohorním eolianitu (mladším než 2,4 milionu let). Je to měkká, velmi porézní hornina, která vzniká z větrem navátých vápenatých plážových písků. Běžné jsou v ní prostorné dómy, často přístupné svislými komíny. Pozoruhodným příkladem je jeskyně Aiennyu v Západní Austrálii, která má téměř sto vertikálních vstupů, které ústí do jediného velkého dómu.

Foto 2 Pohled ke stropu jeskyně Aiennyu Cave (Západní Austrálie), vyvinuté v kvartérním eolianitu, která má téměř sto vertikálních vstupů (foto J. Brush).

V Severním teritoriu jsou nejvýznamnější jeskyně vyvinuty v neoproterozoických dolomitech (asi 900 milionů let). Nejlepším jejich představitelem je národní park Gregory-Judbarra. V něm vzniklo několik velmi dlouhých jeskyní. Můj klub, Canberra Speleological Society Inc, patřil mezi první speleologické skupiny, které tuto oblast navštívily na počátku 90. let. V roce 1993 jsem vedl expedici, která prozkoumala a zmapovala prvních 11,5 km jeskyně, kterou jsme nazvali Berks Backyard Cave. Později se podařilo spojit několik jeskyní do jednoho systému, čímž vznikla nejdelší jeskyně Austrálie, 123 km dlouhá jeskyně Bullita. Berks Backyard Cave je její součástí.

Nullarborská planina, rozkládající se na hranici Západní a Jižní Austrálie, je plochá, převážně bezlesá oblast terciérních vápenců starých 20–50 milionů let. Je to možná největší souvislé krasové území na světě. Jeskyně tady nejsou extrémně dlouhé ani hluboké, ale jsou jich tu stovky. Ta nejdelší měří skoro 30 km. Jeskyně, které patří mezi ty hlubší, což znamená převýšení tak 80 až 100 m, mají na dně slaná jezera, která přitahují pozornost jeskynních potápěčů. Některé menší a mělčí jeskyně zase obsahují neobvyklé speleotémy, včetně černého kalcitu, jemných krystalů halitu a sádrovce či kalcitových útvarů, které byly porušeny a rozlámány tzv. solným klínováním. To je způsobené růstem krystalů halitu podél krystalových hranic a v drobných puklinách.

Až doteď jsem mluvil o karbonátových jeskyních, ale máme samozřejmě i vulkanické jeskyně. Za nimi se musíme vydat do západní Victorie a do několika oblastí Queenslandu.

Ve Victorii se lávová pole rozprostírají západně od Melbourne až k hranicím Jižní Austrálie, v délce téměř 400 km. Aktivní byla během posledních 8 milionů let a nachází se tady více než 400 erupčních center. Poslední erupce proběhla přibližně před 5 000 lety. A protože je průměrná frekvence erupcí asi 11 000 let, je toto pole považováno za dosud aktivní. Zatím v něm bylo objeveno více než šedesát lávových jeskyní, starých přibližně od 2 milionů do 35 000 let. Většina z nich se nachází v mladších lávách v oblastech Harman Valley a Budj Bim (dříve Mount Eccles). Izolované jeskyně se však objevují i v dalších lávových proudech na zhruba deseti lokalitách napříč celým územím.

Foto 3 Říční chodba v jeskyni Strongs Cave, Margaret River, Západní Austrálie. Písčité koryto je pokryté kořeny vysokých stromů jarrah (eukalyptů), které rostou na povrchu 40 m nad jeskyní (foto J. Brush).

Foto 4 Rozlehlá chodba v jeskyni Abracurrie Cave na planině Nullarbor v Západní Austrálii (foto J. Brush).

V Queenslandu jsou téměř všechny lávové jeskyně spojeny s výlevy sopky Undara, která vybuchla asi před 190 000 lety. Nejdelší z australských lávových jeskyní měří asi 1,3 km a má chodby až 20 metrů vysoké a široké.

Ač to tak z předchozího popisu nevypadá, karbonátové horniny zaujímají v celkové rozloze Austrálie relativně malou plochu. To vede k trvalému tlaku na zvyšování jejich těžby pro potřeby zemědělství, výroby cementu a různých průmyslových odvětví. Krasové oblasti ohrožuje také těžba dřeva a odlesňování, výstavba přehrad, čerpání podzemní vody a infrastruktura energetického průmyslu. Ochrana jeskyní je tak nikdy nekončící boj. Naštěstí se mnoho významných krasových oblastí nachází v národních parcích a teoreticky je tak chráněno před rozvojovými tlaky.
Přístup do většiny jeskyní v národních parcích regulují vlády jednotlivých států a teritorií. Předpisy se v různých částech země liší, v zásadě však platí, že téměř všechny jeskyně jsou pro širokou veřejnost uzavřeny, zatímco uznané speleologické kluby do většiny z nich mohou vstupovat na základě povolení se stanovenými podmínkami, které často omezují velikost skupiny i počet návštěv za rok.

Foto 5 Křišťálově čisté jezero v jeskyni Weebubbie Cave, planina Nullarbor (foto M. Coggan).

Foto 6 Písčitá chodba v jeskyni Mullamullang Cave, jedné z nejdelších jeskyní planiny Nullarbor (foto M. Coggan).

Jak je v Austrálii organizována speleologie? Kolik je tam jeskyňářů?

Národní speleologickou organizací je Australian Speleological Federation Inc (ASF). V současnosti sdružuje 26 členských klubů rozmístěných ve všech šesti státech a v Australském hlavním teritoriu (ACT). Více než polovina klubů sídlí v Novém Jižním Walesu a v ACT. ASF sdružuje přibližně 950 speleologů.

Druhým celostátním subjektem spojeným s jeskyněmi je Australasian Cave and Karst Management Association Inc (ACKMA). Její členskou základnu tvoří správci a průvodci jeskyní, jeskynní vědci i speleologové, jako jsem já, kteří se zajímají o problematiku správy jeskyní. Většina členů ACKMA žije v Austrálii nebo na Novém Zélandu.

Setkávají se australští jeskyňáři pravidelně na národních konferencích?

ASF pořádá každé dva roky konferenci s přednáškovými sekcemi, exkurzemi a společenskými aktivitami. Záleží na tom, kde se zrovna konají. Obvykle je to v lednu během letních školních prázdnin, ale konference pořádané na severu země bývají plánovány na polovinu roku, aby se vyhnuly tropickému monzunovému období, které tam trvá od listopadu do dubna.

ACKMA také svolává každý druhý rok týdenní konferenci a v mezidobí kratší prodloužené víkendové akce. Konference i setkání vždy zahrnují terénní exkurze a obvykle se konají v Austrálii, i když některé proběhly na Novém Zélandu, a v roce 2010 se uskutečnila velká a velmi úspěšná akce v jeskyních Mulu v malajsijském státě Sarawak.

Jak to máte s publikační činností?

ASF vydává čtvrtletník Caves Australia a jednou ročně také Helictite, časopis věnovaný australasijskému výzkumu jeskyní a krasu. ASF rovněž publikuje sborníky ze svých bienálních konferencí. ACKMA vydává také čtvrtletní časopis i konferenční sborníky. Všechny tyto publikace dnes vycházejí v digitální podobě a jsou volně dostupné.

V minulosti většina klubů vydávala vlastní zpravodaje, ale v posledních letech jejich počet klesá, protože řada klubů dnes spoléhá spíše na webovou komunikaci a sociální sítě. Knihy o jednotlivých krasových oblastech či jeskyních vydávaly jak kluby, tak nadšení jednotlivci, ale při počtu menším než tisíc speleologů je potenciální trh poměrně omezený.

Pojďme od australských jeskyní k tobě. Kdy a jak ses dostal k jeskyňaření?

Do jeskyní jsem poprvé zavítal na výpravách organizovaných dobrodružně založenými středoškolskými učiteli. Ti mě přivedli také ke skalnímu lezení a lyžování ve volném terénu. Na univerzitě jsem vstoupil do jeskyňářského klubu a jeskyně i samotné jeskyňaření se pro mě brzy staly doslova závislostí. V roce 1974 jsem vstoupil do Canberra Speleological Society Inc a od té doby jsem jejím aktivním členem.

Canberra je pro speleology ideálním místem, protože když vyrazíš autem kterýmkoliv směrem, do dvou hodin jízdy dojedeš k vápencovým jeskyním. Během let jsem měl to štěstí navštívit obrovské množství jeskyní, včetně některých opravdu výjimečných, a to ve všech australských státech a teritoriích i v mnoha dalších částech světa. Jedním z vrcholů mého zahraničního jeskyňaření byla účast na čtyřech australských expedicích do Thajska mezi lety 1986 a 1996, během nichž jsme objevili, prozkoumali a zmapovali řadu opravdu velkých jeskyní.

K lávovým jeskyním jsem se poprvé dostal v roce 1975 během cesty do západní Virginie. Jel jsem tam tenkrát z domova asi 800 km. Skutečné nadšení pro vulkanické jeskyně ve mně ale probudila až návštěva Islandu v roce 2002, kde jsem se zúčastnil 10. mezinárodního sympozia o vulkanospeleologii (ISV). Bylo neuvěřitelné procházet jeskyněmi, které působily dojmem, jako by vznikly teprve před okamžikem, jako by jednoduše řečeno právě ztuhly. Během této cesty jsem se poprvé setkal s Billem Hallidayem a Janem-Paulem Van der Pasem, tedy s prvním a druhým předsedou Komise pro vulkanické jeskyně. Od té doby jsem se zúčastnil všech sympozií ISV, kromě dvou.

Jak ses stal předsedou Komise UIS pro vulkanické jeskyně?

Komise pro vulkanické jeskyně je specifická v tom, že za více než padesát let její existence stáli v jejím čele pouze tři předsedové.

Jak už jsem zmínil, zakládajícím předsedou byl již zesnulý dr. William (Bill) Halliday, vysoce respektovaný americký speleolog, který je považován za otce vulkanospeleologie. Bill založil v roce 1972 mezinárodní pracovní skupinu pro vulkanické jeskyně a v témže roce také předsedal prvnímu ISV. Díky jeho usilovné práci byla tato skupina v roce 1993 povýšena v rámci UIS na plnohodnotnou komisi a od té doby se sympozia ISV konají zhruba každé dva roky.

V roce 1998 Bill přesvědčil Jana-Paula Van der Pase z Nizozemska, aby převzal funkci předsedy. Jan-Paul vedl komisi velmi úspěšně téměř dvě desetiletí, ale v roce 2016 oznámil, že už je příliš starý na daleké cestování, a navrhl, abych jej vystřídal. Tehdy jsem se ještě ubránil. O rok později, na 17. mezinárodním speleologickém kongresu v Austrálii, už jsem tlaku neodolal. Pokud si dobře vzpomínám, zavřeli mě tenkrát oba bývalí předsedové komise a tehdejší prezident UIS do potemnělé místnosti, do očí mi svítilo jasné světlo a musel jsem pít pěnivou jantarovou tekutinu tak dlouho, dokud mě nedonutili kandidaturu přijmout. Jinak si nedokážu představit, jak jsem to mohl vzít.

Ale je také možné, že už mi paměť neslouží a ve skutečnosti to byl jen příjemný hovor u krbu. Možná jsem to přijal proto, že mi Jan-Paul tvrdil, že být předsedou není skoro žádná práce.
Dneska vidím, že nic nebylo dále od skutečnosti. Občas je to frustrující, ale jinak je to zajímavá a poučná zkušenost a neměnil bych.

Foto 7 Pleasure Dome v jeskyni Kubla Khan Cave na Tasmánii, kde si všichni jeskyňáři musí svléknout veškeré špinavé oblečení a obuv a odložit batohy (foto J. Brush).

Foto 8 Sintrové hrázky v jeskyni Croesus Cave, Mole Creek, Tasmánie (foto J. Brush).

Foto 9 Heliktity a antodity v jeskyni Marakoopa Cave, Mole Creek, Tasmánie (foto J. Brush).

Foto 10 Stalaktity typu Donkey Tail v jeskyni East Deep Creek Cave, Yarrangobilly, Nový Jižní Wales (foto J. Brush).

Foto 11 Krasová oblast Wyanbene, národní park Deua, Nový Jižní Wales (foto J. Brush).

Foto 12 Rozlehlá chodba v jeskyni Berks Backyard je součástí nejdelšího australského jeskynního systému Bullita (foto J. Brush).

Foto 13 Grand Arch a Blue Lake, Jenolan Caves, Nový Jižní Wales (foto J. Brush).

Je něco, na co jsi z hlediska speleologie obzvlášť hrdý?

Samozřejmě, po více než padesáti letech organizovaného jeskyňaření se najde několik věcí, na které jsem obzvlášť hrdý. V roce 1969, jen několik měsíců poté, co jsem začal brát jeskyňaření opravdu vážně, jsem byl členem malého týmu, který objevil a prozkoumal Janus Cave, velkolepě vyzdobenou jeskyni v krasové oblasti Yarrangobilly v národním parku Kosciuszko v Novém Jižním Walesu. Na jeskyňářských projektech v tomto parku jsem aktivní dodnes a od roku 2010 jsem členem Kosciuszko Speleological Reference Group (KSRG), kterou tvoří čtyři speleologové a několik zaměstnanců NSW National Parks and Wildlife Service (NPWS). Jde o konzultační a poradní orgán, který výrazně přispěl ke zlepšení správy jeskyní a krasu ve všech osmi krasových oblastech parku.

V roce 2021 jsem byl zvolen čestným doživotním členem ACKMA za své úsilí o zlepšení správy jak volně přístupných, tak zpřístupněných jeskyní v Austrálii. A v roce 2023 mi ASF udělila cenu Peter Berrill Award for Cave Conservation za přínos k ochraně jeskyní a správě krasu, zejména v národním parku Kosciuszko.

Foto 14 Černé kalcitové speleotémy v Thylacine Hole na planině Nullarbor v Západní Austrálii se stopami poškození, které způsobuje klínování solí (foto J. Brush).

Foto 15 Barkers Cave, Undara v Queenslandu. S délkou 1,35 km jde o nejdelší lávovou jeskyni v této oblasti
(foto J. Brush).

Foto 16 Situace krátce před objevem lávové jeskyně Missing Link Cave v září 2025, vulkanická oblast Mt Porndon, Victoria (foto J. Brush).

A ještě bych zmínil jeden čerstvý projekt, který se trochu vymyká běžné činnosti. V únoru letošního roku jsem byl hrdý na to, že jsem mohl být členem čtyřčlenného týmu, který úspěšně vyzvedl starou karbidovou lampu z jeskyně East Deep Creek Cave v Yarrangobilly. To asi budu muset rozvést podrobněji.

V roce 1953 to byla ještě poměrně málo známá a neprobádaná jeskyně. Tehdy do ní vlezl mladý univerzitní student jménem Brian O’Brien se svým kamarádem, aby ji prozkoumali. Už na začátku udělali zásadní chybu, že se rozdělili a každý se vydal do jiné části.

O’Brien se v jeskyni ztratil a když hledal cestu ven ze složitého závalu, zavěsil lampu do pukliny, aby mohl slézt obtížný třímetrový stupeň. Při tom uklouzl a spadl. Ačkoli neutrpěl vážnější zranění, nedokázal se pro lampu nahoru vrátit. Snažil se ji shodit, svlékl si kombinézu a zkoušel ji zachytit, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že zhasnul plamen. Brian tak zůstal v naprosté tmě, bez jídla, vody a téměř bez oblečení v jeskyni, kde byly asi 4 °C. Naštěstí se jeho kamarád dostal ven, uvědomil si, že Brian nevyšel na povrch, a zalarmoval ostatní.

Následného pátrání se zúčastnilo asi 50 lidí a když byl třetího dne nalezen, na lampu už nikdo nemyslel. O’Brien později dokončil studia a stal se mezinárodně uznávaným fyzikem, jehož experimenty se dostaly až na Měsíc. Nikdy se však nevzdal naděje, že svou lampu ještě najde. Navzdory pátrání, které on i další lidé podnikali nárazově po několik desetiletí, se jim lampu najít nepovedlo. Teprve v roce 2021 si jí všimli dva jeskyňáři, jak visí nad nimi v místě, kam se téměř nikdy nechodí. Jeden z nich si okamžitě uvědomil význam tohoto objevu a informoval NPWS. Brian se toho bohužel nedožil, zemřel jen několik měsíců před tím. Poté trvalo ještě několik let, než NPWS a KSRG po konzultacích s členy rodiny O’Brienových vyřešily otázky památkové ochrany, vlastnictví a logistiky.

Když náš tým vyšel z jeskyně s lampou pokrytou bahnem a rzí, vítali nás členové rodiny O’Brienových, pracovníci NPWS i zástupci médií. Objevili jsme se dokonce ve večerních zprávách celostátní televize. Po více než sedmdesáti letech ve vlhké jeskyni nebyla lampa v dobrém stavu, ale jakmile bude důkladně očištěna a zakonzervována, vystavíme ji pro veřejnost v návštěvnickém centru Yarrangobilly.

Foto 17 Tým, který nalezl karbidovou lampu Briana O’Briena. Zleva člen KSRG John Brush; Brittany Meers, spolunálezkyně lampy; Phil Fleming, který lampu několik let neúspěšně hledal; a Jason Moule, další člen KSRG (foto J. Moule).

Děkuju za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl vzkázat českým jeskyňářům?

U výčtu věcí, na které jsem hrdý, jsem zapomněl, že jsem se jako předseda komise podílel na pořádání čtyř mezinárodních vulkanospeleologických konferencí. Ta další se bude konat letos v listopadu na Kanárských ostrovech a všechny na ni vřele zvu. Registrace účastníků bude končit 31. srpna.

Více informací o konferenci a komisi jako takové najdou zájemci na stránkách https://www.vulcanospeleology.org/menu.html

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Ten pohled na mapu v aplikacích JESO či speleowiki (obr. 1) zaujme na první pohled. V České republice je sice oficiálně registrováno téměř pět tisíc jeskyní, ovšem stále tu zůstávají poměrně rozsáhlá prázdná území. Opravdu se v nich žádné jeskyně nenacházejí nebo je tam pouze nikdo nehledal?

Jedno takové území leží východně od Prahy. Západním směrem je nejbližší jeskyní Prosecká jeskyně v Praze, ze severu najdeme jeskyně v okrajových partiích Českého ráje a Prolomených hor, z východu se dostaneme až k jeskyním krasu u Kutné hory a z jihu k jeskyni sv. Prokopa u Sázavy. Od severu k jihu je vzdálenost mezi nejbližšími jeskyněmi 60 km, od východu k západu 65 km.

Díky objevu jeskyně Vlasta už ovšem výše uvedený popis neplatí.

Obr. 1 Mapa výskytu jeskyní východně od Prahy. Jeskyně Vlasta je zakreslena kolečkem zhruba v polovině obrázku (zdroj: speleowiki.cz).

Geologická situace okolí Kozovaz

Okolí Kozovaz, vesnice, která leží zhruba v centru výše definovaného území, je jedno z nejméně pravděpodobných míst, kde bychom hledali jeskyni. Ne že by se jednalo o geologicky nezajímavou oblast. Naopak, najdeme tu průřez téměř celou historií Země. Začít můžeme už starohorami čili proterozoikem. Asi 4,5 km jihovýchodně od Kozovaz, mezi obcemi Kounice a Černíky, leží malý lom, kde vystupují jemně laminované břidlice a prachovce štěchovické skupiny. Čtyři kilometry jihovýchodně od Kozovaz zase najdeme prvohorní ordovické horniny. Lom u Chrástnice u Břežan II odkryl pozvolný přechod mezi třenickým a milínským souvrstvím. V rámci České republiky se jedná o nejvýchodnější výskyt ordoviku. Pokud se přesuneme do mladších prvohor, pak u hřbitova v Kounicích, 6 km vjv. od Kozovaz, leží nejsevernější výchoz permokarbonu Blanické brázdy. Na první pohled nás v ní upoutají svahy tvořené červenými hrubozrnnými pískovci a slepenci chýnovských vrstev. Jedná se o výchoz hornin pocházejících z počátku permu.

Nejvíce se ovšem na geologické stavbě Kozovaz podílejí druhohorní cenomanské pískovce jako součást tzv. perucko-korycanského souvrství. Jsou středně až jemně zrnité, místy mají nazelenalý nádech a už od středověku sloužily jako klíčový stavební kámen, a to nejen pro okolní vsi. Z pramenných záznamů vyplývá, že pískovec těžený u nedalekých Horoušan byl v 70. letech 14. století ve velkém dovážen na stavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Hovoří se také o dovozu tamního kamene na Karlův most a další významné pražské stavby (Rybařík 2007).

Geologický základ bychom měli, ovšem jak jsme na tom s podmínkami pro vznik jeskyní? Popravdě řečeno, bídně. Sice zde máme dostatek pískovců pro vznik nekrasových jeskyní, ale další podmínky moc příznivé nejsou. Široké okolí Kozovaz je jedna velká rovina, ostatně pozornému čtenáři určitě neuniklo, že všechny výše zmiňované výchozy vznikly uměle těžební činností. Monotónní reliéf nabourávají pouze nehluboká údolí. Přímo v Kozovazech vytvořila jedno říčka s přiléhavým jménem Výmola. Co nám tedy chybí, jsou svahy, po kterých by mohl pískovec sjíždět, hluboké rokle, do kterých by se mohl řítit, či výchozy měkčích vrstev, které by mohly erodovat. A přesto se v Kozovazech jeskyně nalézá.

Obr. 2 Pozůstatky blokové těžby v západní stěně lomu v Kozovazech (foto M. Hejna).

Obr. 3 Severní stěna lomu v Kozovazech s jeskyní Vlasta (foto M. Hejna).

Jeskyně Vlasta

Přímo v Kozovazech najdeme dva lomy. Jeden, ten menší, leží jižně od obce, druhý (ten, který nás zajímá více) se nachází na východním okraji, za autobusovou zastávkou (50.1271214N, 14.7830533E). Pískovec je zde pevný, kompaktní a ve východní části lomu jsou stopy blokové těžby (obr. 2). Severní stěna je vysoká až 6 m a protíná ji téměř vodorovná vrstva jílovce a rozpadavého pískovce, mocná až 30 cm. V jedné části je stěna rozdělena asi dvacet centimetrů mocnou vertikální puklinou, vedoucí ve směru S-J hluboko do masivu. A právě křížení obou geologických fenoménů vytvořilo ideální podmínky pro vznik jeskyně.

Jeskyně, která dostala jméno Vlasta, není dlouhá. Její průlezná délka je 2,5 m, dál pokračuje jako neprůlezná puklina (obr. 3, 4). Jak byla jeskyně opravdu dlouhá, tedy kolik z ní odtěžil lom, se dnes nedá zjistit.

Obr. 4 Mapa jeskyně Vlasta (mapoval M. Hejna, 9. 5. 2026).

Něco myšlenek ke genezi

Jiří Bruthans vystoupil v roce 2025 na konferenci Kras, jeskyně a lidé s příspěvkem s dlouhým, ale vše říkajícím názvem – Česká křídová pánev: Nejrozsáhlejší, ale zcela přehlížené území s krasovou porozitou v ČR.

Jeho hlavní myšlenkou bylo, že v okolí velkých pramenů České křídové pánve „jsou přítomné i alespoň tenké krasovějící horizonty tvořené písčitými či prachovitými vápenci či vápnitými pískovci nebo vápnitými prachovci… Česká křídová pánev je tak nejrozsáhlejším ale paradoxně prakticky neznámým krasovým územím v ČR“ (Bruthans a kol. 2025).

Dalo by se to použít i k vysvětlení geneze Vlasty? Nadložní a podložní pískovce jsou kompaktní, ale z méně soudržné vrstvy jsem odebral tři vzorky. Jednalo se o neporušený jílovec (vzorek 1), o až 25 centimetrů mocný rozpadavý (vápnitý?) pískovec (vzorek 2) a o rozvětralý jemnozrnný sediment pokrývající povrch vrstvy (vzorek 3). Zatímco vzorky 1 a 3 obsahují méně než jedno procento karbonátové složky, přechodový pískovec jí obsahuje až pět procent (analyzován nebyl pouze tmel, ale pískovec jako celek). Podobné výsledky ukázal i test reakce s kyselinou chlorovodíkovou, se kterou tmel u vzorku 2 velmi dobře reagoval.

Podílely se tedy na vzniku jeskyně Vlasta také krasové pochody?

Literatura:

Bruthans J., Kůrková I., Starý J., Mareš J., Vojtíšek J. (2025): Česká křídová pánev: Nejrozsáhlejší, ale zcela přehlížené území s krasovou porozitou v ČR – s. 7-8. In: STÁRKA, L. Sborník konference Kras, jeskyně a lidé: Svatý Jan pod Skalou, 7. – 8. 11. 2025. Průhonice: Správa jeskyní ČR. 93 s. Acta Speleologica, 12/2025.

Rybařík, V. (2007): Kámen v dějinách Karlova mostu. – Kámen, roč. 13, č. 2, 11-20