Expedice Troms 2025, (20. srpna – 4. září 2025), byla další výpravou členů Speleologického klubu ORCUS do jeskyní v rajonu severně nad městem Narvik v severním Norsku. Tentokráte se tam vypravili  Jan Lenart, Martin Kašing, Kristýna Schuchová, Tereza Staňková, František Pták, Tomás Palha. I tato výprava přinesla řadu významných objevů.

Improvizovaný prolog

Po letecké přepravě z Prahy do Tromsø jsme se měli zapůjčeným automobilem obratem přesunout do Kvernmoenského krasu a při krátkém výstupu do údolí se měly zaručeně dostavit první velké objevy. Tak hovořily letecké snímky. Teorie se ale rozpadla hned u zavazadlového pásu, na který Lenyho krosna prostě nevyjela. A tak mezitím co se ostatní účastníci expedice Martin, Franta, Terka a Krista zdraví s portugalským účastníkem Tomásem, který už den táboří v letištní hale, Leny zjišťuje, že jeho zavazadlo odcestovalo do Paříže. Jen smutně koukáme na cáry deště, který prostor tromského ostrova ovládl. Martin alespoň dováží půjčené šestimístné auto, avšak brzy zjišťujeme, že do rakve na střeše zateklo a je plná vody. Navíc se do auta nemáme šanci vměstnat. Snad hodinu skládáme pečlivě veškerá zavazadla dovnitř tak, abychom natlačení jeden na druhého mohli alespoň dýchat. Krista sedí zavalena batohy snad až v kufru. Leny si objednává hotel a zbytek výpravy táboří za městem v chladu, dešti a mlze. Start není dobrý, a tak Tatranský čaj připravený pro chvíle nouze padl.

Ráno zjišťujeme, že zavazadlo stále nedorazilo, a tak s přispěním slunečného počasí volíme pěší výstup údolím Tromsdalen na 1238 m vysoký Tromsdalstinden. Poslední metry výstupu už jdeme v čerstvém sněhu a užíváme si výhledy na město s nejsevernější univerzitou a nejsevernějším pivovarem na světě. Ale kde je Lenyho zavazadlo? V Kodani. Takže Lenyho zase zavést do hotelu a ostatní šup zpátky do stanu. A opět krajinu pohltil chlad a déšť.

Až třetí den po příletu je konečně batoh tady a my vyrážíme na 230 km dlouhou cestu do Narviku, kde musíme získat klíče od horských srubů. Cestou nadále prší a hladiny řek se začínají povážlivě zvedat.

Míjíme skalní palisády, objíždíme táhlé fjordy vnořené do ledovcových trogů a provozujeme nejrůznější primitivní zábavu. V Narviku nakupujeme zásoby potravin a vyrážíme do údolí Vassdalen, kde kousek od příliš hlasitých vodopádů Gambergfossen rozbíjíme stany. Opět ale prší a řekou Vassdalselva se řítí kalný příval. Leny večer jede zpět do Narviku převzít lana a kotevní materiál, který jsme nechali poslat do Norska už v předstihu. Mrtvá schránka zafungovala a po otevření nehlídané plně vybavené garáže je vak ve správných rukách.

Hlavní lokality zmíněné v textu.

Ráno vystupujeme po udržované lesnické cestě nad jezero Litlebalakvatnet, kde se v překrásné kotlině propadá do neznámého jeskynního systému řeka Kopparfjellelva. Ponorem se v minulosti nedařilo proniknout vícero speleologickým skupinám, včetně našich předchůdců z Orcusu (Wagner, 1997). Naše taktika je jiná. Nesnažíme se lézt do beznadějně zasuceného hltače, ale cíleně prohledáváme v širším okolí propady, které jsme vytipovali analýzou digitálního modelu reliéfu. Obešli jsme více než 30 takových indikací. Terka a Martin nacházejí drobné jeskyně, do jejichž mapování se nikomu nechce. Všechno je totiž po propršených dnech mokré a jen průchod tundrou zajistil mokré boty do dalších dní. Dva boční ponory slibují plazení se vodou a bahnem, a tak to vzdáváme. Přesouváme se zpátky nad jezero, kde objevujeme otvor do menší jeskyně. Leny s Martinem, Tomásem a Kristou se vydávají ještě náročnými svahy k vývěru celého systému Holelva. Masivní proudy vody prýští ze skály přímo na skalnaté svahy údolí Vassdalen. Neuvěřitelnou podívanou zakončuje objev slibné jeskyně představující výše položené povodňové patro vývěru. Prolézáme narychlo vstupní část, ale brzy narážíme na vodou protékané trubice a vysoký vodní stav vystavil pokračování průzkumu červenou. Na dokumentaci stejně nemáme čas a vracíme se strmými zarostlými srázy do tábora. 

Údolí řeky Kopparfjellelva těsně před ponorem (foto J. Lenart).

Míjíme skalní palisády, objíždíme táhlé fjordy vnořené do ledovcových trogů a provozujeme nejrůznější primitivní zábavu. V Narviku nakupujeme zásoby potravin a vyrážíme do údolí Vassdalen, kde kousek od příliš hlasitých vodopádů Gambergfossen rozbíjíme stany. Opět ale prší a řekou Vassdalselva se řítí kalný příval. Leny večer jede zpět do Narviku převzít lana a kotevní materiál, který jsme nechali poslat do Norska už v předstihu. Mrtvá schránka zafungovala a po otevření nehlídané plně vybavené garáže je vak ve správných rukách.

Ráno vystupujeme po udržované lesnické cestě nad jezero Litlebalakvatnet, kde se v překrásné kotlině propadá do neznámého jeskynního systému řeka Kopparfjellelva. Ponorem se v minulosti nedařilo proniknout vícero speleologickým skupinám, včetně našich předchůdců z Orcusu (Wagner, 1997). Naše taktika je jiná. Nesnažíme se lézt do beznadějně zasuceného hltače, ale cíleně prohledáváme v širším okolí propady, které jsme vytipovali analýzou digitálního modelu reliéfu. Obešli jsme více než 30 takových indikací. Terka a Martin nacházejí drobné jeskyně, do jejichž mapování se nikomu nechce. Všechno je totiž po propršených dnech mokré a jen průchod tundrou zajistil mokré boty do dalších dní. Dva boční ponory slibují plazení se vodou a bahnem, a tak to vzdáváme. Přesouváme se zpátky nad jezero, kde objevujeme otvor do menší jeskyně. Leny s Martinem, Tomásem a Kristou se vydávají ještě náročnými svahy k vývěru celého systému Holelva. Masivní proudy vody prýští ze skály přímo na skalnaté svahy údolí Vassdalen. Neuvěřitelnou podívanou zakončuje objev slibné jeskyně představující výše položené povodňové patro vývěru. Prolézáme narychlo vstupní část, ale brzy narážíme na vodou protékané trubice a vysoký vodní stav vystavil pokračování průzkumu červenou. Na dokumentaci stejně nemáme čas a vracíme se strmými zarostlými srázy do tábora. 

Vývěrová řeka Holelva s vodopády (foto J. Lenart).

Vodní peklo v ponoru Leigasvatnet

Následující tři noci máme trávit ve srubu Slottet v údolí Grasdalen. Tam je potřeba vystoupat 250 m na 8 km dlouhé trase. Cestou míjíme památník 16 norským vojákům, kteří zde v roce 1986 zahynuli v lavině, nebo monumentální vodopád Storfosen, který se už z daleka projevuje neuvěřitelným řevem. Nechápeme, jak přímo v jeho blízkosti mohli tábořit členové expedice Troms 1996 (Wagner, 1997). Odpoledne se objevujeme za horizontem údolí Grasdalen a před námi se znenadání vyloupne červený srub Slottet na břehu jezera Grasvatnet. Osidlujeme jej. Z předsíně, kde se seká dřevo, se vstupuje do kuchyně s kamny a plynovým vařičem, z ní pak do pokoje. Ze všech oken jsou kouzelné výhledy na okolní svahy brázděné dříve mohutnými ledovci.

Ráno se probouzíme do větrného dne. Naším cílem je exkurze do ponoru Læigasvatn, což je velká jeskyně, skrz kterou říčka vytékající z 2,5 km dlouhého a 1 km širokého jezera Stor-Leigastvatnet mizí v neznámých sifonech. Byla zmapována dokonce několikrát (např. Noguès, 2005), ale žádné výpravě se nepodařilo sifony překonat. Neočekáváme, že by se nám to při současných vodních stavech podařilo, ale opět máme vytipováno několik potenciálních bočních vstupů. Ty jsou však marné, a tak jdeme do hlavní jeskyně na exkurzi. Všem je ale už notná zima a nepomáhá ani teplý čaj. Průtok v jeskyni je skutečně velký a brzy je nám jasné, že se budeme muset po pás namočit. Traverzujeme tak, aby nás proud nestrhl. To by byl konec. S odstupem času se domnívám, že jsme brodili za skutečně limitního průtoku a že pokud by byl kdokoliv proudem stržen, měl by jen několik málo metrů na zachycení před vcucnutím do sifonů. Ty první se oblézají plazením po skalní římse, pod kterou burácí vodní vřava. Následuje pak sestup kolem vodopádu a odtokový sifon skrytý ve vodní tříšti. Snažíme se nějak komunikovat, ale i když jsme od sebe jen několik metrů a řveme, nejde slyšet nic než burácející vodní peklo. Je to krása, kterou vydržíte jen několik minut.

Ikonický pohled na ponor Læigasvatn (foto J. Lenart).

Závěrečný vodopád v jeskyni Læigasvatn Sink (foto M. Kašing).

Obr. 5: Vstupní partie jeskyně Læigasvatn Sink (foto M. Kašing).

Překvapení na Bukkefjelletu

Už při příchodu do údolí Grasdalen jsme obdivovali majestátný 1145 m vysoký vrch Bukkefjellet. Jeho okrouhlé a hladké skalní srázy jsou na několika místech přerušeny skalními říceními. V průběhu naší exkurze do ponoru Leigasvatnet byl jeho vrchol pohlcen mlhami, ale dnes už od brzkého rána netrpělivě sledujeme stále se lepšící počasí. Vyrážíme totiž až na jeho temeno, kde chceme ověřit polohu propasti G-40 (syn. B-1; Wagner, 1997). Výstup je třeba zahájit překročením řeky vyvěrající z jezera, což je vzhledem k vodnímu stavu nemožné. A tak se poprvé ke slovu dostává portugalský člen výpravy Tomás, který objevuje v přístavku plně vybavenou veslici a po drobných neobratnostech nabíráme pod jeho velením správný směr na východní břeh. Uvazujeme loď za křoviny a stoupáme strmým svahem do zavěšeného údolí, které lemuje Bukkefjellet ze severu.

Dno ale i skalní stěny tohoto menšího trogu jsou tvořeny mramory, a tak brzy nalézáme nejen vývěrovou jeskyní, ale také množství ponorových otvorů. Nezdokumentovaný jeskyňářský ráj ale jen procházíme a kolem poledne se přehupujeme přes horské sedlo na jižní svahy hory. Mezi sněhovými poli směřujeme k propasti, jejíž mohutné otvory se náhle před námi otevírají. Vhozený kámen slibuje vertikální dobrodružství. Otvorů do podzemí je v těsné blízkosti několik. Krista s Terkou brzy prolézají jeskyni Lebku, která se vyznačuje množstvím kostí zvířat (nezmapováno). Ostatní mezitím ručním vrtáním pomocí Petzl Rocpec připravují kotvení pro sestup do propasti. Lano mizí v oválném ústí a Leny s Terkou sestupují dolů. Po úvodním 16metrovém stupni přicházejí další 9 m a 4 m. Dno jeskyně je pokryto evorzními hrnci, jinak je interiér zcela bez krápníkové výzdoby, což je však pro zdejší alpinské jeskyně typické. V hloubce téměř 40 m končí jeskyně vysokou horizontální korozní chodbou zužující se do neprůlezna. Její dno je vyplněno splavenými sedimenty.

Mezitím Martin s Tomásem připravili kotvení vedlejší propasti, která začíná rozsáhlou sněholedovou výplní, kolem které je třeba opatrně traverzovat. Následuje první vertikální stupeň, pak další dva vedoucí na aktivně protékané patro. Nad ním stanuli Leny s Tomásem na skalní římse a vyhodnotili, že bez dalších lan je sestup nebezpečný. Porucha dvou svítilen v těsném sledu navíc jasně naznačila volit ústup a nechat tuto velmi slibnou a zajímavou jeskyni na příští expedici.

Na povrchu už všichni mrznou. Balíme lana a po skupinách odcházíme s cílem dostat se ke srubu v údolí před příchodem tmy. To se daří Lenymu s Martinem a Tomásem, kteří za soumraku přicházejí k lodi. Nikde nikdo. Zaostřujeme na svahy údolí, jestli někde nezahlédneme pohyb či světlo. Nic. Přepravujeme se přes jezero a ve srubu rozděláváme oheň a sušíme věci. A začínáme mít také obavy. Pomoc v takových podmínkách je prakticky vyloučena. V údolí není mobilní signál a vše trvá v náročném terénu neuvěřitelně dlouho. „There! I have them!“ zvolá najednou Tomás a ukazuje už v naprostém šeru na hranu zavěšeného údolí. V trogu se pak rozhostil večerní klid. Jen osamělý veslař brázdil hladinu k poslednímu přívozu tří unavených jeskyňářů, které ve složitém terénu zdržel skalní stupeň.

Bukkefjellet (1145 m n. m.) a Leigastinden (1332 m n. m.) (foto J. Lenart).

Úvodní šestnáctimetrový stupeň propasti Bukkefjellet (foto M. Kašing).

Uvnitř jeskynní řeky

Druhý den ráno opouštíme srub i údolí, které jsme si během těch pár dní zamilovali. V hlavách máme stále objevy v propastech mystického Bukkefjelletu. Až později zjišťujeme, že původně hledaná propast G-40 (syn. B-1) se nachází o kus dál a začíná nám být zřejmé, že další expedice povede opět sem. Sestupujeme zpátky na naše tábořiště v údolí Vassdalen, kde máme stále roztaženy stany. Cestou průhledem v lese vidíme, s jakou obrovskou silou vyvěrá řeka Kopparfjellelva – Holelva z hory. A začínáme se pomalu těšit na nadcházející mapování jeskyně, kterou jsme přímo v jejím vývěru před několika dny navštívili.

Je devátý den expedice. V docela teplém a slunečném dni stoupáme opět lesní cestou k jezeru Litlebalakvatnet a jako rozcvičku mapujeme 11 m dlouhou Mechovou jeskyni. Jde o mírně ukloněnou chodbičku v korozí rozšířené puklině. Na několika místech zde ze stropů trčí hnědavé speleotémy v podobě mnohavrstevných krust, místy obalujících pronikající kořeny, jinde tvořících klasické stalaktity. Dva vzorky později analyzoval Dalibor Matýsek (VŠB – Technická univerzita Ostrava) rentgenovou difrakcí. Jde o špatně krystalované Fe-oxidické sraženiny na bázi goethitu, možná původně bakteriálního původu.

Po poledni přicházíme k vývěru Holelva. Už sestup k jeskyni s traverzováním po skalní římse přímo nad vodopády nás navnazuje ke druhému pokusu o průstup. Je jasné, že za poslední dny voda značně opadla. Vstup o rozměrech 2,5 × 1,5 m (š × v) pokračuje poměrně rozlehlou suchou chodbou, kterou zpestřují dva dokonalé evorzní hrnce – jeden s jezírkem, druhý suchý. Chodba se postupně stáčí k západu, v jejím dně zeje několik otvorů, kudy voda protéká do nižšího patra vývěru. Jakési propadání uvnitř jeskyně. Ještě několik krasových meandrů a je před námi přítokový sifon. Ve stropě je ale jakoby náhodou zrovna průlez tak akorát na tělo, vedoucí do ještě vyššího povodňového patra. Dokonale vykroužené meandry končí proti proudu skalní římsou, ze které na první pohled lze tak akorát skočit dva metry dolů do jezera. Všude hřmí vodní smršť.

V tlakových trubicích vývěrové jeskyně Holelva (foto M. Kašing).

Odsud dál proti proudu jeskyně zásadně mění charakter. Voda přitéká z přímé dva metry široké a až čtyři metry vysoké chodby. Dohlédnout na její konec však nejde, protože výhled blokuje závoj stropního vodopádu. Skrz něj lze traverzovat nad korytem potoka a je třeba se rozloučit se suchým overalem. Procházíme jej dva. Z traverzování po nekrasových lištách čouhajících ze stěn si můžeme oddechnout v asi největší prostoře jeskyně (5 × 5 × 2 m), která vznikla na křížení přímé chodby, kterou jsme přišli, s přítokovým koridorem. V něm se na nás šklebí přítokový sifon. Obdivujeme ale dokonale vykroužené evorzní hrnce, vše mapujeme a postupně opouštíme podzemí. Druhá skupina mezitím objevila východně ve skryté pozici nad obrovským vývěrovým vodopádem další vstup o rozměrech 1 × 2 m (š × v), takže mapovací tým, byť promočený, jde znovu do akce a znovu musí traverzovat uprostřed až čtyři metry vysoké chodby nad dunícím vodním živlem. Celková délka vývěrové jeskyně ve třech patrech je 140 metrů. 

Křivonohý muž

Jedeme si odpočinout do vesnice Kvernmo, kde máme pronajatý dům. Právě tahle vesnice dala celé krasové oblasti jméno, a tak nemůžeme vynechat exkurzi do krátké jeskyně Kvernmogrotta (Noguès a Noiriel, 2004), která vznikla korozí strmě ukloněných vrstev podél toku Skolteelva. Kromě drobných ale pestrých kalcitových forem nás zaujaly geologické zlomy, které, zdá se, při genezi jeskyně hrály roli.

Dokupujeme v Narviku zásoby a další noc trávíme ve stanu v blízkosti průlivu Straumen. Nádherný západ slunce ozářil vzdálené štíty Lofot nebo přímo nad zálivem se vypínající vrchol Rombakstøtta (1230 m n. m.). V již zastíněných svazích pod ním se táhne železnice Kiruna – Narvik, po které nákladní vlaky dovážejí do přístavu magnetitovou železnou rudu. Ráno se přesouváme od hladiny moře vysoko k hranici se Švédskem. Z parkoviště v chatové osadě neseme vybavení na čtyři noci, které strávíme v malém srubu Gamle Holmvassbu na břehu jezera Holmvatnet. Už cestou kamenitou pěšinou kolem hory Rundfjellet vypadá zdejší krajina jinak. Nekrasové podloží je tady tvořeno především granitem a povrch je poset stovkami balvanů, které jako němí strážní vrhají daleké stíny do nekonečné rozpraskané skalní pustiny. Až daleko na obzoru se zvedá zlomovým svahem hradba vyšších hor v okolí ledovce Beassetčohkka. Právě tam, pod horou Reavrrečohkka, máme nedokončenou práci (viz Lenart a Schuchová, 2024). Zdá se to od srubu nedosažitelné, a tak vyráží ještě večer hlídka prozkoumat průchodnost terénu.

V malinkém srubu vyzdobeném autentickými nálezy z bitvy o Narvik (1940), která se odehrávala všude kolem, se mezitím rozbíhají už zažité činnosti. Kamnař Tomás připravuje dříví a další dávku štiplavého zemitého humoru, baristka Krista si předchystává ranní kávové pohlazení a kuchaří dvojice Terka s Frantou normují přinesené zásoby. Jejich snídaně a večeře byly prostě skvělé. V noci pozorujeme už podruhé polární záři.

Vítá nás ráno dvanáctého dne a nikdo nechce vstávat. Leny burcuje a nakonec převládne ve srubu morálka a všichni se chystají k odchodu. Po překonání sedla se před námi rozevře ohromná pramenná oblast jezera Reavrrejávri. Nemá cenu scházet až k jeho hladině, a tak volíme traverzování oklikou přes návrší Suolovárit. Terka zaostává a rozhoduje se kvůli bolestem nohy vrátit se do srubu. Zbytek skupiny to nejhorší teprve čeká – strmé stoupání zlomovým svahem k jeskyni. Na zhruba kilometru délky je zde třeba překonat 260 m převýšení. Lezeme některé úseky i po čtyřech. Odměnou nám jsou nekonečné výhledy plné skal, jezer, ledovců, sobů i mořské hladiny. Už to ale známe z minula, a tak po příchodu k jeskyni jdeme rovnou do akce.

Podívejme se nyní, co se dělo v podzemí jeskyně Reavrrebiedju, zatímco Krista jako povrchová hlídka blaženě spala. V roce 2023 jsme po 36 zmapovaných metrech uvázali v puklině u stropu smyci a víc jsme nestihli. Nyní byly na smyci zachycené mechy – známka, že se tudy valila docela vysoká povodeň. Rozdělujeme se na dvě dvojice, které mají za úkol prozkoumat jeskyni po a proti proudu podzemního potoka. Po hodině se scházíme plní dojmů a po zklidnění emocí rovnou začínáme fotit a mapovat a je jasné, že sem budeme muset stejnou cestu absolvovat také druhý den.  

Jeskyně Reavrrebiedju (Úkryt křivonohého muže, jak zní volný překlad ze sámštiny) začíná úzkou nenápadně klesající puklinou plnou volné suti, která zejména při výlezu po mnoha hodinách v podzemí představuje drsnou závěrečnou zkoušku. Výlezových 36 metrů se dle našeho měření leze až 20 minut. Objevná chodbička ústí do hlavního koridoru jeskyně, kterou dále popíšu od nejvýše položených partií směrem dolů k vývěru.

: Pohled přes granitovou brázdu na zlomové svahy lemující Kvernmoenský kras. V popředí jezero Holmvatnet, za ním návrší Suolovárit, vzadu zleva Beassetčohkka (1420 m n. m.) s ledovcem, vrchol Istinden (1454 m n. m.), vpravo pak oblast Reavri s vrcholem Reavrrečohkka (1066 m n. m.) a táhlým návrším Børsefjellan (syn. Reavri, 1101 m n. m.), pod kterým se nachází jeskynní systém Reavrrebiedju (foto J. Lenart).

Nejvyšší partie jsou v celém systému nejrozlehlejší a nejpřehlednější. Několik metrů široké i vysoké korozní chodby jsou dávno neprotékané – fosilizované. Dno je zde pokryto jemnými písčitými sedimenty, které jsou dokonce zaceleny aktivně narůstajícími krápníky (část Dripstones). Ty sice nemají velkých rozměrů (cca 5 cm), avšak dostatečnou diverzitu. Najdeme zde stalaktity, stalagmity, stalagnáty, záclonky, brčka i heliktity. Právě tyto prostory jsou nejblíže ponorové části systému, kterou jsme mapovali před dvěma lety (Lenart a Schuchová, 2024). Dnes už je ale dávné spojení vyplněno sedimenty a zaceluje se také chemogenně. Nutno dodat, že krápníková výzdoba je ve zdejší oblasti naprostou vzácností. Kromě Kvernmogrotty roste pár krápníků také v systému R-4 (Wagner, 2012), avšak zdaleka nedosahuje takových rozměrů a početnosti jako zde pod Reavri.

Po několikerém pravoúhlém zabočení chodby následuje klesání do rozlehlého sálu, ve kterém pod skalním stupněm z hlubokého blankytně modrého sifonového jezírka vyvěrá potok. Poprvé se tak setkáváme s vodou z ponorové části systému, která se tam ztrácí v odtokovém sifonu pod Velkým vodopádem (Lenart a Schuchová, 2024). Odsud dál voda rozehrává místy až neskutečné divadelní scény. Rozlévá se do vějířů stékajících po plochách foliace, proráží si cestu korozním rozšiřováním paralelních puklin, které mezi sebou zanechávají pilíře, takže to zespodu vypadá jako otevřené výpustě přehrady (část Pillars), nebo jenom šumí v peřejích mezi vzpříčenými kamennými bloky v až 5 m vysoké chodbě. Prostorná část jeskyně končí sifonem, odkud dále lze prolézt stropními tlakovými trubicemi do dolní poloviny jeskyně, která má jiný charakter. S aktivně protékanou chodbou se zde setkáváme zřídka, prostory jsou celkově úzké, převažuje zde vertikalita, jeskyně rychle kaskádami klesá, některé části jsou propojeny pouze plazivkami tlakových trubic.

Voda vyvěrá z dalšího blankytného jezírka do nízké chodby v části Windows. Po několika okrouhlých meandrech s peřejemi a tůněmi se zde před dalším sifonem vytvořily dva kruhové otvory v různých výškách, kterými je třeba se jako okénky protáhnout. V chodbě je také vyvinuta bifurkace. Další impresivní koridor vznikl v části Canyon. Kromě toho, že je sem napojena už výše zmíněná vstupní úzká chodba, vyniká prostora až 3 m širokým a 8 m vysokým rozeklaným koridorem, v jehož dně opět vyvěrá na krátký úsek aktivní tok. Po stranách Kaňonu visí na římsách zaklesnuté bloky, přes které je třeba se přesunout a nespadnout přitom do vody. Kaňon končí při dně sifonem, nad kterým jsou v závěrové stěně v různých výškách dvě průlezné oválné tlakové trubice. Ty se po proplazení prolamují do propastí. Níže položená do čtyřmetrové, výše položená pak do zdvojené propasti přerušené skalním mostem. Propast má hvězdicový půdorys (Star Abyss) a klesá 12 m kolem velmi nebezpečného volného skalního bloku k dalšímu místu vývěru potoka. Následuje pak závěrečná horská pasáž, kde potok přepadává do vertikální prostory vysoké až 7 m a mizí v sifonu. Severně lze ještě vylézt do tlakové trubice, která končí suťovou výplní.

Kaskády na aktivním toku pod částí Pillars (foto M. Kašing).

Charakter mírně klesající chodby nad částí Pillars (foto M. Kašing).

První tůň, kde se poprvé objevuje v jeskyni aktivní tok (foto M. Kašing).

Fosilní chodba končí zúžením do neprůlezna (foto M. Kašing).

Horský divoký charakter jeskyně s rozeklanými bloky páskovaného mramoru pod částí Pillars (foto M. Kašing).

: Závěrová 8 m vysoká stěna části Canyon, pod kterou voda mizí opět do sifonu. Uprostřed stěny se nacházejí vstupy do tlakových trubic (foto M. Kašing).

Celková délka jeskyně je 308 m s převýšením 51 m. Jeskyně má kromě horní fosilní části divoký horský charakter, málokdy lze ve vzpřímené pozici projít více než několik metrů. Nekrasové proložky, které trčí z vykroužených mramorových stěn v podobě lišt, jsou užitečnou oporou při traverzových přechodech, zároveň se ale zasloužily o mnohé otlaky a naraženiny. Z morfologie jeskyně se zdají dobře odlišitelné dvě fáze jejího vývoje. Nejprve byla protékána horní část jeskyně s rozlehlými chodbami a pravděpodobně vyvěrala ven v okolí současného vstupu. Nasvědčují tomu vrstvy fluviálního štěrku ve vstupní puklině a také mnohé dosud nezmapované trubice vedoucí do vstupních partií z části Pillars. Tato vyšší úroveň jeskyně mohla být protékána v době, kdy se v granitové brázdě nacházel ještě značně mocný ledovec. Po jeho ústupu se erozní báze razantně snížila a s ní se rychle zahluboval také podzemní tok. Původně protékané patro bylo částečně opuštěno a dochází k jeho fosilizaci. Vznikla však nová geneticky mladší spodní polovina jeskyně a o několik desítek metrů níže nový mladý vývěr, který rozhodně zatím není v rovnovážném stavu s okolními svahy.

Celková situace obou částí jeskynního systému Reavrrebiedju na podkladu digitálního modelu reliéfu.

Vývěr z jeskyně Reavrrebiedju. V době povodně se celá jeskyně zaplní vodou. Ta pak pod tlakem ze svahu tryská a strhává s sebou zvětraliny i vegetaci (foto J. Lenart).

Ústup

Po dvou dnech mapování krásného vodního světa jsme už dosti znaveni. Chceme ale ještě vidět aktivní vývěr ze systému. Rozhodujeme se tedy klesat strmými travnatými svahy přímo dolů. Asi v polovině bohužel narážíme na skalní stupeň, který má Krista problém překonat. Dochází ke krizové situaci, kdy musíme využít i drobného horolezectví, po svahu se kutálí suť i mobily, naštěstí ne Krista nebo někdo další. Po několika desítkách minut místo překonáváme a nalehko stoupáme k vývěru, kde celí zkoprnělí zíráme na zcela čerstvě vyhlížející brázdu, která je mocnou erozí rozevřená ve svahu jako Sauronovo oko. Představujeme si, co se tady musí odehrávat, když se jeskyně zaplní vodou a ta pak pod tlakem tryská ven a strhává vše, co není pevně spojeno s podložní horninou. Další důkaz o tom, že spodní část jeskyně musí být geneticky poměrně mladá.

A pak už pomalu končíme. Brodíme odtokovou řeku z jezera Reavrrejávri, procházíme kolem kamenných válečných palpostů a zákopů a v pokročilém večeru už ve zcela roztrhané skupině doklopýtáváme ke srubu. Unavený večer se nese ve znamení kultovní hry Hercky. Ráno už nejsme schopni nic dalšího podnikat. Někdo celý den odpočívá, někdo fotografuje, někdo se prochází po okolí. Ještě jedna noc a opouštíme v postupně se blížícím dešti tu podivnou kamenitou brázdu. Ještě poslední pohled na Reavri a nedostupný ledovcový horizont Beassetčohkka. Terka stále kulhá, a tak nám cesta k autu zabírá dost času. Před námi vidíme vrtulníky kroužící nad hraničním přechodem Riksgränsen. Na rudné dráze z Kiruny proběhlo skalní řícení, píšou média. Zadumaně hledím do větrem ošlehaných skalních ploten a přemýšlím, co by se stalo, kdyby Tomás ve Star Abyss tím obrovským skalním blokem pohnul trošku více. V Narviku vracíme klíče od srubů a přesouváme se rovnou do Tromsø, kde brouzdáme historickým centrem. A začínáme se těšit domů.

Expedice Troms, 20. srpna – 4. září 2025: Jan Lenart, Martin Kašing, Kristýna Schuchová, Tereza Staňková, František Pták, Tomás Palha. Objevy: Mosegrotta (délka 11 m, hloubka 3 m), Bukkefjellet Abyss (délka 123 m, hloubka 39 m), Holelva Resurgence (délka 140 m, denivelace 6 m), Reavrrebiedju [délka 308 m (z toho 36 m objeveno v roce 2023), denivelace 51 m]. Celkem objeveno 546 m jeskynních chodeb.

Abstract

Expedition Troms 2025 focused on karst research in northern Norway, primarily in the Kvernmo, Vassdalen, Grasdalen, and Reavri areas. Despite a problematic start marked by delayed baggage, persistent rainfall, and high water levels, the team—composed of five cavers from the speleological club Orcus and one Portuguese member—successfully carried out systematic exploration, documentation, and mapping of several cave systems under challenging alpine and subarctic conditions. The exploration strategy combined classical field reconnaissance with targeted searches based on digital terrain model analysis, deliberately avoiding previously known clogged sinkholes. Key activities included the investigation of active sinks and resurgences, vertical shafts, and multi-level cave systems developed in marble. Particular attention was devoted to hydrologically active caves, where high discharge and sumps significantly limited progress. Notable achievements include the discovery and mapping of the Holelva Resurgence, the Bukkefjellet Abyss, and the substantial extension of the Reavrrebiedju Cave System, which revealed a complex, multi-phase speleogenetic history. In total, the expedition documented 546 m of cave passages, including several newly discovered caves and shafts. The results confirm the high speleological potential of the Kvernmoen Karst and provide a strong basis for future focused expeditions.

Jan Lenart 

The post Expedice TROMS 2025 appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Horný otvor Liskovskej jaskyne bol objavený už v roku 1938 tak, že Emil Camber bol rezať prútie na metly a po odtrhnutí kríku aj s koreňom sa odkryla malá štrbina z ktorej očividne fúkal silnejší prievan. Podľa tohto usúdil, že otvor vedie do neznámych priestorov Liskovskej jaskyne. Spomína, že natrhali suchú trávu a tú vsalo dnu a že počas zimných mesiacov sa odtial intenzívnejšie parilo. Ešte počas jari sa tu započali výkopové práce ktoré trvali dva týždne. Odkryli zem a ďalej pokračoval pred dávnymi vekmi nahádzaný zával, ktorý odhadzovali a spúšťali ho dole svahom až dole na polia. (Vtedy ešte nebol svah zalesnený). Pri odhadzovaní závalu narazili na čudesný nápis na stene, ktorý sa nepodarilo rozlúštiť. Jeho znaky pripomínajú nápadne Hlaholiku a písmená Azbuky.

Nižšie uvádzame odkres nápisu sa nachádza v archívoch archeologického ústavu v Nitre. Na škodu veci je, že nápis už v dnešnej dobe na stene neexistuje a nevie sa ani jeho presné položenie na strope.

Tento nápis sa ešte nikomu nepodarilo rozlúštiť! Ak by ste čo i len vedeli o aký druh písma ide, dajte vedieť na adresu skupiny. Ďakujeme!

Pri jednej s výkopových akcií zával povolil a Camber spadol do uvolneného priestoru, kde našiel množstvo ľudských pozostatkov – tri ľudské kostry, množstvo črepov a väčšie ohnisko na šikmom dne jaskyne. Po neskoršom prieskume sa našla ešte jedna ľudská lebka, kostená ihla a zuby dnes už nežijúceho bylinožravca ktorých časť sa nachádza SNM v Martine a Liptovskom múzeu v Ružomberku.

Po vyprataní nálezového materiálu profesorom Sladkým sa mohli započať ďalšie práce v pokračovaní. Camber spomína, že chodby objavovali postupným presekávaním cez kamenné bloky, pričom ako svietidlo im slúžila sviečka v ruke. No do Západnej siene sa nedostali. Na východnom svahu našli ešte jeden výpar (dnes nazývaný ako Camberova sonda), krorý sa už nepodarilo dokončiť. V roku 1940 musel E. Camber narukovať na vojnu (vojnové udalosti na Ruskom fronte) a práce tu nadobro skončili. Jeho priateľ Piecka publikoval plán v Krásach Slovenska z roku 1942 pod svojim menom nakoľko vzhľadom na udalosti už nedúfal, že sa už Camber vôbec z ruského frontu vráti.

Kto a kedy vôbec prekopal úzky prelez do Západnej siene dodnes nieje známe a nezachoval sa o ňom žiadny písomný doklad. Sňať to bol K. Šochurek z jaskyniarskeho klubu KSTL Vrútky, ktorý ako prvý podáva správu o objave Guánového domu a neprilezenej štrbiny z ktorej vial prievan. Až o mnoho rokov neskôr prišiel na lokalitu Dr. Droppa a za pomoci E.Cambera celý prechod od dolných poschodí po horný vchod zameral…

V Liskovej dňa 24.1.2000
Pavol Jurečka

Príspevok Opis objavu Zrútených chodieb v roku 1938 – Emil Camber (začiatky jaskyniarstva v Ružomberku aneb veľká záhada Liskovskej jaskyne) je zobrazený ako prvý na Oblastná speleologická skupina Ružomberok, občianske združenie.

Dnešná generácia si už Slovenské národne povstanie nepamätá. Ťažko uveriť, že niektorý nemeckí dôchodcovia, ktorí dnes na Slovensko chodia s obľubou dovolenkovať sa tu za mladi preháňali na tankoch a ťažkými guľometmi ničili všetko čo im prišlo do cesty.

Priblížme si však celkovú dobovú situáciu.

Slovenské národné povstanie /SNP/ vzniklo 29.8.1944, jeho hlavné velenie bolo v Banskej Bystrici. Slovenský ľud sa za pomoci vojakov SNP, sovietskych partizánov a antifašistov z 36 krajín sveta postavil proti nemeckým okupantom a predstaviteľom Slovenského štátu na čele s prezidentom Dr. Jozefom Tisom. Na povstaleckom území bola vyhlásená Československá republika reprezentovaná Slovenskou národnou radou so sídlom v Banskej Bystrici. Nemci dorazili do Liskovej po čiastočnom potlačení SNP v dňoch tretieho a štvrtého septembra 1944. Po príchode nemeckých jednotiek sa povstalecké jednotky stiahli a ustupovali za Ružomberok. Krátko na to bola dedina obsadená nemeckými vojskami. Pri obsadzovaní došlo k menším prestrelkám medzi partizánmi a okupačnými jednotkami. Na nižný a vyšný koniec Liskovej začali dopadať delostrelecké granáty a viacero domov dostalo priami zásah. Strach z prichádzajúceho nemeckého vojska prinútil obyvateľov Liskovej, ale aj ľudí z okolia, utiecť a ukryť sa v Liskovskej jaskyni. Do dediny sa prestrašení ľudia vrátili až nasledujúci deň. Nemci im vyrabovali niektoré domy a pobrali zvieratá. Usadili sa v dedine, kde si zriadili autodielne a poľné letisko. Po vyhlásení povstania narukovalo z Liskovej 135 mužov s ktorých 106 nakoniec bojovalo so zbraňou v ruke na strane povstania.

Na nasledujúcich stránkach Vám ponúkam skutočný príbeh účastníka Slovenského národného povstania, ktorý sa ukrýval v Liskovskej jaskyni.

Dňa 11. januára 1943 som sa ja, Emil Camber vrátil z ruského frontu, ako chorý na preliečenie domov. Pracoval som ako majster v ružomberskej zbrojovke kde sa vyrábali nemecké kanóny. Ešte pred vypuknutím povstania prišiel do Liskovej nemecký generál s organizácie „Todt“. Ako miestneho znalca jaskyne si ma dal zavolať k richtárovi a vypytoval sa na charakter jaskynných priestorov (ich výške a veľkosti). Mali totiž v pláne využiť jaskyňu pre potreby nemeckej armády. Zámerne som im oznámil, že strop jaskyne je labilný a slabý a môže sa ľahko zosypať. Preto teda od tohoto zámeru upustili…
Po začatí SNP 27.8. 1944 som nastúpil do Slovenskej povstaleckej armády, kde sme strážili prechod medzi Dolným Kubínom a Valaskou Dubovou.

Po obrovskom výbuchu v muničných skladoch Slovenskej armády na Kramariskách (5. 9. 1944) nás veliteľ poslal ako prieskumnú jednotku do Ružomberka. Táto explózia spôsobila obrovský tlakový výbuch, ktorý bolo cítiť ešte i v neďalekom L. Mikuláši. (vybuchlo niekoľko ton TNT). Následkom deštrukcie bolo okolie úplne zničené, pričom les bol vysekaný na stovky metrov ďaleko. Po návrate som podal správu o situácii v meste. Na druhý deň sme sa začali približovať k Likavke a odtiaľto sme mali zaútočiť na Ružomberok. Tu sme zbadali prvých Nemcov a po menšej prestrelke sme sa pustili smerom na Likavský hrad. Kde už boli Nemci, ktorí po nás začali paľbu z Mnícha, kde mali pozorovatelňu a ľahké delo. Ďalej sme utekali popod Predný Choč až na liskovský salaš, a odtiaľto sme zišli do Liskovej. Tu som sa chcel pridať ku partizánom na Ostrom, no od tohto činu ma odhovoril otec.

Po potlačení povstania som sa aj s hŕstkou ľudí ukryl okolo 15. 10. 1944 v útrobách Liskovskej jaskyne. V jaskyni som našiel chodbu ktorá je dobre schovaná a má dva otvory na povrch. Ten prvý som zahádzal skalami (4. východný vchod pri chodníku) a na ten druhý som vytesal skalu ktorá ho nenápadne zakryla. V blízkosti som umiestnil ľahký guľomet. Ďalej som tu vybudoval akési tri obrané múriky (dodnes viditeľné) pričom na jednom s nich sme spávali. Veľmi dobre sme sa tu ozbrojili. V noci som chodil na Likavský hrad (nad Kramariská) a odnášal som odtiaľto všetko čo sa tu váľalo po výbuchu. Nanosil som si hrubé vojenské kabáty, 15 cielt, 20 diek, dve škatule granátov GR 4 asi 20 000 puškových nábojov, pištoľ, 6 pušiek, ďalekohľad, ľahký guľomet a niekoľko desiatok nábojových pásov. V jaskyni som bol spočiatku sám. Neskôr koncom októbra 1944 sa ku mne pridali Emanuel Camber ako vojak Slovenskej divízie na východe Slovenska a Vojtech Frivalský ako účastník SNP. Od polovice októbra do januára som bol nepretržite s uvedenými osobami v Liskovskej jaskyni. Ako svietidlo sme používali starší banícky lampáš a sviečky. Oheň sme v jaskyni nekládli nakoľko z neho štípali oči a mohol by nás prezradiť. Vychádzali sme najmä v noci. Niekoľkokrát, pokiaľ sa dalo som bol doma, ale hlavne som chodil do Martinčeka. Tu som sa v polovici novembra spoznal z Jozefom Hančíkom príslušníkom druhej paradesantnej brigády, ktorého som prehovoril aby sa so mnou ukryl v jaskyni. Uňho sme mali v starej maštali vybudovaní úkryt. Sem sme sa chodili hlavne najesť. Potom ako nás udali susedia, keď Nemci brali chlapov, museli sme toto stanovisko narýchlo pod paľbou opustiť. Neskôr Nemci postavili hliadku aj na vrchole nad jaskyňou a odrezali nám tak cestu do Martinčeka. Tu nás prekvapili strážiaci Nemci, ktorých som zbadal naozaj v poslednej chvíli a ukryli sme sa do horného vchodu Liskovskej jaskyne (dnešné Zrútené chodby). Poriadne sme sa tu zakopali (O tom dodnes svedčí aj jeden s nápisov na stene E. C. 1944 – pozn. autora). Keď Nemci prišli do Liskovej alebo Martinčeka a rozšírila sa správa, že „Nemci berú chlapov“ niekedy som v jaskyni stretával až 30-40 mužov ktorí sa tu ukryli. Boli tu len prechodne, a keď Nemci znova brali chlapov na nútené práce, prišli sem znova. Ukrývali sa hlavne v okolí Veľkej siene v bunkroch popod balvany a v Skladanej sieni (dnešné Partizánske siene). Spomínam si na týchto: J Hrnčiar, R. Jandura, P. Račko, E. Stehura, J. Pudiš, J. Kerdík, E. Kubala, J. Malik, C. Camber, G. Jurgoš, J. Lesak, J. Jurgoš, C. Hrbček a ďalší. Z iných obcí ako Liskovej a Martinčeka sa tu chlapi neukrývali. Cez deň sme väčšinou spali alebo sme sa potulovali jaskynným systémom. Preskúmali sme každú skalku. Raz za čas sme v noci robili špionáž pre partizánskych veliteľov zakopaných na Ostrom nad Bielym Potokom. Most za Liskovou bol strážený hliadkou. Keď bolo teplo tak sa dalo prebrodiť cez Váh. Cez zimu to bolo horšie. Tú sa nám podarilo občas oklamať hliadku hádzaním kamenia do signálneho zvonu, ktorý bol umiestnený na železničnom priecestí. Kým hliadka utekala prezrieť situáciu, partizáni prebehli na druhú stranu.

Pokiaľ sa dalo, aj cez deň sme chodili doplniť zásoby hlavne do Martinčeka, nakoľko Liskovú tvrdo okupovali Nemci. Zásobovali sme sa hlavne z vlastných zdrojov. Potraviny sme kupovali v obchode v Martinčeku alebo nám ich doniesli chlapi, ktorí sa prišli ukryť do jaskyne. Nemci a hlavne udavači o tom vedeli, no nikdy sa do útrob jaskyne neodvážili. Udalosti nabrali dramatický spád až po udaní istého nemeckého občana z Liskovej Ludovita Schnierera, člena Hlinkovej gardy. Bol preslávený tým, že verejne vyhlasoval, že všetkých ktorí vlastnia zbrane dá zavrieť alebo zastreliť. Vtedy prišla nemecká hliadka za starostom L. Šrobárom, nech vydá dvoch občanov, ktorí sa vyznajú v jaskyni. Vybral E. Piecku a M. Guleja. Keďže poznali dobre jaskyňu, vopred ich upozornil, aby ich neviedli tade kde sú partizáni. Nemcov vybrali šestnásť. Boli dobre ozbrojení. Poslední dvaja mali „protitankové päste“. Prvý ich viedol môj kamarát M. Gulej, pričom posledného držali môjho bratranca E. Piecku, aby sme nestrieľali. My sme ich našťastie včas zbadali a schovali sme sa do úkrytov a komínov. Boli sme odhodlaní sa brániť, keby došlo k najhoršiemu. Jeden takýto úkryt sme mali nad Archeologickou sieňou, kde je dnes most. Tu sme mali z vrchného okna namierené svoje zbrane, no neriskovali sme svoje prezradenie a životy dedinčanov. Nemci totiž hrozili vypálením dediny. M. Gulej ich vodil s jednej chodby do druhej, lebo vedel v ktorých častiach sme boli my. Zvlášť ich vodil po chodbách kde sa museli plaziť, aby sa dobre zablatili. My sme sa zatiaľ premiestnili do nášho úkrytu, kde sme spávali a prístupovú cestu sme zavalili. Keď prišli pod naše stanovište, počuli sme ako Gulej odpovedal na otázku: „Kam tá chodba vedie?“. Odpovedal, že tam nič nie je, len slepá chodba. Potom Nemci vyšli z jaskyne druhým východom. Pred jaskyňou a spoza humien sa pozerala väčšina dedinčanov či niekoho vyvedú. Nakoniec z množstva ľudí ktorí sa tu uchýlili, nenašli ani jedného.

Po odchode Nemcov z Liskovej, sme sa opatrne odobrali domov. Cestou späť nás pod portálom jaskyne prekvapil opitý hlas ktorí na nás zaryčal „Halt!, halt!“. Ostali sme ako zmrazení. Pomaly sme zdvihli ruky nad hlavu. No nakoniec vysvitlo, že sa volá Jozef Pudiš, a že sa chce ukryť v útrobách jaskyne. Bol veľmi dobre zásobený pálenkou a jedlom, no v jaskyni dlho nevydržal. Stály chlad a tma ho prinútili hľadať lepší úkryt. V jaskyni sa s nami ukrýval aj Ferdinant Drapáč z Martinčeka, ktorý tam bol len pár dní a musel odísť domov. Neznášal pobyt v jaskyni. Ja a Hančík sme chorí neboli. Na WC sme vychádzali z jaskyne von, hlavne po zotmení a ak hrozilo nebezpečie, museli sme použiť aj odľahlé priestory jaskyne. Vodu sme nosili v demižónoch z jazierok v jaskyni, ktorá bola čistá a dala sa piť. Partizáni si vybudovali viacero úkrytov aj v okolitých horách. Vynikajúcim prechodným úkrytom bola pre nich Liskovská jaskyňa. Takto ukrytí partizáni podnikali odtiaľto prepady nemeckých zásobovacích a prieskumných oddielov, ničili prístupové komunikácie a železničnú trať. Týmto spôsobom napríklad v nočných hodinách 4. novembra 1944 zničili partizáni železo-betónový most v blízkosti železničnej stanice v Liskovej, na trati do Liptovského Mikuláša. Výbuch bol taký silný že poškodil viacero domov na Pribinovej ulici v Liskovej (zničil niekoľko striech, vytrhal dvere a okná).

Jedného dňa sa zrazu začali ozývať delá z L. Mikuláša. Nemci sa v Liptovskom Mikuláši tvrdo zakopali a 90. dní čelili tvrdej ruskej ofenzíve. Ako sa približoval front od východu, bol viditeľný zvýšený presun nemeckých jednotiek cez dedinu. Pre obyvateľov Liskovej nastali ťažké chvíle. Do Liskovej prišli narýchlo ustupujúci Nemci, ktorí pod trestom smrti nahnali pred jaskyňu veľa civilistov. Títo im kopali opevnenia a zákopy v dĺžke asi 800 m. Akurát pred naším tajným vchodom umiestnili dva guľometné hniezda. Tieto neboli od nás vzdialené viac ako 40 m a videli sme do nich až na dno. Teraz sme sa vo dne nemohli pohnúť nikam. Práce na zákopoch trvali skoro mesiac. Jeden raz som počúval v tajnom vchode jaskyne čo si chlapi pri ohni cez obed rozprávali, aby som sa dozvedel čo nového na frontoch, lebo o tom bola reč. Vytiahol som sa z jaskyne viac, aby som lepšie počul, no zbadal ma jeden mládenec a zvolal: „Aha, v tej diere je človek!“ okamžite som sa stiahol a z tmi som pozeral a počúval čo budú hovoriť. Šťastie, že tam pri nich nebol žiaden fašista, ktorý by určite šiel preskúmať otvor. Počul som však hovoriť ostatných, že sa mu to len zdalo, ako by predsa mohol cez takú malú dieru človek prejsť. Mal som pripravený aj kameň, ktorým sa dal otvor zatvoriť tak, že z vonka by bolo vidieť len kameň, ktorým sa nedalo pohnúť a ani ho vytiahnuť. Na vlastné oči som videl, že pri kopaní zákopov a guľometného hniezda sa vykopalo viacero celých hlinených nádob čí hrncov ktoré dedinčania porozbíjali lopatami. (pozn. autora: Tu sa po prvýkrát odkrylo aj púchovské sídlisko pred jaskyňou. Vladimír Uhlár tu o niekoľko rokov neskôr našiel unikátne nálezy).

Nemci ustupovali tak rýchlo, že zákopy ani nevyužili. Front pri L. Mikuláši sa prelomil. Asi o dva dni sme v noci počuli z Liskovej nezvyčajný ruch, no nevedeli sme čo sa to deje, nakoľko sme nič nevideli. Pred svitaním sme vyšli na vŕšok zvaný Ostrá skala a odtiaľ sme ďalekohľadom pozerali čo sa to v noci udialo. Keď sa rozvidnelo uvideli sme ako Nemci trhajú kotvou železnicu a dynamitom ničia telefóne stĺpy popri trati. Videli sme aj ustupujúcich Nemcov čo znamenalo, že sa v L. Mikuláši dlho neudržia, čo sa do rána aj stalo. V noci nás v jaskyni zobudila silná detonácia a neskoršie aj druhá. To Nemci vyhodili cestu pod Mníchom a potom aj Liskovský most cez Váh.

Ráno 5. apríla 1945 o 6:30 sme sa vydali na prieskum nad jaskyňu, no nikoho sme nevideli, a tak sme sa vrátili spať do jaskyne. Tu sme si zbalili veci a chceli sme ísť domov. Keď sme vyšli s jaskyne videli sme ísť od kameňolomu naše prieskumné jednotky, tak sme si na nich počkali a pod jaskyňou sme sa zvítali. Hliadky chceli vedieť kadiaľ je najlepšia cesta do Ružomberka pretože hlavná cesta pod Mníchom bola zničená ustupujúcimi nemeckými jednotkami. Poradili sme im šikovnú skratku cez Martinček poza hrebeň Mnícha. Hančík išiel s nimi a ja som išiel domov.

O 7.00 hod. ráno bola Lisková oslobodená 24. streleckou divíziou Sovietskej armády a jednotkami 4. Československej samostatnej brigády 1. Československého armádneho zboru.

Doma som hneď vstúpil do ľudovej milície, kde som sa stal zástupcom veliteľa. Zbrane a vojenský materiál z jaskyne som ponosil na milíciu. Potom som na výzvu narukoval do Turčianskeho Martina odkiaľ sme sa presunuli pešo ku Lučencu, ktorý sme obsadili ako prvý. Nakoniec som bol preložený do Jelšavy, odkiaľ som sa vrátil v polovici Novembra1945.

Bohužiaľ, po ustupujúcich nemeckých fašistoch prišli do dediny aj ruský komunisti a s nimi aj jednotky tajnej služby NKVD, ktoré začali zatýkať ľudí ako sa im zapáčilo. Veľa ľudí z odboja vrátane mňa sa dostalo v rokoch 1948 -1953 do väzenia. Ich hrdinské činy tak zostali paradoxne nedocenené…

Pavol Jurečka a kol.

Príspevok Slovenské národne povstanie a Liskovská jaskyňa je zobrazený ako prvý na Oblastná speleologická skupina Ružomberok, občianske združenie.