S badatelem Jaroslavem Marešem a Lacem Lahodou, předsedou Společnosti pro výzkum historického podzemí, podnikneme průzkumné expedice do nedostupných podzemních komplexů pod Českou republikou. Nahlédneme do opuštěných protiatomových krytů, podzemních továren nebo neprobádaných podzemních komplexů.
Sledujte zde: www.televizeseznam.cz/porad/tajemne-podzemi
Ve dnech 17.–19. května 2019 se v prostorách KD Žacléř uskutečnil již sedmý ročník mezioborové konference České podzemí. Akce se zúčastnilo přes třicet odborníků z různých oblastí, mezi které patří např. geologie, geografie, speleologie či památková péče, kteří vyslechli odborné příspěvky týkající se představení probíhajících výzkumů historického podzemí či pokroků při zpřístupňování důlních děl.
Na úvod prvního konferenčního dne přivítal přítomné starosta města Žacléř pan Aleš Vaníček, na kterého navázal s prvním příspěvkem Karel Novotný, ředitel zdejší obecně prospěšné společnosti Důl Jan Šverma, která mimo jiné provozuje hornický skanzen Žacléř. Následovala prezentace věnující se postupu zpřístupňování a zabezpečování spodních částí štoly Milá paní v Krušných horách, na kterou navázal Lukáš Falteisek z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy s představením objevu biogenního bonazziitu (sulfid arzenu) ve štole Liebenfrauen v Mikulově. Po něm vystoupil Ondřej Malina (Národní památkový ústav v Lokti) s prezentací dvou projekty na průzkum, dokumentaci a prezentaci historického důlního podzemí v Kutné hoře. Po pauze na oběd se ke slovu dostal opět zástupce Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy, kdy Jakub Jelen seznámil přítomné s probíhajícím výzkumem zaměřeným na role aktérů ve formování montánního dědictví Jáchymovska. Další téma bylo naopak ryze geologické, Josef Večeřa z Česká geologické služby představil srovnání a problémy s názvoslovím hierarchických plošných jednotek. V předposledním příspěvku seznámil přítomné Stanislav Stařík s geoturistickým potenciálem Národního geoparku Broumovsko a v závěrečném vystoupení představila Alena Zemanová (Město Odry) Flascharův důl v kontextu Krajiny břidlice (Nízký Jeseník).
První konferenční den byl zakončen podvečerní prohlídkou areálu Hornického skanzenu Žacléř – důl Jan Šverma, kde návštěvníci v rámci prohlídky navštívili tzv. špinavé šatny (řetízkárnu), cáchovnu nebo vystoupali na vrchol těžní věže jámy Jan. Následně zamířili do nově přístupné štoly Jitřenka, která je dlouhá zhruba 100 m a je zde k vidění i uhelná sloj. Prohlídka byla ukončena ve strojovně jámy Jan, kde se nachází původní těžní stroj, expozice věnovaná důlnímu vybavení či paleontologické nálezy. Po návratu z exkurze měli účastníci konference ještě možnost shlédnout dokumentární film Švýcarským Divokým západem (režie: Laco Lahoda). Druhý den byl věnován další exkurzi, tentokrát do bývalého měděného dolu Bohumír, který se nachází v areálu společnosti GEMEC-UNION a.s., v katastru obce Jívka (cca 20 km východně od Trutnova). Ve zdejším podzemí je zpřístupněný zhruba 400 m dlouhý prohlídkový okruh, který představuje geologickou strukturu sedimentárního ložiska. K vidění jsou zde staré dobývky, průzkumné díry, původní havířské nářadí, důlní telefon a také bývalá strojovna.
I přes letošní relativně nízký počet účastníků konference České opět splnila svůj účel. Přispěla k výměně znalostí a zkušeností mezi odborníky věnujícími se výzkumu či zpřístupňování historického podzemí, upevnila vzájemné vazby jednotlivých spolků či institucí a zároveň přispěla k popularizaci a propagaci projektu České podzemí. Příští ročník se konference s největší pravděpodobností uskuteční v krušnohorském Jáchymově. Jelikož tou dobou bude již známo, zda se zdejší montánní dědictví zapíše na seznam světového kulturního dědictví UNESCO, bude se jistě jednat o atraktivní lokalitu, která přiláká množství účastníků.
Více informací nejen o konferenci naleznete na webových stránkách: www.ceskepodzemi.cz
Organizátoři konference děkují společnosti GEMEC-UNION a.s. za velmi vstřícné přijetí i panu Karlovi Novotnému za aktivní spolupráci a skvělou prezentaci regionu.
Za organizační tým RNDr. Jakub Jelen
Univerzita Karlova, Přírodovědecká fakulta
V letošním roce si v Českém muzeu stříbra připomínáme 50. výročí zahájení turistického provozu v muzejním dole.
Historie muzea sahá až k roku 1877, kdy vznikl Archaeologický sbor Vocel (pojmenován po významném archeologovi Wocelovi, původem z Kutné Hory). Hlavním cílem zakladatelů sboru bylo především uchovat architektonické památky města a písemné doklady o jeho dějinách. S rozvojem muzea pak došlo k vytvoření rozsáhlého a cenného sbírkového fondu. Přesto Kutné Hoře chybělo něco zásadního: nebyl zde důl, který by návštěvníkům umožnil prožít atmosféru středověkého hornického města.
První úspěšnou snahou o nápravu bylo vybudování štoly pod Vlašským dvorem. Byla vyražena v roce 1949 a upravena jako důlní expozice pro výstavu 700 let československého hornictví. Její vchod se nachází ve spodní části parku. Pracovníci Rudných dolů zde vyrazili 104 m dlouhý systém, který představoval prohlídkový okruh s 6 m hlubokým hloubením, větracím komínem a s ukázkou středověkého a moderního způsobu dolování. Turistický provoz zde však dávno utichl a přes jisté snahy o obnovu zůstává štola nevyužita. Pro zajímavost lze dodat, že díky této velkolepě pojaté výstavě získalo muzeum důlní žentour (trejv) z Jáchymova z šachty císaře Josefa, který dodnes stojí na zahradě Hrádku. Jedná se původní důlní stroj z 16. století, který je mimořádně cenným technickým exponátem.
PhDr. Eva Matějková, tehdejší ředitelka Oblastního muzea v Kutné Hoře, usilovala o vybudování podzemní expozice v autentickém prostředí kutnohorských dolů. V roce 1966 představila ambiciózní záměr na vybudování důlní prohlídkové trasy ve spolupráci s Rudnými doly na Kaňku. V oblasti dolu Magdaléna na rejzském pásmu byla již ukončena těžba a asi 3 km podzemních prostor mohly být použity pro turistické účely. Záměr však nebyl nikdy realizován.
V té době, konkrétně v letech 1965 – 1967, probíhal v historickém jádru Kutné Hory intenzivní inženýrskogeologický průzkum, jehož účelem bylo shromáždit a zhodnotit co největší množství informací o geologické stavbě, poddolování a hydrogeologických poměrech. Úkolem byli pověřeni pracovníci Stavební fakulty ČVUT Praha, katedry geotechniky. Vedoucími výzkumu byli prof. dr. Jan Fencl a doc. dr. Karel Hromada, na práci se podíleli i další pracovníci fakulty a řada studentů. Výzkum a dokumentaci takového rozsahu však není možné provádět bez úzké spolupráce s místními organizacemi i jednotlivci. Mezi nimi vynikala dr. Eva Matějková, která se již delší dobu zajímala o problematiku poddolování na území města. Věnovala mnoho času a sil terénnímu průzkumu, neváhala prolézat všechny dostupné podzemní prostory včetně staré kanalizace. Zabývala se mnoha lokalitami v historickém jádru, ale prostor mezi Hrádkem a chrámem svaté Barbory stál v centru její pozornosti. Jednak měla zájem najít v blízkosti muzea vhodné místo pro podzemní expozici, jednak jistě cítila stejnou touhu jako mnozí badatelé před ní i po ní, totiž najít legendární důl Osel.
Proč je právě Osel tak přitažlivý pro všechny montánní historiky, ať už profesionální nebo amatérské? Staré rčení o tom, že „dokud bude Osel řváti, bude Hora v štěstí státi“, velmi výstižně zachycuje jeho důležitost. Patřil k nejhlubším a nejbohatším dolům v Kutné Hoře a stal se symbolem její slávy a bohatství. V polovině 16. století byli havíři nuceni zcela ukončit těžbu pro nezvládnutelné přívaly vod z opuštěných sousedních dolů. Postupně upadlo v zapomnění nejen místo, kde býval Osel, ale zanikly také povrchové stopy po dalších dolech oselského rudního pásma. Nezůstala žádná šachetní budova, nedochoval se jediný trejv, neznáme žádnou starou mapu s rozmístěním dolů.
Situace se stala ještě složitější v poslední třetině 17. století, kdy jezuité postavili monumentální budovu své koleje a výrazně změnili charakter původního terénu. Městský příkop, který původně protínal dnešní Barborskou ulici, byl zasypán a před kolejí byla uměle vytvořena terasa.
Právě na tuto terasu, lemovanou zdí s dvanácti barokními sochami, byla projektována jedna z kopaných průzkumných sond. Důvodem byly opakované statické poruchy parapetní zdi u jednoho ze sousoší nedaleko hlavního vchodu do budovy. Umístění sondy konzultovala dr. Matějková s doc. Hromadou na základě svých terénních výzkumů a měření. V těchto místech probíhala v hloubce 8 až 10 m jedna z kanalizačních větví jezuitské koleje, vybudovaná ještě před zahájením stavby samotné budovy. (Kdysi tvrdil jeden z kopáčů znalý proutkaření, že si před započetím práce prochodil terén s virgulí a umístění sondy svévolně o něco posunul. Tuto ústně předanou informaci však nelze nijak ověřit.)
Sonda byla zdokumentována bez nákresu a fotografií, takže máme jen její popis. V prvním metru prošla dlažbou a hrubou kamenito-hlinitou navážkou s úlomky hornin a cihel. Následovaly 3 m váté spraše, 0,7 m pevného slínu, slabá vrstvička štěrkopísků a zhruba v pěti metrech bylo zachyceno souvrství písčitého vápence. Přibližně v 10 m se objevila ve vápenci rozsedlina vyplněná rozbředlou sprašovou hlínou, která pokračovala až do hloubky 21 m. Zde byla nalezena dutina v rulovém podloží. Po její prohlídce již bylo zjevné, že jde o staré důlní dílo.
Další dramatický průzkum objevených prostor popsala dr. Matějková v publikaci Z podzemí Kutné Hory (Kuttna, 2009). Pronikla přes úzké i zatopené části dolu, což v neznámých stařinách může představovat značné riziko. Po návratu z objevitelského průzkumu pronesla v prvotním nadšení větu: „Je to Vosel jako bejk!“, kterou pak na naléhání redaktora se zdráháním zopakovala při rozhlasovém interview. Od té doby až do dneška se proto muzejnímu dolu běžně (a nesprávně) říká Osel. Již v době objevu si však dr. Matějková uvědomovala, že nejspíše jde o nějaké jiné důlní dílo oselského pásma, což potvrdily další rozbory archivních pramenů a ložiskových poměrů.
V rámci zpřístupňování bylo nutno vybudovat východ ve svahu pod jezuitskou kolejí a vyčistit štolu od náplavů bahna a písku a od vysrážených vápnitých sintrů. Po snížení nadržené vodní hladiny byl důl přesně zaměřen a plán byl promítnut do povrchové situace. Na trase dolu bylo zmapováno několik rozrážek, zatopených hloubení a zasypaných komínů či šachtic vedoucích k povrchu. Jedna z nich ústila do slepé uličky na náměstí Národního odboje a byla upravena a využita jako nová větrací a výtahová šachta. Výkopové práce na ní byly zahájeny již 27. listopadu 1967. Původní plán počítal s tím, že technický výtah bude nahrazen výtahem pro návštěvníky, to se však nikdy nestalo. Šachta byla osazena žebříky a po dlouhá léta sloužila jako únikový východ. Teprve v roce 1995 byla vybavena kovovým schodištěm a začala sloužit jako vstup pro turisty. Do té doby se chodilo dovnitř i ven spodním vchodem. Na trase určené pro pohyb veřejnosti musela být místy přibrána počva, neboť profil byl příliš nízký, a byla upravena pochozí plocha z betonu a dřevěných prken. Část dolu byla vybavena elektrickými kabely a reflektory pro osvětlení nejatraktivnějších míst.
Díky obdivuhodným pracovním výkonům byl důl připraven přivítat první hosty již v srpnu 1968, kdy se v Praze konal Mezinárodní geologický kongres. Kutná Hora byla jednou z plánovaných exkurzních lokalit. V důsledku vpádu vojsk Varšavské smlouvy byl kongres předčasně ukončen a zahraniční účastníci z bezpečnostních důvodů opustili republiku. Důl byl poté dále upravován pro turistický provoz a 2. května 1969 byl slavnostně otevřen pro veřejnost.
Přesné datum objevu muzejního dolu neznáme, pravděpodobně však spadá do druhé poloviny září 1967. Velmi cenným materiálem by byl nějaký terénní či pracovní deník, který by zachycoval průběh postupného objevování a dokumentace dolu a následně rozsah a postup prací při jeho úpravě. V muzeu však bohužel není téměř žádná dokumentace z tohoto období. Chybí nálezová zpráva, která by detailně zaznamenala původní stav, není zde ani dr. Matějkovou zmiňovaná mapa dolu promítnutá do povrchové situace. Máme k dispozici geologickou mapu a několik fotografií, z nichž u některých se dá určit, ve které části dolu byly pořízeny. Na základě výše zmíněných textů uveřejněných v roce 2008 (a opakovaně v roce 2009) lze s největší pravděpodobností předpokládat, že jsou všechny důležité dokumenty uloženy v soukromém archivu dr. Matějkové. Z lidského hlediska by bylo zcela pochopitelné, kdyby si s sebou odnesla výsledky svého dlouholetého výzkumu, po tom, co byla z politických důvodů odvolána z postu ředitelky. Přesto doufáme, že tyto materiály jednou najdou cestu zpět k nám a vyplní tak bolestnou informační mezeru.
Po odchodu dr. Matějkové z muzea v roce 1970 ustaly všechny aktivity v oblasti montánních terénních výzkumů až do roku 1986. S nástupem nové geoložky se pomalu začal oživovat zájem o části dolu, které nebyly přístupné veřejnosti. Jediná mapa, která v té době byla k dispozici, nezahrnovala ani některé části podzemí, do kterých se dalo snadno dostat „téměř suchou nohou“, natož pak dobývky na jihu, jejichž spodní části byly zatopené a terén byl neschůdný. V té době však vedení muzea neprojevilo žádnou snahu podpořit či aspoň umožnit průzkumné aktivity v dole.
Situace se zlepšila po „sametové revoluci“ s nástupem nové ředitelky PhDr. Světlany Kršákové (Hrabánkové). V roce 1990 ji oslovil Vladimír Daněček, speleolog a montanista, s žádostí o umožnění vstupu do dolu za účelem dokumentace. Jeho pracovní skupinu tvořili především členové České speleologické společnosti ze základních organizací Zlatý Kůň a Tetín. V letech 1991 – 1992 vytvořili do té doby nejúplnější mapu muzejního dolu a zpracovali závěrečnou zprávu doplněnou fotografiemi Josefa Brožka.
Po nich postupně „převzali štafetu“ jeskyňáři pardubické základní organizace Trias, jejichž vůdčími osobnostmi byli Ing. Karel Svoboda a Ing. Alena Žáková. Iniciátorem jejich příchodu do Kutné Hory byl Ing. Martin Bartoš. Pardubičtí jeskyňáři, společně s členy dalších organizací, pokračovali v dokumentačních pracích a výzkumný program doplnili o sledování hydrogeologických poměrů v důlním díle.
Při průzkumných akcích se dostali do nejzazších částí dolu za zatopenými dobývkami, které kdysi odvážným a nebezpečným způsobem překonala dr. Matějková. Jejich dalšímu postupu bránil zával, ale zkouška sondovací tyčí ukázala, že ve skutečnosti jde jen o hlinito-kamenitý zásyp malého rozsahu. Po jeho uvolnění pronikli do důlního systému, který svým rozsahem, zachovalostí i významem výrazně předčil dosud známé partie dolu. K tomuto velkolepému nálezu, jehož hlavním hybatelem byl nejúspěšnější objevitel skupiny Karel Zabilanský, došlo 2. března 1997. V následujících letech pak probíhaly průzkumné a mapovací práce, které byly zastaveny v roce 2013. V muzeu jsou uloženy etapové zprávy a mapová dokumentace, především vynikající podrobná mapa v měřítku 1:100, na jejímž vzniku se největší měrou podílel Ing. Přemysl Brzák. Fotografickou dokumentaci tvoří řada snímků několika autorů. Nejucelenější soubor poskytl Josef Vrabec. Archeologické nálezy, především zlomky stolní keramiky a kachlů ze zásypů šachet, jsou rovněž uloženy v muzeu.
Již půl století slouží středověké důlní dílo na oselském pásmu jako podzemní expozice návštěvníkům Českého muzea stříbra. Přestože je svým rozsahem nevelké (přístupná část má jen asi 250 m), řadí se mezi naše nejvýznamnější historické doly. Některé jeho části pocházejí ze 14. století a je tedy nejstarším veřejnosti přístupným dolem u nás. Pravděpodobně je také nejdéle provozovaným podzemním objektem tohoto typu v republice. Doslova dech vyrážející je rychlost, se kterou byl důl zprovozněn – necelých 20 měsíců od objevu! Dnes by nic takového nebylo vzhledem k administrativním překážkám (či k „dodržení zákonného postupu“) možné.
Do budoucna nelze počítat s dalším rozšiřováním prohlídkové trasy. Jednak by to byl velmi drahý projekt, jednak by turistický provoz výrazně poškodil jedinečnou technickou památku. Stále je však naděje na nové úžasné objevy – vždyť stříbrná Kutná Hora skýtá tolik možností! A někde na nás stále čeká Osel …
Jana Králová
Ve dnech 26. – 27. května 2018 se v prostorách Hornického muzea v Příbrami uskutečnil již 6. ročník konference České podzemí. Akci pořádala společnost CMA – společnost pro výzkum historického podzemí, z.s. ve spolupráci s ZO ČSS 1-06 Speleologickým klubem Praha, Hornickým muzeem Příbram a agenturou CzechTourism.
České podzemí je mezioborové setkání odborníků z oblasti geologie, speleologie, biospeleologie, hornictví, archeologie, památkové péče, architektury, managementu cestovního ruchu a dalších, kteří se při své práci zabývají ochranou montánních památek a problematikou jejich nového využití.
Přehled příspěvků konference České podzemí 2018:
Hlavní konferenční den – sobota 26. května 2018
Vzdělávací centrum, důl Anna
Hornické muzeum Příbram – historie a současnost (Josef Velfl, Hornické muzeum Příbram).
Hornické muzeum Příbram patří k nejstarším muzeím v České republice. Bylo založeno roku 1886 a od prvopočátku shromažďuje nejvíce sbírkových předmětů z oblasti příbramského hornictví a hutnictví, dominantních stimulů dynamického rozvoje regionu, s tradicí sahající až do pravěku. Muzeum nabízí prohlídku několika kilometrů podzemí zdejších dolů na stříbro a olovo, jízdy hornickými vláčky, prezentuje rozsáhlou mineralogickou sbírku, monumentální parní těžní stroje a jiné unikátní exponáty. Počtem prohlídkových tras se řadí k největším hornickým muzeím v ČR i v Evropě. Součástí Hornického muzea Příbram jsou rovněž pobočky Památník Vojna Lešetice, Skanzen Vysoký Chlumec, Muzeum zlata Nový Knín, Muzeum Špýchar Prostřední Lhota a nově také Uranový důl Bytíz, který ještě čeká na nezbytné opravy pro jeho zpřístupnění široké veřejnosti. Od roku 2007 si do muzea najde každoročně cestu více než sto tisíc návštěvníků.
Krasové dutiny ve štole Liška na Berghausu v Černém dole a jejich vliv na průzkumná důlní díla (Radko Tásler, ZO ČSS 5-02 Albeřice).
V letech 1984 až 1988 probíhal geologický a montanistický průzkum na území Černého Dolu prováděný Geoindustrií-GMS Praha. Zhruba od začátku 90 let 20. století na průzkum navázala Česká speleologická společnost, ZO 5-02 Albeřice. Práce probíhaly pouze sporadicky až do roku 2008, kdy se podařilo „objevit“ a prozkoumat štolu Liška v údolí Stříbrného potoka (registr Geofondu štola Berghaus-východ, dle značení DIAMO štola č. 8). Ve štole byly podrobně zdokumentovány 4 dutiny velikosti jeskyně a několik reliktů dutin. Jeskyně Liška I, II, III a IV jsou vyvinuty v karbonátových polohách, kde se střídají pásky erlánů, skarnů (s polohami granátů) a čistých mramorů (krystalických vápenců).
Z jeskyní pokračují neprůlezné komíny částečně vyplněné sypkým středně zrnitým hnědým písčitým sedimentem se zvýšeným obsahem železa a manganu. Tvar komínů výrazně kontrolují foliační plochy průměrných hodnot 210/85. Dno jeskyní tvoří bloková suť opadaných stropních desek spolu s písčitým sedimentem. Krasové kanály prvních cm průměrů byly též dokumentovány ve štolách č. 1 a 5 ve stejné lokalitě. Jeskyně jsou s největší pravděpodobností nejsvrchnější části krasového systému. Dutiny byly nafárany dědičnou štolou č. 10 raženou ze Železného dolu cca 125 m pod úrovní štoly Liška. Jejich zvodnělá výplň byla nekontrolovaně vypláchnuta a způsobila masivní průvaly vod a bahnin 25.4.1957 a 1.6.1957.
Oprava odvodnění dolu Kristián u Klabavy (Rokycany), (Jakub Bohátka, Petr Olišar, SG Geotechnika, a.s.).
V rámci optimalizace trati Praha – Plzeň byla revidována rizika, plynoucí z dřívějšího poddolování trati při těžbě sedimentárních železných rud barrandienského ordoviku plzeňské pánve. Mezi jinými lokalitami šlo i o oblast bývalého dolu Kristián u Klabavy, kde bylo doporučeno při stavbě realizovat opravu odvodnění štolou Kristián, jež samotnou trať podchází. Vlivem tektonické stavby ložiska a postupné propagace rozvolňovacích procesů nad vydobytými prostorami dolu totiž hrozilo nekontrolovatelné zaplnění dolu vodami místní vodoteče a následný vývěr nadržených vod v prostoru železničního násypu, což by bylo spojeno s ohrožením železničního provozu.
Opravou portálu a zajištěním odvodnění je též umožněna pravidelná revize stavu ostění štoly, která trať podchází. Během prací byla zároveň provedena revize dostupné archivní mapové dokumentace dolu a v terénu byla provedena aktualizace zaměření. Úkol sestával z nové stabilizace a zaměření páteřního měřického polygonu geodetickou metodou měřením totální stanicí, zaměření vyhledaných starých měřických bodů a následného doplnění obrysů a detailů podzemních prostor pomocí měření speleologického, které bylo realizováno laserovým dálkoměrem s kompasem. Příspěvek seznamuje stručně s provedenými pracemi, stavem dochovaných prostor a především s průběhem a výsledky aktualizace mapových podkladů.
Stará důlní díla a podzemní voda – možnosti využití a perspektivy (Martin Žídek, Pavel Zapletal, Hornicko-geologická fakulta VŠB – TU Ostrava)
V poslední době je podzemní voda velmi diskutovaným tématem jak v odborných kruzích, tak i u laické veřejnosti. Jak tedy využít podzemní vodu ve starých důlních dílech? Jedna z možností je její využití jako příležitost pro výstavbu přečerpávacích vodních elektráren. Další variantou je doplnit již existující, leč stále vzácnější, povrchové zdroje pitné vody využitím podzemní vody ze starých důlních děl jako zdrojů pitné vody.
Zpřístupnění štoly Jitřenka a úpravny uhlí v bývalém areálu Dolu Jan Šverma v Žacléři (Karel Novotný, Důl Jan Šverma, o.p.s.).
Obecně prospěšná společnost Důl Jan Šverma byla založena v roce 2003 a za dobu své existence mimo jiné zpřístupnila veřejnosti v roce 2012 Hornický skanzen v Žacléři v areálu bývalého hlubinného dolu Jan Šverma, či v roce 2015 měděný důl Bohumír v Jívce.V roce 2018 bude prohlídkový okruh hornického skanzenu v Žacléři rozšířen hned o dvě zajímavosti. Štola Jitřenka v centru areálu dolu je bývalou slednou chodbou v 7. nadložní uhelné sloji, ležící těsně pod povrchem. Poloha chodby byla již v roce 2012 zachycena geologickými rýhami. Z geologického hlediska je chodba součástí lampertických vrstev. Návštěvníci se nově podívají také do budovy z 60. let 20. stol., která až do roku 1992 sloužila jako úpravna uhlí a v roce 2011 byla společně s objekty jámy Jan prohlášena za kulturní památku.
Hornická krajina mezi památkovou péčí a montánní archeologií (Ondřej Malina, Národní památkový ústav – ÚOP Loket)
Těžba a zpracování surovin představují v mnoha regionech hlavní antropogenní sílu formující historickou krajinu. Současné dokumentační techniky nabízejí dosud nevídanou kvalitu poznání plošného rozsahu anebo typologické pestrosti montánních památek. Jejich výstupy jsou i novou výzvou pro památkovou péči, protože ukazují dosud neznámé prostorové souvislosti a obrovský rozsah památek zachovaných v terénním reliéfu.
V obdobích po útlumu hornictví byly v agrární krajině pozůstatky hornické činnosti často převrstveny působením mladších způsobů využití a formování terénu. V zemědělsky marginálních zónách anebo v tradičně lesním území je míra dochování montánních pozůstatků mnohem vyšší a naznačuje oprávněnost pojmu hornická krajina. Konfrontací obou prostředí rovněž vynikne rozdíl mezi solitéry jednotlivých montánních památek a hospodářsky víceméně monofunkční reliktní krajinou, kde převažují různé druhy důlních děl a jejich pozůstatků, navíc v logické souvislosti s vodními díly, komunikacemi nebo stopami příslušného osídlení. Absence písemných zmínek nás u mnoha lokalit nutí soustředit se na terénní reliéf jako na nejlépe dochovaný pramen k určení jejich chronologie či funkce. Archeologický potenciál hornických reliktů je však značně proměnlivý a k nalezení správných míst je třeba postupná kombinace metod s velmi odlišným záběrem.
Příspěvek se bude věnovat několika vybraným lokalitám, zkoumaným v rámci projektu ArchaeoMontan 2018 a možnostem jejich dokumentace a ochrany v rámci krajinných památkových zón.
Ochrana hornických děl aneb odkaz budoucím generacím (Renáta Horáková)
Okres Praha západ má rozmanitou geologickou stavbu, od proterozoických hornin až po kvartér. S touto pestrou geologickou stavbou souvisí i relativně bohatá a různorodá hornická činnost – jako těžba zlata, vápence, stavebního kamene, železné rudy, štěrkopísků i cihlářských spraší. Do dnešního dne se již zachovala pouze těžba vápence a stavebního kamene. Ostatní upomínky hornické činnosti kromě hornické expozice regionálního muzea v Jílovém a zarůstajících lomů jsou již nenávratně zničeny. A co dnešní děti vědí o hornické činnosti? Co vědí děti, které pocházejí z hornické obce, o hornické činnosti? Zajímá je vůbec hornická historie v dnešní „smart době“? Měl by český vzdělávací systém podporovat znalost místní hornické historie? Jak jsou na tom s místní znalostí rodiče? Příspěvek přináší pohled na tuto problematiku jako chronologický obraz osvětové práce s dětmi, která vznikla na základě zcela nevinného požadavku „Mami, pojď nám do školy popovídat něco o dinosaurech“.
Právní rámec průzkumu, dokumentace a zpřístupňování SDD (Jan Otava, ZO ČSS 1-06 Speleologický klub Praha).
Snahy o vědecký průzkum a ochranu SDD se často dostávají do konfliktu se stávající báňskou legislativou, která v prostředí důlního díla v zásadě počítá pouze s taxativně vymezeným okruhem činností. Ty klasifikuje jako činnost hornickou, nebo činnost prováděnou hornickým způsobem. Ostatní činnosti zahrnující např. archeologický či biospeleologický výzkum se tak nachází prakticky v právním vakuu. V praxi jsou pak zájemci o vědecký výzkum podzemí nuceni ke zpřístupňování důlního díla i tam, kde to vůbec neměli v úmyslu – legální možnost průzkumu SDD mimo režim ČPHZ totiž prakticky neexistuje…? Vyhovuje stávající právní úprava aktuálním společenským potřebám? A pokud ne, jakým směrem by se měly ubírat úvahy o její možné novelizaci? Příspěvek shrnuje výstupy bakalářské práce studenta VŠB-TUO a zaměřuje se především na nejasné a diskutabilní body týkající se legality provádění nehornických činností ve starých důlních dílech.
Změníme (konečně) pohled na činnost v opuštěných dolech? (Lukáš Falteisek, ZO ČSS 1-01 Tetín)
Česká báňská legislativa počítá s průzkumem a těžbou ložisek jako jediným možným využitím důlního podzemí. Jednou z jejích hlavních náplní je proto ochrana dělníků jakožto slabší strany ve vztahu k zaměstnavateli. Z tohoto důvodu jsou báňské předpisy velmi restriktivní a vychýlené k vysoké bezpečnosti. Od doby, kdy se objevila montánní turistika a výzkum v podzemí, se předpisy téměř nevyvíjely. Posuzovat průzkum a výzkum v opuštěných dolech podle kitérií pro hornickou činnost je podle našeho názoru zastaralý a zbytečně svazující pohled. Daleko přiléhavější by bylo použití měřítek a pravidel pro sportovní speleologii nebo horolezectví, respektive pro vědecké expedice. Domníváme se, že dosažení změny panujícího pohledu nebrání věcné důvody, ale spíše myšlenková setrvačnost společnosti, kterou lze změnit jen vytrvalou osvětou.
PROJEKCE: Zpřístupňování historických důlních děl ve Švýcarsku (Ladislav Lahoda, CMA – společnost pro výzkum historického podzemí z.s.).
V posledních letech se množství zpřístupněných podzemních prostor ve Švýcarsku značně navyšuje. Ač o turistické zajímavosti v této alpské zemi není nouze, Švýcaři zjevně reagují na trend poslední doby, kdy návštěvníci vyžadují nejen konzumní způsob turistiky. Příspěvek ukáže pomocí filmových záběrů několik lokalit, které jsou již zpřístupněny, nebo se jejich zpřístupnění připravuje). V závěru příspěvku bude představena téměř dokončená virtuální prohlídka oblasti vápencových lomů Amerika-Mořina s možnostmi jejího využití jak odbornou tak laickou veřejností.
Muzejní noc
Areál dolu Anna
Noční prohlídky, promítání historických fotografií, stínové divadlo s hornickou tematikou. Hudební vystoupení folkové skupiny NeBeZeMě.
(Akreditace na konferenci platí jako vstupenka.)
Trasa s názvem Jánský důl, která je součástí nabídky Hornického muzea Příbram, konkrétně areálu dolu Anna, vede přes spojovací překop mezi dolem Anna, zaraženým v roce 1789, a jámou Prokop z roku 1832 na náraziště 1. patra tohoto dolu v hloubce 44 metrů. Součástí okruhu, který vede kolem Jánské jámy pocházející z 1. třetiny 18. století, je část odvodňovací štoly Karla Boromejského, založené patrně v roce 1708, a rovněž komora vodního kola. Během exkurze návštěvníci překonají krátký úsek po žebříku a budou také procházet štolou s úzkým profilem – prohlídku okruhu Jánský důl proto nedoporučujeme osobám se sníženou schopností pohybu či trpícím klaustrofobií.
Prohlídka podzemí je díky popisované trase rozšířena o dalších 810 metrů: velký okruh podzemím v délce 1560 metrů, který spojuje tuto před dvěma lety zpřístupněnou část s původní trasou Wasserlauf, tak nabízí 90 minut zážitkového putování historickými důlními díly spjatými s těžbou stříbrné a olověné rudy v březohorském rudním revíru na prahu největšího rozmachu příbramského hornictví v 19. století.
Exkurzi vede geolog Mgr. Pavel Škácha, Ph.D.
Nedaleko Varnsdorfu je možné navštívit zpřístupněnou štolu sv. Jana Evangelisty po těžbě stříbrné rudy. Štola byla založena v 18. století a navazovala na další štoly v okolí. Těžba v těchto oblastech nebyla nikdy příliš výnosná a na její ukončení měly vliv i mor a třicetiletá válka.
Nedaleko Jiřetína pod Jedlovou v okrese Děčín v Ústeckém kraji je pro turisty zpřístupněna Štola Jan Evangelista, která je pozůstatkem po těžbě stříbra ve zdejší oblasti. Štola byla založena v roce 1781 a celková délka chodeb je 640 m.
Počátky dolování v oblasti Jiřetína pod Jedlovou spadají do16. století. První písemná zmínka je však již z roku 1474, další pak z roku 1484, kdy král Vladislav II. Jagelonský povolil Šlejnicům dolování na tomto panství. Těžil se zde stříbronosný galenit a chalkopyrit (rudy olova a mědi), vyskytuje se zde i sfalerit (zinková ruda) a v nepatrné míře arzenopyrit. Těžba v této oblasti nebyla nikdy příliš výnosná, probíhala do vyčerpání žil v první polovině 17. století, na ukončení těžby měl vliv i mor a třicetiletá válka. Další práce probíhaly koncem 18. století a poslední pokusy o obnovu těžby proběhly mezi lety1890 až 1910.
Štola sv. Jana Evangelisty byla pro svůj značně zachovalý stav místním Spolkem pro cizinecký ruch a Horským svazem zpřístupněna pro veřejnost již v roce 1935. Vchod do štoly byl v roce 1945 zavalen trhavinou a k opětovnému zpřístupnění došlo v roce 1999. Štola Jana Evangelisty měří přibližně 440 m a zhruba v její polovině je prostor zvaný „kaple“ s vytesaným oltářem a dřevěným křížem. Štola se nachází zhruba 0,5 km západním směrem od obce Jiřetín pod Jedlovou a je součástí areálu hornického muzea, které dále zahrnuje muzeum v centru obce a naučnou stezku Údolí Milířky. Hornické muzeum sídlí v rekonstruované budově bývalé fary z roku 1755. Stálé expozice jsou věnovány dolování stříbronosných rud v obci i v jejím okolí a samotným počátkům obce, kterou založil pro horníky majitel nedalekého hradu Tolštejn Jiří ze Schleinitz v roce 1554.
Štola sv. Jana Evangelisty se nachází zhruba 700 metrů západně od autobusové zastávky Jiřetín pod Jedlovou, náměstí a nedaleko místního infocentra. Štola je otevřena od května do října, od pondělí do neděle a délka prohlídky je 45–50 minut.
Montánní krajina Krušných hor nabízí nepřeberné množství zpřístupněných podzemních prostor. Vydejte se s námi navštívit štolu Země zaslíbená pod vrchem Mědník. Zdejší krajina je mimo jiné součástí nominace Hornické kulturní krajiny Krušnohoří/Erzgebirge na seznam UNESCO.
Zhruba 20 kilometrů od Božího daru, nedaleko hranice s Německem, se pod vrchem Mědník rozprostírá obec Měděnec. Historie obce je od svého počátku spjata s hornickou činností, která na zdejším pahorku probíhala pravděpodobně již od 10. století. První doložené zprávy o těžbě v oblasti pochází z roku 1449 a v této době se zde dobývaly především stříbronosné a měděné rudy. V 16. století zde byla zahájena také těžba chalkopyritu a pyritu a bohaté výnosy zdejších dolů začaly lákat nové obyvatele, čímž se z Měděnce stává velice prosperující obec. V roce 1588 byl Měděnec povýšen na horní město. Během třicetileté války město postihuje úpadek, po válce město často mění majitele a několikrát dojde k velkým požárům. Dochází k postupnému uzavírání dolů a místní obyvatelstvo se následně živí například výrobou krajek nebo dřevěných hraček. K obnovení těžby dochází ještě ve 20. století mezi lety 1969 až 1998, kdy je zde dobýván magnetit.
Štola Země zaslíbená se nachází na jihozápadním svahu vrchu Mědník, vede k ní zpevněná silnice a v těsné blízkosti vstupu je možné také pohodlně zaparkovat. Délka zpřístupněných chodeb je 110 m, celková délka s následnými rozrážkami a komorami je 240 m. Na několika místech je k vidění ruční středověká práce, žíly s těženými minerály, ale i figuríny horníků, hornické osvětlení a nářadí. Otevřeno je během hlavních prázdnin (červenec – srpen) od úterý do neděle, dále pak v květnu, červnu a září, říjnu o víkendech. Mimo otevírací dobu jsou prohlídky možné pouze po předchozí domluvě. Všechny prohlídky začínají vždy v infocentru Mědník v restauraci Mědník.
Je důležité také zmínit, že zdejší Hornická krajina Vrch Mědník je součástí nominace Hornické kulturní krajiny Krušnohoří/Erzgebirge na seznam UNESCO.
Nedaleko štoly Země zaslíbená se nachází také Štola Marie Pomocné, která byla využívána od 17. století. Těžila se zde až do roku 1840 hlavně měď. Štola byla v průběhu 20. a 21. století několikrát zpřístupněna veřejnosti, nejprve v letech 1910–14, poté v letech 1994–97 a naposledy v květnu roku 2007. Návštěvníci se mohli podívat na osvětlenou chodbu dlouhou zhruba 300 m s komorami a jezírkem doplněnou figurínami v dobovém oblečení. V současnosti se opět pracuje na celkovém zpřístupnění štoly.
Ve dnech 13.-14. května 2017 konal v pořadí již pátý ročník mezioborové konference České podzemí. Tentokrát se účastníci sešli v krušnohorském městečku Horní Blatná. Přes padesát odborníků věnujících se výzkumu, ochraně, prezentaci nebo interpretaci podzemních prostor Česka vyslechlo celkem 11 konferenčních příspěvků pokrývajících široké spektrum výzkumů.
Důl Mauritius v Hřebečné – rozsah a podoba dochovaného podzemí. Národní kulturní památka Důl Mauritius v Hřebečné je unikátním pozůstatkem po 400leté těžbě cínu ve střední části Krušných hor. V roce 2015 byla pro veřejnost otevřena prohlídková štola Kryštof. Důl jako celek však svým rozsahem prohlídkovou trasu mnohonásobně přesahuje, neboť je tvořen členitým systémem chodeb, jam a dobývek. Prezentace představuje některá zajímavá místa dolu.
(Norbert Weber, Spolek přátel dolu sv. Mauritius)
Ochrana, interpretace a percepce montánního dědictví na příkladu Jáchymovska. Příspěvek představí způsoby interpretace montánního dědictví Jáchymovska, které je charakteristické svojí rozmanitostí, ale také rozporuplností. Je zde možné nalézt mnoho typů a druhů dědictví, které se liší stářím, vznikem či způsoby, jakými je na ně nahlíženo veřejností. Příspěvek vznikl s podporou grantového projektu GAČR P410/12/G113 „Výzkumné centrum historické geografie“.
(Jakub Jelen, Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy)
Důl Jeroným u Čisté. Možnosti a výsledky datování. V roce 2016 bylo datováno devět vzorků radiokarbonovou metodou (C14) ze tří hlavních částí komplexu SDD. Výpověď tohoto souboru bude v příspěvku konfrontována s nalezenou keramikou, prostorovými souvislostmi odebraných vzorků a s možnostmi určení relativní chronologie dolu na základě dobývacích technik.
(Ondřej Malina, Filip Prekop, Národní památkový ústav)
Lokalizace důlních děl v dílčím revíru Luhy a Mrtvý potok. V roce 2015 proběhla dílčí etapa ověřování historických terénních pozůstatků hornické činnosti v okolí Horní Blatné. Jednou z oblastí byl i prostor mezi Luhy a Bludnou. Na základě terénní rekognoskace a historických údajů se podařilo identifikovat většinu nejvýznamnějších štol, dolů a rýžovišť. Prezentována budou díla v dílčích historických rudních revírech Junghengst, Todbach a částečně i Schneebergl, včetně Volské štoly a jejich srovnání se současným registrem důlních děl.
(Josef Večeřa, Viera Večeřová, Česká geologická služba)
Metody dobývání v souboru důlních děl Kovárna v Obřím dole. Díky zpřístupňovacím pracím mohly být podrobně studovány jednotlivé dobývky včetně detailní morfologie stěn, vývrtů, petrologie a rudních zbytků. Nálezy nástrojů, dokumentace zchátralé dřevěné výstroje i studium archivů umožnilo vypracovat teorii způsobu dobývání v důlním díle v letech 1827 až 1868.
(Radko Tásler, ZO ČSS 5-02 Albeřice)
Zpracování technické dokumentace dolu Michal a přeměření Jaklovecké dědičné štoly ve Slezské Ostravě. Nedílnou součástí ostravského uhelného hornictví prezentovaného v rámci NKP Důl Michal povrchovou expozicí jsou také dnes již nepřístupné či neexistující důlní chodby, poruby, či jámy. Jejich virtuální rekonstrukce na základě dochovaných důlních map umožní návštěvníků získat plastickou představu o charakteru a rozsahu důlního podzemí v době těžby. První část příspěvku je věnována problematice analýzy archivních materiálů a možnostem 3D modelace celého dolového pole. Druhá část přednášky je věnována zaměření měřických bodů Jaklovecké dědičné štoly na základě souřadnic z roku 1874, které byly objeveny při studiu archivních materiálů dolu Michal.
(Rostislav Šeruda, Miloslav Rucki, Národní památkový ústav – NKP Důl Michal)
Zkušenosti ze zpřístupněného dolu Bohumír. Důl Bohumír je od června roku 2015 zpřístupněn veřejnosti. Provoz prohlídkové trasy je možný jen mimo zimní sezonu, přesto již i v tak krátké době se zapsal do místních zajímavostí a vhodně doplňuje nabídku pro turisty Jestřebích hor a Adršpašsko – Teplických skal. Provozovatel dolu se pokusil využít podzemních prostor také jinak než v tradičním duchu hornicko-historické expozice v rámci akce „Jak se peklo probouzí“. Příspěvek shrnuje zkušenosti z prvních let provozu i alternativního využití hornického dědictví.
(Květa Dufková, Důl Jan Šverma, o.p.s.)
Z průvodce horníkem a zpět. Jedním z faktorů, které významně ovlivňují celkový dojem návštěvníka z hornického skanzenu či obdobného turistického cíle je vlastní pracovní zkušenost průvodce. Expozice, v nichž provází bývalí havíři jsou obecně vnímány jako autentičtější. Příspěvek představí osobní zkušenost průvodce turistů, který se nechal dočasně zaměstnat jako horník při hlubinném dobývání uhlí ve zbytkových svazích velkolomu ČSA.
(Martin Bareš, Offroadsafari.cz)
Jak legálně spočítat netopýry? Středočeský kraj oplývá díky své poloze v centru Českého masívu velkou geologickou rozmanitostí. Díky přirozeným podzemním dutinám v krasových i nekrasových oblastech, ale i díky četným opuštěným důlním dílům a jiným umělým podzemním prostorám, nalézají letouni úkryty k zimování téměř po celém území kraje. Pro jejich účinnou ochranu je důležitý pravidelný monitoring a hodnocení přijatých opatření. Sčítání netopýrů na zimovištích však naráží na téměř neproniknutelnou bariéru omezení vstupu do opuštěných důlních děl. Asistovaný legální vstup je totiž pro subjekty zajišťující monitoring zpravidla nedostupný. Příspěvek přináší jednak některé výsledky monitoringů netopýrů, jichž se autor účastnil, ale i ukázky a komentáře k různým způsobům zajištění štol hostících netopýry. Závěrem bude diskutováno řešení otázky „Jak legálně spočítat netopýry?“.
(Radek Kouřík)
Staré důlní dílo jako rezervoár vody. Jednou z možností využití starého důlního díla je jímání vody pro lokální spotřebu malých sídel. V oblasti moravskoslezského kulmu nacházíme řadu SDD po těžbě jílovitých břidlic, jejichž geologické poměry jsou příznivé pro přirozenou akumulaci vody. Příspěvek dokumentuje toto využití na příkladu SDD v údolí řeky Moravice.
(Kristýna Schuchová, Jan Lenart, Přírodovědecká fakulta Ostravské univerzity)
Problematika památkové ochrany důlních děl a jejich zpřístupňování veřejnosti. Problematika zpřístupňování a památkové ochrany důlních děl je v podmínkách ČR ovlivňována křížením zájmů platné báňské legislativy a zákona o státní památkové péči. Platná báňská legislativa neuvažuje s kategorií důlních děl prohlášených za kulturní památky, platný zákon státní památkové péči neuvažuje se specifickým charakterem důlních prací coby hmotného statku, který je předmětem ochrany. Na několika praktických příkladech z oblasti Krušných hor jsou popsány zkušenosti se zpřístupňováním historických důlních děl veřejnosti a problémy se zajištěním jejich památkové ochrany. V rámci přednášky bude také diskutována problematika likvidace starých a opuštěných důlních děl z prostředků MŽP a Diamo s.p. a srovnání přístupu s báňskou praxí v SRN.
(Petr Bohdálek, Česká geologická služba)
Vysokohorské doly ve Švýcarsku. Příspěvek představí problematiku historické těžby ve vysoko položených důlních dílech švýcarských Alp, jejich aktuální stav a možnosti dalšího průzkumu a dokumentace.
(Ladislav Lahoda, CMA – společnost pro průzkum historického podzemí)
Prihlásiť