V nové čísle čtěte: Nové vystrojení Dagmar, jeskyně Vlasta u Kozovaz, rozhovor s australským jeskyňářem, jeskyně Zoluška v Moldavsku, štola u obce Děkov, Šestková výročí, Podivuhodná dobrodružství profesora Hesioda a další...

-red-

 

Neandertálský zubař

Archeologové objevili v Čagyrské jeskyni na Sibiři mimořádný nález – stoličku neandertálce s pravidelným kruhovým otvorem, který vznikl zřejmě záměrným vrtáním. Analýza publikovaná v časopise PLOS One ukazuje, že šlo pravděpodobně o cílený zásah do zubu postiženého silným kazem, který musel způsobovat výraznou bolest. Tento objev představuje možná nejstarší doklad zubní péče v dějinách lidského rodu.

Mikroskopické rozbory odhalily stopy rotačního pohybu špičatého kamenného nástroje, pravděpodobně jaspisového hrotu nalezeného na lokalitě. Experimenty s obdobnými nástroji na moderních zubech vytvořily shodné mikrostruktury, což podporuje hypotézu záměrného vrtání. Zásah pronikl až do zubní dřeně, což mohlo zničit nervy a cévy a tím zmírnit bolest. Opotřebení zubu naznačuje, že jedinec po zákroku zub dále používal.

Interpretace ale zůstává předmětem diskuse. Někteří odborníci nevylučují, že mohlo jít spíše o intenzivní používání nástroje podobného párátku než o skutečný „lékařský“ zákrok. Ať už je vysvětlení jakékoli, nález přispívá k proměně pohledu na neandertálce – ne jako na primitivní bytosti, ale jako na lidi schopné řešit bolest, používat nástroje s jemnou motorikou a možná i cíleně léčit své zdravotní problémy.

Více například na: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0347662

 

V Kambodži objevili nové endemity

V severní Kambodži, v krasových oblastech provincií Battambang a Stung Treng, objevili vědci nejméně 11 nových druhů organismů. Výzkum probíhal po dobu tří let a zahrnoval průzkum 64 jeskyní a 10 krasových kopců. Sedm druhů je již vědecky popsáno a další čtyři se aktuálně zpracovávají. Krasová prostředí vytvářejí izolované „ostrovy“ biodiverzity, kde se organismy vyvíjejí odděleně od okolní krajiny silně ovlivněné člověkem.

Mezi nově objevené druhy patří například tyrkysově zbarvená zmije rodu Trimeresurus, drobný suchozemský plž menší než 2 mm (Clostophis udayaditinus) nebo nový druh mnohonožky nalezený v jeskyni. Tyto izolované lokality fungují jako přírodní „laboratoře evoluce“, kde vznikají endemické druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě – často dokonce ani mimo jedinou konkrétní jeskyni.

Výzkum zároveň odhalil i výskyt ohrožených živočichů, jako je luskoun sundský, makak jávský či páv zelený. Krasové ekosystémy jsou však globálně velmi špatně chráněné – méně než 1 % z nich má nějakou ochranu – a čelí silnému tlaku těžby vápence a dalších lidských aktivit, včetně pytláctví a požárů. Dokumentace mimořádně bohaté biodiverzity by mohla podpořit ochranu těchto unikátních lokalit dříve, než dojde k vymizení dosud neobjevených druhů.

Více například na: https://www.discoverwildlife.com/environment/cambodia-karst-biodiversity-surveys

 

Jeskyně, kosti a včelí hnízdo

Paleontologové objevili v jeskyni na karibském ostrově Hispaniola unikátní fosilní doklad – v kostech dávno uhynulých zvířat našli hnízda starověkých včel. Příběh začal před tisíci lety, kdy obří sova přinesla do jeskyně hlodavce zvaného hutia jako potravu pro mláďata. Po rozkladu jeho ostatků zůstaly v jeskyni kosti, do nichž se později usadily samotářské včely. Ty při hloubení nor narazily na dutiny v čelisti, které ideálně využily jako hnízdní komůrky.

Pak nastoupili vědci, kteří si všimli hladkých stěn v zubních jamkách (alveolech), jež se lišily od běžné struktury kosti. Detailní analýza ukázala, že nejde o vosí kokony, jak se původně domnívali, ale o hnízda včel, které je vystýlají voskovitou látkou. Tento objev je mimořádný, protože jde o první známý případ, kdy si včely vytvořily hnízda uvnitř již existující fosilní struktury, aniž by ji výrazně upravily. V některých případech se navíc v jedné dutině nacházelo více hnízd, uspořádaných jedno v druhém.

Studie zároveň vysvětluje, proč včely osídlily právě jeskyni. Oblast je tvořena krasem s minimem půdního pokryvu, takže vhodný materiál pro hloubení nor se hromadí právě v jeskynních sedimentech. Jeskyně tak poskytovala jediné vhodné prostředí pro jejich život. Nález tak přináší unikátní pohled na chování pravěkých včel.

Více například na: https://scitechdaily.com/fossils-inside-fossils-the-bizarre-discovery-hidden-in-a-caribbean-cave/

 

Nejstarší lučištníci

Časopis Natura přináší další z ukázek, že převratné nálezy je možné udělat i v depozitářích muzeí. Už v roce 1857 byl v jeskyni Cueva de los Murciélagos (Jeskyně netopýrů) u města Albuñol v provincii Granada na jihu Španělska objeven unikátní soubor pravěkých artefaktů. Mezi kosterními pozůstatky ležely i zbytky lukostřelecké výbavy, ovšem trvalo další století a půl, než se k nim vědci vrátili. Moderní vědecké metody – od mikroskopie po biomolekulární analýzy – odhalily překvapivě vyspělou technologii neolitických lučištníků. Šípy byly důmyslnými kompozity: lehké rákosové dříky doplňovaly tvrdé hroty z olivového či vrbového dřeva, a celek držely pohromadě pevné svazky vláken. Dochovalo se dokonce i opeření šípů, což je v evropském pravěku mimořádně vzácný nález.

Zcela fascinující jsou i samotné tětivy. Nebyly z rostlinných vláken, jak by se dalo předpokládat, ale ze zvířecích šlach, například ze srnce a dalších druhů. Pravěcí řemeslníci šlachy pečlivě zpracovali, rozvláknili a stočili do pevného lana, které dokázalo odolat velkému napětí. Výsledkem byl materiál, který kombinoval pružnost i odolnost – vlastnosti, jež by obstály i v dnešních testech funkčnosti. Tyto objevy posouvají historii používání šlachových tětiv v Evropě o více než dva tisíce let dále do minulosti, tedy ještě před dobu slavného Ötziho.

Nálezy z jeskyně však nejsou jen technickou kuriozitou. Šípy a tětivy byly uloženy spolu s mrtvými jako součást bohaté výbavy, která zahrnovala i oděvy, košíky nebo nástroje. To naznačuje, že lukostřelba měla pro neolitické společnosti hlubší význam než pouhý lov. Mohla být symbolem prestiže, identity či společenského postavení.

Více na: https://www.nature.com/articles/s41598-024-77224-w

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Jeskyně Zoluška

Stoupáme do mírného kopce, já a Bóža, v doprovodu moldavských jeskyňářů Victorie, Romana a Venianima. Je vedro. Potíme se v overalu a obklopují nás desítky komárů. Cíl ale stojí za trochu nepohodlí. Před námi je vchod do devadesát kilometrů dlouhé jeskyně Zoluška, nejdelší jeskyně Moldavska a třetí nejdelší jeskyně v sádrovci na světě.

Oficiálně se jeskyně jmenuje Emil Racoviță, po významném rumunském biologovi stejného jména. Od jejího objevu v roce 1977 však nesla jméno Zoluška, přejmenována byla až v roce 1992.

 

 

 

„Co bylo na Zolušce závadného, že jste ji přejmenovali?“ Ptám se Romana.

„Vůbec nic, Zoluška je Popelka. Ale když se Moldavsko osamostatnilo, rozhodly úřady, že potřebuje údernější jméno. Pro nás je to ale pořád Zoluška.“

Nejdříve sestupujeme po žebřících 32 m hlubokou betonovou šachtou. On je to spíše komín, protože vchod jeskyně ležel ve stěně lomu a v rámci rekultivace měl skončit pod vysokou vrstvou zavážky. Naštěstí se ho podařilo zachránit.

Po sestupu se plazíme jemným tekutým bahnem, zatéká všude, takhle jsem si tedy tu nejdelší moldavskou jeskyni nepředstavoval. Pak bláta ubývá, ještě chvíli musíme lézt po čtyřech, ale to už se dostáváme do míst, kde se dá narovnat a normálně chodit. Takže jo, vchod je sice opravdu ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná.

„Jeskyně se prý jmenuje Popelka proto, že vchod je sice ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná,“ poznamenává Roman, jako by mi četl myšlenky.

Je to typická maze cave, bludišťová jeskyně plná různých oblézaček, prolézaček a smyček. Výzdoba je minimální, pár drobných stalaktitů, jediný stalagmit, občas bahenní náteky. Na jediném místě vznikly sádrovcové nudle, ale ty jsou moc daleko od vchodu a my máme na návštěvu vyměřených šest hodin.

Vede nás Victorie a já musím obdivovat, jak se v jeskyni vyzná a orientuje. Občas sice zabočíme špatně, ale vždy se dokážeme vrátit na trasu a najít správnou cestu. V jeskyni je pár bodů, které přece jen zlepšují orientaci. V některých dómech jsou položené zalaminované tabulky se jménem dómu, na jednom místě procházíme hranici mezi Moldavskem a Ukrajinou, vymezenou dvěma patníky (asi dvě třetiny jeskyně leží pod ukrajinským územím, ale vchod do jeskyně je jediný, ten z moldavské strany). A pak jsou tady ty sochy. Nějaké postavičky z bláta najdeme uplácané i v našich jeskyních, ale ještě nikde jsem neviděl, co tady. Z bláta vyrobené sochy. Prasečí hlava, Popelka v životní velikosti, obří krysa a mnoho dalších. Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo vyrobit několik identických soch a postavit je různě na podobných místech. Už vidím průvodce, jak vysvětluje – teď projdeme kolem prasečí hlavy, za Popelkou doprava, kolem dinosaura a u krysáka doleva, jejda, jak to, že jsme zase u prasečí hlavy? Kde jsme špatně odbočili?

Prohlídka je pohodlná. Chodby jsou většinou horizontální a prostorné. Jen několikrát procházíme kolem propastí. Victorie nám vysvětluje, že je jeskyně hypogenního původu a tohle jsou některé z přívodních kanálů. Je to vlastně taková procházka, žádné protahování, žádné plazení, vyloženě si to užívám.

„Mě teda Zoluška moc nebaví,“ vytrhuje mě z rozjímání Roman, „je to taková procházka, mám radši jeskyně, kde se musí plazit.“ Ten člověk snad opravdu čte myšlenky. Po necelých šesti hodinách v podzemí mu ale začínám dávat za pravdu. Na chvíli. Jen k bahnitému plazení zpátky ke vchodu.

Více informací o jeskyni je k nalezení na https://speleo.md/en/zolushka-1977-1992-emil-racovitsa-1992-present/

 

 

 

 

Jak jsme nenavštívili jeskyni Překvapení

Cestou od Zolušky se všichni zastavujeme u vesnice Fetesti. Leží tam opuštěný vápencový lom s výsypkou erodovanou do zajímavých tvarů. Podle plánu se pak máme už sami přesunout ke klášteru v Orhei Vechi, tam přespat u řeky a dopoledne si prohlédnout klášter, pozůstatky tatarských lázní a hlavně staré podzemní těžební vápencové komory. Odpoledne máme sraz s Romanem a chceme navštívit druhou nejdelší jeskyni Moldavska, jeskyni Překvapení.

Je to paradox. Druhá nejdelší jeskyně Moldavska je dlouhá 925 m. Je tedy stokrát kratší než Zoluška. Nevím, jestli se ještě v nějakém státě na světě setkáme s takovým rozdílem mezi dvěma nejdelšími jeskyněmi. Jeskyně Překvapení sice vznikla ve vápenci, ale je to typicky rozsedlinová jeskyně. Vchod leží na kraji města Criuleni a jeskyně je volně přístupná. Pokud se podíváme na sociální sítě, najdeme tam mnoho příspěvků od nezvaných návštěvníků. V lepším případě po nich v jeskyni zůstávají odpadky, v horším mrtvá těla. To není nadsázka. V roce 2022 navštívil jeskyni jeden asi třicetiletý muž, kterému zhaslo v bočních úzkých chodbách světlo a nedokázal po tmě najít cestu ven. Vyproštění těla trvalo záchranářům dvanáct hodin.

„Přestalo nám brzdit auto,“ prohlásila Bóža, když jí propadl pedál volně na podlahu. Jsou věty, které nechcete slyšet nikde, natož někde uprostřed Moldavska. Opatrně dojíždíme na nejbližší pumpu. Nádobka na brzdovou kapalinu je prázdná, nepomůže ani dolití. Pedál prošlapáváme naprázdno, jen slyšíme, jak někde uniká vzduch. Pumpař nám dovoluje postavit na plácku za pumpou stan a přespat tam. Ráno voláme Romanovi. Změna plánu. Roman zajišťuje odtahovou službu, místo jeskyně Překvapení míříme do servisu.

Závada naštěstí není vážná, prasklá hadička. Oprava si však vyžádá pár hodin. Roman nás veze aspoň do Orhei Vechi, když už jsme do něj nedojeli vlastními silami. Je to údajně jediné zajímavé místo v Moldavsku. Nad meandrem řeky Răut leží vápencové útesy a v nich mnoho vytesaných podzemních prostor – mnišské cely, kaple, těžební komory.

Posledně jmenované nás zajímají nejvíce. Leží u vesnice Trebujeni a těžil se v nich miocenní vápenec. Ten je většinou snadno rozpadavý a pro stavební účely se hodily pouze vrstvy pevného masivního vápence, ležící asi v třetině výšky útesu. Právě v nich bylo vyraženo několik komor, vysokých až 4 m. Na stropě jsou patrné záseky po dlátech, stěny pokrývají novodobé graffiti.

Na dlouhou návštěvu bohužel není čas. Ze servisu volají, že je auto opravené, a nás čeká cesta domů.

 

 

(rozhovor vedl Michal Hejna)

 

Johne, děkuji, že jsi přijal pozvání k tomuto rozhovoru.

Děkuji, Michale, je mi potěšením. Nikdy by mě nenapadlo, že budu o Komisi pro vulkanické jeskyně poskytovat rozhovor někomu z Česka. Máte krásnou zemi, ale při úvahách o vulkanických jeskyních si ji člověk obvykle nevybaví jako první. S manželkou jsme v roce 2013 strávili v Česku nádherný čas při příležitosti 16. mezinárodního speleologického kongresu v Brně. Byla to skvěle zorganizovaná, velmi zajímavá a také nesmírně příjemná akce, stejně jako naše předkongresová exkurze do Moravského krasu. Navštívili jsme několik vápencových jeskyní, ale pokud vím, v Česku žádné vulkanické jeskyně nejsou.

 

Nejsou. Máš o českých jeskyních lepší znalosti než já o australských. Ale myslím, že takových nás bude v Česku víc. Můžeš nám australské jeskyně stručně představit? Jaké typy jeskyní se v Austrálii vyskytují a které patří k nejdelším?

Austrálie je rozlehlá. Je téměř stokrát větší než Česko, střídá se na ní řada klimatických pásem a najdeme zde mimořádně pestrou krajinu, vegetaci i geologickou stavbu. A s tím souvisí i velká rozmanitost jeskyní.

Jeskyně se nacházejí ve všech šesti australských státech i v obou pevninských teritoriích. Většina z nich je vyvinuta ve vápencích, dolomitech nebo vulkanitech. Jejich stáří se pohybuje od více než 900 milionů let do méně než 2 milionů let.

Většina jeskyní na jihovýchodě země se nachází v malých izolovaných tělesech silurských nebo devonských vápenců starých asi 350–450 milionů let. Tyto jeskyně bývají zpravidla kratší než dva kilometry a žádná z nich není hlubší než 200 metrů. Mnoho z nich však má drobné vodní toky, prostorné chodby a často i působivou krápníkovou výzdobu. Dlouhé jeskyně se složitými podzemními odvodňovacími systémy jsou v této části země vzácné.

Ostrovní stát Tasmánie má složitou a velmi pestrou geologii. Jeskyně se tam vyskytují ve vápencích, dolomitech i magnezitech různého stáří. Většina nejdelších a nejhlubších jeskyní se vyvinula v ordovickém souvrství Gordon Limestone starém 450–480 milionů let. Patří mezi ně i nejhlubší australské jeskyně Niggly, která dosahuje téměř 400 metrů. Mnohé z těchto jeskyní jsou chladné a vlhké.

 

 

V pobřežních oblastech několika jižních států se nacházejí jeskyně ve čtvrtohorním eolianitu (mladším než 2,4 milionu let). Je to měkká, velmi porézní hornina, která vzniká z větrem navátých vápenatých plážových písků. Běžné jsou v ní prostorné dómy, často přístupné svislými komíny. Pozoruhodným příkladem je jeskyně Aiennyu v Západní Austrálii, která má téměř sto vertikálních vstupů, které ústí do jediného velkého dómu.

 

 

V Severním teritoriu jsou nejvýznamnější jeskyně vyvinuty v neoproterozoických dolomitech (asi 900 milionů let). Nejlepším jejich představitelem je národní park Gregory-Judbarra. V něm vzniklo několik velmi dlouhých jeskyní. Můj klub, Canberra Speleological Society Inc, patřil mezi první speleologické skupiny, které tuto oblast navštívily na počátku 90. let. V roce 1993 jsem vedl expedici, která prozkoumala a zmapovala prvních 11,5 km jeskyně, kterou jsme nazvali Berks Backyard Cave. Později se podařilo spojit několik jeskyní do jednoho systému, čímž vznikla nejdelší jeskyně Austrálie, 123 km dlouhá jeskyně Bullita. Berks Backyard Cave je její součástí.

Nullarborská planina, rozkládající se na hranici Západní a Jižní Austrálie, je plochá, převážně bezlesá oblast terciérních vápenců starých 20–50 milionů let. Je to možná největší souvislé krasové území na světě. Jeskyně tady nejsou extrémně dlouhé ani hluboké, ale jsou jich tu stovky. Ta nejdelší měří skoro 30 km. Jeskyně, které patří mezi ty hlubší, což znamená převýšení tak 80 až 100 m, mají na dně slaná jezera, která přitahují pozornost jeskynních potápěčů. Některé menší a mělčí jeskyně zase obsahují neobvyklé speleotémy, včetně černého kalcitu, jemných krystalů halitu a sádrovce či kalcitových útvarů, které byly porušeny a rozlámány tzv. solným klínováním. To je způsobené růstem krystalů halitu podél krystalových hranic a v drobných puklinách.

Až doteď jsem mluvil o karbonátových jeskyních, ale máme samozřejmě i vulkanické jeskyně. Za nimi se musíme vydat do západní Victorie a do několika oblastí Queenslandu.

Ve Victorii se lávová pole rozprostírají západně od Melbourne až k hranicím Jižní Austrálie, v délce téměř 400 km. Aktivní byla během posledních 8 milionů let a nachází se tady více než 400 erupčních center. Poslední erupce proběhla přibližně před 5 000 lety. A protože je průměrná frekvence erupcí asi 11 000 let, je toto pole považováno za dosud aktivní. Zatím v něm bylo objeveno více než šedesát lávových jeskyní, starých přibližně od 2 milionů do 35 000 let. Většina z nich se nachází v mladších lávách v oblastech Harman Valley a Budj Bim (dříve Mount Eccles). Izolované jeskyně se však objevují i v dalších lávových proudech na zhruba deseti lokalitách napříč celým územím.

 

 

 

V Queenslandu jsou téměř všechny lávové jeskyně spojeny s výlevy sopky Undara, která vybuchla asi před 190 000 lety. Nejdelší z australských lávových jeskyní měří asi 1,3 km a má chodby až 20 metrů vysoké a široké.

Ač to tak z předchozího popisu nevypadá, karbonátové horniny zaujímají v celkové rozloze Austrálie relativně malou plochu. To vede k trvalému tlaku na zvyšování jejich těžby pro potřeby zemědělství, výroby cementu a různých průmyslových odvětví. Krasové oblasti ohrožuje také těžba dřeva a odlesňování, výstavba přehrad, čerpání podzemní vody a infrastruktura energetického průmyslu. Ochrana jeskyní je tak nikdy nekončící boj. Naštěstí se mnoho významných krasových oblastí nachází v národních parcích a teoreticky je tak chráněno před rozvojovými tlaky.
Přístup do většiny jeskyní v národních parcích regulují vlády jednotlivých států a teritorií. Předpisy se v různých částech země liší, v zásadě však platí, že téměř všechny jeskyně jsou pro širokou veřejnost uzavřeny, zatímco uznané speleologické kluby do většiny z nich mohou vstupovat na základě povolení se stanovenými podmínkami, které často omezují velikost skupiny i počet návštěv za rok.

 

 

 

Jak je v Austrálii organizována speleologie? Kolik je tam jeskyňářů?

Národní speleologickou organizací je Australian Speleological Federation Inc (ASF). V současnosti sdružuje 26 členských klubů rozmístěných ve všech šesti státech a v Australském hlavním teritoriu (ACT). Více než polovina klubů sídlí v Novém Jižním Walesu a v ACT. ASF sdružuje přibližně 950 speleologů.

Druhým celostátním subjektem spojeným s jeskyněmi je Australasian Cave and Karst Management Association Inc (ACKMA). Její členskou základnu tvoří správci a průvodci jeskyní, jeskynní vědci i speleologové, jako jsem já, kteří se zajímají o problematiku správy jeskyní. Většina členů ACKMA žije v Austrálii nebo na Novém Zélandu.

 

Setkávají se australští jeskyňáři pravidelně na národních konferencích?

ASF pořádá každé dva roky konferenci s přednáškovými sekcemi, exkurzemi a společenskými aktivitami. Záleží na tom, kde se zrovna konají. Obvykle je to v lednu během letních školních prázdnin, ale konference pořádané na severu země bývají plánovány na polovinu roku, aby se vyhnuly tropickému monzunovému období, které tam trvá od listopadu do dubna.

ACKMA také svolává každý druhý rok týdenní konferenci a v mezidobí kratší prodloužené víkendové akce. Konference i setkání vždy zahrnují terénní exkurze a obvykle se konají v Austrálii, i když některé proběhly na Novém Zélandu, a v roce 2010 se uskutečnila velká a velmi úspěšná akce v jeskyních Mulu v malajsijském státě Sarawak.

 

Jak to máte s publikační činností?

ASF vydává čtvrtletník Caves Australia a jednou ročně také Helictite, časopis věnovaný australasijskému výzkumu jeskyní a krasu. ASF rovněž publikuje sborníky ze svých bienálních konferencí. ACKMA vydává také čtvrtletní časopis i konferenční sborníky. Všechny tyto publikace dnes vycházejí v digitální podobě a jsou volně dostupné.

V minulosti většina klubů vydávala vlastní zpravodaje, ale v posledních letech jejich počet klesá, protože řada klubů dnes spoléhá spíše na webovou komunikaci a sociální sítě. Knihy o jednotlivých krasových oblastech či jeskyních vydávaly jak kluby, tak nadšení jednotlivci, ale při počtu menším než tisíc speleologů je potenciální trh poměrně omezený.

 

Pojďme od australských jeskyní k tobě. Kdy a jak ses dostal k jeskyňaření?

Do jeskyní jsem poprvé zavítal na výpravách organizovaných dobrodružně založenými středoškolskými učiteli. Ti mě přivedli také ke skalnímu lezení a lyžování ve volném terénu. Na univerzitě jsem vstoupil do jeskyňářského klubu a jeskyně i samotné jeskyňaření se pro mě brzy staly doslova závislostí. V roce 1974 jsem vstoupil do Canberra Speleological Society Inc a od té doby jsem jejím aktivním členem.

Canberra je pro speleology ideálním místem, protože když vyrazíš autem kterýmkoliv směrem, do dvou hodin jízdy dojedeš k vápencovým jeskyním. Během let jsem měl to štěstí navštívit obrovské množství jeskyní, včetně některých opravdu výjimečných, a to ve všech australských státech a teritoriích i v mnoha dalších částech světa. Jedním z vrcholů mého zahraničního jeskyňaření byla účast na čtyřech australských expedicích do Thajska mezi lety 1986 a 1996, během nichž jsme objevili, prozkoumali a zmapovali řadu opravdu velkých jeskyní.

K lávovým jeskyním jsem se poprvé dostal v roce 1975 během cesty do západní Virginie. Jel jsem tam tenkrát z domova asi 800 km. Skutečné nadšení pro vulkanické jeskyně ve mně ale probudila až návštěva Islandu v roce 2002, kde jsem se zúčastnil 10. mezinárodního sympozia o vulkanospeleologii (ISV). Bylo neuvěřitelné procházet jeskyněmi, které působily dojmem, jako by vznikly teprve před okamžikem, jako by jednoduše řečeno právě ztuhly. Během této cesty jsem se poprvé setkal s Billem Hallidayem a Janem-Paulem Van der Pasem, tedy s prvním a druhým předsedou Komise pro vulkanické jeskyně. Od té doby jsem se zúčastnil všech sympozií ISV, kromě dvou.

 

Jak ses stal předsedou Komise UIS pro vulkanické jeskyně?

Komise pro vulkanické jeskyně je specifická v tom, že za více než padesát let její existence stáli v jejím čele pouze tři předsedové.

Jak už jsem zmínil, zakládajícím předsedou byl již zesnulý dr. William (Bill) Halliday, vysoce respektovaný americký speleolog, který je považován za otce vulkanospeleologie. Bill založil v roce 1972 mezinárodní pracovní skupinu pro vulkanické jeskyně a v témže roce také předsedal prvnímu ISV. Díky jeho usilovné práci byla tato skupina v roce 1993 povýšena v rámci UIS na plnohodnotnou komisi a od té doby se sympozia ISV konají zhruba každé dva roky.

V roce 1998 Bill přesvědčil Jana-Paula Van der Pase z Nizozemska, aby převzal funkci předsedy. Jan-Paul vedl komisi velmi úspěšně téměř dvě desetiletí, ale v roce 2016 oznámil, že už je příliš starý na daleké cestování, a navrhl, abych jej vystřídal. Tehdy jsem se ještě ubránil. O rok později, na 17. mezinárodním speleologickém kongresu v Austrálii, už jsem tlaku neodolal. Pokud si dobře vzpomínám, zavřeli mě tenkrát oba bývalí předsedové komise a tehdejší prezident UIS do potemnělé místnosti, do očí mi svítilo jasné světlo a musel jsem pít pěnivou jantarovou tekutinu tak dlouho, dokud mě nedonutili kandidaturu přijmout. Jinak si nedokážu představit, jak jsem to mohl vzít.

Ale je také možné, že už mi paměť neslouží a ve skutečnosti to byl jen příjemný hovor u krbu. Možná jsem to přijal proto, že mi Jan-Paul tvrdil, že být předsedou není skoro žádná práce.
Dneska vidím, že nic nebylo dále od skutečnosti. Občas je to frustrující, ale jinak je to zajímavá a poučná zkušenost a neměnil bych.

 

 

 

 

 

 

 

 

Je něco, na co jsi z hlediska speleologie obzvlášť hrdý?

Samozřejmě, po více než padesáti letech organizovaného jeskyňaření se najde několik věcí, na které jsem obzvlášť hrdý. V roce 1969, jen několik měsíců poté, co jsem začal brát jeskyňaření opravdu vážně, jsem byl členem malého týmu, který objevil a prozkoumal Janus Cave, velkolepě vyzdobenou jeskyni v krasové oblasti Yarrangobilly v národním parku Kosciuszko v Novém Jižním Walesu. Na jeskyňářských projektech v tomto parku jsem aktivní dodnes a od roku 2010 jsem členem Kosciuszko Speleological Reference Group (KSRG), kterou tvoří čtyři speleologové a několik zaměstnanců NSW National Parks and Wildlife Service (NPWS). Jde o konzultační a poradní orgán, který výrazně přispěl ke zlepšení správy jeskyní a krasu ve všech osmi krasových oblastech parku.

V roce 2021 jsem byl zvolen čestným doživotním členem ACKMA za své úsilí o zlepšení správy jak volně přístupných, tak zpřístupněných jeskyní v Austrálii. A v roce 2023 mi ASF udělila cenu Peter Berrill Award for Cave Conservation za přínos k ochraně jeskyní a správě krasu, zejména v národním parku Kosciuszko.

 

 

 

 

A ještě bych zmínil jeden čerstvý projekt, který se trochu vymyká běžné činnosti. V únoru letošního roku jsem byl hrdý na to, že jsem mohl být členem čtyřčlenného týmu, který úspěšně vyzvedl starou karbidovou lampu z jeskyně East Deep Creek Cave v Yarrangobilly. To asi budu muset rozvést podrobněji.

V roce 1953 to byla ještě poměrně málo známá a neprobádaná jeskyně. Tehdy do ní vlezl mladý univerzitní student jménem Brian O’Brien se svým kamarádem, aby ji prozkoumali. Už na začátku udělali zásadní chybu, že se rozdělili a každý se vydal do jiné části.

O’Brien se v jeskyni ztratil a když hledal cestu ven ze složitého závalu, zavěsil lampu do pukliny, aby mohl slézt obtížný třímetrový stupeň. Při tom uklouzl a spadl. Ačkoli neutrpěl vážnější zranění, nedokázal se pro lampu nahoru vrátit. Snažil se ji shodit, svlékl si kombinézu a zkoušel ji zachytit, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že zhasnul plamen. Brian tak zůstal v naprosté tmě, bez jídla, vody a téměř bez oblečení v jeskyni, kde byly asi 4 °C. Naštěstí se jeho kamarád dostal ven, uvědomil si, že Brian nevyšel na povrch, a zalarmoval ostatní.

Následného pátrání se zúčastnilo asi 50 lidí a když byl třetího dne nalezen, na lampu už nikdo nemyslel. O’Brien později dokončil studia a stal se mezinárodně uznávaným fyzikem, jehož experimenty se dostaly až na Měsíc. Nikdy se však nevzdal naděje, že svou lampu ještě najde. Navzdory pátrání, které on i další lidé podnikali nárazově po několik desetiletí, se jim lampu najít nepovedlo. Teprve v roce 2021 si jí všimli dva jeskyňáři, jak visí nad nimi v místě, kam se téměř nikdy nechodí. Jeden z nich si okamžitě uvědomil význam tohoto objevu a informoval NPWS. Brian se toho bohužel nedožil, zemřel jen několik měsíců před tím. Poté trvalo ještě několik let, než NPWS a KSRG po konzultacích s členy rodiny O’Brienových vyřešily otázky památkové ochrany, vlastnictví a logistiky.

Když náš tým vyšel z jeskyně s lampou pokrytou bahnem a rzí, vítali nás členové rodiny O’Brienových, pracovníci NPWS i zástupci médií. Objevili jsme se dokonce ve večerních zprávách celostátní televize. Po více než sedmdesáti letech ve vlhké jeskyni nebyla lampa v dobrém stavu, ale jakmile bude důkladně očištěna a zakonzervována, vystavíme ji pro veřejnost v návštěvnickém centru Yarrangobilly.

 

 

Děkuju za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl vzkázat českým jeskyňářům?

U výčtu věcí, na které jsem hrdý, jsem zapomněl, že jsem se jako předseda komise podílel na pořádání čtyř mezinárodních vulkanospeleologických konferencí. Ta další se bude konat letos v listopadu na Kanárských ostrovech a všechny na ni vřele zvu. Registrace účastníků bude končit 31. srpna.

Více informací o konferenci a komisi jako takové najdou zájemci na stránkách https://www.vulcanospeleology.org/menu.html

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Ten pohled na mapu v aplikacích JESO či speleowiki (obr. 1) zaujme na první pohled. V České republice je sice oficiálně registrováno téměř pět tisíc jeskyní, ovšem stále tu zůstávají poměrně rozsáhlá prázdná území. Opravdu se v nich žádné jeskyně nenacházejí nebo je tam pouze nikdo nehledal?

Jedno takové území leží východně od Prahy. Západním směrem je nejbližší jeskyní Prosecká jeskyně v Praze, ze severu najdeme jeskyně v okrajových partiích Českého ráje a Prolomených hor, z východu se dostaneme až k jeskyním krasu u Kutné hory a z jihu k jeskyni sv. Prokopa u Sázavy. Od severu k jihu je vzdálenost mezi nejbližšími jeskyněmi 60 km, od východu k západu 65 km.

Díky objevu jeskyně Vlasta už ovšem výše uvedený popis neplatí.

 

 

Geologická situace okolí Kozovaz

Okolí Kozovaz, vesnice, která leží zhruba v centru výše definovaného území, je jedno z nejméně pravděpodobných míst, kde bychom hledali jeskyni. Ne že by se jednalo o geologicky nezajímavou oblast. Naopak, najdeme tu průřez téměř celou historií Země. Začít můžeme už starohorami čili proterozoikem. Asi 4,5 km jihovýchodně od Kozovaz, mezi obcemi Kounice a Černíky, leží malý lom, kde vystupují jemně laminované břidlice a prachovce štěchovické skupiny. Čtyři kilometry jihovýchodně od Kozovaz zase najdeme prvohorní ordovické horniny. Lom u Chrástnice u Břežan II odkryl pozvolný přechod mezi třenickým a milínským souvrstvím. V rámci České republiky se jedná o nejvýchodnější výskyt ordoviku. Pokud se přesuneme do mladších prvohor, pak u hřbitova v Kounicích, 6 km vjv. od Kozovaz, leží nejsevernější výchoz permokarbonu Blanické brázdy. Na první pohled nás v ní upoutají svahy tvořené červenými hrubozrnnými pískovci a slepenci chýnovských vrstev. Jedná se o výchoz hornin pocházejících z počátku permu.

Nejvíce se ovšem na geologické stavbě Kozovaz podílejí druhohorní cenomanské pískovce jako součást tzv. perucko-korycanského souvrství. Jsou středně až jemně zrnité, místy mají nazelenalý nádech a už od středověku sloužily jako klíčový stavební kámen, a to nejen pro okolní vsi. Z pramenných záznamů vyplývá, že pískovec těžený u nedalekých Horoušan byl v 70. letech 14. století ve velkém dovážen na stavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Hovoří se také o dovozu tamního kamene na Karlův most a další významné pražské stavby (Rybařík 2007).

Geologický základ bychom měli, ovšem jak jsme na tom s podmínkami pro vznik jeskyní? Popravdě řečeno, bídně. Sice zde máme dostatek pískovců pro vznik nekrasových jeskyní, ale další podmínky moc příznivé nejsou. Široké okolí Kozovaz je jedna velká rovina, ostatně pozornému čtenáři určitě neuniklo, že všechny výše zmiňované výchozy vznikly uměle těžební činností. Monotónní reliéf nabourávají pouze nehluboká údolí. Přímo v Kozovazech vytvořila jedno říčka s přiléhavým jménem Výmola. Co nám tedy chybí, jsou svahy, po kterých by mohl pískovec sjíždět, hluboké rokle, do kterých by se mohl řítit, či výchozy měkčích vrstev, které by mohly erodovat. A přesto se v Kozovazech jeskyně nalézá.

 

 

 

Jeskyně Vlasta

Přímo v Kozovazech najdeme dva lomy. Jeden, ten menší, leží jižně od obce, druhý (ten, který nás zajímá více) se nachází na východním okraji, za autobusovou zastávkou (50.1271214N, 14.7830533E). Pískovec je zde pevný, kompaktní a ve východní části lomu jsou stopy blokové těžby (obr. 2). Severní stěna je vysoká až 6 m a protíná ji téměř vodorovná vrstva jílovce a rozpadavého pískovce, mocná až 30 cm. V jedné části je stěna rozdělena asi dvacet centimetrů mocnou vertikální puklinou, vedoucí ve směru S-J hluboko do masivu. A právě křížení obou geologických fenoménů vytvořilo ideální podmínky pro vznik jeskyně.

Jeskyně, která dostala jméno Vlasta, není dlouhá. Její průlezná délka je 2,5 m, dál pokračuje jako neprůlezná puklina (obr. 3, 4). Jak byla jeskyně opravdu dlouhá, tedy kolik z ní odtěžil lom, se dnes nedá zjistit.

 

 

Něco myšlenek ke genezi

Jiří Bruthans vystoupil v roce 2025 na konferenci Kras, jeskyně a lidé s příspěvkem s dlouhým, ale vše říkajícím názvem – Česká křídová pánev: Nejrozsáhlejší, ale zcela přehlížené území s krasovou porozitou v ČR.

Jeho hlavní myšlenkou bylo, že v okolí velkých pramenů České křídové pánve „jsou přítomné i alespoň tenké krasovějící horizonty tvořené písčitými či prachovitými vápenci či vápnitými pískovci nebo vápnitými prachovci… Česká křídová pánev je tak nejrozsáhlejším ale paradoxně prakticky neznámým krasovým územím v ČR“ (Bruthans a kol. 2025).

Dalo by se to použít i k vysvětlení geneze Vlasty? Nadložní a podložní pískovce jsou kompaktní, ale z méně soudržné vrstvy jsem odebral tři vzorky. Jednalo se o neporušený jílovec (vzorek 1), o až 25 centimetrů mocný rozpadavý (vápnitý?) pískovec (vzorek 2) a o rozvětralý jemnozrnný sediment pokrývající povrch vrstvy (vzorek 3). Zatímco vzorky 1 a 3 obsahují méně než jedno procento karbonátové složky, přechodový pískovec jí obsahuje až pět procent (analyzován nebyl pouze tmel, ale pískovec jako celek). Podobné výsledky ukázal i test reakce s kyselinou chlorovodíkovou, se kterou tmel u vzorku 2 velmi dobře reagoval.

Podílely se tedy na vzniku jeskyně Vlasta také krasové pochody?

 

Literatura:

Bruthans J., Kůrková I., Starý J., Mareš J., Vojtíšek J. (2025): Česká křídová pánev: Nejrozsáhlejší, ale zcela přehlížené území s krasovou porozitou v ČR – s. 7-8. In: STÁRKA, L. Sborník konference Kras, jeskyně a lidé: Svatý Jan pod Skalou, 7. – 8. 11. 2025. Průhonice: Správa jeskyní ČR. 93 s. Acta Speleologica, 12/2025.

Rybařík, V. (2007): Kámen v dějinách Karlova mostu. – Kámen, roč. 13, č. 2, 11-20

Matouš Ryček (ZO ČSS 6-08 Dagmar)

 

V severní části Moravského krasu byla v roce 1959 objevena jeskyně Dagmar. Zájem speleologů o její výzkum vedl k založení stejnojmenné speleologické skupiny a výzkumné práce v jeskyni probíhají nepřetržitě od jejího objevu až do dnešních dní. Přestože patří v Moravském krasu k těm méně známým lokalitám, je navštěvována poměrně často a pravidelně. Mezi nejčastější návštěvníky jeskyně patří samozřejmě členové základní organizace Dagmar, protože zde aktuálně probíhají prolongační práce na třech pracovištích a na dalších třech je v plánu práce zahájit nebo obnovit. Pracovních akcí se často zúčastňují také členové České speleologické společnosti z dalších základních organizací. Jeskyně je rovněž navštěvována při exkurzích, například účastníky konference Speleofórum, vstupují sem členové Stráže přírody a jiní specialisté pověření Správou CHKO MK, kteří provádějí výzkum bezobratlých živočichů, teplotní měření, odběry kvartérních sedimentů, dokumentaci významného naleziště ulit plžů apod. Speleologická záchranná služba zde zorganizovala své cvičení a pravděpodobně se nejednalo o poslední takovou akci. Občas zavítají i návštěvníci z řad veřejnosti, skautské oddíly nebo děti ze zájmového jeskyňářského kroužku. A právě vzhledem k frekvenci pohybu osob v jeskyni a požadavkům na jejich bezpečný pohyb jsme se rozhodli provést kompletní přestrojení a zabezpečení jeskyně.

 

 

 

 

 

Jeskyně byla doposud z velké části vystrojena ocelovými žebříky, ale použity byly také lanové žebříky, různé nášlapy a zábrany z dřevěné kulatiny, výjimečně i jednolanové cesty. Železné žebříky byly instalovány před 40 lety a byly již na hraně (místy za hranou) své životnosti. Podobně na tom byly bezpečnostní prvky ze dřeva, které se po těch letech strávených v jeskynním prostředí změnily v prvky nebezpečné a zažili jsme krušné chvíle, když takový bezpečnostní prvek praskl. O nutnosti přestrojit a zabezpečit celou lokalitu tedy nebylo pochyb a všichni ve skupině souhlasili. Druhou věcí ovšem bylo, že takové práce stojí hodně času, a tím pádem nás zdržují od lákavějšího bádání a objevování. A také materiál na přestrojení jeskyně něco stojí a není možné jej ze skupinového rozpočtu ufinancovat za jediný rok. Z těchto důvodů práce na přestrojení jeskyně sice započaly, ale reálně se stav v jeskyni zlepšoval jen velmi pomalu. Velkým impulzem pro dokončení přestrojovacích prací bylo přetržení lanového žebříku (naštěstí jen jednoho nosného lana) a také možnost přihlásit se do projektu SpeleoGO nově nabízeného Českou speleologickou společností. S naší žádostí jsme uspěli a letité práce na přestrojení jeskyně tak v roce 2025 nabraly rychlý spád.

Naší snahou nebylo pouze nahradit původní vystrojení novým, ale také lépe zabezpečit místa, která se po letech navštěvování ukázala jako nejvíce riziková. Navíc za použití materiálů s delší životností. Celý proces značně urychlila podpora SpeleoGO nejen finančním příspěvkem na materiál, ale hlavně termínem, dokdy bylo potřeba práce dokončit. V průběhu roku 2025 jsme této činnosti věnovali značné množství pracovních akcí a zdánlivě nekonečný proces jsme zdárně dotáhli do konce. Veškeré ocelové žebříky jsme vyměnili za nové, dřevěné nášlapy byly nahrazeny ocelovými stupačkami, nad I. propastí byl nainstalován podlahový rošt a v nebezpečných úsecích jsou nově řetězy pro přidržení. Lanový žebřík na frekventovaném místě byl vyměněn za ocelové stupačky, jednolanové cesty mají nová kotvení i lana a nad nejdelší žebříkové stupně jsou nainstalovány borháky pro případné jištění.

V jeskyni nikdy k žádné vážné nehodě nedošlo a my doufáme, že to tak i nadále zůstane i díky bezpečnějšímu vystrojení. Za naši ZO tedy ještě jednou děkujeme za podporu v rámci programu SpeleoGO. Česká speleologická společnost tím zásadně zlepšila vystrojení jedné z jeskyní Moravského krasu a zároveň tak zvýšila bezpečnost návštěvníků této jeskyně.

Martin Majer (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

 

Pátý ročník Českého neKrasu se uskutečnil v sobotu 21. března, opět v kulturním domě v Srbsku. Potěšila nás hojná účast přednášejících i velký zájem diváků, kteří znovu zaplnili více než 80 míst k sezení. Program nabídl sedm přednášek, na nichž se podílelo osm přednášejících.

Za podporu, poskytnutí prostor a audio techniky děkujeme obci Srbsko. Velký dík patří také všem přednášejícím i zúčastněným divákům. Děkujeme všem, kteří jakkoli pomohli s realizací. Snad se za rok zase setkáme. A kdybyste měli nápad na přednášku, napište co nejdříve na tetin@speleo.cz

 

Krasu i neKrasu zdar!

 

 

 

Program konference Český neKras 2026

Lidé a minulost pískovcového pseudokrasu severních Čech (45 min)

– doc. PhDr. Mgr. Petr Šída, Ph.D., DSc. (Archeologický ústav AV ČR Brno a Katedra archeologie FF UHK)

Bohatý skalní reliéf, přebytek skalních dutin a specifická živá příroda. Bohatý mix faktorů, který vedl k intenzivnímu osídlení lidmi již od pozdního glaciálu. Severočeské pískovce jsou unikátní fenomén evropské prehistorické krajiny. Ukážeme si, s jakými úskalími se při jejich výzkumu potýkáme a co před námi sedimenty skrývají.

 

Známá neznámá Loupežnická jeskyně u Labské Stráně (30 min)

– Mgr. Jaroslav Kukla, Ph.D. (ZO ČSS 4-03 Labské pískovce)

Jak z posledních výzkumů vyplývá, systém Loupežnické a Pytlácké jeskyně je nejdelší rozsedlinovou jeskyní České křídové pánve. Jeho hluboké chodby byly prozkoumány již v roce 1911, přesto až donedávna neexistovala přesná mapa této jeskyně. V průběhu let se podařilo získat zajímavé informace o historii objevů jeskyně, návštěvnosti i nehodách, které se v jeskyni staly. Kde se vzal název jeskyně, je však doposud malou záhadou.

 

Wanted! Bílý korýš z podzemí (10 min)

– Matěj Ešpandr (Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy)

Znáte mléčně bílé korýše niphargy? Že ne? Možná se s nimi přesto při potulkách podzemím setkáváte. Jejich výzkum v posledních desetiletích přináší převratná zjištění o jejich ohromující druhové bohatosti. Na našem území však nad diverzitou těchto tvorů z podzemních vod visí řada otazníků. Pomůžete nám to napravit? Neváhejte se ozvat pro další instrukce. Poradíme vám s odlovem a dodáme potřebná „lovítka“. Předem díky všem zapáleným sběratelům jakýchsi „jeskynních krevetek“.

 

Jeskyně typu tree mould v České republice (20 min)

– Ing. Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Jeskyně typu tree mould vznikají, když jsou kmeny stromů překryty lávou, sopečným popelem či jiným typem horniny a po rozložení dřevní hmoty vznikne v hornině průlezná dutina. Jedním z celosvětově významných míst, kde se s nimi můžeme setkat, je střední Evropa, včetně Česka. Až do roku 2025 byly z České republiky známy tři podobné dutiny. V roce 2025 bylo popsáno sedm nových jeskyní na dvou lokalitách ve dvou různých typech hornin.

 

Dinosauří trhlina v prohořelé haldě (7 min)

– doc. RNDr. Jan Lenart, Ph.D. (ZO ČSS 7-01 ORCUS Bohumín)

Průmyslové krajiny patří mezi nejdynamičtější geomorfologická prostředí, kde těžba a následná rekultivace vedly k mimořádné rozmanitosti geoprocesů. Ostrava, dnes již postindustriální oblast, skrývá řadu překvapivých speleologických příběhů. Po popisu nekrasové jeskyně Nad Lučinou (Lenart et al., 2023, Speleofórum) byla v roce 2025 během geomorfologického výzkumu prováděného Ostravskou univerzitou objevena další pozoruhodná lokalita – gravitační jeskyně vytvořená v termicky alterovaných horninách bývalé haldy dolu Doubrava.

 

Kaverny v haldách uhelných dolů vzniklé vyhořením uhlí (10 min)

– Josef Loh (ZO ČSS 1-05 Geospeleos)

Přednáška se zaměřuje na unikátní kaverny vytvořené v tělese hald bývalých uhelných dolů v okolí Kladna. Tyto netradiční speleologické objekty představují specifický příklad pseudokrasových jevů vzniklých vyhořením uhlí.

 

Teplická Macocha aneb jak mapovat propast (30 min)

– RNDr. Jakub Lysák, Ph.D. (PřF UK), RNDr. Jan Moravec (ZO ČSS 1-02 Tetín)

I v pískovcích existují propasti a nejsou to jen úzké pukliny. Jednu obzvlášť hezkou máme v Teplických skalách. A jak takovou propast dokumentovat? To je výzva…

-red-

 

Správa jeskyní ČR předávala 26. 5. 2026 podruhé Cenu Správy jeskynní České republiky. Mezi šesti oceněnými byli i tři členové ČSS. Všem oceněným gratulujeme. Cenu i laureáty blíže představuje níže otisknutá tisková zpráva Správy jeskyní ČR.

 

Osobnosti v oblasti výzkumu, ochrany a zpřístupňování jeskyní a krasového podzemí vyzdvihuje Cena Správy jeskyní České republiky (SJ ČR). Při dnešním druhém ročníku si ji odneslo šest laureátů – Libor Ambrozek, Daniela Bílková, Pavel Bosák, Jiří Hebelka, Jozef Hlaváč a Zdeněk Motyčka.

 

 

 

Návrhy osobností, které se svojí prací, výkony či občanskými aktivitami významným způsobem zasloužily o poznání a udržitelné využití jeskyní a krasu v České republice nebo v zahraničí, mohli s odůvodněním posílat odborníci i veřejnost. „Přišla pestrá škála velmi zajímavých návrhů, bylo opravdu těžké vybírat, i proto jsme rozšířili počet letos oceněných na šest,“ říká ředitel SJ ČR Milan Jan Půček.

 

RNDr. Libor Ambrozek se v době svého mandátu ministra životního prostředí zasadil o zřízení samostatné státní příspěvkové organizace Správa jeskyní České republiky, kterou k 1. 4. 2006 svým rozhodnutím i zřídil. V době, kdy již nebyl ministrem, stále projevoval zájem o organizaci a setkával se se zástupci i pracovníky SJ ČR. V době působení jako poradce ministra životního prostředí se účastnil výběrových řízení na nového ředitele SJ ČR. V současné době je předsedou Českého svazu ochránců přírody a pracuje také jako člen redakční rady rezortního časopisu Ochrany přírody. Jednou z jeho priorit je zájem na prezentaci zpřístupněných jeskyní veřejnosti jako „výkladních skříní“ ochrany přírody.

 

Ing. Daniela Bílková je celoživotní jeskyňářka – amatérská i profesionální. Celou profesní kariéru se věnovala ochraně, evidenci a péči o jeskyně. Jako odborná spolupracovnice J. Hromase se podílela na stěžejních odborných dokumentech oboru: Karsologické členění České republiky – Jeskyně a krasová území ČR 1 : 500 000 (1998) a JESKYNĚ, Chráněná území ČR, svazek XIV. (2009). Spolupracovala při zajišťování studijních cest jeskyňářů v tuzemsku i zahraničí, zajišťovala domácí podporu zahraničním speleologickým expedicím v době, kdy ještě neexistoval internet. Celoživotní znalosti problematiky jeskyní uplatnila v závěru své profesní kariéry jako vedoucí sekretariátu SJ ČR. Obdivuhodná je rovněž její fyzická kondice a speleoalpinistické dovednosti, které si zachovává i ve vyšším věku.

 

Prof. RNDr. Pavel Bosák, DrSc. vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho hlavní výzkumná a odborná činnost je spojena s Geologickým ústavem Akademie věd České republiky. V letech 1996–2004 a 2012–2016 byl i jeho ředitelem. Ve výzkumech se zaměřuje na karsologii, paleokarsologii, krasovou geologii, vývoj krasu a jeskyní, krasové sedimenty, speleochronologii, geomorfologii, petrologii a sedimentologii karbonátů, environmentální geologii a procesy, využívání a ochranu přírodních zdrojů, jakož i na rekultivaci kamenolomů. Je jedním ze zakladatelů paleokarsologie jako samostatné disciplíny v rámci karsologie a speleologie. V roce 1997 se začal zabývat aplikací paleomagnetických a magnetostratigrafických metod při zkoumání jeskynních sedimentů ve spolupráci s mezinárodním týmem specialistů. Podílel se na výzkumech v Evropě, ale i v Íránu, Libyi, Korei, Kyrgyzstánu, Kazachstánu i na Bahamách.

 

Jiří Hebelka je celoživotně spjat s jeskyněmi Moravského krasu. V roce 1971 poprvé nastoupil na brigádu do Punkevních jeskyní jako pomocník lodníka na Punkvě. Od roku 1979 pracoval v odborném oddělení organizace Moravský kras a zabýval se dokumentací jeskyní. Od roku 2003 působil jako vedoucí správy jeskyní Moravského krasu a podílel se na rekonstrukci provozních budov jeskyní i obou můstků nad Macochou. Společně s dr. Jindřichem Štelclem se zabýval likvidací lampenflóry ve zpřístupněných jeskyních a vyvinul účinnou a ekologicky příznivou metodu pomocí chlornanu sodného, která se nyní běžně užívá nejen v jeskyních České republiky, ale i v zahraničí. Zabýval se výzkumem mikroklimatických poměrů jeskyní a aktivně působil v týmu projektu „Stanovení závislosti jeskynního klimatu na vnějších klimatických podmínkách ve zpřístupněných jeskyní ČR“, kdy byla prokázána schopnost turisticky zpřístupněných jeskyni v krátké době stabilizovat mikroklima po provozní zátěži.

 

Ing. Jozef Hlaváč pracoval jako tajemník Slovenské speleologické společnosti, vedoucí speleologického oddělení Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovském Mikuláši a od roku 1994 působil jako ředitel Správy slovenských jaskýň (SSJ), které byl spoluzakladatelem. Zřídil v rámci SSJ vědecko-výzkumný útvar zapojený do řady mezinárodních výzkumných projektů. Významně se podílel na zakotvení postavení jeskyní do Ústavy SR i do zákona o ochraně přírody. Zasloužil se o zápis jeskyní Slovenského krasu do Světového dědictví UNESCO, zapojil SSJ do spolupráce s UIS a ISCA, úzce spolupracoval s kolegy z České republiky, Maďarska, Polska a Rakouska. Je mezinárodně uznávaným odborníkem. Podpořil mezinárodní speleologické akce na úrovních kongresů, seminářů a konferencí.

 

Zdeněk Motyčka se speleologii věnuje od roku 1983 jako člen ZO ČSS 6-25 Pustý žleb). V letech 1994 až 2000 působil jako její předseda. Pod jeho vedením se intenzivně věnovala exploračním a dokumentačním pracím v Nové Amatérské jeskyni, převážně ve Sloupském koridoru. Byl a je organizátorem a účastníkem desítek speleologických expedic v Evropě, Mexiku a Číně. Je autorem desítek odborných i populárních článků, spoluautorem několika knih a výstav. Přes 20 let se věnuje fotografování v jeskyních, v roce 2003 vydal knihu Mezi nebem a podzemím. Je spoluautorem fotografické knihy Podzemí neznámé – 30 let ČSS ve fotografii. V letech 2004 až 2014 byl předsedou České speleologické společnosti a až do roku 2025 členem předsednictva. V roce 2013 byl hlavním organizátorem 16. mezinárodního speleologického kongresu v Brně. Od roku 2013 je členem byra Mezinárodní speleologické unie (UIS) a v roce 2025 byl jako první Čech zvolen prezidentem UIS.

 

Laureátem Ceny Správy jeskyní ČR může být jakákoli fyzická osoba z kterékoli oblasti, bez ohledu na státní občanství, podílející se na ochraně a správě jeskyní, průzkumu, dokumentaci, vědeckém poznání, výchově a vzdělávání, propagaci, zajišťování bezpečnosti či zpřístupňování jeskyní veřejnosti a péčí o ně. „Většina oblastí životního prostředí a kultury již nějaký čas oceňuje zásluhy konkrétních lidí. I my chceme prostřednictvím této ceny každoročně vyzdvihnout osobnosti, které svým dlouhodobým působením či významným počinem přispěli k ochraně a správě jeskyní,“ řekl Půček.

-red-

 

Česká speleologická společnost byla dne 16. dubna 2026 přijata na zasedání Evropské speleologické federace (FSE) za jejího třicátého druhého člena.

Evropská speleologická federace (European Speleological Federation, zkratka FSE) je mezinárodní organizace, která sdružuje národní speleologické svazy a asociace z evropských zemí. Vznikla v roce 1990 v italském Udine a jejím cílem je reprezentovat evropskou speleologii, podporovat výměnu zkušeností a sjednocovat aktivity v oblasti výzkumu i praktického jeskyňářství. K tomu slouží mimo jiné fond EuroSpeleo Projects (ESP), který podporuje mezinárodně orientované speleologické projekty, jako jsou expedice, kongresy či setkání jeskyňářů.

V rámci federace funguje několik komisí a pracovních skupin, například pro ochranu jeskyní, speleologickou záchranu nebo práci s mládeží. Stěžejní součástí jejich činnosti je také organizace mezinárodních setkání, konferencí a projektů, které umožňují sdílení poznatků mezi odborníky z různých zemí.

Každoročně uděluje cenu EuroSpeleo Protection Label. Toto ocenění se uděluje projektům, které se mimořádně zasloužily o ochranu jeskyní a krasového prostředí – může jít například o výzkumné projekty, dokumentaci, management lokalit nebo osvětové aktivity. Smyslem ceny je nejen ocenit konkrétní práci, ale i motivovat další speleology a organizace k šetrnému přístupu k podzemí.

– red –

 

 

Letošní 45. Speleofórum se konalo ve dnech 24. – 26. 4. tradičně ve Sloupu. Navštívilo ho 469 účastníků z Česka, Slovenska či Rakouska. Pořadatelství se poprvé ujaly ZO Plánivy a Suchý žleb.

V rámci Speleofóra byly jako každý rok předány ceny předsednictva, ediční rady a účastníků Speleofóra.

 

Cenu za nejlepší výroční zprávu získala ZO ČSS 6-17 Topas.

 

Cenu předsednictva za nejvýznamnější objev v České republice si odnesla ZO ČSS 7-14 Ludmírov – Štymberk za objev jeskyně Stodola v Javoříčském krasu.

 

Nejvýznamnější objev členů ČSS v zahraničí se podle předsednictva i účastníků podařil expedici Maganik 2025 v propasti Vycházejícího slunce v Černá Hoře.

 

Ediční rada ocenila jako nejlepší příspěvek do sborníku článek Zdeňka Dvořáka Propast Vycházejícího slunce a další novinky z Maganiku (Černá hora).

 

Nejvíce ocenění si odnesla ZO ČSS 1-05 Geospeleos za objevy v jeskyni Lilijicová v Českém krasu. Publikované výsledky jim vynesly ceny účastníků za nejvýznamnější objev v České republice, nejlepší poster, nejlepší přednášku a nejlepší mapové dílo. Veteráni ZO ČSS 1-05 Geospeleos si také odnesli zvláštní cenu Speleofóra za dlouhodobou průzkumnou činnost v Českém krasu.

 

Kromě tradičních cen byla také udělena tři čestná uznání. Jejich držiteli se stali Marek Plch (ZO ČSS 6-10 Hluboký závrt) za nezištnou pomoc při záchraně zraněného z jeskyně Svážná studna, Radek Alexa (ZO ČSS 6-14 Suchý žleb) za pomoc při záchraně zraněného z jeskyně Svážná studna a Bohuslav Koutecký (ZO ČSS 6-19 Plánivy) za dlouhodobé vedení dětí a mládeže při speleologických činnostech.

 

 

Vážení přátelé,

úvodník tohoto vydání našeho speleologického časopisu se mi nepíše lehce. Je to proto, že při činnosti, která je naším posláním a které mnozí z nás věnují i několik dní v týdnu, tragicky zahynul speleopotápěč Jan Enčev (ZO ČSS 1-05 Geospeleos). Stalo se tak v Hranické propasti v průběhu mezinárodního výzkumného projektu.

Bližší popis tragédie najdete v článku Jana Sirotka na našem hlavním webu:

https://www.speleo.cz/odesel-jan-encev.

Došlo k tomu při činnosti, která za normálních okolností dává osobní zážitky, buduje nová přátelství a přináší vědecká poznání. Ten den ale ponor do útrob propasti bral. Vzal to nejcennější, co každý z nás má – život. Honzův poslední ponor nám připomněl, že jeskyňářství je sice krásné a vzrušující, je ale také rizikové. Dávejte, prosím, při sestupu do podzemí na sebe pozor, stejně jako na kolegy kolem vás. Česká speleologická společnost vyjadřuje všem pozůstalým upřímnou soustrast. Zastavme se na chvíli a pošleme každý za sebe vzkaz do jeskyňářského nebe.

Ahoj, Honzo.

Ve středu 5. 8. 2026 došlo v Hranické propasti k tragické nehodě, kdy při ponoru zahynul velmi zkušený jeskynní potápěč Jan Enčev (Enčí), člen ZO 1-05 Geospeleos. Honza byl nejen špičkový potápěč, ale také skvělý kamarád a parťák, který rád přiložil ruku k dílu...

 

V novém e-Speleu vstoupíte do zákulisí udílení cen Speleofóra, do aktivních strží Pustého a Suchého žlebu, do exkurzních jeskyní v rámci Mezinárodního speleologického kongresu v Brazílii nebo do údolí bezejmenného potoka v Krkonoších. Přejeme příjemnou jarní četbu. 

 

Přehled udělených cen a informace o počtu návštěvníků.

Jan „Kelf“ Flek (ZO ČSS 6-21 Myotis), Michal „Cimbál“ Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

1806

Zemřel František Josef Schwoy (1742–1806), český topograf a historik, který se významně zasloužil o literární zpracování Moravského krasu. Ve svém třísvazkovém díle Topographie von Mähren (1793–94) jako první zaznamenal pověst o Propasti Macoše a věnoval se popisu krasových jevů. Jeho práce inspirovala další badatele a položila základy systematickému zájmu o jeskyně v této oblasti.

 

1826

Narodil se Jan Nepomuk Soukop (1826–1892), český katolický kněz, spisovatel a jeden z prvních speleologů v českých zemích. Působil ve Sloupu v Moravském krasu, kde se zasloužil o popularizaci místních jeskyní. Ve svých knihách a básních, jako například „Kytečka ze Sloupa“ (1871) nebo „Macocha a její okolí“ (1881), přibližoval krásy podzemního světa široké veřejnosti. Jeho práce položila základy pro pozdější ochranu a výzkum jeskyní v Česku.

 

1846

Narodil se Jenő (Eugen) Ruffínyi (1846–1924), uherský báňský inženýr a amatérský speleolog. Proslavil se jako objevitel Dobšinské ledové jeskyně na Slovensku. V roce 1870 vedl výpravu, která jako první pronikla do této unikátní ledové jeskyně. Dobšinská jeskyně se stala první elektricky osvětlenou jeskyní v Evropě a Ruffínyiho jméno je s ní dodnes neodmyslitelně spojeno.

 

1856

Zemřel William Buckland (1784–1856), britský geolog, paleontolog a anglikánský duchovní. Proslavil se analýzou fosilií z jeskyní, zejména výzkumem Kirkdaleské jeskyně v Yorkshiru. Roku 1823 objevil kostru tzv. Červené lady z Pavilandu, jedno z nejstarších lidských pohřebišť v Británii. Buckland také pojmenoval prvního známého dinosaura (Megalosaurus) a zavedl pojem koprolity (zkamenělý trus).

 

1856

Narodil se Henry Chapman Mercer (1856–1930), americký archeolog, sběratel a spisovatel. V 90. letech 19. století zkoumal fosilní nálezy v jeskyni Port Kennedy v Pensylvánii a v roce 1895 publikoval knihu „The Hill-Caves of Yucatan“, v níž popsal své výzkumy jeskyní na Yucatánu. Mercer byl také významným popularizátorem archeologie.

 

1856

Ve Feldhoferské jeskyni v Německu byly nalezeny fosilní pozůstatky neznámého pravěkého člověka. Tento nález, dnes známý jako Neanderthal 1, byl prvním vědecky uznaným důkazem existence jiného lidského druhu – Homo neanderthalensis. Objev zásadně změnil pohled na evoluci člověka a otevřel cestu k dalšímu výzkumu lidského původu. Později byla jeskyně zcela odtěžena lomem.

 

1866

Narodil se Robert Broom (1866–1951), skotsko-jihoafrický lékař a paleontolog se proslavil výzkumem jeskyní v oblasti Sterkfontein v Jižní Africe. Od roku 1936 zde objevil řadu fosilií australopitéků. Jeho práce potvrdila, že Afrika je kolébkou lidstva, a významně přispěla k přijetí evoluční teorie člověka.

 

1866

Rok 1866 přinesl důležitý milník v ochraně jeskyní – australské Jeskyně Jenolan v Novém Jižním Walesu byly poprvé svěřeny do státní správy. Tento krok znamenal počátek institucionální ochrany jeskynních systémů jako veřejného přírodního dědictví. O rok později byl jmenován první oficiální správce jeskyní, což vedlo k systematickému zpřístupňování a ochraně těchto unikátních lokalit.

 

1866
Vznikla první rozsáhlá fotodokumentace jeskyně. Belgický fotograf Charles Waldack pořídil v americké jeskyni Mammoth Cave čtyřicet dva stereofotografií pomocí hořčíkových světlic a velkoformátového fotoaparátu. Tyto snímky se staly prvním vizuálním svědectvím o kráse a rozmanitosti podzemního světa a položily základy pro využití fotografie ve speleologii.

 

1906

Zemřel Karel Kořistka (1825–1906), český geograf a kartograf, který se jako jeden z prvních věnoval vědeckému měření v Moravském krasu. Roku 1852 provedl výšková měření Macochy a okolních jeskyní a správně určil spojitost mezi podzemními toky. Jeho práce významně přispěla k hydrologickému výzkumu krasových oblastí a jeho členění Moravského krasu na tři oblasti podle povodí se používá dodnes.

 

1906

Ve Spojených státech amerických byl přijat tzv. Antiquities Act – zákon o starožitnostech. Tento přelomový právní předpis umožnil prezidentovi vyhlašovat národní památky k ochraně přírodních a kulturních lokalit, včetně jeskyní. Díky tomuto zákonu byly chráněny například Jewel Cave nebo Natural Bridges.

 

1916

Zemřel Martin Kříž (1841–1916), moravský notář, speleolog, archeolog a spisovatel. Již jako student sestoupil na dno Macochy a později se věnoval výzkumu jeskyní v Moravském krasu. Objevil nové části jeskyně Kůlna a prováděl archeologické výzkumy v jeskyni Pekárna. Zavedl vlastní triangulační síť pro mapování krasu a publikoval první moderní průvodce moravskými jeskyněmi.

 

1916

Byla založena Správa národních parků USA (National Park Service, NPS). Tato federální agentura sjednotila správu národních parků a památek a stanovila jejich hlavní poslání: chránit přírodní a kulturní bohatství pro budoucí generace. Jeskyně jako Carlsbad Caverns, Wind Cave či Mammoth Cave se tak dostaly pod jednotnou správu a začala éra vědeckého výzkumu, regulace návštěvnosti a vzdělávání veřejnosti.

 

1926

Narodil se László Jakucs (1926–2001), maďarský geolog a speleolog, který v roce 1952 objevil Béke-barlang – údajně první jeskyni na světě nalezenou na základě vědecké predikce. Byl také ředitelem Aggtelecké jeskyně Baradla a autorem mnoha vědeckých publikací o krasových jevech. Jeho práce spojovala vědecký výzkum s objevováním nových jeskynních systémů.

 

1946

Došlo k objevu Svitků od Mrtvého moře v kumránských jeskyních na území dnešního Západního břehu v Izraeli. Beduínští pastýři tady našli stovky starověkých rukopisů, které poskytly důležitý pohled do judaismu doby Druhého chrámu a raného křesťanství. Tento archeologický nález zásadně ovlivnil biblická studia a historické poznání. Někdy bývá označován jako archeologický nález století.

 

1956

Francouzským speleologům se podařilo během expedice do jeskyně Gouffre Berger poprvé v historii sestoupit pod hloubku 1000 metrů. Tato výprava, vedená Jo Bergerem, stanovila nový světový rekord a stala se milníkem v dějinách speleologie. Ukázala možnosti moderní techniky a mezinárodní spolupráce při průzkumu extrémních jeskynních systémů.

-red-

 

Nedvěd O. (2025): Chemoautrofní pavoučí jeskyně – Vesmír, 104, 2025/12, str. 676-677

Krátký článek popisuje, jak mohou přežít pavouci v jeskyni Sulfur.

 

Audy M. (2025): Jeskyně Sulfur pokračuje – Vesmír, 104, 2025/12, str. 670

Článek ve stručnosti seznamuje s výsledky podzimní expedice.

 

Mareš J., Bruthans M., Filippi M. (2025): Český ráj – přírodní geologická laboratoř světového významu – Ochrana přírody, 5/2025, str. 14-18

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/cesky-raj-prirodni-geologicka-laborator-svetoveho-vyznamu/

Perex článku: Český ráj je z hlediska geologie mimořádně zajímavou a významnou oblastí, kde se na malé ploše koncentrují horniny různého původu a složení. Proto zde můžeme pozorovat pískovcová skalní města, torza sopek, ale dokonce i dobře rozvinutý kras. Kromě toho se tu nalézá množství zajímavých a krásných minerálů.
Netradiční pohled na Český ráj.

 

Zajíček P. (2025): 75 let zpřístupnění Jeskyně Na Pomezí – Ochrana přírody, 5/2025, str. 39-18

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-historie-ochrany-prirody/jeskyne-na-pomezi/

Perex článku: Jeskyně Na Pomezí je nejdelším jeskynním krasovým systémem v ČR vytvořeným v krystalických vápencích. První části byly za ne zcela objasněných událostí objeveny již v roce 1937. Podstatná část jeskynního systému pak byla objevena při lomové činnosti v roce 1949. O rok později byly některé úseky upraveny, elektricky osvětleny a zpřístupněny veřejnosti.
Ohlédnutí za historií objevu a provozem.

 

Drbal K. (2025): Cena Správy jeskyní České republiky udělena – Ochrana přírody, 5/2025, str. I

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-zpravy-aktuality-zajimavosti/cena-spravy-jeskyni-ceske-republiky-udelena/

Zpráva o prvním udílení ceny. Laureáty se stali: Dr. Kinga Székely, RNDr. Jaroslav Hromas, Hynek Pavelka, Mgr. Ladislav Slezák a RNDr. Radko Tásler.

 

Šafář J., Havira M. (2025): Na Špičáku nejsou jenom jeskyně – Ochrana přírody, 6/2025, str. 7-10

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-nasi-prirody/na-spicaku-nejsou-jenom-jeskyne/

Perex článku: Nevysokých zalesněných vršků nabízí oblíková krajina severně od Jeseníku velké množství. Ale jen jeden – mezi Písečnou a Supíkovicemi – v sobě ukrývá řadu pokladů. Od těch neživých v podobě jeskyně s unikátními chodbami srdcového tvaru či s archaickými kresbami, se zvolna mizícími nápisy pod sintrovými povlaky a s nickamínkem, až po ty živé, které svým bytím propojují svět podzemí a lesa na povrchu.

Komplexní pohled na Špičák, zaměřený nejen na jeskyně, ale hlavně na faunu a flóru.

 

Hromas J. (2025): Od objevu Koněpruských jeskyní uplynulo 75 let – Ochrana přírody, 6/2025, str. 36-39

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/z-historie-ochrany-prirody/75-let-konepruskych-jeskyni/

Perex článku: „Až při prohlídce lomu dne 14. září 1950 ředitel Pastora, vedoucí Frič, Duha a já, Karel Mareš, jdem nad lomem, když přijdu k místu, volá na mě lamač Frant. Štěpán, mistře, tu jsem právě po odstřelu přišel na díru ve stěně lomu. Byla tam díra 10 m dlouhá, 4 m šíře a 3 m výšky. Z této jeskyně vede chodba 13 m dlouhá…“ uvedl ve vzpomínkách v roce 1997 mistr Houbova lomu na Zlatém koni u Koněprus Karel Mareš.

Článek připomíná okolnosti objevu i další zpřístupňování jeskyně.

 

Drbal K. (2025): Rozhovor s Jaroslavem Hromasem, dlouholetým ředitelem Správy jeskyní ČR – Ochrana přírody, 6/2025, str. 43-44

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/rozhovor/rozhovor-s-jaroslavem-hromasem-II/

Netřeba rozepisovat se podrobněji.

 

Holer T. (2025): Jeskynní mločíci Sardinie – Ochrana přírody, 6/2025, str. 45-48

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/mezinarodni-ochrana-prirody/jeskynni-mlocici-sardinie/

Perex článku: „Středomořské ostrovy jsou pro nás častým cílem letních dovolených. Druhý největší z nich – Sardinie – láká na pláže s bílým pískem, specifickou kuchyni či památky v podobě až tři tisíce let starých staveb prastaré nuragské civilizace. I přírodovědci si na Sardinii přijdou na své. Obdivovat zde mohou unikátní a rozmanitou krajinu a v ní desítky endemických druhů rostlin a živočichů. S naším týmem jsme se na Sardinii vydali v roce 2023 hledat zdejších pět druhů jeskynních mločíků rodu Speleomantes, které si představíme v tomto článku.

 

Stárka L. (2025): UNESCO stanovilo na 13. října Mezinárodní den jeskyní a krasu – Ochrana přírody, 6/2025, str. VI

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-zpravy-aktuality-zajimavosti/13-rijna-mezinarodni-den-jeskyni-a-krasu/

Oznámení příjemné skutečnosti s upozorněním, že první oslava proběhne 13. října 2026.

 

Stárka L. (2025): Zpráva o akci Kras, jeskyně a lidé 2025 – Ochrana přírody, 6/2025, str. VIII-IX

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-zpravy-aktuality-zajimavosti/zprava-o-akci-kras-jeskyne-a-lide-2025/

Shrnutí konference, která se konala ve dnech 7.– 8. listopadu 2025 se ve Svatém Janu pod Skalou v Českém krasu.

 

Sklenář K. (2025): Hrabě Eugen Černín z Chudenic v Prokopské jeskyni roku 1809 – Český kras, 51, 13–18. Beroun.

Propojení šlechty a jeskyní není v Českém krasu tak bohaté a pevné jako v krasu Moravském. Jednou z mála výjimek je návštěva hraběte Eugena Ervína Karla Černína z Chudenic (1796–1868) v Prokopské jeskyni v roce 1809. Článek se věnuje nejen návštěvě samotné, ale i tomu, co jí předcházelo a následovalo.

 

Žák K., Kolčava M., Hejna M. (2025): Databáze jeskyní Českého krasu: doplňky a změny za období od 1. října 2023 do 30. září 2025. – Český kras, 51, 19–28. Beroun.

Autoři tradičně rekapitulují všechny nově objevené jeskyně a změny v již dříve známých jeskyních Českého krasu za poslední dva roky. Co ze seznamu vyplývá? Ke změnám či úpravám došlo u 44 jeskyní, nově byly objeveny tři krátké jeskyně. K datu uzávěrky je tak z Českého krasu evidováno 744 jeskyní o celkové délce 27 057 m. Nárůst délek jeskyní tvoří 286 m.

 

A na závěr dvě knihy:

 

Zpřístupněné jeskyně Evropy – výpravná publikace Pavla Gejdoše, kterou vydala Správa jeskyní České republiky. Recenzi na ni lze nalézt třeba v časopisu Ochrana přírody: https://www.casopis.ochranaprirody.cz/kuler-recenze/gejdos-pavel-zpristupnene-jeskyne-evropy/

 

Přitažlivost suchozemských hlubin – už podtitul „Vzpomínky zakládající generace ZO ČSS 6-14 Suchý žleb“ hovoří za vše. Ota a Heda Šimíčkovi posbírali vzpomínky členů na činnost u nás i v zahraničí od roku 1964 až do současnosti.

 

 

Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)

 

Úvod

Česká speleologická společnost ZO 5-02 Albeřice provádí již řadu let mimo jiné průzkum, revizi a dokumentaci montánních tvarů a menších čoček karbonátových hornin v Krkonošském národním parku a jeho ochranném pásmu. Cílem je nejen podrobný průzkum a dokumentace, ale i odběr vzorků a jejich petrologické vyhodnocení, objasnění těžené suroviny, případně i historie lokality a v případě karbonátových hornin i nalezení nových těles. V posledních letech výrazně pomáhá technologie zobrazování povrchu LIDAR. Daří se tak identifikovat i malé zarostlé tvary unikající dosud pozornosti. Jednou z detailně neprobádaných lokalit je Javorník. Území Javorníku a jeho širší okolí bylo z větší části stručně popsáno Táslerem a kol (1989). Některé montánní tvary byly pouze zaevidovány bez objasnění těžené suroviny (Tásler a kol.1989). Jiřskémy příkopu se dále věnoval Tásler (1999).
Výsledky průzkumu byly zpracovány do odborné zprávy ZZ 0569 odevzdané do archivu Správy KRNAP a ČSS.

 

Poloha zkoumané a geologická pozice lokality

Lokalita leží asi 800 m sz. od konce zástavby obce Javorník na katastrálním území Rudník. Geomorfologicky náleží k Janskému hřbetu (Demek a kol. 2014). Území odvodňuje bezejmenný potok a je přístupné terénním automobilem po svážné komunikaci z obce Javorník. Je porostlé smíšeným lesem s převahou buků.
Širší území je budováno horninami krkonošsko-jizerského krystalinika. Převažují chloriticko-sericitické fylity až svory s vložkami karbonátových hornin, porfyroidů a syenitů.

 

 

 

 

 

Metodika

Zkoumané území bylo zmapováno v rámci úkolu ověření lokalit po těžbě zlata (Tásler a kol.1989). Z této práce byly použity dokumentační body označené Db. Dále byly použity body z dlouhodobého nesystematického mapování ČSS ZO 5-02 – body označené Laz. Na tyto práce navázal současný průzkum, kdy bylo upřesněno geologické mapování, vyhloubeny sondy do zvětralinového pokryvu a odebrány vzorky hornin a podrobeny analýze. Detailně byly pomocí modelu reliéfu LIDAR Správy KRNAP zdokumentovány montánní tvary. Následně bylo vše vyhodnoceno do mapy včetně popisu jednotlivých montánních tvarů – dokumentačních bodů. Nové body jsou označeny prostou číslicí.

 

Popis montánních tvarů

Při popisu odkazujeme na obr. 1, kde je přesná lokalizace.

 

Laz 8

Těžební rýha – deprese – dlouhá zhruba 50 m, široká 15 a 8 m hluboká. Protažená směrem SZ-JV. Na jv. dolním konci je otevřená do svahu a pokračuje málo znatelná mělká rýha do vzdálenosti zhruba 50 m. Strmé stěny jsou tvořeny hlinito-kamenitou svahovou sutí s úlomky sekrečních křemenů. Mělkými sondami byly zastiženy balvany do 20 cm sekrečních křemenů se záteky oxidů železa a fylitů až svorů.

 

 

Laz 287

Jámový, zcela zasucený, lom ve svahu. Rozměry zhruba 12 × 12 m. Před lomem je odval. Hloubka, respektive výška, východní stěny do 8 m. Strmé stěny jsou tvořeny hlinito-kamenitou svahovou sutí s úlomky sekrečních křemenů. Mělkými sondami byly zastiženy balvany do velikosti 20 cm, tvořené fylity až svory. Ojedinělé jsou sekreční křemeny s oxidy železa. Severně od lomu je velmi nepravidelná deprese – dobývka/lom? (bod č. 1) od které se táhne mělká rýha (bod č. 3). Rýha se směrem po svahu rozšiřuje a proti svahu větví. Zde byly nalezeny vápencové balvany do velikosti 20 cm. Rýha pokračuje pod svážnici až k potoku, ale je již mělčí. Dobývku 1 a lom Laz 287 spojuje málo znatelná průběžná cesta (bod č. 2).

 

 

Laz 9

Nepravidelná rýha/dobývka s mokřinou, která je zde i za dlouhotrvajícího sucha. Přímo na svahu nad mokřinou byly nalezeny vápencové balvany do velikosti 20 cm.

 

Bod č. 1

Velice nepravidelná mělká deprese do délky 15 m, na kterou navazuje pod cestou (bod č. 2) příkopová deprese (bod č. 3).

 

Bod č. 2

Hůře znatelná cesta spojující montánní tvary Laz 287 a bod č. 1. Cesta málo zřetelná pokračuje dále na sever a serpentinami téměř až k vrcholu hřbetu.

 

 

Bod č. 3

Mělký příkop ústící do dobývky (bod č. 4).

 

Bod č. 4

Mělká, velice nepravidelná, příkopová dobývka po svahu dolů.

 

Bod č. 5

Skupina tří rýh do hloubky 2 m hloubených po svahu. Rýhy jsou poznamenány svážením klád. Pod svážnicí pokračuje jedna rýha o hloubce až 3 m k potoku. Všechny rýhy byly protnuty svážnicí a jejich případné větvení zahrnuto. Není vyloučeno i nahrnutí malého množství materiálu do těchto rýh.

 

Bod č. 6

Chaotické uskupení mělkých dobývek a dvou zavalených šachtic.

 

 

Bod č. 7

Serpentinová cesta obcházející dobývky bodu č. 6. Nelze vyloučit původní napojení na cestu vedoucí až k lomu Laz 217. Cesta poznamenaná svážením klád. Souvislost s těžbou není zcela zřejmá.

 

Laz 217 – jámový lom

Opuštěný jámový lom 20 × 5 m s hloubkou 5 m. Skalní stěny do výšky 1 m. Zasucený. Krystalický vápenec, sericitický, jemnozrnný. Světle šedý až hnědý. Na s. straně výchoz 0,5 m² rozvětralého fylitu. F: 180/55; 330/45, P: 170/90, zkrasovělá, náznak embryonálního kanálku. Na jz. straně je krystalický vápenec nafialovělý, sericitický, jemnozrnný až středně zrnitý. Žilka kalcitu. Náznaky lokální brekciace, klasty až 1 cm.

 

 

 

DB-104

Drobné skalky, není vyloučená těžba. Porfyroidy, šedorůžové ostrohranně kostkovitě rozpadavé. F: 220/35

 

Bod č. 8

Jednostranný obval se zavalenou šachticí v mírném svahu. Průměr šachtice do 4 m, hloubka necelé 2 m. Detektor kovů na Au negativní. Ing. J. Konečný zde našel želízko.

 

 

Bod č. 9

Plošina s malou elevací o výšce do 0,5 m a plošných rozměrech 1 × 1 m. Plošina je pravděpodobně antropogenního původu. V elevaci byly nalezeny zbytky po zpracování vápence. Plošný rozsah níže popsané horniny nebyl sondován.

 

Bod č.10

Torzo na sucho skládané malé pece o průměru zhruba 1,5 m. V roce 1984 byly obrysy ještě znát, dnes již nejsou patrné. Od pece je náznak cesty po svahu dolů.

 

Laz 302

Pahrbky vysoké maximálně 2 m, pravděpodobně sejpy, v ploché údolní nivě.

 

 

Závěr

Na lokalitě Javorník – Na ztraceném byla prozkoumána a zdokumentována řada montánních a k nim doprovodných tvarů. Bylo nalezeno další těleso krystalických vápenců až kalcitických dolomitů. Prokázána je těžba vápence na dvou místech a jeho zpracování na místě nejasného rozsahu a stáří. Zavalené mělké šachtice a rýhy jsou s největší pravděpodobností pozůstatky po mělké těžbě oxidických železných rud. Těžba zlata potvrzena nebyla. Stáří prací lze odhadnout na 17. až 18. století. Žádná důlní míra zde nebyla položena. Jedná se o lokalitu stranou turistického ruchu, kde nikoho nepotkáte. Takových míst je v Krkonoších málo.

 

Literatura

Demek J., Mackovčin P. (red) 2014: Zeměpisný lexikon ČR. Hory a nížiny. Část I. Mendelova univerzita v Brně. 610 str.

Tásler R. a kol. (1989): Český masiv-ověřování prognóz Au. Dílčí úkol: Rýchorské hory. – MS Geofond Praha.

Tásler R. (1993): Geologická mapa 1:10000 jižní části rýchorského krystalinika s vyznačením montánních tvarů. – MS. Archiv České speleologické společnosti Albeřice. Svoboda nad Úpou.

Tásler R. (1996): Nový pohled na historická zlatá ložiska rýchorského krystalinika. Sborník Montanisticko geologické nadace Terra 2:48-52. Zlaté Hory.

Tásler R. (1999): Historická dobývka „Jiřský příkop“ nad Javorníkem ve Východních Krkonoších. – Opera Corcontica 36:25-33. Vrchlabí.

 

Poděkování

Děkujeme laboratoři LABTECH, konkrétně laboratoři v Kutné Hoře za analýzy karbonátových hornin.

-red-

 

Sulawesi: když se ukázalo, že nejstarší umění není jen v Evropě

Nejen časopis Nature přinesl počátkem roku zprávu o nálezu nejstarších datovatelných jeskynních maleb.

Jeskyně na indonéském ostrově Sulawesi byly místním obyvatelům známé dávno předtím, než o ně začali projevovat zájem archeologové. Teprve v 70. letech 20. století však badatelé systematicky zaznamenali malby na jejich stěnách – především otisky lidských rukou a jednoduché figurální motivy. V té době se na ně pohlíželo spíše jako na regionální zvláštnost. Opravdová „kolébka umění“ se tehdy hledala především ve Francii a Španělsku.

Dlouho chyběl hlavní klíč: spolehlivé určení stáří. Pigmenty samotné totiž nelze snadno datovat. Zlom nastal až na přelomu tisíciletí, kdy vědci začali využívat fakt, že staré malby jsou často překryty tenkými vrstvičkami vápence, vzniklými po jejich namalování. Pomocí uranthoriového datování těchto povlaků bylo možné určit, kdy se vápenec vytvořil – a tím pádem zjistit, že malba pod ním musí být ještě starší.

Když se tato metoda začala systematicky používat, přišlo překvapení. Některé malby na Sulawesi se ukázaly být staré více než 60 tisíc let, a některé dokonce téměř 70 tisíc let. To znamenalo jediné: lidé vytvářeli symbolické umění dávno předtím, než se objevily slavné malby v evropských jeskyních. Z regionu, který byl dlouho považován za okrajový, se rázem stalo jedno z klíčových míst světových dějin umění.

Postupně se navíc ukázalo, že sulaweské malby nejsou jen „kopií“ evropských tradic. Mají vlastní styl, například zvláštně upravené otisky rukou se špičatými prsty. Díky propojení moderních geochemických metod s detailním studiem stylu dnes víme, že Sulawesi nebylo kulturní periferií, ale živým centrem raného lidského myšlení a symboliky.

Podrobnosti třeba na: https://www.nature.com/articles/s41586-025-09968-y

 

Grotte à Hominidés: jeskyně, která zpřesnila časovou osu lidské evoluce

Jak informuje např. web sciencealert.com, na opačné straně světa, na okraji marocké Casablancy, se odehrával jiný, ale neméně důležitý příběh. Roku 1969 zde byla v jedné z jeskyní nalezena lidská dolní čelist. Nález naznačoval velké stáří, ale nikdo tehdy nedokázal přesně říct, jak starý vlastně je. Podobně jako na Sulawesi i zde zpočátku převládaly odhady založené na vrstevnatosti sedimentů a srovnání s jinými lokalitami.

Situace se změnila koncem 80. let, kdy byl zahájen dlouhodobý výzkumný program Préhistoire de Casablanca. Místo se začalo zkoumat systematicky, vrstvu po vrstvě, s důrazem na přesnou dokumentaci a propojení archeologie s geologií. Postupně se objevovaly další lidské fosilie i kamenné nástroje, ale stáří nálezů se stále pohybovalo v poměrně širokém časovém rozmezí.

Změnu přinesla magnetostratigrafie – metoda, která využívá fakt, že zemské magnetické pole se v minulosti několikrát obrátilo. Tato přepólování jsou zaznamenána v sedimentech po celém světě a fungují jako globální časové značky. V sedimentech jeskyně se podařilo zachytit jeden z nejvýznamnějších zlomů, tzv. přechod Matuyama–Brunhes, který proběhl zhruba před 773 tisíci lety.

Ukázalo se, že lidské fosilie z Grotte à Hominidés pocházejí právě z vrstev ukládaných v tomto období. Díky tomu patří dnes tato lokalita k nejpřesněji datovaným nalezištím raných lidí v Africe. Moderní zobrazovací metody, jako mikroCT, navíc umožnily nahlédnout do vnitřní stavby zubů a kostí, aniž by byly poškozeny. Kombinace přesné chronologie a detailní analýzy tvaru ukázala, že tito lidé stáli velmi blízko společnému předkovi moderního člověka, neandertálců a denisovanům.

Více informací např. na: https://www.sciencealert.com/moroccan-cave-fossils-capture-a-crossroads-in-modern-human-evolution

 

Jeskyně na Marsu vzniklé působením vody

Po desetiletí si vědci mysleli, že pokud na Marsu existují jeskyně, vznikly výhradně sopečnou činností – jako lávové tunely, podobné těm na Havaji nebo Islandu. V listopadu 2025 se však tento obraz zásadně změnil. Analýza archivních dat z několika marsovských misí odhalila zcela nový typ jeskyní, které se nepodobají ničemu, co jsme dosud na Rudé planetě znali.

V oblasti Hebrus Valles, ležící mezi sopkou Elysium Mons a nížinou Utopia Planitia, bylo identifikováno osm kruhových propadlin o průměru desítek až více než sto metrů. Tyto útvary nemají v okolí vyvržený materiál ani vyvýšené okraje typické pro impaktní krátery. Vědci proto dospěli k závěru, že jde o propadlé stropy podzemních dutin.

Zásadní je ale jejich původ. Geochemická data z přístrojů na palubě sond Mars Global Surveyor a Mars Odyssey ukazují, že okolní horniny jsou bohaté na uhličitany a sírany. To znamená, že tyto marsovské dutiny pravděpodobně vznikly dlouhodobým působením kapalné vody, nikoli lávy.

Pro astrobiologii je to zásadní zpráva. Jeskyně představují prostředí, které je chráněné před kosmickým zářením, extrémními teplotními výkyvy a prachovými bouřemi. Pokud na Marsu někdy existoval mikrobiální život, právě na takových místech bychom mohli najít jeho stopy. Autoři studie proto označují krasové jeskyně v Hebrus Valles za jedny z nejslibnějších cílů budoucího průzkumu Marsu.

Objev zároveň rozšiřuje představu o dávném klimatu Marsu. Vznik krasu vyžaduje nejen vodu, ale také dlouhodobé chemické zvětrávání, což naznačuje stabilnější a vlhčí podmínky, než jaké si často s Marsem spojujeme.

Více informací o objevu najdete např. na: https://www.space.com/astronomy/mars/newfound-water-carved-caves-on-mars-could-hide-evidence-of-past-red-planet-life

 

Robotický průzkum lávových jeskyní a nová éra speleologie

Jak uvádí server sciencedaily.com, evropský výzkumný tým (DFKI, University of Málaga, GMV) otestoval heterogenní tým tří autonomních robotů v blíže nespecifikované lávové jeskyni na ostrově Lanzarote. Nešlo o simulaci, ale o plnohodnotný terénní experiment v prostředí, které svou morfologií odpovídá jeskyním na Měsíci a Marsu.

Robotický průzkum probíhal ve čtyřech fázích. Nejprve dva pozemní roboti zmapovali okolí vstupu pomocí kamer a laserových skenerů. Poté byl do jeskyně vypuštěn robot, který vytvořil detailní 3D model vstupní části. Nejnáročnější fáze následovala vzápětí: menší průzkumný robot byl na laně spuštěn svisle dolů, oddělil se a samostatně projel více než 230 metrů jeskynního tunelu, přičemž kontinuálně vytvářel trojrozměrnou mapu v absolutní tmě.

Výsledky kombinují data z LiDARu, inerciálních jednotek a vizuální navigace a umožňují rekonstruovat tvar jeskyně s vysokou přesností. Zároveň se ukázaly limity současné techniky. Jednou z hlavních výzev je vysoká vlhkost, která snižuje účinnost některých radarových senzorů. Problémem také zůstává autonomní navigace bez GPS.

Význam těchto projektů však sahá daleko za speleologii. Lávové tunely jsou na základě družicových dat známy i na Měsíci a Marsu a představují potenciální úkryt před radiací, teplotními extrémy a mikrometeority. To, co se dnes testuje v pozemských jeskyních, je tak přímou přípravou na budoucí kosmické mise.

Více informací třeba na: https://www.sciencedaily.com/releases/2026/02/260201231259.htm

 

Nový Zéland a paleoekologická „časová kapsle“

Za další novinkou se vydáme díky webu www.zmescience.com k protinožcům. V jeskyni Moa Eggshell v oblasti Waitomo se vědcům podařilo nahlédnout do zcela neznámé kapitoly vývoje místní přírody.

V této jeskyni byly nalezeny fosilie dvanácti druhů ptáků a čtyř druhů žab, uložené mezi dvěma jasně identifikovatelnými vrstvami sopečného popela. Právě přítomnost popelových horizontů umožnila přesné datování: spodní vrstva pochází z erupce staré přibližně 1,55 milionu let, horní z tzv. Kidnapperské erupce staré asi jeden milion let. Fosilní společenstvo je tedy možné s vysokou jistotou zařadit do raného pleistocénu.

Nálezy ukazují, že novozélandská fauna byla v této době výrazně odlišná od té, kterou později poznali lidé. Mezi objevenými druhy je například vyhynulý papoušek Strigops insulaborealis, považovaný za předka dnešního kakapa. Analýza ukazuje, že 33–50 % ptačích druhů z tohoto období zmizelo ještě dávno před příchodem člověka.

Jeskynní záznam tak zásadně koriguje jednoduchý příběh, podle něhož byla novozélandská příroda stabilní až do příchodu lidí. Data z jeskyní ukazují, že ekosystémy byly opakovaně narušovány klimatickými výkyvy mezi dobami ledovými a meziledovými, a především katastrofálními sopečnými erupcemi, které dokázaly během krátké doby „resetovat“ celé krajiny.

Vedle fosilií sehrávají klíčovou roli i jemnozrnné sedimenty a pylová zrna, která umožňují rekonstruovat změny vegetace, požárové režimy a vlhkost klimatu v dlouhých časových řadách. Jeskyně zde fungují jako prostředí s minimálním rušením, kde se tyto signály zachovávají mnohem lépe než na povrchu.

Více informací např. na: https://www.zmescience.com/ecology/animals-ecology/new-zealand-fossil-cave-kakapo-evolution/

 

Jak sedimenty odhalují dávné obyvatele jeskyní aneb DNA ukrytá v jeskynní půdě

Ještě donedávna platilo jednoduché pravidlo: bez kostí není minulost. Pokud archeologové nebo paleontologové v jeskyni nenašli lidské či zvířecí ostatky, nemohli s jistotou říct, kdo ji obýval. Výzkum publikovaný v prosinci 2025 však ukazuje, že jeskyně v sobě skrývají mnohem bohatší archiv – DNA uloženou přímo v sedimentech.

Tzv. environmentální DNA (eDNA) pochází z mikroskopických zbytků buněk, exkrementů, srsti, slin nebo rozkládajících se tkání. V běžném prostředí se rychle rozpadá, ale jeskyně díky stabilní teplotě a vlhkosti fungují jako přirozené konzervační komory. Sediment se tak stává doslova biologickou časovou kapslí.

Výzkumný tým z Geogenomic Archaeology Campus Tübingen (GACT) analyzuje tímto způsobem například sedimenty z německé jeskyně Höhle Fels, známé také nálezem Venuše či nejstarších hudebních nástrojů. DNA ze sedimentů zde umožňuje sledovat, kdy se v jeskyni střídali neandertálci, anatomicky moderní lidé a pleistocenní zvířata, i v obdobích, z nichž se nedochovaly žádné kosterní pozůstatky.

Metoda má obrovský potenciál. Umožňuje odpovídat na otázky, které byly dříve prakticky nezodpověditelné:

– Sdíleli lidé a neandertálci stejné jeskyně?
– Jak rychle se měnilo složení fauny při klimatických výkyvech?
– Jaké ekosystémy existovaly v okolí jeskyně před desítkami tisíc let?

Nejstarší dosud známá sedimentární DNA pochází z Grónska a je stará přibližně dva miliony let, což naznačuje, že možnosti této metody sahají hluboko do minulosti. Jeskyně se tak z archeologických lokalit mění v genetické archivy planety.

Více informací na https://theconversation.com/dna-from-soil-could-soon-reveal-who-lived-in-ice-age-caves-270318