Radko Tásler (ZO ČSS 5-02 Albeřice)

Cicváry, odborně konkrece, vznikají v méně zpevněných sedimentech a půdách vysrážením minerálních látek, obvykle kalcitu, ale může to být i hematit, goethit, pyrit, markazit, dolomit, siderit a další, obsažených v okolním prostředí. Krystalizačním jádrem bývá cizorodá částice v hornině, třeba úlomek zkameněliny, větší valounek písku, nebo i kousek dřeva, které ještě nestačilo zkamenět. U nás se konkrece často vykytují v jílovcích, prachovcích, pískovcích, i ve spraších. V Krkonoších pro však nejsou pro jejich vznik v krystalických horninách a jejich kyselých zvětralinách vhodné podmínky, a tak velice překvapil jejich výskyt v sedimentech Trucovny v průzkumné sondě.

Foto1–3 Zcela nepravidelná přes 10 cm velká konkrece z jeskyně Trucovna

Zde se konkrece vyskytují v hojném množství nepravidelných až bizarních tvarů do velikosti 20 cm v hloubce 3,5 až 5,5 m. Možná jdou ještě hlouběji, ale sonda nebyla dál hloubena. Vznik v prachovitém jílu umožnily pronikající roztoky hydrouhličitanu vápenatého vytékající z puklin ve stropě, kapající na sediment a postupně pronikající do hloubky. Protože zde nejsou výrazná krystalizační jádra, jsou konkrece nepravidelné a částečně kopírují vrstevnatost sedimentu.

Tvar konkrecí může být velmi nepravidelný až čistě kulovitý a podle toho mají i různé názvy. I velikost je různá a jsou známy až do velikosti 5 m v průměru. Jedny z nejznámějších a turisticky hojně navštěvované jsou až dvoumetrové Moeraki Boulders na východním pobřeží Jižního ostrova Nového Zélandu. Tento typ se nazývá septárie. Ještě dokonalejší septárie a v ohromném množství jsou od turistické atrakce Moeraki jižněji, též na východním pobřeží, a skoro nikdo o nich neví.

Foto 4 Obří septárie Moeraki Boulders

Foto 5 Nesmírně pestré septárie na pobřeží jižně od Moeraki Boulders (Foto R. Tásler)

-red-

Objev nových zombie hub

Filmaři z BBC objevili při natáčení série BBC Winterwatch v Severním Irsku nový druh houby, který mění jeskynní pavouky na zombie. Hostitelský pavouk byl identifikován jako jeskynní pavouk Metellina merianae. Další exempláře této houby byly nalezeny v jeskynních systémech v Severním Irsku a Irské republice také na příbuzném pavoukovi Meta menardi.

Infikovaní pavouci opustili své úkryty a migrovali na exponovaná místa, podobně jako například mnohem známější mravenci infikovaní houbami rodu Ophiocordyceps, popsané z brazilských deštných pralesů.

Tým vedený Dr. Harry Evansem z CAB International, který tento nový druh houby popsal, ho pojmenoval Gibellula attenboroughii na počest Sira Davida Attenborougha, průkopníka přírodovědných programů BBC. Trochu to připomíná starý kreslený vtip Pavla Kantorka, na kterém zvedá vědec hlavu od mikroskopu a hlásí: „Miláčku právě jsem objevil nový druh zhoubné bakterie a pojmenoval jsem ho po tobě.“

Zdroj:  H.C. Evans, T. Fogg, A.G. Buddie, Y.T. Yeap, J.P.M. Araújo. The araneopathogenic genus Gibellula (Cordycipitaceae: Hypocreales) in the British Isles, including a new zombie species on orb-weaving cave spiders (Metainae: Tetragnathidae). Fungal Systematics and Evolution, 2025; DOI: 10.3114/fuse.2025.15.07

Naši pravěcí předci a opalovací krémy

Před zhruba 41 tis. lety došlo k tzv. Laschapově exkurzi. Není exkurze jako exkurze a této bychom se asi dobrovolně zúčastnit nechtěli. V tomto případě se totiž jednalo o proměnu a krátkodobé oslabení magnetického pole Země, se kterým se pojilo zvýšené pronikání škodlivého UV záření. Vědci si již dříve všimli, že se jedná o dobu, kdy lidé Homo sapiens začali více využívat jeskyně, zatímco Homo neandertalis začínají mizet. Je tak možné, že se ke klimatickým změnám a soupeření s Homo sapiens přidal další důvod.

Výzkum vedený vědci z University of Michigan naznačuje, že Homo sapiens mohli využívat ochranné technologie, jako je okr a přizpůsobené oblečení. Oděv šitý na míru měl dvojí výhodu. Byl výrazně teplejší, takže lidé mohli cestovat dále od svých ohnišť a přístřešků a hledat potravu. A také poskytoval lidem lepší ochranu před UV zářením. Experimenty také ukázaly, že okr má vlastnosti podobné opalovacímu krému a dodnes existují etnografické populace, které ho používaly primárně k tomuto účelu.

Vedoucí autor studie, Agnit Mukhopadhyay, použil modelovací nástroje k analýze spojitosti mezi magnetickým polem Země a kosmickým zářením. Výsledky ukazují, že oblasti s oslabeným magnetickým polem se shodují s místy, kde se objevují některé lidské aktivity, jako je právě zvýšené využívání jeskyní a okrů.

Agnit Mukhopadhyay, Sanja Panovska, Raven Garvey, Michael W. Liemohn, Natalia Ganjushkina, Austin Brenner, Ilya Usoskin, Mikhail Balikhin, Daniel T. Welling. Wandering of the auroral oval 41,000 years ago. Science Advances, 2025; 11 (16) DOI: 10.1126/sciadv.adq7275

Co skrývají saudskoarabské krápníky

Že je v krápnících zakonzervovaná klimatická historie Země, se ví už dlouho. Tým vedený Monikou Markowskou z Max Planckova institutu se v posledních letech věnoval krápníkům z různých jeskyní v Saudské Arábii. S jakým výsledkem? Saharsko-arabská poušť byla už nejméně před 11 mil. let jednou z největších biogeografických bariér na Zemi, která omezovala šíření raných lidí a zvířat mezi Afrikou a Eurasií. Nicméně se zdálo, že občas byla tato hranice dočasně propustná. Díky krápníkům se podařilo zrekonstruovat klimatickou historií až do doby před 8. mil. let. Ukázalo se, že se v tomto období objevilo několikrát období vlhčích fází a Arábie se zazelenala. Obsáhlý článek se věnuje jak všem možným použitým metodám, tak jejich interpretaci, ovšem chybí nějaký zjednodušující závěr.

Kdyby se ovšem chtěl někdo celým rozsáhlým článkem prokousat, najde ho zde: Monika Markowska, Hubert B. Vonhof, Huw S. Groucutt, Paul S. Breeze, Nick Drake, Mathew Stewart, Richard Albert, Eric Andrieux, James Blinkhorn, Nicole Boivin, Alexander Budsky, Richard Clark-Wilson, Dominik Fleitmann, Axel Gerdes, Ashley N. Martin, Alfredo Martínez-García, Samuel L. Nicholson, Gilbert J. Price, Eleanor M. L. Scerri, Denis Scholz, Nils Vanwezer, Michael Weber, Abdullah M. Alsharekh, Abdul Aziz Al Omari, Yahya S. A. Al-Mufarreh, Faisal Al-Jibreen, Mesfer Alqahtani, Mahmoud Al-Shanti, Iyad Zalmout, Michael D. Petraglia, Gerald H. Haug. Recurrent humid phases in Arabia over the past 8 million years. Nature, 2025; DOI: 10.1038/s41586-025-08859-6

Foto 1 Saudskou Arábii dnes pokrývá většinou poušť. Jak ukazují poslední výzkumy, nebylo tomu tak vždy (foto M. Hejna)

Rozluštění písma Dhofari

Na Arabském poloostrově ještě zůstaneme, jen se přesuneme do Ománu. Právě tam a v sousedním Jemenu se na stěnách jeskyní a převisů objevují asi 2400 let staré nápisy v donedávna záhadném písmu, pojmenovaném po nejdůležitější lokalitě písmo Dhofari.

Ahmad Al-Jallad, lingvista z Ohio State University, si všiml, že na jednom z nápisů je pouze 26 unikátních symbolů, které se neopakují. Z toho vyvodil, že se jedná o abecedu. Al-Jallad se pokusil písmena porovnat s písmy starověkého Jemenu a severní Arábie, jejichž abecedy začínají posloupností hl-ḥ-m, a proto se nazývají halḥam . Usoudil, že písmena Dhofari musí být ve stejném pořadí. Porovnáním glyfů Dhofari s jejich ekvivalenty v halḥamu jim Al-Jallad mohl přiřadit zvuky a získat schopnost vyslovovat – a začít luštit – slova dávno ztraceného jazyka.
Ukázalo se tak, že tento jazyk nebyla arabština, ale starověký příbuzný předislámských domorodých jazyků Ománu, které se místy používají dodnes.

Jak je vidět, stále je co objevovat. Celý článek je dostupný na https://www.science.org/content/article/mysterious-pre-islamic-script-oman-finally-deciphered

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Do Mediny se jezdí hlavně za hrobem Proroka Mohameda. Málokdo si cestou od jihu uvědomí, že projíždí rozsáhlým lávovým polem Ḥarrat Rahaṭ. Ostatně není divu, kopy chaoticky nahromaděných plochých černých desek připomínají spíše obrovskou skládku asfaltu. A přesto se jedná o největší lávové pole v Saudské Arábii. Celá oblast byla v minulosti vulkanicky aktivní mnohokrát, naposledy v roce 1256. To už je doba, ze které by mělo pocházet mnoho písemných svědectví, a naštěstí také pochází. Tak víme, že se 26. června začala objevovat zemětřesení, následovaná 30. června erupcí. Ta měla takovou intenzitu, že byla pozorovatelná nejen z Mediny, ale i ze 430 km vzdálené Mekky či 800 km daleké Taimy. Oheň byl viditelný po tři měsíce a lávový proud se rozlil do vzdálenosti 19 km a dosáhl šířky až 6 km a mocnosti do 2,5 m. Po své téměř dvaceti kilometrové pouti se zastavil 4 km od Mediny. Jaké pocity tehdy zažívali obyvatelé Mediny si stabilizovaným Českým masivem zhýčkaný Čech může těžko představit.

Lávový proud z roku 1256 je tvořen ze 20,9 % lávou typu pahoehoe, 73,8 % lávou aa a zbylých 5,3 % jsou pozdní stádia výronů. Co se pod těmi havajskými výrazy skrývá? Pokud bych se nějakou nešťastnou náhodou ocitl u Mediny v onom roce 1256, byl bych převažujícím výskytem lávy aa rozhodně potěšen. Jedná se totiž o viskózní lávu, pohybující se rychlostí nižší než lidská chůze. Zjednodušeně řečeno, dá se jí utéct. Na rozdíl od tekuté lávy pahoehoe, která se umí dostat i na 30 km/h.

Foto 1 Kontakt lávového proudu z erupce v roce 1256 s jedním z desítek starších kráterů (foto M. Hejna)

Když se však člověk prochází po lávovém poli s odstupem staletí, uvítal by spíš opačný poměr. Slovo aa znamená v havajštině něco jako „kamenná drsná láva“ a je to označení přiléhavé. V terénu tvoří porézní ostré nepravidelné tvary, velmi těžké a nepohodlné na chůzi, trhající v lepším případě boty a kalhoty, v horším kůži, nehledě na to, že v nich téměř nevznikají jeskyně. To pahoehoe, to je jiný případ. Už jen ten překlad – hladká nepřerušená láva – pohladí po duši a mluví za vše. Je to také typ lávy, ve které vznikají jeskyně nejčastěji. Kdybych si tedy mohl vybrat, v roce 1256 bych byl určitě rád, že většina lávy byla aa, s odstupem staletí bych rozhodně uvítal pahoehoe.

Přestože tedy okolo Mediny leží rozlehlá lávová pole, žádné velké jeskyně z něj popsány nejsou. Vysvětlení může být dvojí. Buď zde opravdu žádné jeskyně nejsou nebo je jen nikdo nenašel. My jsme doufali v druhou variantu. My, to znamená tři Češi a dalších osm jeskyňářů ze čtyř zemí. Medina byla jen krátkou zastávkou na přejezdu mezi dalšími velkými lávovými poli, tentokrát se skutečně velkými jeskyněmi.

Foto 2 Markéta Jakovenko v a Bohuslav Koutecký před jeskyní Crust Cave (foto M. Hejna)

Všimněte si rafinovaně zvoleného názvu článku, univerzálně použitelného při jakémkoliv výsledku průzkumu. Titulek Jeskyně v okolí Mediny v sobě skrývá buď jeskyní několik, ale i jeskyni jedinou. A kdybychom žádnou jeskyni nenašli? Stačí za název doplnit otazník.

Po tomto dlouhém úvodu přejděme na krátkou hlavní stať. Hlavním důvodem, proč se na lávovém poli Harat Rahat zastavit, bylo kromě toho, že jsme jeli okolo, i to, že vedoucí expedice Boaz Langford našel na satelitních snímcích několik zajímavě vypadajících černých skvrn. Ty mohou být způsobené kde čím, ale jak jsme se přesvědčili kdysi na Sokotře nebo před pouhými pár dny na jiné saudskoarabské lokalitě Jabal Al-Hil, můžou indikovat obrovské jeskynní vstupy.

Představme si tedy skupinu jeskyňářů potácejících se ve vedru po ostrých černých lávových deskách poskládaných různě přes sebe, točících se v kruhu, protože tady to někde přece muselo být. Ne že by to bylo úplně nezajímavé, potkáváme občasné zbytky lávových jezírek, desky aa lávy sem tam vytvořily náznak podzemní prostory, nad kterou bychom třeba na Křivoklátsku nebo v Brdech zajásali, ale přeci jen Saudská Arábie není Křivoklátsko, že?

Zajímavější tedy byly výšlapy ke kráterům poblíž silnice (jestli mají nějaké jméno, tak se nám ho nepodařilo zjistit). Tam satelitní snímky žádné velké jeskyně neukazovaly, takže v dobře vystavěném příběhu bychom je překvapivě našli. Toto je ovšem šedá realita, takže na překvapení moc místa nebylo. Ostatně v lávovém proudu mocném 2,5 m moc prostoru na vznik jeskyní není. V ojedinělých proudech lávy pahoehoe nakonec přeci jen objevujeme sem tam jeskyně typu lava tube, dlouhé tak do 5 m. Jedna má 11 m, větší už nenacházíme. Dáváme ji jméno Crust Cave a v rychlosti ji mapuju. Jako takový malý přívažek se dostane do článku o našich objevech v jiných oblastech Saudské Arábie – Jabal Al-Hil a Harrat Kaybar, publikovaného v 85. čísle Newsletteru Komise pro vulkanické jeskyně při UIS.

Foto 3 Když už jsme se pohybovali kolem té Mediny, nechyběla ani noční návštěva mešity Masjid al-Nabawi, ve které leží hrob proroka Mohameda (foto M. Jakovenko)

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Představte si, že jdete po pláži a v písku leží kousky korálů, ulity plžů, a hlavně lastury mlžů. Nás budou momentálně zajímat ty pevně zavřené. Písek je pomalu ale jistě překryje, až se vytvoří dostatečná vrstva, zpevní se na pískovec, lastura se rozpustí a v hornině po ní zůstane dutina, která se anglicky označuje jako mold (v americké angličtině pak jako mould).

Pokud by byl původní organismus dostatečně veliký, aby dutina po něm splňovala parametry jeskyně, jednalo by se o mold cave. Jenže jaký organismus může být natolik velký? Zatím se našly dva, jeden nepřekvapí, druhý určitě ano. Začněme tím druhým. Nějaké tipy? Nehádejte, stejně to neuhodnete. Nebo se našel někdo, kdo by tipoval nosorožce? A přeci taková jeskyně existuje. Leží v kaňonu Jasper ve státě Washigton a vznikla tak, že před 15 mil. let zalil lávový proud jedince z rodu Diceratherium. Pokud by někoho zajímaly podrobnosti, jeskyně se jmenuje Blue Lake Rhino Cave.

Všechny ostatní mold caves vznikly spálením či rozkladem kmenů stromů a jedná se tak o tree mold caves. Buď se jedná jen o jeden kmen, a pak hovoříme o individual type, nebo o propojení několika kmenů, a pak se jedná o compounded type. Najdeme je v mnoha horninách, hlavně ve výlevných vulkanitech, v tufech a tufitech, pískovcích či pěnovcích. Nejlépe jsou popsané jednak ze svahů sopky Fuji, kde také najdeme nejdelší tree mold jeskyni, 219 m dlouhý systém z 29 kmenů, jednak ze střední Evropy, tedy hlavně Čech, Slovenska a Maďarska.

V rámci přípravy článku o nových tree mold jeskyních, které se mně a Bóže Vrabcové podařilo objevit v severozápadních Čechách, jsme se o prázdninách vydali na studijní cestu po některých slovenských lokalitách.

Foto 1 Vchod do Mučínské jeskyně (foto M. Hejna)

Foto 2 Vchod do dutiny výše v rokli (foto M. Hejna)

Cesta nás zavedla i do Mučínské jeskyně, ležící u slovensko-maďarské hranice, 10 km jižně od Lučence. Asi nedává smysl jet na Slovensko jen kvůli ní, takový fajnšmekr se mezi jeskyňáři těžko najde, ale kdybyste náhodou jeli kolem, určitě se zaskočte podívat. Je to sice individual mold cave, ale patří k největším ve střední Evropě. Průměr až 2,5 m (i když je dno částečně vyplněno sedimenty, takže výška jeskyně je maximálně 1,5 m) a délka 12 m už vzbuzují úctu. A nevadí, že skutečný průměr stromu byl o něco menší a rozměry chodby se zvětšily mechanickým zvětráváním. Na rozdíl od většiny dalších tree mold jeskyní, v Mučínské jeskyni jsou ve stěně vidět i prokřemenělé úlomky dřev.

Zatímco jsem se částečně kochal a částečně snažil o sken jeskyně, vydala se Bóža proti svahu rokle na průzkum. Z horní partie uzávěrové stěny pak hlásila objev další jeskyně, resp. něčeho, co by prý jeskyně mohla být, ale také nemusela. Na jejím vzniku se také podílel strom, ale podstatně jiným způsobem. Dutina ležela v horní části rokle a vznikla mechanickým odnosem tufu. Za normálních okolností by se pouze erozí postupně rozšiřovala rokle, ovšem tady voda narazila na tuf zpevněný kořeny stromu a začala ho podemílat. Směs pevnějších kořenů a tufu vytvořila strop, jemnější kořeny s tufem se ohnuly k zemi a vytvořily stěnu oddělující dutinu od rokle. Zadní stěnu pak tvoří pevnější nezvětralý tufit. Jeskyně je protažená ve směru rokle a je dlouhá asi 3 m. Ale jsme u toho. Jeskyně?

Obr. 1 Mapa dutiny, plná čára znamená pevnou skalní stěnu, tečkovaně konturovaná rozvětralý tuf. Mapoval M. Hejna 30. 6. 2025

Pokud by strop a stěny tvořila pouze hustá síť kořenů, za jeskyni by ji asi nikdo neprohlásil. Pokud by strop a stěnu tvořil čistý tufit, máme tady krásnou, nenapadnutelnou ukázku sufózní jeskyně. Ale pokud se pohybujeme někde mezi?

Za pár let pravděpodobně podemele voda strom natolik, že se vyvrátí a bude po dutině, ať už ji jeskyní nazýváme či ne. Zbydou po ní pouze tyto fotky a náčrtek.

Na malé ploše tak máme dvě dutiny, na jejichž vzniku se nějak podílel strom. Na jedné straně Mučínskou jeskyni, která je zde již 19 mil. let a další stovky let ještě vydrží, na druhé straně dutinu, jejíž životnost se počítá v jednotkách, maximálně prvních desítkách let.

Foto 3 Pohled do dutiny (foto M. Hejna)

Evžen Zámek (ZO ČSS 6-15 Holštejnská)

Už dva roky pracuje Viktor Kuna (producent, režisér, scénárista – muž mnoha řemesel) na dokumentu, který ukáže Moravský kras z mnoha pohledů a snaží se najít ducha a atmosféru tohoto výjimečného území. Naše skupina spolupracuje a pomáhá s částí týkající se jeskyní a jeskyňářů.

Viktore, čím to, že ses pustil zrovna do tématu Moravského krasu?

Nejlepší je říci pravdu. Do Moravského krasu mě zavedl můj kamarád Zdeněk Špíšek, který tady vyrůstal, je přírodovědec a zavedl mě do jeskyní. No a když jsem viděl ten kontrast proti horám, že budu v podzemí a poznám úplně jiný svět, o kterým jsem vůbec neměl tušení, začal jsem studovat zdejší problematiku a historii Moravského krasu a pomaličku přicházel na svět scénář.

Na co se můžeme ve filmu těšit?

Ve filmu se snažíme zachytit prakticky komplexnost Moravského krasu, zachytit vlastně jeho příběh od vzniku až po současnost. Je to ale těžké, protože Moravský kras je takový velice pestrý svět kontrastů, kde paralelně vznikalo mnoho jevů, a to je právě obtíž toho filmu, aby se zachytila ta komplexnost a přitom neunudila diváka.

Jak hodnotíš práci na filmu a jaká úskalí jsi překonával?

Za prvé musel jsem se naučit pohybovat v jeskyních, které jsou veřejnosti nepřístupné, v tom bahnu a tak. Přizpůsobit tomu techniku. Jsem závislý na pomoci mnoha kamarádů a lidí, protože je to nízkorozpočtový film. Máme na to defakto desetinu toho, co by do toho dali profesionální televize nebo producenti, protože ti dokážou sehnat finance od sponzorů. U nás to nedopadlo dobře, takže je to takové dílo prostě na koleni. Právě proto oceňuji spolupráci zaměstnanců CHKO, Muzea Blanenska, dalších muzeí, archeologického ústavu a jeskyňářů z České speleologické společnosti. Právě v této době z Holštejnské skupiny, která velice obětavě nastoupila pomoci mi s filmem.

No, a kdy se na film podíváme?

Byl bych strašně rád, kdyby film byl hotový do konce příštího roku a někdy na jaře 2027 by byla oficiální premiéra. Může to být i dříve, ale nechci slibovat.

S naší skupinou zatím probíhalo natáčení v Nové Rasovně, Holštejnské jeskyni, Staré Amatérské a v Lipovecké ventarole. Je to zajímavá zkušenost, co taková práce obnáší. Jak se dívat na jeskyně z hlediska budoucích záběrů, z hlediska nasvícení, perspektivy i souhry týmu při natáčení. Další obrázky z natáčení můžete vidět na našem Facebooku i Instagramu.

Foto 1 Momentka z natáčení (foto L. Špačková)

Hlavním pořadatelem 3. ročníku konference Jeskyně, kras a lidé, konané 7. 11. až 8. 11. ve sv. Janu pod Skalou, byla AOPK, spolupořadateli Česká geologická služba, Česká speleologická společnost a Správa jeskyní České republiky. Na konferenci zaznělo 19 přednášek se zaměřením na krasové výzkumy.

Tradiční setkání pořádali v roce 2025 jeskyňáři ze ZO ČSS 1-04 Zlatý kůň ve spolupráci se ZO ČSS 1-02 Tetín. Na louce pod Zlatým koněm se od 10. do 12. října sešlo zhruba 120 jeskyňářů, kteří měli možnost navštívit lokality v okolí Koněprus a Velkolom Čertovy schody. V rámci večerních promítání byly pokřtěny publikace „Jeskyně Martina v Českém krasu, padesát let výzkumů“ a „Krápníky mého života.“

Mezinárodního kongresu UIS, který se konal od 21. července do 26. července v brazilském Belo Horizonte se zúčastnilo deset zástupců České republiky doplněných o jednoho Slovenského reprezentanta.

Na následné valné hromadě UIS byl Zdeněk Motyčka zvolen prezidentem UIS. Takto vysokou pozici zastává zástupce ČSS poprvé v historii.

Foto Účastníci brazilského kongresu. Zleva M. Hejna, V. Baldík, Z. Motyčka, M. Poňavič, V. Kršková, R. Novotný, M. Filippi, B. Koutecký, M. Audy a J. Bruthans. V pokleku R. Bouda.

Letošní 44. Speleofórum navštívilo 420 platících návštěvníků, což lze považovat za nový rekord.
V rámci konference byly rozdány tradiční ceny.

Ceny předsednictva:

Nejlepší výroční zpráva 2024 – ZO ČSS 1-05 Geospeleos
Nejvýznamnější objev členů ČSS v ČR v roce 2024 – ZO ČSS 7-01 Orcus za objevy jeskyní v Hrubém Jeseníku
Nejvýznamnější objev členů ČSS v zahraničí v roce 2024 – Expedice Shaanxi 2024 za objevy v Číně
Zvláštní cena Speleofóra – ZO ČSS 6-16 Tartaros za obětavou práci spojenou s dlouhodobým organizačním zajištěním Speleofóra

Ceny účastníků Speleofóra:

Nejlepší poster – Evžen Zámek, ZO ČSS 6-15 Holštejnská za poster Jiná dimenze
Nejlepší prezentace – Michal Guba za přednášku Robot na hranické propasti 2022
Nejlepší mapa – František Kuda za mapu Hranické propasti
Nejvýznamnější objev členů ČSS v ČR v roce 2024 – ZO ČSS 1-02 Tetín za objev jeskyně Trinity, Český kras
Nejvýznamnější objev členů ČSS v zahraničí v roce 2024 – Expedice Atmos-Neuron 2024 za objevy v jeskyni Kobyla, Albánie

Mnozí z vás si stále kladou otázku, zda se elektronická verze časopisu Speleo uchytí. Já sám jsem byl mnohokrát na pochybách, když některá z prvních čísel byla vyplněna články jen několika autorů. Ale v tomto roce nastala změna. Počet autorů se zvyšuje a s ním i pestrost publikovaných témat.

V aktuálním čísle se tak dočtete nejen o proběhlých akcích, ale také o nenápadných a o to zajímavějších aktivitách našich členů. Napsat článek do e-Spelea je totiž velmi jednoduché. Stačí jen sebrat odvahu a jít do toho. Jakmile váš článek vyjde, bude pak dohledatelný přes běžné internetové vyhledávače. To je největší výhodou aktuální verze časopisu. Přeji vám tedy příjemné čtení.