Na Pustevnách je pravá zima, chumelenice, sněhu půl metru, teplota mínus 10. Ale Monika naplánovala kontrolu netopýrů v jeskyni Cyrilce a tak se tam musí. A s ní  Roman L., Kuba V., Kristýna a Láďa. Monika hned všechny dělí na 2 družstva- ona s Romanem do Nových částí a  Krista vedla ty, co Cyrilku zatím neznají, do Zadních částí. Ještě, že v podzemí je + 6⁰C, ale bahna dostatečně. Jak vypadalo napovídají fotografie. A netopýrů bylo požehnaně. Zvláště vrápenců malých.

 

 

The post Na kontrolu netopýrů v Cyrilce appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

A že máme a sledujeme více jak 50 zimovišť netopýrů v jeskyních i starých důlních dílech, museli s kontrolami začít, jen co jsme skončili s oslavami Nového roku. Jedna skupina do štol v Jeseníkách, druhá skupina nad Zlaté hory, další do hlubin Kněhyně a ještě jedna do Flascharova dolu.

A jak to probíhalo? Monika, Roman a Kuba začali ve štolách nad Zlatými horami, zvláště v Měděném dole, kde povodeň na podzim roku 2024 zcela sutí a kameny ucpala původní hlavní vstup a ve kterém jsme v loňském roce vystrojili horní šachtici. První kladné zjištění bylo, že speciální nainstalované žebříky jsou na místě. Jen netopýrů nebylo mnoho. Asi si na horní vstup ještě nezvykli.

S nimi vyrazili na Příčný vrch další skupina Jirka, Kuba a Marcela. Ani oni to neměli jednoduché. Některé vstupy byly totiž zamrzlé.

Dnes se pokračovala. Monika, Roman a Kuba bojovali se sněhem na svazích Kněhyně. A bylo ho hodně. Ale to nebyla Monika, aby všechny hnala vzhůru. V Kněhyni tentokráte byly počty netopýrů a hlavně vrápenců vysoké.

 

Poslední skupina Pepa, Petr, Honza, Kuba, Alena a ztracený syn Pavel (který si přivezl podporu Jarku s vnuky) vyrazili na kontrolu do dolu Nový svět- neboli Flascharova dolu. Kontrola se tam dělá dobře, neboť Alena část dolu učinila hodně pohodlným. Ale vzdálené části, tam se proplazit, už tak jednoduché není. Ale bloky břidlice visící se stropu vydržely. 

 

 

 

A hned další den Monika a Kuba V. vyrazili na Obdrášovky. Nejen spočítat netopýry, ale také po dlouhé době jeskyni uzavřít. Těžkou traverzu nakonec vynesl až k jeskyni Kuba.

 

The post Jak jinak začít rok, než kontrolami zimovišť netopýrů appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Stejně jako v minulých létech o Vánocích i na Silvestra vyrážíme na první kontroly stavů zimujících netopýrů v námi sledovaných starých důlních dílech Oderska. A jak zjišťujeme, stavy hibernantů se moc nemění, pouze vrápenců malých nám požehnaně přibývá.

 

 

 

The post Na Vánoce i na Silvestra za netopýry. appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Expedice Troms 2025, (20. srpna – 4. září 2025), byla další výpravou členů Speleologického klubu ORCUS do jeskyní v rajonu severně nad městem Narvik v severním Norsku. Tentokráte se tam vypravili  Jan Lenart, Martin Kašing, Kristýna Schuchová, Tereza Staňková, František Pták, Tomás Palha. I tato výprava přinesla řadu významných objevů.

Improvizovaný prolog

Po letecké přepravě z Prahy do Tromsø jsme se měli zapůjčeným automobilem obratem přesunout do Kvernmoenského krasu a při krátkém výstupu do údolí se měly zaručeně dostavit první velké objevy. Tak hovořily letecké snímky. Teorie se ale rozpadla hned u zavazadlového pásu, na který Lenyho krosna prostě nevyjela. A tak mezitím co se ostatní účastníci expedice Martin, Franta, Terka a Krista zdraví s portugalským účastníkem Tomásem, který už den táboří v letištní hale, Leny zjišťuje, že jeho zavazadlo odcestovalo do Paříže. Jen smutně koukáme na cáry deště, který prostor tromského ostrova ovládl. Martin alespoň dováží půjčené šestimístné auto, avšak brzy zjišťujeme, že do rakve na střeše zateklo a je plná vody. Navíc se do auta nemáme šanci vměstnat. Snad hodinu skládáme pečlivě veškerá zavazadla dovnitř tak, abychom natlačení jeden na druhého mohli alespoň dýchat. Krista sedí zavalena batohy snad až v kufru. Leny si objednává hotel a zbytek výpravy táboří za městem v chladu, dešti a mlze. Start není dobrý, a tak Tatranský čaj připravený pro chvíle nouze padl.

Ráno zjišťujeme, že zavazadlo stále nedorazilo, a tak s přispěním slunečného počasí volíme pěší výstup údolím Tromsdalen na 1238 m vysoký Tromsdalstinden. Poslední metry výstupu už jdeme v čerstvém sněhu a užíváme si výhledy na město s nejsevernější univerzitou a nejsevernějším pivovarem na světě. Ale kde je Lenyho zavazadlo? V Kodani. Takže Lenyho zase zavést do hotelu a ostatní šup zpátky do stanu. A opět krajinu pohltil chlad a déšť.

Až třetí den po příletu je konečně batoh tady a my vyrážíme na 230 km dlouhou cestu do Narviku, kde musíme získat klíče od horských srubů. Cestou nadále prší a hladiny řek se začínají povážlivě zvedat.

Míjíme skalní palisády, objíždíme táhlé fjordy vnořené do ledovcových trogů a provozujeme nejrůznější primitivní zábavu. V Narviku nakupujeme zásoby potravin a vyrážíme do údolí Vassdalen, kde kousek od příliš hlasitých vodopádů Gambergfossen rozbíjíme stany. Opět ale prší a řekou Vassdalselva se řítí kalný příval. Leny večer jede zpět do Narviku převzít lana a kotevní materiál, který jsme nechali poslat do Norska už v předstihu. Mrtvá schránka zafungovala a po otevření nehlídané plně vybavené garáže je vak ve správných rukách.

Ráno vystupujeme po udržované lesnické cestě nad jezero Litlebalakvatnet, kde se v překrásné kotlině propadá do neznámého jeskynního systému řeka Kopparfjellelva. Ponorem se v minulosti nedařilo proniknout vícero speleologickým skupinám, včetně našich předchůdců z Orcusu (Wagner, 1997). Naše taktika je jiná. Nesnažíme se lézt do beznadějně zasuceného hltače, ale cíleně prohledáváme v širším okolí propady, které jsme vytipovali analýzou digitálního modelu reliéfu. Obešli jsme více než 30 takových indikací. Terka a Martin nacházejí drobné jeskyně, do jejichž mapování se nikomu nechce. Všechno je totiž po propršených dnech mokré a jen průchod tundrou zajistil mokré boty do dalších dní. Dva boční ponory slibují plazení se vodou a bahnem, a tak to vzdáváme. Přesouváme se zpátky nad jezero, kde objevujeme otvor do menší jeskyně. Leny s Martinem, Tomásem a Kristou se vydávají ještě náročnými svahy k vývěru celého systému Holelva. Masivní proudy vody prýští ze skály přímo na skalnaté svahy údolí Vassdalen. Neuvěřitelnou podívanou zakončuje objev slibné jeskyně představující výše položené povodňové patro vývěru. Prolézáme narychlo vstupní část, ale brzy narážíme na vodou protékané trubice a vysoký vodní stav vystavil pokračování průzkumu červenou. Na dokumentaci stejně nemáme čas a vracíme se strmými zarostlými srázy do tábora. 

Míjíme skalní palisády, objíždíme táhlé fjordy vnořené do ledovcových trogů a provozujeme nejrůznější primitivní zábavu. V Narviku nakupujeme zásoby potravin a vyrážíme do údolí Vassdalen, kde kousek od příliš hlasitých vodopádů Gambergfossen rozbíjíme stany. Opět ale prší a řekou Vassdalselva se řítí kalný příval. Leny večer jede zpět do Narviku převzít lana a kotevní materiál, který jsme nechali poslat do Norska už v předstihu. Mrtvá schránka zafungovala a po otevření nehlídané plně vybavené garáže je vak ve správných rukách.

Ráno vystupujeme po udržované lesnické cestě nad jezero Litlebalakvatnet, kde se v překrásné kotlině propadá do neznámého jeskynního systému řeka Kopparfjellelva. Ponorem se v minulosti nedařilo proniknout vícero speleologickým skupinám, včetně našich předchůdců z Orcusu (Wagner, 1997). Naše taktika je jiná. Nesnažíme se lézt do beznadějně zasuceného hltače, ale cíleně prohledáváme v širším okolí propady, které jsme vytipovali analýzou digitálního modelu reliéfu. Obešli jsme více než 30 takových indikací. Terka a Martin nacházejí drobné jeskyně, do jejichž mapování se nikomu nechce. Všechno je totiž po propršených dnech mokré a jen průchod tundrou zajistil mokré boty do dalších dní. Dva boční ponory slibují plazení se vodou a bahnem, a tak to vzdáváme. Přesouváme se zpátky nad jezero, kde objevujeme otvor do menší jeskyně. Leny s Martinem, Tomásem a Kristou se vydávají ještě náročnými svahy k vývěru celého systému Holelva. Masivní proudy vody prýští ze skály přímo na skalnaté svahy údolí Vassdalen. Neuvěřitelnou podívanou zakončuje objev slibné jeskyně představující výše položené povodňové patro vývěru. Prolézáme narychlo vstupní část, ale brzy narážíme na vodou protékané trubice a vysoký vodní stav vystavil pokračování průzkumu červenou. Na dokumentaci stejně nemáme čas a vracíme se strmými zarostlými srázy do tábora. 

Vodní peklo v ponoru Leigasvatnet

Následující tři noci máme trávit ve srubu Slottet v údolí Grasdalen. Tam je potřeba vystoupat 250 m na 8 km dlouhé trase. Cestou míjíme památník 16 norským vojákům, kteří zde v roce 1986 zahynuli v lavině, nebo monumentální vodopád Storfosen, který se už z daleka projevuje neuvěřitelným řevem. Nechápeme, jak přímo v jeho blízkosti mohli tábořit členové expedice Troms 1996 (Wagner, 1997). Odpoledne se objevujeme za horizontem údolí Grasdalen a před námi se znenadání vyloupne červený srub Slottet na břehu jezera Grasvatnet. Osidlujeme jej. Z předsíně, kde se seká dřevo, se vstupuje do kuchyně s kamny a plynovým vařičem, z ní pak do pokoje. Ze všech oken jsou kouzelné výhledy na okolní svahy brázděné dříve mohutnými ledovci.

Ráno se probouzíme do větrného dne. Naším cílem je exkurze do ponoru Læigasvatn, což je velká jeskyně, skrz kterou říčka vytékající z 2,5 km dlouhého a 1 km širokého jezera Stor-Leigastvatnet mizí v neznámých sifonech. Byla zmapována dokonce několikrát (např. Noguès, 2005), ale žádné výpravě se nepodařilo sifony překonat. Neočekáváme, že by se nám to při současných vodních stavech podařilo, ale opět máme vytipováno několik potenciálních bočních vstupů. Ty jsou však marné, a tak jdeme do hlavní jeskyně na exkurzi. Všem je ale už notná zima a nepomáhá ani teplý čaj. Průtok v jeskyni je skutečně velký a brzy je nám jasné, že se budeme muset po pás namočit. Traverzujeme tak, aby nás proud nestrhl. To by byl konec. S odstupem času se domnívám, že jsme brodili za skutečně limitního průtoku a že pokud by byl kdokoliv proudem stržen, měl by jen několik málo metrů na zachycení před vcucnutím do sifonů. Ty první se oblézají plazením po skalní římse, pod kterou burácí vodní vřava. Následuje pak sestup kolem vodopádu a odtokový sifon skrytý ve vodní tříšti. Snažíme se nějak komunikovat, ale i když jsme od sebe jen několik metrů a řveme, nejde slyšet nic než burácející vodní peklo. Je to krása, kterou vydržíte jen několik minut.

 

 

 

Překvapení na Bukkefjelletu

Už při příchodu do údolí Grasdalen jsme obdivovali majestátný 1145 m vysoký vrch Bukkefjellet. Jeho okrouhlé a hladké skalní srázy jsou na několika místech přerušeny skalními říceními. V průběhu naší exkurze do ponoru Leigasvatnet byl jeho vrchol pohlcen mlhami, ale dnes už od brzkého rána netrpělivě sledujeme stále se lepšící počasí. Vyrážíme totiž až na jeho temeno, kde chceme ověřit polohu propasti G-40 (syn. B-1; Wagner, 1997). Výstup je třeba zahájit překročením řeky vyvěrající z jezera, což je vzhledem k vodnímu stavu nemožné. A tak se poprvé ke slovu dostává portugalský člen výpravy Tomás, který objevuje v přístavku plně vybavenou veslici a po drobných neobratnostech nabíráme pod jeho velením správný směr na východní břeh. Uvazujeme loď za křoviny a stoupáme strmým svahem do zavěšeného údolí, které lemuje Bukkefjellet ze severu.

Dno ale i skalní stěny tohoto menšího trogu jsou tvořeny mramory, a tak brzy nalézáme nejen vývěrovou jeskyní, ale také množství ponorových otvorů. Nezdokumentovaný jeskyňářský ráj ale jen procházíme a kolem poledne se přehupujeme přes horské sedlo na jižní svahy hory. Mezi sněhovými poli směřujeme k propasti, jejíž mohutné otvory se náhle před námi otevírají. Vhozený kámen slibuje vertikální dobrodružství. Otvorů do podzemí je v těsné blízkosti několik. Krista s Terkou brzy prolézají jeskyni Lebku, která se vyznačuje množstvím kostí zvířat (nezmapováno). Ostatní mezitím ručním vrtáním pomocí Petzl Rocpec připravují kotvení pro sestup do propasti. Lano mizí v oválném ústí a Leny s Terkou sestupují dolů. Po úvodním 16metrovém stupni přicházejí další 9 m a 4 m. Dno jeskyně je pokryto evorzními hrnci, jinak je interiér zcela bez krápníkové výzdoby, což je však pro zdejší alpinské jeskyně typické. V hloubce téměř 40 m končí jeskyně vysokou horizontální korozní chodbou zužující se do neprůlezna. Její dno je vyplněno splavenými sedimenty.

Mezitím Martin s Tomásem připravili kotvení vedlejší propasti, která začíná rozsáhlou sněholedovou výplní, kolem které je třeba opatrně traverzovat. Následuje první vertikální stupeň, pak další dva vedoucí na aktivně protékané patro. Nad ním stanuli Leny s Tomásem na skalní římse a vyhodnotili, že bez dalších lan je sestup nebezpečný. Porucha dvou svítilen v těsném sledu navíc jasně naznačila volit ústup a nechat tuto velmi slibnou a zajímavou jeskyni na příští expedici.

Na povrchu už všichni mrznou. Balíme lana a po skupinách odcházíme s cílem dostat se ke srubu v údolí před příchodem tmy. To se daří Lenymu s Martinem a Tomásem, kteří za soumraku přicházejí k lodi. Nikde nikdo. Zaostřujeme na svahy údolí, jestli někde nezahlédneme pohyb či světlo. Nic. Přepravujeme se přes jezero a ve srubu rozděláváme oheň a sušíme věci. A začínáme mít také obavy. Pomoc v takových podmínkách je prakticky vyloučena. V údolí není mobilní signál a vše trvá v náročném terénu neuvěřitelně dlouho. „There! I have them!“ zvolá najednou Tomás a ukazuje už v naprostém šeru na hranu zavěšeného údolí. V trogu se pak rozhostil večerní klid. Jen osamělý veslař brázdil hladinu k poslednímu přívozu tří unavených jeskyňářů, které ve složitém terénu zdržel skalní stupeň.

 

 

 

Uvnitř jeskynní řeky

Druhý den ráno opouštíme srub i údolí, které jsme si během těch pár dní zamilovali. V hlavách máme stále objevy v propastech mystického Bukkefjelletu. Až později zjišťujeme, že původně hledaná propast G-40 (syn. B-1) se nachází o kus dál a začíná nám být zřejmé, že další expedice povede opět sem. Sestupujeme zpátky na naše tábořiště v údolí Vassdalen, kde máme stále roztaženy stany. Cestou průhledem v lese vidíme, s jakou obrovskou silou vyvěrá řeka Kopparfjellelva – Holelva z hory. A začínáme se pomalu těšit na nadcházející mapování jeskyně, kterou jsme přímo v jejím vývěru před několika dny navštívili.

Je devátý den expedice. V docela teplém a slunečném dni stoupáme opět lesní cestou k jezeru Litlebalakvatnet a jako rozcvičku mapujeme 11 m dlouhou Mechovou jeskyni. Jde o mírně ukloněnou chodbičku v korozí rozšířené puklině. Na několika místech zde ze stropů trčí hnědavé speleotémy v podobě mnohavrstevných krust, místy obalujících pronikající kořeny, jinde tvořících klasické stalaktity. Dva vzorky později analyzoval Dalibor Matýsek (VŠB – Technická univerzita Ostrava) rentgenovou difrakcí. Jde o špatně krystalované Fe-oxidické sraženiny na bázi goethitu, možná původně bakteriálního původu.

Po poledni přicházíme k vývěru Holelva. Už sestup k jeskyni s traverzováním po skalní římse přímo nad vodopády nás navnazuje ke druhému pokusu o průstup. Je jasné, že za poslední dny voda značně opadla. Vstup o rozměrech 2,5 × 1,5 m (š × v) pokračuje poměrně rozlehlou suchou chodbou, kterou zpestřují dva dokonalé evorzní hrnce – jeden s jezírkem, druhý suchý. Chodba se postupně stáčí k západu, v jejím dně zeje několik otvorů, kudy voda protéká do nižšího patra vývěru. Jakési propadání uvnitř jeskyně. Ještě několik krasových meandrů a je před námi přítokový sifon. Ve stropě je ale jakoby náhodou zrovna průlez tak akorát na tělo, vedoucí do ještě vyššího povodňového patra. Dokonale vykroužené meandry končí proti proudu skalní římsou, ze které na první pohled lze tak akorát skočit dva metry dolů do jezera. Všude hřmí vodní smršť.

 

Odsud dál proti proudu jeskyně zásadně mění charakter. Voda přitéká z přímé dva metry široké a až čtyři metry vysoké chodby. Dohlédnout na její konec však nejde, protože výhled blokuje závoj stropního vodopádu. Skrz něj lze traverzovat nad korytem potoka a je třeba se rozloučit se suchým overalem. Procházíme jej dva. Z traverzování po nekrasových lištách čouhajících ze stěn si můžeme oddechnout v asi největší prostoře jeskyně (5 × 5 × 2 m), která vznikla na křížení přímé chodby, kterou jsme přišli, s přítokovým koridorem. V něm se na nás šklebí přítokový sifon. Obdivujeme ale dokonale vykroužené evorzní hrnce, vše mapujeme a postupně opouštíme podzemí. Druhá skupina mezitím objevila východně ve skryté pozici nad obrovským vývěrovým vodopádem další vstup o rozměrech 1 × 2 m (š × v), takže mapovací tým, byť promočený, jde znovu do akce a znovu musí traverzovat uprostřed až čtyři metry vysoké chodby nad dunícím vodním živlem. Celková délka vývěrové jeskyně ve třech patrech je 140 metrů. 

 

Křivonohý muž

Jedeme si odpočinout do vesnice Kvernmo, kde máme pronajatý dům. Právě tahle vesnice dala celé krasové oblasti jméno, a tak nemůžeme vynechat exkurzi do krátké jeskyně Kvernmogrotta (Noguès a Noiriel, 2004), která vznikla korozí strmě ukloněných vrstev podél toku Skolteelva. Kromě drobných ale pestrých kalcitových forem nás zaujaly geologické zlomy, které, zdá se, při genezi jeskyně hrály roli.

Dokupujeme v Narviku zásoby a další noc trávíme ve stanu v blízkosti průlivu Straumen. Nádherný západ slunce ozářil vzdálené štíty Lofot nebo přímo nad zálivem se vypínající vrchol Rombakstøtta (1230 m n. m.). V již zastíněných svazích pod ním se táhne železnice Kiruna – Narvik, po které nákladní vlaky dovážejí do přístavu magnetitovou železnou rudu. Ráno se přesouváme od hladiny moře vysoko k hranici se Švédskem. Z parkoviště v chatové osadě neseme vybavení na čtyři noci, které strávíme v malém srubu Gamle Holmvassbu na břehu jezera Holmvatnet. Už cestou kamenitou pěšinou kolem hory Rundfjellet vypadá zdejší krajina jinak. Nekrasové podloží je tady tvořeno především granitem a povrch je poset stovkami balvanů, které jako němí strážní vrhají daleké stíny do nekonečné rozpraskané skalní pustiny. Až daleko na obzoru se zvedá zlomovým svahem hradba vyšších hor v okolí ledovce Beassetčohkka. Právě tam, pod horou Reavrrečohkka, máme nedokončenou práci (viz Lenart a Schuchová, 2024). Zdá se to od srubu nedosažitelné, a tak vyráží ještě večer hlídka prozkoumat průchodnost terénu.

V malinkém srubu vyzdobeném autentickými nálezy z bitvy o Narvik (1940), která se odehrávala všude kolem, se mezitím rozbíhají už zažité činnosti. Kamnař Tomás připravuje dříví a další dávku štiplavého zemitého humoru, baristka Krista si předchystává ranní kávové pohlazení a kuchaří dvojice Terka s Frantou normují přinesené zásoby. Jejich snídaně a večeře byly prostě skvělé. V noci pozorujeme už podruhé polární záři.

Vítá nás ráno dvanáctého dne a nikdo nechce vstávat. Leny burcuje a nakonec převládne ve srubu morálka a všichni se chystají k odchodu. Po překonání sedla se před námi rozevře ohromná pramenná oblast jezera Reavrrejávri. Nemá cenu scházet až k jeho hladině, a tak volíme traverzování oklikou přes návrší Suolovárit. Terka zaostává a rozhoduje se kvůli bolestem nohy vrátit se do srubu. Zbytek skupiny to nejhorší teprve čeká – strmé stoupání zlomovým svahem k jeskyni. Na zhruba kilometru délky je zde třeba překonat 260 m převýšení. Lezeme některé úseky i po čtyřech. Odměnou nám jsou nekonečné výhledy plné skal, jezer, ledovců, sobů i mořské hladiny. Už to ale známe z minula, a tak po příchodu k jeskyni jdeme rovnou do akce.

Podívejme se nyní, co se dělo v podzemí jeskyně Reavrrebiedju, zatímco Krista jako povrchová hlídka blaženě spala. V roce 2023 jsme po 36 zmapovaných metrech uvázali v puklině u stropu smyci a víc jsme nestihli. Nyní byly na smyci zachycené mechy – známka, že se tudy valila docela vysoká povodeň. Rozdělujeme se na dvě dvojice, které mají za úkol prozkoumat jeskyni po a proti proudu podzemního potoka. Po hodině se scházíme plní dojmů a po zklidnění emocí rovnou začínáme fotit a mapovat a je jasné, že sem budeme muset stejnou cestu absolvovat také druhý den.  

Jeskyně Reavrrebiedju (Úkryt křivonohého muže, jak zní volný překlad ze sámštiny) začíná úzkou nenápadně klesající puklinou plnou volné suti, která zejména při výlezu po mnoha hodinách v podzemí představuje drsnou závěrečnou zkoušku. Výlezových 36 metrů se dle našeho měření leze až 20 minut. Objevná chodbička ústí do hlavního koridoru jeskyně, kterou dále popíšu od nejvýše položených partií směrem dolů k vývěru.

Nejvyšší partie jsou v celém systému nejrozlehlejší a nejpřehlednější. Několik metrů široké i vysoké korozní chodby jsou dávno neprotékané – fosilizované. Dno je zde pokryto jemnými písčitými sedimenty, které jsou dokonce zaceleny aktivně narůstajícími krápníky (část Dripstones). Ty sice nemají velkých rozměrů (cca 5 cm), avšak dostatečnou diverzitu. Najdeme zde stalaktity, stalagmity, stalagnáty, záclonky, brčka i heliktity. Právě tyto prostory jsou nejblíže ponorové části systému, kterou jsme mapovali před dvěma lety (Lenart a Schuchová, 2024). Dnes už je ale dávné spojení vyplněno sedimenty a zaceluje se také chemogenně. Nutno dodat, že krápníková výzdoba je ve zdejší oblasti naprostou vzácností. Kromě Kvernmogrotty roste pár krápníků také v systému R-4 (Wagner, 2012), avšak zdaleka nedosahuje takových rozměrů a početnosti jako zde pod Reavri.

Po několikerém pravoúhlém zabočení chodby následuje klesání do rozlehlého sálu, ve kterém pod skalním stupněm z hlubokého blankytně modrého sifonového jezírka vyvěrá potok. Poprvé se tak setkáváme s vodou z ponorové části systému, která se tam ztrácí v odtokovém sifonu pod Velkým vodopádem (Lenart a Schuchová, 2024). Odsud dál voda rozehrává místy až neskutečné divadelní scény. Rozlévá se do vějířů stékajících po plochách foliace, proráží si cestu korozním rozšiřováním paralelních puklin, které mezi sebou zanechávají pilíře, takže to zespodu vypadá jako otevřené výpustě přehrady (část Pillars), nebo jenom šumí v peřejích mezi vzpříčenými kamennými bloky v až 5 m vysoké chodbě. Prostorná část jeskyně končí sifonem, odkud dále lze prolézt stropními tlakovými trubicemi do dolní poloviny jeskyně, která má jiný charakter. S aktivně protékanou chodbou se zde setkáváme zřídka, prostory jsou celkově úzké, převažuje zde vertikalita, jeskyně rychle kaskádami klesá, některé části jsou propojeny pouze plazivkami tlakových trubic.

Voda vyvěrá z dalšího blankytného jezírka do nízké chodby v části Windows. Po několika okrouhlých meandrech s peřejemi a tůněmi se zde před dalším sifonem vytvořily dva kruhové otvory v různých výškách, kterými je třeba se jako okénky protáhnout. V chodbě je také vyvinuta bifurkace. Další impresivní koridor vznikl v části Canyon. Kromě toho, že je sem napojena už výše zmíněná vstupní úzká chodba, vyniká prostora až 3 m širokým a 8 m vysokým rozeklaným koridorem, v jehož dně opět vyvěrá na krátký úsek aktivní tok. Po stranách Kaňonu visí na římsách zaklesnuté bloky, přes které je třeba se přesunout a nespadnout přitom do vody. Kaňon končí při dně sifonem, nad kterým jsou v závěrové stěně v různých výškách dvě průlezné oválné tlakové trubice. Ty se po proplazení prolamují do propastí. Níže položená do čtyřmetrové, výše položená pak do zdvojené propasti přerušené skalním mostem. Propast má hvězdicový půdorys (Star Abyss) a klesá 12 m kolem velmi nebezpečného volného skalního bloku k dalšímu místu vývěru potoka. Následuje pak závěrečná horská pasáž, kde potok přepadává do vertikální prostory vysoké až 7 m a mizí v sifonu. Severně lze ještě vylézt do tlakové trubice, která končí suťovou výplní.

 

 

 

 

 

Celková délka jeskyně je 308 m s převýšením 51 m. Jeskyně má kromě horní fosilní části divoký horský charakter, málokdy lze ve vzpřímené pozici projít více než několik metrů. Nekrasové proložky, které trčí z vykroužených mramorových stěn v podobě lišt, jsou užitečnou oporou při traverzových přechodech, zároveň se ale zasloužily o mnohé otlaky a naraženiny. Z morfologie jeskyně se zdají dobře odlišitelné dvě fáze jejího vývoje. Nejprve byla protékána horní část jeskyně s rozlehlými chodbami a pravděpodobně vyvěrala ven v okolí současného vstupu. Nasvědčují tomu vrstvy fluviálního štěrku ve vstupní puklině a také mnohé dosud nezmapované trubice vedoucí do vstupních partií z části Pillars. Tato vyšší úroveň jeskyně mohla být protékána v době, kdy se v granitové brázdě nacházel ještě značně mocný ledovec. Po jeho ústupu se erozní báze razantně snížila a s ní se rychle zahluboval také podzemní tok. Původně protékané patro bylo částečně opuštěno a dochází k jeho fosilizaci. Vznikla však nová geneticky mladší spodní polovina jeskyně a o několik desítek metrů níže nový mladý vývěr, který rozhodně zatím není v rovnovážném stavu s okolními svahy.

 

 

Ústup

Po dvou dnech mapování krásného vodního světa jsme už dosti znaveni. Chceme ale ještě vidět aktivní vývěr ze systému. Rozhodujeme se tedy klesat strmými travnatými svahy přímo dolů. Asi v polovině bohužel narážíme na skalní stupeň, který má Krista problém překonat. Dochází ke krizové situaci, kdy musíme využít i drobného horolezectví, po svahu se kutálí suť i mobily, naštěstí ne Krista nebo někdo další. Po několika desítkách minut místo překonáváme a nalehko stoupáme k vývěru, kde celí zkoprnělí zíráme na zcela čerstvě vyhlížející brázdu, která je mocnou erozí rozevřená ve svahu jako Sauronovo oko. Představujeme si, co se tady musí odehrávat, když se jeskyně zaplní vodou a ta pak pod tlakem tryská ven a strhává vše, co není pevně spojeno s podložní horninou. Další důkaz o tom, že spodní část jeskyně musí být geneticky poměrně mladá.

A pak už pomalu končíme. Brodíme odtokovou řeku z jezera Reavrrejávri, procházíme kolem kamenných válečných palpostů a zákopů a v pokročilém večeru už ve zcela roztrhané skupině doklopýtáváme ke srubu. Unavený večer se nese ve znamení kultovní hry Hercky. Ráno už nejsme schopni nic dalšího podnikat. Někdo celý den odpočívá, někdo fotografuje, někdo se prochází po okolí. Ještě jedna noc a opouštíme v postupně se blížícím dešti tu podivnou kamenitou brázdu. Ještě poslední pohled na Reavri a nedostupný ledovcový horizont Beassetčohkka. Terka stále kulhá, a tak nám cesta k autu zabírá dost času. Před námi vidíme vrtulníky kroužící nad hraničním přechodem Riksgränsen. Na rudné dráze z Kiruny proběhlo skalní řícení, píšou média. Zadumaně hledím do větrem ošlehaných skalních ploten a přemýšlím, co by se stalo, kdyby Tomás ve Star Abyss tím obrovským skalním blokem pohnul trošku více. V Narviku vracíme klíče od srubů a přesouváme se rovnou do Tromsø, kde brouzdáme historickým centrem. A začínáme se těšit domů.

Expedice Troms, 20. srpna – 4. září 2025: Jan Lenart, Martin Kašing, Kristýna Schuchová, Tereza Staňková, František Pták, Tomás Palha. Objevy: Mosegrotta (délka 11 m, hloubka 3 m), Bukkefjellet Abyss (délka 123 m, hloubka 39 m), Holelva Resurgence (délka 140 m, denivelace 6 m), Reavrrebiedju [délka 308 m (z toho 36 m objeveno v roce 2023), denivelace 51 m]. Celkem objeveno 546 m jeskynních chodeb.

Abstract

Expedition Troms 2025 focused on karst research in northern Norway, primarily in the Kvernmo, Vassdalen, Grasdalen, and Reavri areas. Despite a problematic start marked by delayed baggage, persistent rainfall, and high water levels, the team—composed of five cavers from the speleological club Orcus and one Portuguese member—successfully carried out systematic exploration, documentation, and mapping of several cave systems under challenging alpine and subarctic conditions. The exploration strategy combined classical field reconnaissance with targeted searches based on digital terrain model analysis, deliberately avoiding previously known clogged sinkholes. Key activities included the investigation of active sinks and resurgences, vertical shafts, and multi-level cave systems developed in marble. Particular attention was devoted to hydrologically active caves, where high discharge and sumps significantly limited progress. Notable achievements include the discovery and mapping of the Holelva Resurgence, the Bukkefjellet Abyss, and the substantial extension of the Reavrrebiedju Cave System, which revealed a complex, multi-phase speleogenetic history. In total, the expedition documented 546 m of cave passages, including several newly discovered caves and shafts. The results confirm the high speleological potential of the Kvernmoen Karst and provide a strong basis for future focused expeditions.

Jan Lenart 

 

The post Expedice TROMS 2025 appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Výprava do jeskyní Murcie ve Španělsku byla naplánována  na listopad roku 2024. Jenže  na podzim roku 2024 zasáhla povodeň Bohumín, naši klubovnu i domovy a rázem jsme měli jiné starosti. Proto expedice krasu jihovýchodního Španělska byly s kamarády klubu Resaltés z Murcie připravena na podzim tohoto roku. Tentokráte jsme na výpravu vyrazili dvěma směry. Jedna část letecky z Krakowa do Valencie a druhá část mikrobusem ze Vsetína. Tentokráte Pepa  Wagner, Honza Fedorowicz, Jakub Wagner, Libor a Jan Pospíšil, Láďa Michalík, Luděk a Kája Látaloví, Vlasťa Hanačík a a maskot výpravy Liduška.

Do Valencie přilétáme v noci a po vyzvednutí dvou automobilů z autopůjčovny přejíždíme do městečka Buñol, kde máme objednáno ubytování, které zadáváme do autonavigace. A hned se přesvědčujeme, že navigaci nelze slepě důvěřovat. Zavádí nás do takových uliček, slepě končících, kde jsme nemohli otevřít ani dveře aut. Je skoro půlnoc a místní vycházejí z domů a ťukají si na čelo, kam jsme to zajeli. A podle navigace měli být uličky lehce autem průjezdné. Jen díky mistrovství našich řidičů se po půlhodině manévrování a couvání dostáváme z pasti.

Příští den se probouzíme v penzionu, který jak zjišťujeme je nalepený na stěnách staré jeskyně a některé ze stěn pokojů jsou prostě jeskynní prostory. Opravdu zajímavé řešení a pohled z balkonu na město Buñol, vynahrazuje noční trable. Malebné historické městečko s hradem, který se tyčí nad námi. My se ale balíme a jedeme na sever, směr Albaraccín.

Cestou máme ale v plánu navštívit několik zajímavých krasových oblastí a jeskyní. Cestování autem po Španělsku je velmi příjemné. Cesty mají opravdu skvělé. Často paralelně vedle sebe vedou dálnice Autopista i Autovia a ještě i „okresní silnice“, která je na úrovni naší D1. A to hlavní, nejsou placené.  Většina měst má obchvat. U města Cuenca se rozhodujeme opustit dálnice a pokračovat po silnicích, které v mapách vlastně  nemají žádnou barvu, tedy u nás nějaké terénní cesty. Tyto silnice vedou přes rozsáhlou krasovou náhorní planinu, kde víme o existenci řady zajímavých jeskyní. Vyrážíme tedy s obavami na „terénní“ silnice. Ale brzy jsme vyvedeni s omylu. Silnice je v perfektním stavu, desítky kilometrů vede úplně rovně krásnými lesy borovic pinie (typické pro Španělsko). A jediná zastávka byla, když nám cestu zkřížilo tisícikusové stádo ovci.

První cíl je otevřená propast Torka Rubia. Zajímavé turistické místo. Otevřená vertikála, hluboká okolo 80 metrů není ničím ohraničena, ale sestoupit na dno bez lana není možné. A na to nemáme čas. Je to jedna z mnohých propastí tady v okolí. Náš cíl je pár desítek kilometrů dál, jeskynní systém Cueva del Boquerón, Jedna to z nejkrásnějších jeskyní v pohoří Serranía de Cuenca. Jedná se o vodní jeskyni, kterou lze normálně překonat pouze v čase delšího sucha. Jindy je velmi rychle zaplavována vodou, která vytváří v jeskyni několik sifonů, které lze překonat pouze s potápěčskou výstrojí. My ale přijíždíme na konci období sucha, tak že jeskyně je přístupná.

Už příchod ke vstupu do jeskyně je pohádkový, Stezka nejdříve vede mezi pasoucími se krávami, aby pak prudce klesala pod sérii skoro 100 metrů vysokých skalních stěna a věží, tvořených „bochníkovými“ vápencovými lavicemi. Vstup do jeskyně je velmi prostorný, nijak nechráněný a tak vstupní části jeskyně třeba jen s baterkou může navštívit každý turista. A to na Španělsku skvělé. Spousta krásných míst v přírodě, nejen jeskyní, můžete kdykoliv volně navštívit. A nejsou zničené, stejně jako krápníková výzdoba v jeskyni Cueva del Boquerón.

 

 

 

Po prohlídce suchých částí jeskyně míříme dále směr Albarracín. Cesta se vine mezi vysokými skalními stěnami, nad horskými jezery, hlubokými kaňony a náhorními plošinami. Tady na rozdíl od autostrády si člověk užije pravé Španělsko. Již navečer zastavujeme vysoko nad Albarracínem ve skalistém pohoří Pinares de Rodeno. Vysoké, bizardní i kouzelné skalní věže jsou tvořeny především pískovcem. Konkrétně jde o červený pískovec (španělsky rodeno), který pochází z období triasu. Tento pískovec má charakteristickou červenohnědou barvu díky obsahu železitých oxidů (hematit), které zbarvují horninu. Nejvyšší vrchol Cruz de Montoyo dosahuje výšky 1602 m n. m. Erozí na skalních stěnách vznikly nejrůznější  skalní tvary jako tafoni (různé žlábkové, jamkové dutiny ve skalních stěnách), voštiny,  Liesegangovy obrazce. Jsou to barevné kruhové obrazce vznikající na povrchu skal zřejmě reakcemi při zvětrávání oxidů železa. A ty nás zajímají především. Už proto, že v našich beskydských skalních formacích tyto obrazce nemáme. Snad proto, že neobsahují tak velké množství oxidu železa. Proto mají spíše šedé zbarvení. Stáří skal Pinares de Rodeno je přibližně 250 miliónů let. Skály nejsou pouze geologickým fenoménem ale převisy a skalní abri jsou zde plné skalních maleb neolitických lovců a malby jsou volné a nezabezpečené k prohlídce.

 

Večer nelze strávit jinak, než prohlídkou Albarracínu, prý nejkrásnějšího města Španělska. Úzké středověké uličky mezi vysokými kamennými domy jsou jen spoře osvětleny a působí místy pohádkovým, místy hororovým dojmem. Nad městem se do výše tyčí hradby a věže Maurského hradu a pevnosti. Název Albarracín pochází od berberské dynastie Banu Razin, které město sloužilo jako hlavní město mezi lety 1104 až 1110. Než jej v roce 1167 získali křesťané. Středověký nádech si ulice zachovaly dodnes a procházet se jimi je úžasný  zážitek. Jen nedoporučujme návštěvu v úterý, to je zde zavírací den a marně hledáte otevřenou kavárničku.

Je středa ráno loučíme se s Albarracínem a míříme zpět na jih. Cestou ale nemůžeme vynechat ještě jednu turistickou a historickou zajímavost. Starořímský akvadukt. V roce 133 př. n. l. zde Římané založili několik vesnic. Pro zakládaná města však potřebovali i vodu a proto začali budovat akvadukt, přivádějící vodu s řeky  Gualalaviar do vznikajících měst.  Pro některé části akvaduktu museli vyrubat dlouhé tunely ve skalním masívu a ty byly také naším cílem. Celá stavba římského akvaduktu a má přibližnou délku 25 kilometrů. Začíná v Albarracínu a končí v městečku Sella. Stavba je považována, za jednu z nejsložitějších staveb sloužící veřejnosti, kterou Římané ve Španělsku postavili. Trasa akvaduktu, je velmi složitá a členitá s četnými roklemi, skalními terasami. K tomu bylo nutné postavit četné oblouky, využít terénní vrstevnice a vyrazit tunely ve skalách. Procházíme podzemím a přemýšlíme, jak staří Římané dokázali na tak velikou vzdálenost dodržet spád kanálů, aby voda stékala až do jejich populačních center.

Exkurze skalní město Cova de les Finestres  

Z Albarracinu do místa další akce v jeskyni je vzdálenost asi 300 km. Původně to vypadalo na dlouhý, ale jednoduchý přejezd někde do míst, odkud pak bude nedaleký přístup ke skalním obydlím. Opět se prokázalo, že nelze zcela důvěřovat navigaci na Mapy.cz ani Mapy Google, neboť často nemají zanesen stávající stav silnic (spíše horských cest). A někdy cesty podle navigace sjízdné autem, nemusí být autem sjízdné. Původně jsme se vydali do města Ontynient a z něj dále po trase Camino del Alba (horská cesta byla slušně průjezdná). Jako průjezdné autem byly značeny i cesty směřující do údolí Barranco de Cova de Los Finestres (v údolích je značena i železniční trať, která již dnes neexistuje. Je tam pouze násyp. Možná jako budoucí silnice nebo opět trať).

Začali jsme sjíždět do údolí a asi v polovině jsme zůstali stát. Dolů se vydali na průzkum Honza a Laďá. Bohužel nesestoupili až na dno údolí a jedno auto (VW T Rock) začalo sjíždět dolů. Do údolí naštěstí seběhnul Pepa a zjistil, že poslední úsek asi 50 m tvoří hluboký rigol nesjízdný ani tankem. Začalo couvání  prudkým kamenitým svahem a naštěstí se asi po 200 m podali auto otočit. Pak to již skvělý Kuba vyjel zpět na hřeben.

Hledali jsme v mapách další možnosti jak se k Cova de les Finestra přiblížit. Sjeli jsme zpět do města  Ontynient a našli další trasu, tentokráte jižně od cíle směr město Alfafara. A tato trasa již byl sjízdnější a my jsme mohli pěšky pokračovat ke skalním městům. Cova de les Finestres jsou skalní příbytky nacházející se na útesu Barranc del Pont Trencat v obci Alfafara. Otvory jeskyní vypadají jako okna ve zdi, odtud název. Byly vyhloubeny do vápence a vytvořily 12 jeskyní různých tvarů a velikostí. Všechny jeskyně se nacházejí ve stěně útesu, nejnižší 4 m nad zemí, nejvyšší 10 m.  Dřevěné schodiště umožňuje vstoupit nejnižším vchodem a navštívit některé propojené jeskyně.

Umělé jeskyně se nacházejí kolem přírodního úkrytu, převislé skály, která obsahovala pozůstatky z doby bronzové, kolem roku 1 500 př. n. l. Jeskyně byly vyhloubeny během islámské okupace této části Španělska, s největší pravděpodobností jako sýpky, jednoduché sklady obilí a dalšího zboží. Jejich původ nebyl definitivně objasněn. Cesta zpět k zaparkovaným automobilům vedla po původně postavené trati okolo kaple Ermita de la Mare de Déu de la Llum I de Sant Anto. Scházíme zpět do údolí k zaparkovaným autům a už z dálky vidíme, že jedno z aut má dveře dokořán. Je záhadou, jak k tomu došlo, ale z auta se vůbec nic neztratilo.

 

 

Večer se v místě noclehu setkáváme s druhou části výpravy, která přicestovala z Česka mikrobusem. A přivezli dárky pro španělské kamarády a hlavně kartony piva. A všichni jsme ubytování v penzionu El Cid Coutry Club. Je skvělý-  zvláště večeře, které tam pro nás organizuje ukrajinský personál. 

Exkurze do jeskyně Avenc del Chasc

Příští den přijíždíme na místo srazu se speleology klubu Resaltés z Murcie. Jak jinak než v baru. Čekají nás staří známí Chosé a Vicente. Ti nás dnes povedou do jeskyní na svazích Sera de Segaria nad městem Beniarbeig. Balíme vše potřebné na propasťovitou jeskyni a za letní teploty vystupujeme prudkým svahem ke vstupu do jeskyně. Vstup tvoří asi 15 metrů hluboká propast, kterou Vicente vystrojuje lany. A jak je u Španělů, na cestě musí být hodně přepínek. Tady stačily čtyři. Sestupujeme do velkého sálu, který pokračuje dvěma směry a je přeplněný bohatými, velkými krápníkovými formami. Jednotlivá části jeskyně mají i své názvy. Galerie Madona, Lotrinský labyrint. Nás ale zaujala Velká síň excentrů. Se stropu visí velké sintrové záclony dlouhé až 5 metrů a mezi krasové procesy vytvořily tisíce excentrů (formy rostoucí horizontálně) a za ní Síň vlajek, což jsou 5 metrů vysoké a téměř 2 metry široké sintrové „vlajky“. Dno jeskyně je pokryto guánem, neboť jeskyně slouží jako úkryt stovek netopýrů, kteří při naší návštěvě kroužili nad námi. Využívají ale hlavně mnohem výše položených stropů jeskyně.

Do jeskyně sestoupili: Pepa, Kuba, Luděk, Láďa a Honza a Honza. V jeskyni nás doprovázeli, na povrchu Jose Pere Cuevas a v podzemí Vicente Marhuenda, který také provedl návěsku lan na 4 přepínkách, velmi jednoduchých. A přesto se někteří, ti méně zkušení značně zapotili při sestupu i výstupu. A Luděk si v jeskyni lehce poranil kotník, což ho pak hodně omezovalo v dalších aktivitách.

K sestupu vstupní vertikálou (hl. asi 15m)  stačí lano 30 m, dále již není lano zapotřebí. Je možno vystoupit po krápníkové výzdobě i výše, ale nechtěli jsme špinit sekundární formy v jeskyni. Excentrické formy jsou opravdu bohaté a bohatá je i krápníková výzdoba zvláště mnohametrové záclony.

 

 

 

 

 

Kromě této jeskyně nás Chosé a Vicente vedou ještě do dvou jeskyní. Ty však již nemají tak bohatou výzdobu.  

Poslední jeskyně  Cova del Taberner

Leží až dole pod hřebenem asi 40 m nad starým vodním přivaděčem.  Účast Pepa, Kuba, Honza, Láďa. Je zapotřebí asi 10 m lana, ale k výstupu na šikmé stěně postačí ruční blokant. V jeskyni vysoká teplota a nízký obsah O₂ , všem se hůř dýchalo, akce byla dříve  ukončena. V jeskyni hlavně stěny a krápníkové ploutve pokryty drobnými kalcitovými krystaly.

Večer opět v baru se loučíme s Chosé a Vicentem, předáváme jim expediční trička a hlavně česká piva, která ve velkém počtu přivezl Luděk ve svém mikrobusu. Příští den vstáváme brzy a jedeme do Murcie, kde nás očekává velký kamarád Alberto. Na výpravách v této části světa jsme s ním již po páté. Jenže tentokráte nás Alberto nebude doprovázet. Vítá nás, opírajíce se o berle. Má nějaký velký problém s hybností nohou. . Přesto nám vše zařídil, včetně průvodců

Exkurze do bezejmenného dolu nad městem La Unión

Geologické naleziště La Unión se nachází v pohoří, které se táhne 26 kilometrů od města Cartagena. Nerostné zdroje hory byly důvodem, proč se Kartaginci v této oblasti usadili ve 3. století př. n. l. a proč ji později obsadili Římané. Těžba pokračovala až do 1. století n. l., kdy ji Římané opustili kvůli své technologické neschopnosti dále využívat tyto nerostné zdroje. S výjimkou okrajové činnosti pro místní obyvatele se doly znovu otevřely až v 19. století. V oblasti La Unión se těžilo olovo, stříbro, železo, mangan, zinek, síra, měď. Mezi lety 1860 a 1900 doly v oblasti produkovaly 24 % španělského olova, což La Unión řadilo mezi přední světové producenty.

 

 

Jene těžba a zpracování kovů byly nejen příjmem bohatství pro města, ale také byly příčinou jedné z největších mořských katastrof. V polovině dvacátého století však zde došlo k ekologické katastrofě, která je označována jako největší ve  Středomoří. Došlo ke zničení celého zálivu a přístavu Portmán. Při těžbě pyritu bylo produkováno  obrovské množství kontaminované minerální drti a prachu. A ty byly splavovány přímo do moře. Jen mezi lety 1957-1987 bylo vyprodukováno více jak 300 miliónů tun toxického odpadu, který byl splavován do zátoky. Brzy byly zaneseny všechny pobřežní prostory a pláže a odpadní materiál vyplňoval mořskou zátoku i dno. Až v roce 1988 po  protestech obyvatel, a asociace Greenpeace a dalších organizací byla těžba zastavena. V současné době probíhá regenerace celého zálivu, jeho obnova a celkové čistění pobřeží.

Přejíždíme do města La Unión, kde v baru máme sraz s našimi novými průvodci Juan Mariano a Antoniem, které jsme hned přejmenovali na Jendu a Tondu. S nimi se jdeme podívat do starých důlních děl nad městem. Dnešní prý nemá pojmenování, tak ji říkáme Mina I. Vstup leží asi 100 od místa, kde parkujeme, hned nad hlavní silnicí a má rozměry asi 80×70 cm a je maskovaný kameny. Odklízíme kameny a první jde Kuba s Honzou, sebou asi 20 metrů lana. Chodba o profilu asi 100 x 60 cm prudce klesá a asi po 50 metrech je nutno instalovat lano (na staré ocelové potrubí) neboť chodba dále stupňovitě klesá asi pod úhlem 80⁰. Dno je vyplněno drobným prachem. Na dně se začíná důl dělit na několik větví a vede nás Jenda, ale není si moc jistý v labyrintu chodeb a komor. Důl je velmi rozsáhlý. Procházíme stovky metrů chodeb a mnoho obrovských komor s několika východy, snažíme se neztratit navzájem. Hledáme tu komoru, kvůli které jsme zde. Podle fotky má být plná nejrůznějších „krápníků“ všech barev. Občas sedíme na nějakém kříži a Jenda s Tondou běhají po okolí. Ale tu komoru vlastně našel Honza, když mu to nedalo a v jedné komoře se vyšplhal po haldě kamení a uviděl náš cíl.

               Opravdu vytěžená komora plná „krápníků“ různých forem, velikostí i barev. Kromě focení bereme i ulomený vzorek k případné analýze. „Krápníky“ jsou opravdu pevné, stalaktity duté, některé stalagmity  podléhají druhotné korozi. Bylo by zajímavé zjistit jejich stáří. Juan říká, že pozoroval, jak jeden krápník za 3 roky vyrostl o 40 cm.

„Krápníky“ v komoře jsou vytvořeny melanteritem, což je minerál – hydratovaný síran železnatý (zelená skalice). V přírodní formě má  světlezelenou barvu nebo je bezbarvý, vzniká v prostředí bohatým na síru např. zvětráváním pyritu, kterého v tomto dole bohatě. Na vzduchu nestálý – rozpadá se (což se přesvědčujeme u vzorků, které jsme odebrali). Je vodorozpustný a v přírodě se vykytuje hlavně jako povlaky či malé krystalky. O jeho vodorozpustnosti jsme se přesvědčili, když jsme jeden ze vzorů z poloviny ponořili do vody a ten to se během 24 hodin celý  rozpustil.

“Krápníky” zde mají “sklovitou formu”  a k jejich genezi přispívá prosakující voda vrstvami rud bohatými na síru a zvláště na pyrit. Dochází k oxidaci síry a pak následně  reakcí s vodou, vzniklá slabá kyselina sírová (nazývaná také vitriol). Ta pak může prosakovat vrstvami rud bohatými na kovy a v reakci s nimi vznikají sírany kovů síran měďnatý (skalice modrá), síran železnatý (skalice zelená) a síran zinečnatý (skalice bílá).  Jednou s forem, která vzniká při následné  reakci “vitriolu” s kovy nebo oxidy kovů , zvláště železa je melanterit. A právě v komoře dolu, který jsme navštívili se hlavně krystalizací vytváří neuvěřitelně pestré typy “krápníkových” forem. 

Kyselina sírová: Původní a nejběžnější význam slova vitriol. Vitrioly (skalice): Různé hydratované sírany dvojmocných kovů, které se dříve označovaly podle barvy: Zelená skalice: Síran železnatý (FeSO₄.7H₂O), Modrá skalice: Síran měďnatý  (CuSO₄ . 5H₂O),

Z podzemí vystupujeme pozdě v noci, malý otvor vedoucí do nitra hory opět pečlivě maskujeme.

“Krápníky” tvoří převážně Melanterit- což je minerál – hydratovaný síran železnatý (zelená skalice). V přírodní formě má  světlezelenou barvu nebo je bezbarvý, vzniká v prostředí bohatým na síru např. zvětráváním pyritu, kterého v tomto dole bohatě. Na vzduchu nestálý – rozpadá se (což se přesvědčujeme u vzorků, které jsme odebrali). Je vodorozpustný a v přírodě se vykytuje hlavně jako povlaky či malé krystalky.

“Krápníky” zde mají “sklovitou formu”  a k jejich genezi přispívá prosakující voda vrstvami rud bohatými na síru a zvláště na pyrit. Dochází k oxidací síry a pak následně  reakcí s vodou, vzniklá slabá kyselina sírová (nazývaná také vitriol ). Ta pak může prosakovat vrstvami rud bohatými na kovy a v reakci s nimi vznikají sírany kovů síran měďnatý (skalice modrá), síran železnatý (skalice zelená) a síran zinečnatý (skalice bílá).  Jednou s forem, která vzniká při následné  reakci “vitriolu” s kovy nebo oxidy kovů , zvláště železa je melanterit. A právě v komoře dolu, který jsme navštívili hlavně krystalizací vytváří neuvěřitelně pestré typy “krápníkových” forem.  

 

 

 

 

 

 

Exkurze do starého důlního díla zv. Cruz Chiquita

               Příští ráno jsou našimi průvodci opět Jenda a Tonda a sraz jako vždy v baru v La Unión. Pak přejíždíme na parking u vlakového nádraží v La Unión. Nad parkovištěm je vidět obří haldu a stěny lomu, ve kterých je množství uzavřených vstupů do štol. Vystupujeme hodně vysoko (ale jinak okolo nás se zde prochází množství turistů, neboť na různých úrovních jsou zde exponáty dokladující způsob těžby, je to vlastně skanzen včetně exkurze do podzemí) a  zastavujeme se nad jedním z uzavřených vstupů do štoly a nad ním nám Jenda ukazuje otevřený, nevelký vlez do podzemí. Zřejmě takových je zde mnoho.

               Nízkou štolou opět pronikáme do systému obřích štol a odtěžených komor, nazývaný Cruz Chiquita. Na stěnách komor se třpytí plochy plné krystalků pyritu, modré, červené úseky chodeb a na stěnách všude přítomné vlasové formy epsonitu, nazývané také „jeskynní vata“. Je znám také jako epsomská sůl nebo heptahydrát síranu hořečnatého. Epsomská sůl se běžně prodává jako hlavní složka koupelové soli s přísadami a zpříjemňuje koupel. V chodbách a komorách tohoto dolu dlouhé, třpytivé a jemné vlasovité formace pokrývají opravdu veliké plochy a jejich délka často přesahuje i 15 cm. Jenda aby nám ukázal, že epsonit je zcela zdraví nezávadný, klidně si na něm pochutnává.

 

 

 

 

Opět procházíme obrovské komory a chodby jako pozůstatky po těžbě nerostů. Když se našim průvodcům už zdá, že jsme toho viděli dosti, vracíme se na povrch. Prý jsme prošli jen malé procento z celého dolu.

 

               Ještě včera večer se podařilo Honzovi  trochu promáčknout přední blatník na jeho zapůjčeném autě a jsme z toho trochu nešťastní, neboť auta nemáme pojištěná. Když se u aut převlékáme, Jenda se to dívá a praví to opravíme. A hned se vrhá pod auto  a nějakým zázrakem se mu daří promáčknuté místo vytlačit zpět. Zkušené oko to sice pozná, ale třeba to auto bude přebírat méně zkušené oko.

               V baru kde jsme měli sraz s našimi průvodci, jdeme i na pozdní oběd. Říkáme si, jaké asi menu v baru mohou mít. Ale když jsme uviděli nabídku, byli jsme více jak překvapeni. Od skvělých rybích polévek, mořské plody a masa na mnoho způsobů. Vše velmi chutné. A levné.

V jeskyni Sorbas

Závěrečný den v podzemí. Na dnešek nám Alberto, který je stále nemohoucí, domluvil exkurzi do jeskyní s unikátními krápníkovými formami, jaké se nenacházejí v žádné jeskyni na světě.  Jeskyně leží u města Sorbas v Almerii, asi 200 km od Murcie. Sraz s naším průvodce, jak by také jinak, máme v baru s příznačným jménem „La Bomba“. Tam nás také Pedro očekával. Jako vždy ranní kafe a jedeme do terénu.

               Jeskyně Sorbas je rozsáhlý systém chodeb, menších vertikál a domů vytvořený v sádrovci. V oblasti je celá řada jeskyní, a my jsme měli možnost navštívit pouze jednu z nich, patřící mezi ty nejzajímavější. Není běžné, aby v sádrovcových jeskyních vznikaly krápníky všech forem- stalaktity i stalagmity. V jeskyních Sorbas je všech krápníkových forem bohatě, včetně krystalových forem, které jsou pro kras v sádrovcích  běžné.

 

 

               Naštěstí terénní cesty tentokráte odpovídají kvalitě našich aut. Jeskyně, která se také jmenuje Sorbas, má řadu vstupů, převážně vertikálních a tak zase budeme potřebovat speleoalpinistickou techniku. Pedro instaluje lana v propastech, které nejsou příliš hluboké a jako vstup vybírá otvor pod rozeklaným fíkovníkem. Fíkovníky tady v kraji sucha rostou často nad vstupy do jeskyní, neboť zde je pro ně potřebná vlhkost. A vlastně tady nepotřebujeme ve vertikálním vstupu ani lano. Stačí se držet kořenů fíkovníku, které vedou až do jeskyně. Pokračujeme systémem chodeb a plazivek a stále musíme dávat pozor, abychom nepoškodili hustou a křehkou výzdobu všech forem. Místy jsou v jeskyni nehluboké vertikály a vše končí ve větším domu, jehož stropy a stěny  jsou zcela vyplněny kolonami bílých krápníků a krystalů. Samozřejmě sádrovcových, čemuž jsme z počátku nechtěli věřit. Opravdu bohaté speleotémy.

Trochu vše srovnáváme se sekundárními formami pověstné jeskyně Lechuguilla  Novém Mexiku nebo Kap Kutan  a Геофизическая пещера (jeskyně Geofyzická) v Turkmenistánu. . I zde jsou bohaté sádrovcové sekundární formy. Ale zcela jiné. Kap-Kutan  je  příkladem vzniku jeskyní působením  roztoků kyseliny sírové. Geologie jeskynního systému je poměrně složitá. Silné vrstvy vápencové sukcese ze svrchní jury  jsou v pozdějších dobách narušovány a  pronikají jimi   vulkanické horniny. Tyto intruze s sebou přinesly horké sirné roztoky, které vytvářely jeskyně a nádherné speleotémy. Vznikají pak sekundární formy  z různých minerálů, jako je aragonit, kalcit, hydromagnezit a sádrovec.  Sádrovec, chemický vzorec CaSO4·2H2O (hydratovaný síran vápenatý).

Výstup z jeskyně je asi 5 metrů vysoká propástka. V podstatě brnkačka na laně, jen Libor si musel sáhnout na dno sil, když na povrch musel vytáhnout hodně nad 100 kg.

 

 

 

 

 

               Závěr a loučení s Pedrem opět u jídla v baru. A opět neskutečně skvělé a levné. Kde dostanete několik chodů včetně smažených chobotniček, lososa, krevetek, piva a kávy a jiných masových specialit za pětistovku?           Do Murcie dorážíme večer a jdeme se rozloučit s Albertem. Jako vždy je loučení smutné, ale tentokráte nám i s Pedrem slíbili, že příští rok zavítají do Bohumína.

Josef Wagner 30.11.2025

 

 

The post VÝPRAVA MURCIA 2025 appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Někdy se podaří, že člověk neví na kterou akci by měl o víkendu jet. A to se právě v ORCUSu podařilo poslední víkend v měsíci září. Současně probíhalo soustředění na Kněhyni, Konference Netopýři Sudet a někteří vyrazili na exkurzi do jeskyní Slovenského krasu.

Na soustředění na Kněhyni  přijeli Leny, Míša, Giovana, Terka a Franta a jako to viděl Leny:

Biskupské lesy  pro nás připravili chata Salaška přímo u Kněhyňské jeskyně. Páteční večer se nese ve znamení diskusí a dobrého pití. Ráno se objevuje revírník a dováží barel s vodou a plynový vařič. A jde se na trénink do Kněhyňské propasti. Leny jde napřed a ve skrytu lesní pěšiny čeká, zda zbytek členů najde správnou odbočku k jeskyni. Nenašel a bloudili někde ve svazích. Ověnčeni vaky s lany a dalším materiálem pak dorážíme k jeskyni a zjišťujeme další zádrhel. Klíč ukrytý na obvyklém místě je pryč. Opět improvizujeme a mříž otevíráme pomocí kladívka a železné kramle. Leny s Frantou a Míšou jdou lézt, Terka s Giovannou jdou na odečty měřidel. Lezecká skupina nejprve instaluje nově lanový přístup dva poslední metry před ústím Velké propasti. Lezci si pak zkouší slanění a výstup, jištění přes půlloďák, sebejištění pomůckou Backup nebo nožní blokant. Leny zjišťuje, že starší nýty na plakety už ve skále nedrží a jeden z nich nemilosrdně vytahuje pomocí násilí. Využívá kladivo, páku, klíče i lano. 

Na oběd přicházíme na chatu Salaška pozdě odpoledne už dost unavení, ale padá rozhodnutí po krátkém občerstvení pokračovat explorací v jeskyni Biskupovka pod vrcholem Kněhyně. Inu, soustředění musí být intenzivní. Téměř za šera přicházíme na lokalitu a rozebíráme vstupní suťové partie. Pomocí lana taháme velké kameny. U největších z nich to místy vypadá jako v pohádce Jak dědek a babka tahali řepu. Z hloubi suťového závalu fouká a uvidíme, zda se příště dostaneme dál. Už za tmy odcházíme na chatu a kocháme se zádumčivým mračným pohledem na protější horu Smrk. 

Sobotní večer se na chatě nese ve znamení barev a bubínků a dopíjení piv. Po ranním generálním úklidu se odpojuje Giovanna a my ostatní stoupáme na vrchol Kněhyně do jeskyní Kyklop a Žánova. Holky si dávají v Kyklopu exkurzní okruh. Leny s Frantou zalézají do Žánovky a rozšiřují stropní plazivku tak, že ji lze již komfortně překonat. Poté prolézají známé partie jeskyně, kde jsou ale oba poprvé v životě. Rozsedlinová chodba směrem k sedlu Kněhyně je zablokována kamennou deskou, jejíž rozbití se zatím nepodařilo. Zato opačný směr ke Kyklopu přinesl překvapení. Po svalení balvanu ze stropu se otevírá pokračování. Prolézáme překvapeni novými objevy. Rozsedlina několikrát mění směr a nakonec se otevírá proti svahu do značně suťových partií. Lze tudy prolézt dolů do nižších partií, které se zase vrací směrem zpět, ale alespoň již mají typicky rozsedlinový charakter. Dominantou závěrečné prostory je úzký pískovcový pilíř či sloup, který podpírá stropní lavici. Objeveno bylo kolem 20 m nových chodeb.

 

 

 

 

 

Konference Netopýři Sudet probíhala v polském Walbrzychu a nás tam zastupovali Pepa s Petrem. Pepa referoval o našich výsledcích při sledování netopýrů černých v dolech Zálužná Black Hill a samozřejmě posbírali mnoho informací a zkušeností o sledování netopýrů a hlavně využití fotopastí.

 

 

 

 

 

 

A do Slovenského krasu vyrazili Roman s Monikou, Láďa a ještě čtyři kamarádi z Moravského krasu.  A to nejen exkurzně navštívit jeskyně jako Jeskyni Mieru, slanit do jeskyně Ohniště, kde naši poprvé překonali vertikálu s hloubkou -100 metrů (a Monika se divila jak se padesáti metrové lano na konci natahuje a houpe se na něm jako na gumě), ale trochu Slovenským kamarádům pomoci s kopáním. A Slovenští kamarádi zajistili perfektní servis. Nejen ubytování v Demenovské dolině, převoz nás i lan autem k propasti Ohniště (kde výstup je hodně náročný) atd. Patří jim veliký dík.

 

 

 

 

The post Aktivní poslední víkend v září appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Je už tradicí, že každý rok posbíráme naše nejmenší, děti a vnuky našich členů a vyrazíme všichni někam do přírody. Nácviky speleoalpinismu, táboření, hry, návštěva podzemí. Samozřejmě táborák a opékání. A pro dospělé členy třeba setkání  s těmi, které jsme dlouho neviděli. A tak tomu bylo i tento víkend.

Cílem bylo jedno kouzelné místo v Oderských vrších u  podzemní lokality, která nám byla kdysi dána do vínku. Honza s dvojčaty  a  dcerou , Kuba s holkami , Jirka s Janou a svými dětmi, Roman s Marker a synem a samozřejmě Pepa a všechny překvapil svým příjezdem Pavel K. Rok jsme jej neviděli a tak bylo na co vzpomínat. A Pavel se nezměnil. Jak uviděl oheň ujal se přikládat a jak je u něj zvykem, až spálil vše, co jsme pracně nanosili. 

 

Naše nová generace nezahálela. Někteří zkoušeli techniky speleoalpismu, ti méně odvážní se pouze na lanech houpali, ale všichni chtěli se podívat do podzemí. Všichni byli super a za rok zase někam vyrazíme. 

 

 

 

The post ORCUS školka 2025 appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Na podzim roku 2024 zasáhly Jeseníky katastrofické lijáky a povodně. Silný stok vody po svazích hřebenů se přenesl i na stav protékajících vod ve starých důlních dílech, která slouží jako významná zimoviště netopýrů. To potkalo i důl Měděný. Ve vstupní chodbě protékající množství vody naplavilo kameny a suť a kousek za vstupem štolu zcela uzavřelo. Naštěstí má lokalita ještě horní, malý vstup, který pokračuje asi 6 metrů hlubokou šachtou. A tu chceme zabezpečit pro sestup.

Rozhodli jsme se prudce klesající komoru nad šachtou vystrojit zabezpečovacím lanem vedoucím po stěně až k šachtě a vlastní šachtu vystrojit ocelovým žebříkem.

Proto v polovině června vyrazili do dolu Petr K., Pepa W., a Láďa M. vyzbrojeni lanovou technikou a vrtačkami, aby nainstalovali do stěn ocelové kotvící body a vše připravili pro instalaci lan a žebříku.

Pak přišla ke slovu Luďkova firma, která podle našich požadavků vyrobila perfektní ocelový žebřík, o délce 6 metrů, ale složený ze dvou třímetrových dílů, abychom  je malým vstupním otvorem dostali do podzemí.

15 srpna byl žebřík hotov a my mohli vyrazit dokončit vystrojení šachty. Luděk L. který nejen žebřík nechal vyrobit, ale také si jej naložil na střechu auta a přivezl do Zlatých Hor, opět Pepa W., Petr K., Láďa M., a nová síla v ORCUSu Martin Z. Láďa přijel svým velikým busem a tak jsme vše do něj naložili a vyvezli až pod důl. 

Nejdříve namontovat zabezpečovací lano do kotvících bodů, transport  dvou dílů žebříků do podzemí a pak spojení obou dílů. Do šachty padají dvě lana a po nich slaňují Láďa a Petr, zatím co Luděk s Martinem postupně spouštějí spojený žebřík do šachty. S ním samozřejmě do šachty padají i suť a kameny, naštěstí nikoho netrefili. Dlouhý složený žebřík se úspěšně daří spustit do šachty a za ním do spodní komory postupně sestupují všichni. Luděk se ujímá kotvení žebříku ocelovými lanky upevněnými do ocelových kotev s plaketami.

Josef Wagner

 

 

 

 

The post Záchrana jednoho zimoviště netopýrů appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

V Cyrilce jsme kdysi dávno vybudovali mřížový uzávěr – ale dlouho nevydržel, a byl zcela zničen. Na žádost  CHKO Beskydy jsme se pustili do jeho obnovy. A když už působíme na hřebenu Radhoště a v Cyrilce, máme ještě další cíle. Pokusit se najít v Cyrilce nové prostory, objevit něco na Skalíkové louce, vyčistit průlez na spodní patra jeskyně Radegast.

Nejdříve do Cyrilky sestoupili Monika, Roman., Honza, Láďa a Jarda s několika cíli. 

Provést kontrolní akci v „Nových částech“, zvláště v „Severní chodbě“, kde v roce 1982 byly zmapovány části, které nejsou v nové mapě jeskyně Cyrilka zaneseny (tuto chodbu jsme nazvali „Apendix“). Do chodby vede velmi úzký průlez, za kterým následuje kolmý stupeň na nižší úroveň. K sestupu je nutné lano .  Protože lano nebylo k dispozici, nebyl sestup do „Apendixu“ proveden.  To stihli Monika s Jardou.

 

Leny a Roman se věnovali  pokračování prolongace koncového bodu v Nových částech, kde je předpokládáno pokračování jeskyně. Do místa prolongace byl transportován těžký vak (aku-vrtačka, Cevamit, velké vrtáky až do průměru 30 mm, 5l barel s vodou, kyblíky). Cílem bylo navrtat otvory o průměru 30 mm v balvanu, který leží v cestě možného pokračování jeskyně. Do balvanu Leny vyvrtal 3 otvory, které byly naplněny směsí Cevamitu. Za čas uvidíme výsledek.

Láďa mezitím dokončil instalaci podpěrných konzol ve vstupní vertikále do jeskyně Cyrilka.

Pak se všichni přesunuli k jeskyni Radegast. V této jeskyni (ležící na Záryjích) dochází pravidelně ke sjíždění sedimentu z povrchu přes vstupní dom do průlezu na spodní patra jeskyně. Zdolání tohoto průlezu, na dno trychtýřovité prohlubně v hliněném sedimentu, je poměrně složité (zalomený průlez ústí do stropu níže položené komory o profilu asi 40 x30 cm). Proto bylo za pomocí lopatky vytaženo asi 10 kyblíků hlíny a průlez se tak podařilo znovu otevřít. Byla provedena revize stavu spodních pater jeskyně (Monika, Jarda a Roman).

 

 

Další přesun byl na Skalíkovu Louku, kde pokračujeme v prolongaci v propadu, který rozkopal v této sezóně Leny. Postupujeme o další metr do hloubky, ale přes průvan a závany chladného vzduchu se rozsedlina zavírá a odkrýváme masivní bloky. Bude následovat akce s detekční trubičkou.

Další den zamířili na Pustevny Pepa, Roman K. a Roman K. st, Luděk, který přivezl novou mříž k uzavření Cyrilky. Instalace se ujal Roman st a zdění vleže zevnitř Cyrilky musel zvládnout  Pepa. Nebylo to jednoduché, ale nová mříž je zabudovaná. 

 

 

 

 

 

 

The post Hodně aktivit na hřebenu Radhoště appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.

Občas je  dobrá potrénovat SRT techniku, zvláště u těch “mladších” členů ZO a když se to ještě spojí s instalací nových kotvících bodů pro zvýšení bezpečnosti při zimních sestupech spojených s kontrolami netopýrů, pak to je vždy dobrá akce. A tak tomu bylo i včera v Zálužné.

Nitmannův důl, Zálužné (Jan Lenart, Monika Bolcková, Ondřej Tomický, Ladislav Michalík IČ): Po krátké poradě na povrchu u šachty, kdy jsme si rozdělovali materiál do vaků, jsme se rozdělili na dvě dvojice, obě vybaveny vrtačkami. Leny s Ondrou měli za úkol po slanění hlavní šachtou vystrojit její kaskádovité pokračování a také sestup z mezipatra (Hanysovo okno). Monča s Láďou mezitím prošli přes zával, navolno sestoupili komínem na štolové patro, odtud slanili do Závojové síně a vystrojili komín K12, kde zanechali lano. Obě skupiny se sešly v nejnižším patře na Kříži E, kde pojedly. Následoval výstup 2 x 40 m hlavní šachtou až na povrch. Celková doba akce 4,5 h. Je třeba podotknout, že kotvení do jemných jílových břidlic je i přes použití šroubů průměru 12 mm problematické a je třeba využívat minimálně dva kotevní body. 

4.7.2025 zapsal J.Lenart

 

 

 

 

 

A ještě něco účastníci akce stihli. Abychom mohli  sledovat změny mikroklimatu v lokalitě v závislosti na změnách teplotních podmínek na povrchu byly v podzemí umístěny 2 datalogery na měření teploty. Zvláště u toho na III patře budeme mít větší přehled o teplotách v místech, kde zimuje největší kolonie netopýra černého. J.W.

 

 

 

The post Přestrojení v dole Zálužná I (Nittmanův důl) appeared first on Speleologický klub ORCUS Bohumín.