Peter Medzihradský, přezdívaný Medzo je výraznou osobností slovenské speleologie. Je držitelem slovenského hloubkového rekordu -2 060 m, který dosáhl v nejhlubší jeskyni světa Krubera–Voronja na Kavkaze. Byl aktivním členem Kóta 1000, která se podílela na objevech vysokohorského krasu na planině Možnica a Kanin ve slovinských Julských Alpách. Podílel se také na objevu první „slovenské“ jeskyně hlubší než 1 000 metrů – Slovačka jama v chorvatském Velebitu. Domovem mu je Mojtínský kras, kde působí a má základnu Jaskyniarsky klub Dubnica nad Váhom.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Prečo? Ja neviem už ani prečo. To už je tak dávno, že som aj zabudol, že prečo som to vlastne s tým začal, jak som začal, omylom. V podstate sám som chodil po jaskyniach, až ma odchytili a potom mi povedali, že tak poď s nami. No a ja som tam omylom išiel a od vtedy som tam zostal. Ja som vlastne k jaskyniam prešiel od lezenia. A asi som aj dobre spravil. Pri tom lezení by som asi bol niekde inde.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třeba… kaktusy?!”
Áno, kaktusy som do minulého roku ešte mal, potom mi pomrzli chúdence, ale kaktusy som mal skôr, ako som začal jaskyniarčiť. Tie ma vždy bavili. Teraz nemám ani jeden. Vlastné mám. Mám ešte nejaké, ale už to nejako u mňa umiera, nemám totiž slnko. A intelektuálne, ja neviem. Ja si život užívam, to je intelekt, úplne.

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Víno, jednoznačne červené, suché.

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
21. To bolo od obeda a bolo to na Plumlove. Stavali sme komín a boli sme piati. Na druhý deň sme to počítali a bolo tam 105 pív, takže to vychádza tak na tých 21 pív. Aj ten môj stav teda ráno dopadol tak. Zobudil som sa v cudzom stane. Strašné, ale poznal nás celý kemp na druhý deň.

Oblíbení filmoví, literární a komiksoví hrdinové a proč?
Uch? Komixových ani nemám, literárnych už vôbec nie. A filmových? Ja neviem, ja mám všetkých rád, čo sú dobré filmy, nemám nejakého vybraného. Mám rád sci-fi, takže asi odtiaľ.

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
 našom krase, na Mojtíne, zrušili všetky krčmy. Takže chlastáme na základni. To je naša najobľúbenejšia krčma u nás. Ale v krčme, za prvé bolo vždy nahulené, za druhé duté hlavy dedinčanov. Vždy sa našli problémy. A u nás na chalupe je to špičkové. Naučili sme sa chlastať na základni. Slovensko je úplne iné ako Moravský kras, pretože sme museli aj záchranku (pozn. speleologická záchranná služba) prispôsobiť Slovensku.

Co bys rád dostal na Vánoce?
Ja mám všetko, ja už nechcem darčeky. Darčeky sú zaväzujúce. Takže, keď od niekoho niečo dostaneš, tak sa väčšinou očakáva, že niečo aj dáš. A ja strašne nerád vymýšľam, čo niekomu dať ako darček. Ja som najradšej, keď mi nikto nič nedá. Mám všetko. Nič nepotrebujem. Mne stačia dobrí ľudia okolo, viac nechcem.

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Hahahaha. Čeluste (pozn. spieva si melódiu)

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Pre mňa? Gusto Štibrányi, jednoznačne. To ja s tým vyrastám. Takže odkedy vlastne jaskyniarčim a začal som liezť tak Gusto jednoznačne je pre mňa. Skvelý človek. Pre mňa je Gusto taká skoro modla. Samozrejme, tak ďalší čo som mal rád je Ivan Račko, ale ten už tu medzi nami neni. S Gustom mi bolo vždy veľmi dobre. Keď sme sa stretli, sedeli spolu.

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Hej, strieľal som kedysi z malorážky, zo vzduchovky. Kedysi ako malý som mal nejaké úspechy, ale okrem toho paraglajd a to je asi tak všetko. A lezenie. Tak, že by sme nejaké veľké úspechy mali to nie, čo sa dalo, to sme poliezli. Dostal som sa niekde deväť mínus a tam som skončil. Prestalo ma to baviť, stále tie isté skalky obliehať dokola. A ak by si chcel fakt, že na nejaké veľké skalky musíš mať dobrého parťáka a to je vždy nejaký problém.

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Najintenzívnejší? Úuuu. Najintenzívnejší som asi mal na Kréte s Macoňom, čo nás zatopila voda. Ten bol fakt intenzívny a ešte k tomu aj zemetrasenie, čo sme tam mali. Teda zažiť záplavu jaskyni spojenú so zemetrasením to len tak nezažiješ. Boli v hĺbke okolo 500 metrov. Nedostali sme sa hlbšie, jaskyňa Gogrothakas má okolo 1 200 metrov, ale my sme sa dostali len potiaľ, kým nás voda nedobehla.

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
To si musím rozmyslieť. Ale neviem. Na to si nespomeniem.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Už nie, nemám. Stačí mi, že idem do nejakej tej jaskyne ešte si pekne zaliezť. Vieš, dobré partie, čo boli, to už je koniec. To už skončilo. A pochybujem, že ešte niekedy dávno nejakú takú perfektnú partiu dokopy. Tie malé sú, to hej. Chodíme do Macedónska teraz… Ale to čo bola Kóta (pozn. Kóta 1000), tak to, to bola legenda. Už asi nič také nie je. Tí ľudia, s ktorými som veľmi rád chodil do jaskýň, väčšina už ani nejaskyniarči. Dobre Mattes, hej má svoju bandu na Morave, ale také expedície aké sme robievali, už asi nebudú.

Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Ja to nijak ani “nekloubím”, proste to žijem. Počúvaj, ja tento rok budem myslím 40 rokov jaskyniar. To sa ti akosi zleje dokopy s tým životom. Takže žiješ. Žiješ život jaskyniara.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Kto ti vymýšľa tieto otázky? Ja mám rád ľudí a ja to hlavne neriešim. Buď ľudia sedia, alebo nesedia.

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Nooo. Nechcem nikomu nič radiť, nech si každý žije svoj život.

To je dobré motto. Nech si každý žije svoj život. Díkec za rozhovor.

Gabriel Lešinský je jediný profesionální jeskyňář, kterého znám. Je z Košic a patří k páté generaci jeskyňářů působících v oblasti Slovenského krasu. Je zakládajícím členem Speleoklubu Drienka a více než 30 let pracuje ve Slovenském múzeu ochrany prírody a jaskyniarstva. Podílel se na objevu několika jeskyní na Slovensku i v Maďarsku a věnuje se také jejich dokumentaci a popularizaci. Jeho práce je prodchnuta respektem k přírodě i lidem a často říká: „Človek je na jaskyniach to najkrajšie a najlepšie.“ Rozhovor s ním ponecháváme po slovensky, i s východním přízvukem – pro autenticitu.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Priviedol ma k jaskyniam spolužiak z gymnázia. Jedného dňa mi povedal, že nerobí, nevenuje sa už len horolezectvu, ale začal sa venovať aj jaskyniam. A povedal to tajomne a zároveň ma pozval na akciu s jaskyniarmi. A vtedy som sa zoznámil s Gustom Štibrányim. Boli sme na Hornom vrchu. Bolo to ešte pred revolúciou, na jeseň v roku 1989. Ešte predtým mi požičal literatúru, aby ma nejak tak do toho uviedol a potom sme začali spolu kopať. Kopali sme na viacerých planinách. Dokonca sme spolu urobili aj prvý objav na Silickej planine a takto v podstate som začal s jaskyniarstvom.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třeba… kaktusy?!”
Toto nie, ale venoval som sa množstvu aktivít. Začínal som ako atlét. To som robil niekoľko rokov, kým som chodil do školy. Potom som sa začal venovať výskumu obojživelníkov a plazov. Potom som začal lietať na vetroňoch ako šestnásťročný. Urobil som si večernú pilotnú školu. Začal som lietať na rogale, ale to bolo neskôr. Vtedy som sa v krase veľmi rozlietal, lebo sme zvykli lietať z Jasovskej planiny, na Dolnom vrchu sme lietali. No a potom som sa venoval mapovaniu biotopov. Chodil som samozrejme do školy ešte a venoval som sa aj také zvláštne a outdoorovej aktivite, dnes sa tomu hovorí umenie prežiť. Takže som chodil v mrazoch, v zime spávať aj celý týždeň bez ničoho. V podstate spal som len na dvoch stromoch zavesený. Alebo som prespal senníkoch, čiže snažil som sa nejak vybudovať si odolnosť voči takýmto podmienkam. Tak tomu som sa venoval. Ešte som spieval vo folklórnom súbore napríklad, hej. Čiže tých aktivít bolo veľa. Napríklad sme chodili na expedície za žralokmi do Juhoafrickej republiky. Venovali sme sa propagácii ochrany žralokov.

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Nepijem alkohol prakticky vôbec, ale raz, dvakrát ročne si dám dobré vínko, keď je výnimočná príležitosť. Mám rád biele a vyslovene len z oblasti, ktorú ja mám rád a to je tokajská oblasť. A mám aj vlastného vinára, u ktorého si zvyčajne kupujem. Tých vín je možno len 50 za celý rok. Takže ja si vyberiem také fajné kúsky, ktoré mám rád a toto si dám. Ale to je veľmi málokedy.

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
Začal som piť pivo až ako 34 ročný, aj to len preto, že ma naštvali chlapci v klube. Po akcii kopacej si oni všetci v krčme dali pivo, ja som si dal kofolu obligátnu. No a proste mi to vyčítali nejakým spôsobom, že čo ja? Čo mám k pivu vyjadrovať, keď som ešte ani nepil pivo. Tak som sa naštval. Kúpil som si v Tescu, pamätám si, asi 10 druhov pív rôznych a som ochutnával, že ktoré by mi asi chutilo. A si predstav len dve. Jedno je Budvar, druhé Plzeň. Tieto si vypijem a pijem len jedno pivo asi ročne. Aj to musí byť horúco a musí byť po kopaní.

Oblíbení filmoví, literární a komiksoví hrdinové a proč?
Jój tak čo sa kníh týka, tak samozrejme Verneovky, Old Shatterhand a Winnetou a tieto veci.  Čo sa týka komiksov, tak Calvin a Hobbes, po tom ako sa volajú,…. Asterix a Obelix. A ja som sám písal vlastné komiksy, aj som ich kreslil. Veľmi dobre som vedel kresliť po otcovi, lebo otec aj dedko boli maliari, takže to na mňa prešlo a karikatúre som sa venoval dlhodobo na škole. Takže celá trieda čítala moje zošity, čo som kreslil modrým perom guľôčkovým. Musím to mať doma dakde u otca odložené, ale nevidel som to 30 rokov 40. Taký najúžasnejší film, čo mám najradšej je Baraka, Interstellar. A čo ešte,.. Vtedy na západe.

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
Hospod u nás teda krčiem strašne veľa zaniklo, kde sme my po kopaní chodievali. Ale ešte chodievam, teraz do reštaurácií. Čiže keď kopeme, jak teraz v nedeľu budeme kopať na Silickej planine, tak ideme do Révy na Soroške. Tam chodíme do reštiky na halušky a ešte sem tam sa zastavíme v Orgováne v Moldave (pozn. Moldava nad Bodvou.) a Myslave v Kolibe to je asi všetko.

Co bys rád dostal na Vánoce?
Nič nepotrebujem. Ja už ani nič nechcem. To vyslovene hovorím, aj rodine nechcem nič. Mám všetkého potiaľ a dokonca neviem, čo so svojimi vecami urobím, lebo mám toho spústu. Veľké množstvo kníh, ktoré už nikto nečíta, to je tisícka kníh odbornej literatúry. Neviem, čo s tým mám robiť. Knižnice to neberú, ľudia to nepotrebujú. Nikto to čítať nebude. Takže či materiálne alebo iné veci? Ja mám konkrétne veci rád. Či ich robím, prežívam alebo vlastním. A do toho sa ťažko niekto trafí. Ja nič nechcem, ani pobyt, ani more, ani nič nepotrebujem.

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Joooj, tak to by som si sám robil hudbu, jednoznačne. Lebo koľko…40 – 43 rokov hrám na gitare, čiže samozrejme som skladal vlastné pesničky a dokonca som si nahrával 5 hlasy. Tak intenzitne sa venujem aj hudbe. Nepoznám noty ani nič také, ale mám dobrý sluch, takže dokážem vlastne z počutia zahrať, hej. Takže to by bola vlastná tvorba. Vlastná tvorba. Čiže v tomto slova zmysle, keď napríklad som urobil tri knižky teraz, sám si robím text, sám si robím fotky, sám si robím proste celú tú kontrolu. Mám rád keď je to aj s chybami, ale čisto odo mňa. Celé je to takto pravdivé.

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Ján Majko. Objaviteľ Domice, objaviteľ mnohých jaskýň na Slovensku. Náš veľký vzor. Začínal vlastne v roku 1923, čiže 102 rokov je tomu. Od neho sa odvíja klasické jaskyniarstvo, ako ho poznáme. Prolongačné, kopacie, lezecké. Toto on začal. Pred ním bol ešte Alois Král, ktorý objavil Demänovku (pozn. Demänovská jeskyně svobody) 2 roky predtým než Majko začal. Asi si to prečítal, osvojil si to a v teréne to uplatnil. To, čo Alois Král z Tišnova povedal. Dokonca ho považoval celý svoj život za svojho učiteľa. Ja som čítal jeho listy, jeho kalendáriky, spôsob akým sa vyjadroval, spôsob akým pristupoval k ľuďom. Moja mama ho osobne poznala, môj strýko s ním jaskyniarčil. Čiže vieš, keď sa ti zo všetkých týchto zdrojov vyplaví ten materiál. Toto som absorboval a on je pre mňa človek s veľkým Č.

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Robil som dlhé roky beh, čiže som veľa behal. Neskôr som robil atletiku, behy na dlhé trate, 1.000, 1.500 metrov, 12 minútovka a potom som začal ešte na strednej škole robiť cross, to znamená po lese behať. Orientačný beh som takisto robil, hej. No a jediný môj úspech… Nedá sa povedať, že by som bol zlý atlét, ale nikdy som nebol ten najlepší, vždy som bol druhý, tretí, piaty… A pamätám si jedno, že môj rekord na 1.500 metrov bol 5:22.6. Ten čas vydržal vyše 20 rokov, lebo som ho po dvadsiatich rokoch našiel na nástenke v škole, kde sa pravidelne aktualizovali údaje a tam bol furt. To bolo minútu za svetovým rekordom.

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Všetky objavy a hlavne prežívanie s tými ľuďmi, lebo na jaskyni je najkrajší človek. Preto má jaskyňa význam, lebo ju s niekým objavuješ, s niekým skúmaš, s niekým sa o nej pohádaš. Jednoducho vzťahy, to je to naj.

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
My búdu nemáme. My sme vždy spali na karimatke, v spacáku, bez stanu. Nikdy sme nenosili stany, len karimatka a spacák. To bolo celé. Najstupídnejšia vec, čo mi tak teraz nabehla do hlavy, je že, tak som sa tešil na novo objavenú jaskyňu. Zhodou okolností z nej stúpala voda a vylievala sa z nej. Takže ako sme prišli na lokalitu po ôsmich kilometroch chôdze, každý mal tri batohy, plno vecí. Prišiel som spotený, všetko som zhodil a utekal k diere, strčil som do nej hlavu a vtedy sa uvoľnil zo stropu kameň a rozbil mi hlavu. Čiže toto bola najstupídnejšia vec, lebo netreba sa ponáhľať, diera neujde. Do jaskyne treba vstupovať zásadne s ochrannými pomôckami. Treba mať rukavice, treba mať kombinézu, treba mať prilbu, treba mať svetlo, netreba proste ťahať čerta za chvost. To bola hlúposť, čo som urobil.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Jasné, veľa. Celé jaskyniarstvo robím preto, aby som pochopil, prečo tam diery sú, prečo vyzerajú ako vyzerajú. A chcem ich všetky poznať. Čiže z 1.400 jaskýň v Slovenskom krase mi chýba ešte 200. Vzhľadom na to, že pracujem v jaskyniarstve, tak som mal unikátnu možnosť, čas a finančné prostriedky na to, aby som to všetko prechádzal a tie súvislosti, ktoré sú medzi jaskyňami nejak z toho krasu vytiahol. Teraz to mám všetko v hlave. Ešte si to ukladám na svoje miesto, ale vidím rozdiely vo veku, v morfológii, speleogenéze, histórii, kde sa akí ľudia motali, aká skupina ľudí to objavila a kedy. Čiže aj tá chronológia tých eventov, ktoré sa okolo tých jaskýň točili. Potom napríklad taký parameter, ako je perspektivita. Nie každá lokalita je perspektívna. Ale ja už mám vo svojej hlave predstavu, kde by som určite kopal, kde by som možno kopal a kde by som určite nekopal. Čiže všetky tieto údaje, ktoré sa mi nazhromaždili za 38 rokov od roku 1987. Takže toto všetko sú moje ciele. Dať to na papier a raz a navždy to vypovedať. Ja neviem kto bude mať ešte takú možnosť, ako som mal ja.

Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Nie je tam žiadny rozdiel. Furt som v robote a je jedno či sedím na záchode, na zastávke autobusu, sedím v krčme alebo v reštaurácii. Furt to máš v hlave a furt sa ti to tam melie, pretože deň predtým si bol v robote v teréne, zajtra ideš do iného terénu už s kamarátmi, čiže z tej hlavy to nie a nie odísť.

Bzučí to ako v úli a musím s tým žiť. Neni to problém, lebo proste tým, že presne viem čo chcem a presne viem, čo nechcem, viem sa venovať rôznym veciam, hej. Toto je pre mňa veľmi dôležitá vlastnosť. Čiže ja som 24 hodinový jaskyniar, ešte sa mi o tom aj sníva, dakedy to dokonca nedokážem rozoznať. Vstanem ráno a v tej chvíli neviem, či to, čo mám v hlave, či je pravda alebo či to je len sen. Ale predstav si, zažil som fyzickú únavu zažil som aké také malé vyhorenie z konkrétnej lokality, ale nikdy sa nestalo, že by som to prestal mať rád a že by som to prestal rád robiť. Že by ma tam neťahalo, že by som ráno vstal a nechcel by som sa vrátiť do krasu.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Na to je presná odpoveď. Ja som vo vzťahu k speleológii informovaný laik. Čo sa týka prolongačného jaskyniarstva sa považujem za odborníka. Čo sa týka znalectva krasových území sa považujem za znalca predovšetkým v Slovenskom krase. Z odborného vedeckého hľadiska som diletant, samouk. Všetko som si naštudoval, skonfrontoval priamo s činnosťou v teréne, ale nemám na to školy. Ale prežil som úžasný život v teréne, nekonečných 38 rokov v kuse trvajúci. Či to bol výskum žiab, hadov, jašteríc a neviem čoho všetkého. Či to bol výskum žralokov, či to bol výskum jaskýň, či to bol výskum biotopov. V noci sme sa tomu venovali. Všetky štyri ročné obdobia, to sú tisícky, tisícky akcií odrobených, prespatých, prežitých prechodných, pretrpených priamo v teréne.

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Áno, určite. Quidquid agis, prudenter agas et respice finem. To znamená čokoľvek robíš čin múdro a pamätaj na koniec. To platí všade, aj v jaskyniarstve, aj v živote.

Díky moc za rozhovor.

David Pavlík je členem speleologické skupiny ZO 6-17 Topas, bádá nejen v Moravském krasu, ale i v zahraničí, lákají ho exotické dálky. David je vášnivý fotograf, fotí krásně a hodně, vlastně pořád. Krásy Moravského Krasu zachycené jeho okem mi připomínají jeho touhu po exotických dálkách, on si je umí najít kdekoli … vertikály, štoly, portály, západy slunce, zelený kočičí oči. A když nedrží v ruce foťák, tak určitě lano anebo obojí. Visí rád ve výškách na laně – v jeskyních, na skalách, i v práci.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Začal jsem, když mi bylo 15 let v Tišnově, kde jsme jako mladá odnož skupiny začali kopat v Heroltickým krase. To protože starší generace nás nepustila do těch svých objevů, tak nám byla přidělena taková okrajová lokalita, kde jsme se pár let činili. No a pak to vlastně skončilo na tom, že všichni odrostli, změnily žánry nebo si pořídili rodiny. No, takže do jeskyní lezu už hromady let. Pak zase proběhly skály, hory a teď zase návrat zpátky k jeskyním.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třeba… kaktusy?!”
Pěstuji víno, teda vinnou révu a dělám víno, což u nás v Krase je nás víc, kteří tohle dělají. A do toho ještě fotím.

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Víno, dobré víno. Nerozlišuji, jestli bílý, červený nebo růžový, musí chutnat a záleží prostě, kde se nacházíš a v jakém seš rozpoložení. Takže jedno víno ti může jeden den chutnat, druhý den už chutnat nemusí. Záleží, jak jsi na tom.

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
Asi 5. Slabší kus.

Oblíbení filmoví, literární a komiksoví hrdinové a proč?
Tak to jsi mě zaskočil. Filmový asi Forrest Gump. Když jsem tu knížku potom četl, nebo literární předlohu, tak je to hodně smutný. Ten film je hezčí, mnohem hezčí. A proč? Je to o životě sice smyšlené s nadsázkou, ale o životě.
A komiksy? Snad kdysi dávno ve mně zanechaly nějaké vzpomínky ty od Káje Saudka. Ty co kreslil se speleologickou tématikou. Je to spřažené s tím, co vlastně dělám. On ty komiksy kreslil vlastně přes celou stránku. V Krase je spousta kronik, kde to je namalovaný a je to takový výtvarně zajímavý.

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
My chodíme k Milušce (pozn. Hostinec U Němců), nebo do Holštejna k Pepovi (pozn. Hostinec Pod Hradem), a to je tak všechno. Nebo spíš jsme někde venku u díry, nebo na boudě.

Co bys rád dostal na Vánoce?
No to je teda dost těžká otázka. Já jsem loni dostal od ženy krásný dárek, což byla zahraniční dovolená, kde jsme nebyli strašně dlouho. Ale asi by mě lákala nějaká exotická speleo expedice. Podívat opravdu za hranice všedních dnů, někam do exotiky.

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Soundtracku? Hmm. Já mám teď v hlavě úplně jinou vzpomínku. A to když jsme odlézali od jezera Neuron v jeskyni Atmos, co teď Marek (pozn. Marek Audy) zveřejnil. Kluci lezli nahoru a díky tomu, že to je 120 m po špagátu a bylo to hodně rozchrastané, tak jsme na sebe museli čekat. A já jsem lezl jako poslední a odstrojoval jsem to. Čekal sem tam asi hodinu a půl a opravdu jsem se nudil. Takže jsem si ve finále vzal mobil a pouštěl jsem si moravský cimbálky na celý dóm. A ty lidovky mají obrovskou sílu.

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Jako člověk, jeskyňář nebo lezec je pro mě jako posledních 8 – 10 let Cédric Lachat. On je šílený lezec, a jak je šílený lezec, tak je i šílený jeskyňář. Když člověk zhlédne poslední videa, co dokázali propojit, tak je to neuvěřitelný (pozn. jedná se o propojení Goufre Berger a Goufre Fromagére, ve Francii).

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Skalní a horský lezení. Nominace do dvou reprezentací. Ale ve finále jsem to všechno nechal plavat, protože když jsem viděl ten mediální cirkus okolo a ty podmínky. Máš přesně nastavené, co musíš udělat, co musíš vykonat, výkony, jseš svázaný sponzory. To není svět pro mě, tohle to. Prostě radši svoboda a možnost se zastavit, kochat se a nemít ty povinnosti na hrbu a vláčet za sebou.
A záleží na čase, či horský, nebo skalní lezení. Protože horský lezení samozřejmě vyžaduje víc,… větší výjezdy, delší časový úseky atd. Na skalkách člověk může být klidně dvakrát za týden. Dělám taky správce asi ve třech nebo ve čtyřech skalních oblastech, takže ještě spousta práce kolem toho, kolem jištění a atd.

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Hodně intenzivní zážitek bylo, když jsme byli v Amatérce a začala stoupat voda. Začali zvýšené povodňové stavy a ty se dekuješ ven a zjišťuješ jak ta jeskyně začíná žít úplně jiný život. Jak se začínají ozývat rázové vlny, tlakový kanály se začínají plnit a začíná nastupovat voda tam, kde bys ji nečekal. Bylo to dva, tři roky zpátky.

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
Jak bych to řekl. Ústřední propast nejmenované lokality. Změřil jsem si to, říkám si, hele, do toho nepůjdu. Ale nechal jsem se od třech lidí ukecat, že to určitě dám. Samozřejmě jsem to nedal a hodinu a půl jsem bojoval, abych se dostal zpátky. A když člověk vyleze, tak ta reakce organismu je neuvěřitelná. Jak držíš nervy na uzdě, ale pak, pak to na tebe padne a jseš totálně zničený. To už jsem myslel, že budou kluci volat speleo záchranku. Tak od té doby to mám prostě daný. Rozměr: ano/ne.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Lákala by mě nějaká vertikála tak 300 – 500 metrů a užít si to v tom, že mít tým lidí a fotit tu vertikálu. Což je o hodně složitější než fotit na zemi, v dómě. Ošéfovat si tu vertikálu a udělat fotku na pět až šest lidí. Aby to byla opravdu jedna vertikála. Staré sedneš na zadek.

Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Vzhledem k tomu, že dělám výškovky, tak jsem furt na laně, takže pro mě to je stejný. Akorát spíš by to byla otázka na moji ženu a rodinu, která to toleruje. Prostě je člověk dvakrát třikrát týdně v Krase a furt někde fotí nebo leze. Snažím se, abych fungoval tak i tak, jak v jeskyních, na skalách, tak i s rodinou.
Dělám výškovky, takže si můžu zařídit to, že ve čtvrtek, v pátek vyrazím do díry. Ale zase na druhou stranu musíš vždy dodělat zakázku. Takže někdy je sobota, neděle a makáš 16 hodin na výškovce. Je to takový nepravidelný.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Těžké otázky. Nevím. Nedokážu sám sebe popsat. Já tvrdím všem, i ženě, že jsem nekomunikativní. A že jsem takový průměr, šedá myš. Což samozřejmě všichni se smějou, že to není pravda. Ale to je spíš otázka na někoho jiného, na kolektiv lidí kolem, jak na ně působím.
Myslím si, že jsem týmový hráč. I když někdo říká, že ne. Ale každej to posuzuje podle sebe. Každý ten tým vnímá úplně jinak. Každej má ten bod posunutý, jak na to kouká. Jinak to bude hodnotit hráč fotbalu, který hraje v jedenácti a jinak kdo hraje badec ve dvou.

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Carpe diem.

Díky moc za rozhovor.

Pavel Kubálek – jeskyňář z Českého krasu, potápěč, dlouholetý badatel v Slovenském krasu a Kačne jamě. Taktéž člen Speleologické záchranné služby ČSS. Známý i svýma fotografiemi a taky velikýma speláči zvanými “Pkáčka”.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Nejdříve, jak jsem začal s jeskyňařením: Když jsem jako mladý jinoch na základce viděl dokumenty o jeskyních v Mexiku, tak jsem si říkal, že to je skvělé a že bych se tam rád podíval. Protože to však bylo ještě za socíku a hranice byly v té době zavřeny, tak se to nezdálo příliš pravděpodobné, proto jsem to v duchu odsunul na neurčito do kategorie snů. Během mých středoškolských let jsem navštěvoval štoly v Českém krase, ale pořád to bylo něco zakázaného, adrenalinového. Tehdy jsem začal lézt po skalách a kamarádit se s podivnými existencemi, které lezly i do jeskyní. Občas jsem se také do nějaké jeskyně podíval. Pořád jsem měl ale více zábav – jezdil jsem na kole (MTB) a začal se potápět. Když jsem studoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK, tak mi spolužáci ze zoologie nabídli, jestli bych s nimi nechtěl jít do Českého krasu sčítat netopýry. Nabídku jsem s radostí využil a při té příležitosti jsem zjistil, že jeskyně mne baví více než lezení po skalách.

Intenzivně jsem začal jeskyňařit až když jsem se hodně vyskytoval v Košicích. Chodíval jsem na zdravotní vycházky po okolí a ve Slovenském krase byla krajina nejkrásnější a podle map plná jeskyní. Protože jsem tehdy neznal žádného místního jeskyňáře, tak jsem prostě zazvonil na místní pobočce Slovenského muzea ochrany prírody a jaskyniarstva a nabídl spolupráci Gabimu Lešinskému. Tím se otevřela zcela nová kapitola mého života.

Díky tomu, že jsem se k jeskyním dostal intenzivněji přes zoology a zároveň v době, kdy jsem začal působit na archeologických výzkumech, tak mne to dost ovlivnilo. Nevnímám jeskyně jen jako „díry v zemi“, ale také jako prostředí, ve kterém něco žije a umírá, neustále se něco odněkud někam přemisťuje; hlavně v jeskyních a uloženinách v nich je přirozený historický záznam. Kromě klasické jeskyňářské odměny z nově objevených prostor, kterou je obrovská dávka endorfinů a euforie, mne baví hledání a objevování i ve známých místech. Mám potřebu naplnit program mých návštěv jeskyní nějakým vyšším smyslem, jako je třeba systematický sběr dat a vzorků, aby nešlo jen o speleoturistiku. Snažím se spolupracovat s různými odborníky a dodávat jim data či vzorky, ke kterým se jako nejeskyňáři nemohou dostat.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třeba… kaktusy?!”
Bude to asi znít dost jako fráze, ale můj největší koníček je má práce. Pracuji jako antropolog na záchranných archeologických výzkumech. Tomu podřizuji svůj život, to mi přináší nejvíce radostí a strastí. Dále se pro mne staly koníčkem práce na laně (výškovky). Určitou dobu pro mne byly hlavním zdrojem příjmů, ale zjistil jsem, že mne to baví tak moc, že s tím nechci přestat. Mám rád výšky, rád se pohybuji na laně a rád řeším technické problémy. Přestože už pár let pracuji na plný úvazek jako antropolog, tak si stále nechávám „zdravotní“ dávku výškovek. A od mala hodně čtu.

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Nejčastěji piji pivo, ale to hlavně kvůli tomu, že u nás je dobré pivo mnohem snáze dostupné než dobré víno či pálenka.

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
No, nejvíc jsem za mlada vypil 20 piv a k tomu ještě litr čůča, ale není to nic, na čem bych stavěl svůj život. Nejsem soutěživý, nepotřebuji se opíjet do němoty a nechci mrhat svůj čas. Spíš než samotná konzumace mne zajímá, s kým ji provádím. Setkání s přáteli je pro mne přínosné i bez alkoholu.

Oblíbení filmoví, literární a komiksoví hrdinové a proč?
Nejspíš by to měli být třeba Švejk, Mrakoplaš nebo Viking Vike, pro jejich umění neotřele řešit problémy (třeba i více či méně decentním opuštěním místa), umění nebrat život úplně vážně a schopnost poukázat na jeho absurditu, či přímo dělat si ze života prču, slušně řečeno.

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
Nejsem moc příznivcem hospod. Spíše preferuji nehospodská setkání s blízkými přáteli, na to se nejvíc se osvědčily expediční povrchové „základní tábory“ a bivaky v jeskyních. Pokud jde o doporučení nějakého konkrétního místa tak doporučuji bivak „Peščena Beach Club“ v Kačné jamě (Slovinsko) a „Český kemp“ v Aggteleckém krasu (Maďarsko).

Co bys rád dostal na Vánoce?
Nemám je rád, v současnosti je to hlavně oslava konzumního stylu života a svátek obchodníků. Za největší dárek považuji bezdárková setkání s rodinou či blízkými přáteli.

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Už pár let poslouchám hlavně řecké Rotting Christ, takže ty. Ono se tak vlastně i stalo. Enčí (Jan Enčev) zachytil na video svůj a z části i můj ponor v Podtraťové jeskyni v Českém krasu a jako zvukový doprovod vybral právě hudbu Rotting Christ. Tehdy jsem se s ní také poprvé setkal a od té doby ji poslouchám.

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Na začátku mne hodně ovlivnil zoolog Ivan Horáček, který mne naučil v jeskyních hledat souvislosti. Pak mne zásadně ovlivnil Gabi Lešinský, který mne bral do jeskyní Slovenského krasu a seznamoval mne s jeho historií a s jeho jeskyňářskými aspekty. Zásadně mne ovlivnil Joži Hetesi, který mne bral do vertikál Slovenského krasu, od něj jsem se hodně naučil SRT. V potápění mne ovlivnil Enčí svým neortodoxním přístupem. Za zmínku stojí pozitivní ovlivnění „skupinovým duchem“ speleoklubů Drienka a Barrandien (jejichž jsem členem) a speleoklubu Plánivy, který pod vedením Tomáše Rotha odkrývá taje Kačne jamy.

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Zamlada jsem dělal veslování. Bavilo mne trénovat, ale ne závodit. Sice jsem pár závodů vyhrál, ale nejsem soutěživý, tak mne to úplně nenaplňovalo. Naštěstí jsem potkal skvělé trenéry, bratry Luboše a Pavla Ondráčka, kteří propagovali tehdy až kacířský přístup, že nejde o medaile, ale o to, aby si to člověk užil a sportování měl jako radostnou součást života. To mi už zůstalo na zbytek života. Sport a jakékoliv hýbání se mi umožňuje držet pohromadě a užívat si života.

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Tak to bylo asi když jsem propotápěl koncový sifon v Kokodrili v Kačné jamě a objevil nových asi 200 m chodeb s jezírky a sifony. Byla to čistá euforie. Podobné to bylo, když jsem vylezl v roce 2023 do Nebeského rovu ve Vstupní dvoraně v Kačné jamě. Do té doby to bylo neznámé místo, ač na dohled lidé slaňují od roku 1888.

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
To bylo asi to, že jsem se rozhodl vylézt nepokořený komín v Kačne jamě. V minulosti se o to neúspěšně pokoušeli místní jeskyňáři, pod vedením Koračiho. Komín je to obrovský, vytvořený na významném zlomu, proto je tam všechno rozbité a mazlavé. Rozum mi říkal, že je to fakt blbost, leze se přes prasklé nebo volné kameny, vrtá se do špatného podkladu a občas něco spadne. Přesto jsme se do toho s Enčím pustili a pak jsem pokračoval s Klavídem (Jaroslavem Kladivou). No, uvidíme, zatím jsme tomu dali čistého času jen 5 dní lezení, dosáhli jsme výšky cca 144 m a ještě není dolezeno a prolezeno vše.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Chtěl bych změnit pohled jeskyňářů, jejich přístup, aby v jeskyních neviděli jen dutiny v kamení, ale aby je vnímali v širších souvislostech, třeba jako část krajiny a lokální historie, aby více používali etický přístup k jeskyním a více přemýšleli nad tím co, jak a proč dělají. Aby si jeskyňaření užívali a zároveň aby to nebylo samoúčelné, aby to přinášelo něco nového k získání nových znalosti o podzemí a o okolní krajině. Aby dospěli k poznání, že není nutné jeskyně za každou cenu vykopat, že může být přínosnější to nechat pro jiné nebo na jinou dobu, s lepším vybavením anebo za vědeckého přístupu. A samozřejmě bych chtěl prožít co nejdelší aktivní jeskyňářský život s množstvím objevů ve skvělé společnosti.

Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Pro mne je jeskyňaření částí mého života. Nejlepší by bylo, kdybych mohl spojit své znalosti z nadzemního a z podzemního života v profesní systematický výzkum jeskyní. Snažím se alespoň účelně dodávat vzorky odborníkům, kteří se na mnou navštívená místa nikdy nedostanou.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Když něco dělám, tak se to snažím dělat naplno, žít tím. Jde o otázku priorit a každý to může mít jinak. Pokud mi na něčem záleží, tak to upřednostním před jinými záležitostmi, věnuji tomu více času, energie a peněz. Když se chystám do jeskyně, tak přemýšlím nad tím, co, jak a proč tam budu dělat a co k tomu budu nutně potřebovat a co se mi může hodit. Díky tomu má výbava bývá vetší a těžší než ostatních. Časem však mí spolulezci a spolulezkyně přestali protestovat. Uznali, že se občas může hodit nějaké vybavení navíc.

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Nebojte se spolupráce se specialisty z různých oborů, všem jde především o rozšíření našeho poznání světa. Občas k tomu potřebují také pomoc laických specialistů z řad jeskyňářů. Při zkoumání jeskyní je třeba postupovat s rozvahou, jednou vykopané sedimenty nebo poničenou výzdobu už nikdo nevrátí. Tak aby naši následovníci nelitovali naší přílišné aktivity a neznalosti.

Díky moc za rozhovor.

Jiří Buček všem známý jako Bubák je profesionální hasič, lezec milující písky, člen Speleologické záchranné služby ČSS a hlavně duší jeskyňář. Dlouholetý člen a aktuálně předseda ZO 6-10 Hluboký závrt. A taky držitel ocenění prezidenta republiky za výjimečný přínos pro záchranářství. Přímý chlap, který nechodí kolem horké kaše a rovnou řekne co si myslí. A nemá rád papíry a papírování.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Nooo, tak za vším hledej ženskou, že jo. Takže mě k jeskyňaření přivedla jedna moje kamarádka, přítelkyně kdysi dávno. Už je to hodně dávno. Dostala pozvání od jednoho jeskyňáře z Hlubokáče, ať tam přijedeme. Ona mě tam přivezla a od té doby jsem na Hlubokáči prostě zůstal. Tak nějak mě to chytlo.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třebá… kaktusy?!”
Tak to teda nemám. Kaktusy zrovna nemám a asi ani žádný intelektuální koníček.Rád lezu po skalách, po horách. Samozřejmě mám radši lezení na pískovcích, než takový ty úplně sportovní věci.

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Tak to je jasný, to je pivo. S tím bojuju už dlouhé roky.

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
Za jeden večer nevím, ale za jeden den jich bylo dvacet. Ale už dávno to není taková hitparáda a taky to tehdy nedopadlo moc dobře.

Oblíbení filmoví, literární a komixoví hrdinové a proč?
A sakra, teda. Tak já bych vzal třeba Toma Cruise, který je moderní dodneška, takže to byl Top Gun. Jaký potom literární? Hm, tak tady je to se mnou horší. Já čtu spíš nějaký dokumenty a o lidech, takový knihy. No a komiksový. Tak já jako Bubák, asi tam musí být nějaký bubák.

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
To je úplně jasný, u Milušky (pozn. Hospoda u Němců) jsem začal a u Milušky piju dodneška a doufám, že ještě dlouho pít budu. Pak samozřejmě restaurace v Holštejně, to je taky zařízení, které výborně funguje. Pak už nevím, kam bych vás vzal. Možná na něco ve Sloupu.

Co bys rád dostal na Vánoce?
Ideální je klid. Mít jeden den volna a nic nemuset dělat a řešit.

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
No, to já teda vůbec nevím. Já bych zaprvé nemohl být hrdinou. Ale, určitě by to nebyl film o kopání, bylo by to nějaký lezení komínů. A soundtrack… Teďka se mě líbí nový Linkin Park, ty jsou parádní. Já jsem spíš na rockovou hudbu.

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Ono jich je asi víc, samozřejmě. Když to vezmu, tak to jsi mě k němu přivedl ty, Bernard Tourte (pozn. Prezident Spéléo Secours Francais) je zvláštní týpek, který je technický jeskyňář a to se mi líbí. Zdenál Dvořák, myslím, že je taky prostě bomba borec. Je zvláštní, takový magor, takže dobrý. No, samozřejmě Lojza Nejezchleb, že jo. Z těch starších. On je prostě zvláštní úkaz.

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Já těch úspěchů ve sportu moc nemám. Já jsem za mlada hrál házenou, pak jsem se dostal do turistického oddílu, kde se dělalo všechno to, co se dělá v turistickém oddílu. A pak už to přišlo. Jeskyně a lezení. Samozřejmě jezdím na bajku, prostě moc dalších sportů už nebylo.
No a lezení…můj brácha potkal partu pískařských lezců a začali jsme tam jezdit. A zjistil jsem, že to opravdový lezení je právě tam. Ale samozřejmě s těma klukama se vůbec nemůžu srovnávat. Já jsem takový spíš ´jako´… nějaká spodní vrstva, ti místňáci jsou úplně někde jinde. Ale to lezení tam je parádní, tam člověk prostě pozná, co v něm je. A furt se bojím. Já se tam bojím pořád.

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Já musím říct, že jich bylo mraky. To každý z jeskyňářů, který jeskyňaření dělá, to potká x krát, ať už dobrý nebo škaredý. Ale jeden byl fakt suprovej, když jsme s bráchou vylezli Ústřední propast v Hedvábné a vstoupili jsme do Dómu Karla Kučery. Tak to bylo pro nás teda prostě bingo!

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
Ježišmarjá, těch bylo. Na, co bych si tak vzpomněl. Já jsem těch kiksů udělal tolik. První jsem si vzpomněl, že kdysi, když uřezali na Macoše starý zábradlí, tak nás při cestě z hospody z Macochy napadlo, že by ho byla fakt škoda, kdyby ho někdo odnesl. Tak jsme kus toho zábradlí náročně odvláčeli na boudu. Nevím, kde nakonec ten kus skončil. Prý jeden kus je někde v muzeu a ta část co jsme odnesli, se prý taky někam dala a zbytek skončil ve šrotu. Takže my jsme se půl noci vláčeli s kusem zábradlí na boudu Hlubokáče ze Spodního můstku Macochy.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Cílů moc nemám. Ale samozřejmě, jeskyňářský cíle mám, že na Hlubokáču je parta výborných lidí.  V našich jeskyních děláme a chtěl bych, že bychom se začali zase někam dívat po světě. Ale už nemusíme objevovat, ale podívat se do pěkných děr, třeba ve Francii. Ta je nádherná. A to je přesně pro mě dobrý, když s tou partou jedu. Že bych byl sólista, to já moc nejsu.

Jak Bubáku kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Hele, já myslím, že na můj život by mohl napsat nějaký psycholog posudek, protože já mám tu výhodu, že mým koníčkem bylo lezení po lanech. To se mně stalo i pracovní náplní. Takže u hasičů teďka dělám lezení, chodím do jeskyní a učím. Dneska už jsem starej, prej mazák. Už taky učím kluky lézt po jeskyních, pohybovat se, učím záchranářinu. Takže já to skloubil tak, že já dělám jenom tohle a na ten zbytek mě moc nezbývá.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Já myslím, že mě plno lidí nesnáší a nenávidí. Ale nevím, to musí ohodnotit oni. Já doufám, že jsem pár lidí obohatil o nějaké zkušenosti, že jsme s některýma zažili plno zážitků. Ale ať to asi ohodnotí jiní. To se musíš zeptat tam nahoře, v patře. Po tomto kurzu. (pozn. rozhovor probíhal na cvičení SZS a HZS na polygonu ve Velkém Poříčí)

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Já vždycky říkám, co jsem už zaslechl někde jinde, že dobrej horolezec nebo jeskyňář je starej jeskyňář. Tak aby to všem vydrželo do toho stáří.

No tak super, Díky moc za rozhovor.

Není zač a nevím, co z tohohle toho může vzniknout.

Tomáš Roth je moravský speleolog, dlouholetý člen a aktuálně předseda ZO 6-19 Plánivy. Je známý průzkumem a objevováním v severní části Moravského krasu, např. systému Amatérské jeskyně, nejdelšího systému v Česku.
Na mezinárodní úrovni se účastnil mnoha expedic, hlavně do Slovinska, které mu zřejmě učarovalo. Již téměř 20 let je hlavním tahounem průzkumu jeskyně Kačna jama, která je aktuálně třetí nejdelší systém v Slovinsku.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Baví mě objevovat nové, pro mě nepoznané oblasti ukryté v temnotě. Začalo to už na základce, kde jsme s kamarády začali prolízat různý sklepy, technické kanály teplovodů, zkrátka všechno kam se člověk bez baterky nemohl vydat. Když si vzpomenu na ty baterky se žhnoucím vláknem žárovky, tak se musím pousmát. První, ručně vyráběnou čelovku jsem dostal od krasové legendy Mirka Kubeše, s ní se lezlo po žebřících jedna báseň. Na gymplu už se moje vášeň rozjela na plno. Společně se spolužáky jsme od brněnských štol přešli do jeskyní Moravského krasu. Přidal jsme se k partě Plániváků a bylo rozhodnuto.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třebá… kaktusy?!”
V poslední letech asi stavařinu, jako každý, kdo něco rekonstruuje. Baví mě i kolo, ale v poslední době je hodně zaprášené

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Alkohol? Ne děkuji, raději knihuVíno, pivo i dobrý rum, ale všeho s mírou. Jen tak na dobrou náladu s kamarády.

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
Asi 8 a pak už si to nepamatuju, ale to už je dávno Nepatřím k velkoobjemovým píčům.

Oblíbení filmový, literární a komixový hrdinové a proč?
Jednoznačně Batman, protože žije v jeskyni s netopýry. Z odborné literatury to bude asi Bobík, protože je sice větší, ale má ukrutnou sílu!

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
Rádi chodíme k Matce neboli k Němcům do Ostrova u Macochy a taky k Pepkovi do Holštejna do Hospody pod hradem. Každá z těch hospod má svoje kouzlo, ale to spoluvytváří zejména lidi, se kterými do hospody jdete. Znám ty knajpy prakticky od malého Jiříčka.

Co bys rád dostal na Vánoce?
Nějaké pěkné tričko velikosti XL A ponožky, těch je věčný nedostatek, žerou je Lichožrouti.

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Líbí se mi hudba Hanse Zimmera, takže něco temného jako v Temném rytíři. A taky mi tam sedí hudba Evanescence.

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Mně ovlivnilo hodně lidí. Od Karla Absolona počínaje až po Pavla Kubálka konče. Karel Absolon uměl hrozně krásně publikovat svoje objevy, zpopularizovat to „naše” plazení v blátě, že v té době chtěl být jeskyňář každý správný kluk. Beny mě učil jednolanovou techniku, Kocour vystrojování, Peťa Polák a Peťa Němec lezení komínů, Béďa Polák čerpání sifonů a Pavel Kubálek zase srší i po padesátce takovým nadšením systematicky bádat v Kačmě, že jsem rád, že mám v tomto parťáka a tahouna akcí na kterého je spoleh!

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Rád jsem jezdil na kole, ale jen rekreačně. Diplomy jsem sbíral jen na táboře. Razím heslo: Není důležité vyhrát, ale zúčastnit se, aby Ti co vyhráli, měli koho porazit:-)

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Všechny expedice do horských jeskyní Julských alp byly intenzivní, ale nejdrsnější bylo Črnělský brezno! Heslo „Do jednoho zakalíme” bylo celkem výstižné.

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
Snažím se stupidní věci v jeskyni nedělat. Na to lidi mřou. Doma na dvoře jsem se snažil opravit nafouklou polštářovou lithiovou baterii. Hořela dost intenzivně. Nedoporučuju zkoušet uvnitř.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Společně s ostatními najít a zdokumentovat co největší část slovinského systému Kačna jama – Škocjanské jame.

Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Naštěstí mám tolerantní ženu Bohunku a syna Davida, který jeskyňaří se mnou, takže když vyrazíme do jeskyní, máma si užívá volna pro sebe a my taky.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Jsem organizační typ, rád přemýšlím nad možností nových objevů. Nejsem nejrychlejší, nejsilnější ani nejchytřejší, ale mám výdrž. Doufám, že na ostatní působím přátelsky a motivačně.

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Ohledně jeskyní: Snažte se bádat systematicky. Přemýšlejte o tom, proč kopete zrovna tady. Nevzdávejte to předčasně. Motivujte ostatní a zažijete velké dobrodružství.
Do života: Peníze kazí charakter. Kamarádství a zdraví všech je důležitější, než si mnozí uvědomují. Važte si těchto hodnot!
Všechny zdraví FanTomáš

Díky za rozhovor!

Cestovatel, dobrodruh, průzkumník pod zemí i pod vodou, umí krásně zachytit co všichni vidíme, student žurnalistiky.
Petr Šimon Janíček, zástupce mladé, aktivní generace jeskyňářů z Moravského krasu, člen skupiny ZO 6-25 Pustý žleb.
Přinášíme vám první ze série rozhovorů s jeskyňáři z Česka a Slovenska.

Proč vlastně lezeš do jeskyní a jak jsi s jeskyňařením začal?
Vždycky mě zajímala nedostupná a jiná místa, než kam se běžně dostaneš. Jako malý jsme s rodiči chodili do přístupných jeskyní a když tam průvodci mluvili o nepřístupných jeskyních a viděl jsem na Punkvě potápěče, úplně mě to fascinovalo. Za pár let jsem na včelařském táboře potkal Martina Ondroucha, který v té době už s rodiči jeskyňařil a moc hezky a dlouho o tom vyprávěl. Asi za rok mi nabídl, že mě do jeskyně vezme. Kvůli mhd a rozbitému telefonu to ale nevyšlo a další asi rok jsem o něm neslyšel. Pak se ale zničehonic ozval a vyrazili jsme nejdřív do opuštěných dolů a pak i do mé první nepřístupné jeskyně – šachty Broušek. Navázali jsme dalšími jeskyněmi v Moravském krasu, naučil jsem se srt a vyrazili jsme na expedici Medúza do Černé hory. Na nejbližší schůzi Pustého žlebu jsem podal přihlášku a stal se oficiálně jeskyňářem.

Máš nějaké intelektuálně náročnější koníčky, než kýblování bláta? Třebá… kaktusy?!”
Krom bádání (jak říkáme kopání bláta a kamení) nejen v podzemí docela dost fotím a o něco méně i natáčím. Mimo to taky včelařím a baví mě mořská biologie.

Nejoblíbenější alkoholický nápoj?
Pivo

Kolik piv jsi nejvíce vypil za jeden večer?
8

Oblíbení filmový, literární a komixový hrdinové a proč?
Baví mě Indiana Jones a Mandalorian. Asi proto, že jsou jejich příběhy plné cestování, dobrodružství a nečekaných situacích.

Krasové hospody, které můžeš doporučit.
Určitě U Němců (ikdyž nikdo neřekne jinak než U Milušky) a případně pizza Siesta v Blansku je taky dobrá.

Co bys rád dostal na Vánoce?
Expediční jeep

Pokud by sis sám sebe představil jako hlavního hrdinu jeskyňářského filmu, co by sis vybral do soundtracku?
Výběr hudby je u filmu pro mě ta méně příjemná činnost, protože to trvá strašně dlouho. Kdyby na to byl rozpočet, tak bych spíš nechal složit něco nového. Žánrem spíš něco klidnějšího, protože jeskyňařina není o adrenalinu, jak si mnozí lidé myslí, ale o klidu.

Nejinspirativnější jeskyňář/jeskyňářka?
Těžko vybrat, když speleologie sdružuje tolik akčních a skvělých lidí. Moc se mi líbí fotky Rémiho Flamenta a Robbieo Shona. Z mých českých kamarádů mezi ty nejvíc husté patří Honza Sirotek, Petr Chmel, Pavel Kubálek a Jan Enčev.

Co jsi praktikoval za sporty před jeskyňařením, nebo nyní současně s jeskyňařením? Nějaké úspěchy?
Závodně jsem plaval (to stálo za prd) a sportovně střílel (tam už nějaké poháry na výstavce mám). Bez závodění jezdím na koni a občas zajdu na lezeckou stěnu.

Nejintenzivnější jeskyňářský zážitek?
Když se v Daloviči v Černé hoře v roce 2023 potápěli Honza Sirotek a Petr Chmel kousek za Katedrálou, odcházeli jsme vymrzlí od sifonu po půl 10 večer. To by ještě nebylo tak strašné, kdyby nám předtím neodešel 1 člen transportního týmu a dalšího nezačala bolet operovaná noha. Po náročné cestě jeskyní a kopcem jsme do tábora došli asi ve 3 ráno a Martin s jeho nohou nevypadal úplně nejlíp. Naštěstí ráno už to bylo mnohem lepší a nikomu se nic nestalo.

Jakou nejstupidnější věc jsi provedl v jeskyni, nebo na boudě?
Na letošní Kačně (2024), kde byl můj hlavní úkol fotit, jsem si k jeskyni vzal asi úplně všechno, až na sd karty a na té ve foťáku zbývalo místo jen na pár posledních snímků. Naštěstí mě před zálezem do bivaku zachránil Tomáš Roth a karty mi přivezl.

Máš nějaké jeskyňářské cíle?
Chtěl bych svoje potápěčské dovednosti posunout na úroveň  potápění jeskynního a skloubit focení, podzemí a potápění do práce pro National Geographic.

Jak kloubíš jeskyňaření s normálním životem?
Doma mě podporují, takže už druhým rokem stíhám za prázdniny 2 zahraniční expedice. Do krasu se podle situace ve škole a v práci dostanu 1 – 2 x měsíčně na víkend. Protože studuji žurnalistiku, tak se mi daří propojovat jeskyně i se školou. Ať už ve formě dokumentu Cestou ztracené řeky, podcastu Pod zemí a pod vodou, nebo fotek. Ty mám dokonce jako bakalářku.

Jak by ses charakterizoval a jak myslíš, že působíš na ostatní?
Sám bych o sobě řekl, že jsem realista, který většinou moc nikam nespěchá a pro dobrou fotku udělá spoustu. Holky z Mladého jádra Pustého žlebu o mě říkají, že jsem šílený, což vlastně doteď nevím, nakolik je dobře, nebo špatně.

Nějaké motto? Vzkaz čtenářům?
Zážitky nemusí být dobré, ale intenzivní a noste svým asistentům na focení v jeskyni jídlo (osvědčilo se mi sušené maso).

Díky za rozhovor!