Není nad to skočit si na chvíli do jeskyně! Letošní suchý rok otevřel po dlouhé době cestu Novou Ochozskou až na její konec, tedy alespoň pod propadání. Chodba Sifonová, kde je momentální konec jeskyně, zůstává stále uzavřena vodní hladinou. Za vodu v Sifonové chodbě mohou patrně přívalové deště, které naplní odtoky směrem k Estavele, ale nepřetečou do Nové Ochozské. Vody je tedy málo, ne však dost na to, abychom se podívali tak jako v roce 2012 do III. sifonu chodby Sifonové.

Ve spolupráci s ZO 6-12 jsme se pokusili o revizní kontrolu komínu č. 1, který byl naposledy zdolán v roce 1989. Jak uvádí publikace Jeskyně v povodí Říčky (J. Himmel – P. Himmel, 2012): „Komín 1 pod Hostěnickým propadáním končí neprůlezně 15 m nad řečištěm.“ Lezení v komíně je náročnější, než se zdá a na fotografii neprůlezné části si proto ještě musíme počkat. Uvidíme, kdo bude rychlejší, zda déšť, nebo my v komíně. Třeba dojde i na radiomaják…

Každý metr jeskyně se počítá a ten zmapovaný ještě víc! Přesto je stále dokola slyšet: „Mapování je složité,“ „Nikdo mi nepůjčí DISTO,“ „Správná kalibrace je věda,“ „Neumím to nakreslit…“ Výmluvy a skuhrání! Pojďme to změnit a naučit se mapovat společnými silami. Věřím, že se vzájemně posuneme a přiučíme něčemu novému, sdílet postřehy a zkušenosti je totiž k nezaplacení.

Lidská paměť je krátká, a proto jsme při pátrání po počátcích výzkumů jeskyní v Údolí Říčky odkázáni na literární prameny. V díle krasového badatele Floriana Koudelky se můžeme dočíst o objevu a dobrodružném prvním průzkumu jeskyně Liščí díra. Vraťte se tedy spolu s námi do let 1880 a 1881 a představte si, jaké to bylo zanořit se do neznámého podzemí jen za mihotavého světla svíčky, která mohla kdykoliv zhasnout.