Naša členka klubu Marianna Jagečíková sa zúčastnila ďalšieho hydrologického prieskumu tentoraz v Gouffre Berger po zhruba 70 rokoch. Táto jaskyňa je známa aj Slovenským jaskyniarom, ktorí sa v roku 1980 zúčastnili na expedícii do nej a samozrejme aj ďalším jaskyniarom. V rámci plánovaného farbenia v mesiaci august v jaskyni Gouffre Bergeri, sme boli inštalovať v Cuves de Sassenage dve automatické sondy florimetrov typ GGUN v sale „Salle à manger“, kde vyteká voda zo sifónu. Florescein bude meraný každých 15 min. Taktiež sme merali prietok podzemných vôd, metódou rozredenia kuchynskej soli (NaCl). V prietoku sme inštalovali dve sondy na meranie konduktivity (hodnota 337 µS/cm) a do prietoku sme vypustili soľný roztok, hmotnosť NaCl 1 kg. Sonda priebežné merala konduktivitu. Konduktivita bola kalibrovanaa in situ so soľnými roztokmi 0,25 g ; 0,5 g a 1 g  v  1L vody (vyhodnotenie kalibracie neskôr). Takisto sme merali objem prietok vo vyvieračke na povrchu, za cieľom určiť, čí je zmena v prietoku a čí teda ešte z inakadial pribúda voda medzi Salle aà Manger a povrchom.     

6.8.2026 do jaskyne vstupujeme o ôsmej hodine, cieľom je zísť do -1070 m a zafarbiť vodný tok jedným kilom fluorescéinu. Vodu farbíme o 13:00 hodine cca 25 minút. Tiež inštalujeme sondu na meranie tlaku a teploty vo vode a takisto sondu na meranie atmosférického tlaku. Z jaskyne vychádzame okolo 21:20 hodine a niektorí členovia výpravy aj neskôr. Ofarbená voda vyteká nakoniec o tri dni neskôr, pri max koncentrácii skoro na 5 deň. Toto je len druhý krát, čo sa vysledovalo (tentokrát s 960g fluoresceínu), naposledy v roku 1953 ale bolo použité vraj 13 kg…. predstavte si farbu vody pri fontáne Sassenage, ktorá bola v tom čase priamo spojená. Keď sme my farbili Starý Hrad tak sme použili 5kg a vraj aj Váh bol zelený, aspoň prítok z doliny, ale len z počutia. Odkaz na FR priebeh https://www.facebook.com/share/p/1DMkjPaFJa/

Pri osadzovaní a farbení spolupracovala s jaskyniarmi Alexandre Zappelli, Christophe Gauchon, Vincent Schneider, Lismonde Baudoin, Eva, Omar, Jacek, a farbení Alexandre Zappelli, Christophe Gauchon, Rolland Alexandra, Rispal Nathan

foto: Rispal Nathan a Baudouin Lismonde

Condividi

Fotografie, rilievi, mappe e opere artistiche per raccontare il mondo sotterraneo. I lavori saranno protagonisti al 18° EuroSpeleo Forum di Pisino/Pazin, nel cuore dell’Istria, nella storica Venezia Giulia, oggi in Croazia. Scadenza il 30 ottobre 2026

denza il 30 ottobre 2026

Torna EuroSpeleo Youth Contest, il concorso internazionale dedicato a bambini e giovani speleologi nell’ambito di Underground Visions – The Unseen World, progetto che unisce arte, documentazione e conoscenza del patrimonio sotterraneo.

La seconda edizione del concorso è organizzata da TETIIDE APS in collaborazione con la European Speleological Federation (FSE) e il gruppo European Children and Young Cavers (ECYC).

Scintilena aveva già parlato dell’iniziativa lo scorso aprile, presentando il secondo numero di Underground Vision – SpeleoMedit Magazine. Ora arrivano i dettagli per partecipare all’edizione 2026.

Protagonisti i giovani fino a 20 anni

Il concorso è aperto ai giovani fino a 20 anni, invitati a raccontare ciò che li affascina delle grotte e del mondo sotterraneo.

Si può partecipare con fotografie speleologiche, mappe e rilievi di grotta, immagini e opere artistiche. Ogni concorrente può presentare fino a tre lavori.

L’obiettivo è lasciare spazio allo sguardo delle nuove generazioni su quello che gli organizzatori definiscono il più grande e meno conosciuto spazio del pianeta: il sottosuolo.

Tra gli spunti proposti ai giovani partecipanti ci sono “La mia prima grotta”, “Proteggiamo l’acqua”, “Gli animali delle grotte che amo”, “Disegnare una mappa di grotta”, “Cosa vive nel buio?” e “Grotte dalla mia immaginazione”.

Il contest arriva all’EuroSpeleo Forum in Croazia

Il secondo EuroSpeleo Youth Contest sarà presentato in occasione del 18° EuroSpeleo Forum e dell’Incontro degli Speleologi Croati, in programma dal 13 al 15 novembre 2026 a Pisino/Pazin, in Istria.

Sarà la prima volta che il principale appuntamento europeo della speleologia si svolgerà nel cuore dell’Istria, nella storica Venezia Giulia, oggi Croazia.

Una sede particolarmente significativa per gli speleologi: Pisino è conosciuta per la celebre Grotta di Pisino (Pazinska jama), esplorata alla fine dell’Ottocento da Édouard-Alfred Martel e legata anche alla letteratura di Giulio Verne. Proprio a Pisino, inoltre, nel gennaio 2026 è stato presentato il volume dedicato alla Jama kod Raspora – Abisso Bertarelli, che ricostruisce un secolo di esplorazioni di una delle più importanti cavità dell’Istria.

I lavori partecipanti saranno valutati da una giuria di esperti di speleologia e delle specifiche discipline, mentre è prevista anche la possibilità di assegnare un Premio del Pubblico.

Le opere saranno pubblicate sul sito ECYC e i vincitori riceveranno un certificato ufficiale e saranno presentati nella EuroSpeleo Youthletter.

Scadenza il 30 ottobre

Per partecipare c’è tempo fino al 30 ottobre 2026.

Con Underground Visions, fotografia, cartografia, rilievo, illustrazione scientifica e arte diventano linguaggi diversi per raccontare lo stesso universo nascosto.

E questa volta a mostrarci “il mondo che non si vede” saranno soprattutto i più giovani.

Maggiori informazioni sono disponibili sui siti ufficiali di TETIIDE APS – Visioni Sotterranee Young Contest e della European Speleological Federation.

L'articolo EuroSpeleo Youth Contest 2026: grotte e futuro dell’acqua al centro del concorso per giovani proviene da Scintilena.

Condividi

In Bretagna i bunker del Vallo Atlantico sono memoria e patrimonio: un esempio di valorizzazione che può far riflettere anche l’Italia

Reportage del CSS sulla fortificazioni tedesche sulla penisola di Crozon, in Bretagna

Il Centro Studi Sotterranei di Genova ci porta in Bretagna, sulla penisola di Crozon, alla scoperta delle fortificazioni costiere realizzate durante la Seconda Guerra Mondiale.

Nel settore di Kerbonn, affacciato sull’Anse de Pen Hat, sono ancora ben visibili bunker, casematte e postazioni appartenenti al grande sistema difensivo tedesco del Vallo Atlantico.ubblichiamo il racconto della missione del CSS, accompagnato dalle immagini realizzate sul posto.

«In Bretagna, durante l’occupazione nazista di questa regione nella Seconda Guerra Mondiale, furono realizzate numerose opere fortificate facenti parte del cosiddetto “Vallo Atlantico”. In particolare, nel tratto di costa tra Punta di Toulinguet e Punta di Pen-Hir, fu edificata la batteria Kerbonn a sorveglianza/protezione dell’ampia e grande spiaggia (lunga 800 metri) di Pen Hat che si apre nell’omonimo tratto marino (Anse de Pen Hat).

Questa breve e bassa riviera era strategica sia per la sua morfologia naturale, che la rendeva idonea ad un possibile sbarco alleato, sia per la sua vicinanza alla importantissima rada di Brest con la sua base navale.

Il fortino tedesco documentato dal nostro reportage è molto esteso e abbastanza ben conservato. In una foto è ripresa la visuale che si ha dalla lunga feritoia orizzontale di uno dei bunker. Nella inquadratura si vede, in lontananza, la penisola di Toulinguet, con il semaforo ed il suo complesso difensivo.

Le postazioni tedesche, realizzate sotto la direzione della Todt, ospitavano “in casamatta” grossi cannoni antinave dell’artiglieria costiera della Marina tedesca, la “Kriegsmarine” appunto. Queste erano sormontate da calotte in cemento armato, con muri e copertura dello spessore di 2 metri, e con i caratteristici frontoni a gradoni rovesciati, detti comunemente “a guscio di tartaruga”, che rappresentano il simbolo delle fortificazioni naziste.

È evidente una certa analogia tipologica e di forme tra questi bunker ed alcuni di quelli presenti in Liguria (Portofino, Quinto, Monte Moro, solo per citarne alcuni).

Oggi, uno dei bunker di Kerbonn ospita dal 1990 un museo: il Musée Mémorial de la Bataille de l’Atlantique de Camaret, dedicato alla battaglia sull’Oceano Atlantico in questa regione durante la Seconda Guerra Mondiale.

Come è noto, i francesi sono bravi a valorizzare quello che hanno; invero il sito è paesaggisticamente notevole ma il museo non è nulla di particolare.»

Una riflessione che riguarda da vicino anche l’Italia, dove un vastissimo patrimonio di fortificazioni, opere sotterranee e testimonianze della storia militare attende ancora, in molti casi, di essere adeguatamente tutelato, reso accessibile e valorizzato.

Testo riportato e fotografie: Centro Studi Sotterranei di Genova

L'articolo Missione CSS in Bretagna – I bunker del Vallo Atlantico a Kerbonn proviene da Scintilena.

Condividi

L’app per la gestione e la condivisione dei dati di rilievo speleologico è ora scaricabile su Android. CaveArchive consente di organizzare e sincronizzare progetti e survey, anche in collegamento con TopoDroid. Ancora in corso alcune procedure di autorizzazione per Google Drive.

CaveArchive è ora disponibile sul Google Play Store. L’applicazione Android sviluppata da Simon Beatrice per organizzare, sincronizzare e condividere i dati dei rilievi speleologici può quindi essere scaricata e utilizzata direttamente dagli speleologi interessati.

Simon, del GS CAI Varese, aveva presentato CaveArchive il 24 giugno 2026 in occasione del webinar dedicato all’applicazione, nell’ambito dei “Mercoledì Catastali” organizzati dalla Commissione Catasto Cavità Naturali della Società Speleologica Italiana ETS.

Il progetto CaveArchivenasce per rispondere a un’esigenza molto concreta del rilievo speleologico: gestire in maniera ordinata e condivisa i dati relativi a una grotta, comprese diverse survey e sessioni di rilievo, facilitando il lavoro di più persone sullo stesso progetto.

L’obiettivo di Simon – ben sottolineato nel webinar – è la crescita di Cave Archive anche grazie al contributo diretto degli utenti: per questo, ha invitato chiunque desiderasse collaborare al miglioramento dell’applicazione a contattarlo direttamente all’indirizzo simon.beatrice.lindner@gmail.com.

Dalla presentazione all’utilizzo sul campo

Il webinar ha suscitato grande interesse tra gli speleologi che utilizzano strumenti digitali per il rilievo e la documentazione delle cavità.

L’interesse per l’applicazione è emerso anche nella comunità degli utilizzatori di TopoDroid, dove CaveArchive è stata recentemente suggerita come possibile soluzione a un utente che chiedeva come gestire più survey relative alla stessa grotta.

È proprio questo uno degli scenari nei quali l’applicazione può risultare particolarmente interessante.

CaveArchive permette infatti di organizzare in un unico archivio i diversi progetti e dati di rilievo, utilizzando Google Drive per la condivisione e la sincronizzazione. L’integrazione con TopoDroid consente inoltre di lavorare sui dati raccolti durante le campagne di rilievo mantenendo una struttura organizzata e condivisibile.

L’obiettivo è semplificare il lavoro collaborativo e ridurre la necessità di continui passaggi manuali di file tra i componenti della squadra, mantenendo disponibili versioni aggiornate dei dati.

CaveArchive disponibile sul Play Store

La novità è che CaveArchive è ora disponibile sul Google Play Store e può essere installata direttamente sui dispositivi Android.

Scarica CaveArchive dal Google Play Store:
https://play.google.com/store/apps/details?id=com.cavearchive.app

Simon Beatrice conferma che l’applicazione è funzionante, mentre sono ancora in corso alcune procedure necessarie per ottenere le autorizzazioni relative all’integrazione con Google Drive.

Per questo motivo, al momento del login Google può mostrare un avviso di sicurezza relativo all’applicazione.

Secondo quanto comunicato dallo sviluppatore, il messaggio è legato alla procedura di autorizzazione Google Drive ancora in corso e non impedisce il funzionamento di CaveArchive. Simon sta completando gli adempimenti necessari, affinché l’avviso non venga più visualizzato.

L’informazione è importante per chi scarica l’app in questa fase, in modo che la comparsa del messaggio durante il login non venga interpretata come un comportamento inatteso dell’applicazione.

Rivedere il webinar su CaveArchive

Per conoscere più nel dettaglio CaveArchive e il suo funzionamento è possibile rivedere il webinar “CaveArchive: la gestione condivisa dei dati di rilievo speleologico”, organizzato dalla Commissione Catasto Cavità Naturali SSI ETS nell’ambito dei “Mercoledì Catastali”.

Guarda la registrazione completa del webinar su YouTube:
https://www.youtube.com/live/m8QYC3CzQUg

La pubblicazione sul Google Play Store segna quindi un nuovo passaggio per CaveArchive: dalla presentazione del progetto alla possibilità, per la comunità speleologica, di scaricare l’applicazione, provarla e sperimentarne direttamente l’utilizzo nella gestione dei rilievi.

Per approfondire

CaveArchive: la gestione condivisa dei dati di rilievo speleologico
Il precedente articolo pubblicato da Scintilena, con la presentazione del progetto:
https://www.scintilena.com/cavearchive-la-gestione-condivisa-dei-dati-di-rilievo-speleologico/06/22/

CaveArchive – Google Play Store
https://play.google.com/store/apps/details?id=com.cavearchive.app

Webinar “CaveArchive: la gestione condivisa dei dati di rilievo speleologico”
https://www.youtube.com/live/m8QYC3CzQUg

L'articolo CaveArchive è ora disponibile sul Google Play Store proviene da Scintilena.

Condividi

Addio a uno dei fondatori del Centro Speleologico Etneo. Dalle esplorazioni e dal catasto delle cavità vulcaniche alla ricerca nel territorio di Melilli, fino alla vulcanospeleologia internazionale: oltre mezzo secolo dedicato alla conoscenza e alla tutela del mondo sotterraneo siciliano

«Ci ha lasciati Nicola Barone, socio fondatore del CSE e riferimento per la speleologia siciliana dagli anni Settanta».

Con queste parole Alfio Cariola, presidente del Centro Speleologico Etneo, annuncia la scomparsa di Nicola Barone, ricordando una figura che ha accompagnato una parte importante della storia della speleologia siciliana e, in particolare, della ricerca nelle grotte vulcaniche dell’Etna. La Federazione Speleologica Siciliana, nella persona del presidente DArio Rocca, lo ricorda a sua volta.

Barone è stato presidente del Centro Speleologico Etneo, esploratore, rilevatore, autore e curatore di pubblicazioni, organizzatore di incontri scientifici e divulgatore. Ma soprattutto è appartenuto a quella generazione di speleologi che, a partire dagli anni Settanta, ha contribuito a trasformare l’esplorazione delle cavità siciliane in un lavoro sistematico di documentazione, studio e tutela.

Cariola ricorda anche due opere alle quali il nome di Barone resta particolarmente legato: “Le grotte dell’Etna” e “Le grotte del territorio di Melilli”.

Proprio Melilli continuava a occupare i suoi pensieri e il suo lavoro. Negli ultimi tempi Nicola Barone era infatti impegnato nella preparazione di un nuovo volume dedicato alle bellezze naturalistiche del territorio melillese. Un progetto che appare oggi quasi come la prosecuzione naturale di una ricerca cominciata molti decenni prima.

Dagli anni Settanta alla maturità della speleologia siciliana

La storia speleologica di Nicola Barone abbraccio quella del Centro Speleologico Etneo, con una stagione particolarmente vivace delle esplorazioni siciliane.

Sono gli anni in cui alla frequentazione delle grotte più conosciute si affiancano prospezioni sistematiche, rilievi topografici, raccolta di dati, osservazioni geologiche e biologiche e un crescente interesse per la catalogazione delle cavità.

Un passaggio fondamentale di quella stagione è stata la scoperta, nel 1977, della Grotta di Villasmundo, nel territorio siracusano. Molti anni dopo, introducendo il volume dedicato alle grotte di Melilli, Barone avrebbe ricordato quell’esperienza come uno dei momenti che hanno profondamente mutato gli orizzonti della speleologia siciliana. Villasmundo apriva infatti un mondo diverso da quello delle grotte laviche etnee e contribuiva ad ampliare interessi, tecniche e prospettive di ricerca.

Sono seguite le prospezioni di Poggio Manchitta, Cava dei Molini, Vallone Cannatello e di altre aree del territorio melillese. Esplorare significava sempre più spesso anche misurare, disegnare, descrivere, confrontare e pubblicare.

È in questo passaggio dall’esplorazione alla conoscenza condivisa che si comprende meglio il contributo di Nicola Barone.

Il lavoro per il catasto delle grotte

Una parte meno visibile al grande pubblico, ma fondamentale per la speleologia, è stato infatti il lavoro di documentazione catastale.

Nel 1994 Barone figura come primo autore, insieme ad A. Priolo, G. Priolo, G. Sanfilippo e B. Scammacca, dello studio “Grotte vulcaniche di Sicilia, notizie catastali: terzo contributo (da Si CT 51 a Si CT 75)”.

Il lavoro raccoglie dati relativi a venticinque cavità vulcaniche siciliane: localizzazione, descrizione, bibliografia e topografia.

Dietro una pubblicazione di questo genere ci sono ore e ore trascorse sottoterra e altrettante in superficie: rilievi, verifiche, restituzioni grafiche, ricerca bibliografica. È uno dei lavori silenziosi sui quali si costruisce la memoria speleologica di un territorio.

Ancora oggi quella documentazione continua a essere richiamata nella letteratura dedicata alle cavità vulcaniche dell’Etna.

Tra le testimonianze dell’attività sul terreno troviamo, per esempio, il rilievo del 1988 della Grotta dei Ladri, conosciuta anche come Grotta dei Briganti o Grotta della Neve, realizzato da Nicola Barone insieme ad A. Di Paola, F. Fanciulli, A. Marino e R. Maugeri.

L’Etna, un vulcano da esplorare anche sottoterra

Per Nicola Barone l’Etna, oltre al grande vulcano osservato dalla superficie. era anche un territorio sotterraneo fatto di tunnel lavici, fratture, cavità nate dalle colate e ambienti effimeri che le nuove eruzioni potevano creare e, talvolta, cancellare o trasformare.

Il lavoro del Centro Speleologico Etneo ha contribuito in maniera importante alla conoscenza di questo patrimonio e Barone fu tra i protagonisti di questa lunga stagione di ricerca.

Il suo nome compare in studi, schede catastali, rilievi e pubblicazioni dedicate alle grotte etnee. Anche dopo le eruzioni più recenti l’interesse non è venuta meno: dopo l’eruzione del 2004-2005, Barone ha partecipato alla presentazione dei primi risultati delle esplorazioni delle nuove cavità formatesi nelle lave, dove vennero osservati anche particolari fenomeni mineralogici.

La grotta vulcanica, dunque, era un fenomeno scientifico da osservare e documentare.

Catania al centro della vulcanospeleologia internazionale

L’attività di Nicola Barone ha superato presto i confini regionali.

Già nel 1983, quando Catania ha ospitato il IV Symposium Internazionale di Vulcanospeleologia, Barone era inserito nell’attività scientifica e organizzativa del settore. Gli atti del convegno, pubblicati dal Centro Speleologico Etneo nel 1987, sono stati curati da Nicola Barone, Orazio Mirabella e Giuseppe Licitra.

Sedici anni dopo, Catania tornò a essere uno dei punti d’incontro della comunità vulcanospeleologica mondiale. Dall’11 al 19 settembre 1999 si è svolto lì, infatti, il IX Simposio Internazionale di Vulcanospeleologia. Nicola Barone, allora presidente del Centro Speleologico Etneo, presiedette e ha coordinato il comitato organizzatore. E’ stato un appuntamento importante per il CSE e per la proiezione internazionale della speleologia siciliana tutta. Gli atti del Simposio sono stati poi curati da Nicola Barone, Renato Bonaccorso e Giuseppe Licitra.

La documentazione conservata di quell’evento testimonia quanto fosse centrale il suo ruolo: Barone aveva coordinato l’organizzazione del Simposio e della mostra collegata all’incontro internazionale e aveva partecipato al lavoro editoriale che aveva poi accompagnato la manifestazione.

“Dentro il Vulcano”

Proprio in occasione del Simposio del 1999 prese forma uno dei progetti divulgativi più significativi del Centro Speleologico Etneo: “Dentro il Vulcano – Le grotte dell’Etna”.

Mostra e pubblicazione raccontavano un Etna meno conosciuto, quello che continua sotto la superficie delle lave.

Il progetto espositivo portava le firme di Nicola Barone, Renato Bonaccorso e Giuseppe Puglisi e utilizzava anche fotografie realizzate dallo stesso Barone: un modo interessante e attuale di raccontare la speleologia.

La capacità di mettere insieme il lavoro dello speleologo e quello del narratore del territorio costituisce uno degli aspetti più interessanti della sua attività.

Le grotte di Melilli

Se l’Etna rappresentò una costante della sua vita speleologica, Melilli sembra essere stato per Nicola Barone un luogo del cuore e della ricerca.

Nel 1998 il Centro Speleologico Etneo pubblicò “Le Grotte del Territorio di Melilli”, un’opera che raccoglieva decenni di esplorazioni e conoscenze.

Non si trattava semplicemente di un catalogo.

Il volume riuniva informazioni geologiche, archeologiche, storiche e zoologiche e documentava cinquanta cavità, corredandole di topografie, dati catastali, bibliografia e indicazioni per raggiungerle.

Nell’introduzione Barone ripercorreva anche una parte della storia della speleologia catanese: dalla Grotta Palombara, palestra per generazioni di speleologi, alla scoperta di Villasmundo e alle successive campagne di ricerca nel territorio.

Ma indicava soprattutto una finalità che andava oltre la documentazione tecnica: far conoscere quel patrimonio naturalistico affinché potesse essere apprezzato e rispettato, soprattutto dalle nuove generazioni.

A distanza di quasi trent’anni, sapere che stava lavorando ancora a un libro dedicato alle bellezze naturali di Melilli dà a quelle pagine un significato particolare.

Il filo non si era mai spezzato.

Esplorare, studiare, raccontare

Negli anni successivi Barone continuò a occuparsi di storia e cultura delle grotte etnee.

Nel 2007, insieme a Giancarlo Santi, pubblicò sulla rivista Speleologia l’articolo “Etna grotte, viaggiatori e legende”, dedicato anche al rapporto secolare tra uomini, racconti e cavità del vulcano.

Nello stesso periodo partecipò alla divulgazione legata alla mostra “In Ima Tartara – Preistoria e leggenda delle grotte etnee”, un’altra iniziativa capace di mettere in relazione il dato speleologico con archeologia, storia e immaginario.

Era ormai evidente un percorso che aveva attraversato più dimensioni della speleologia: dall’esplorazione al rilievo, dal catasto alla ricerca, dall’organizzazione associativa ai rapporti internazionali, fino alla divulgazione.

Una generazione di speleologi

Anche altri riferimenti hanno un valore particolare: quando nel 2005 è mancato Giuseppe Licitra, altro protagonista della vulcanospeleologia catanese e internazionale, è stato Nicola Barone a scriverne il ricordo destinato alla comunità speleologica internazionale.

Ha raccontato un compagno con cui aveva condiviso più di trent’anni di attività.

Oggi quelle parole sembrano rimandare, inevitabilmente, alla stessa generazione alla quale apparteneva Barone: uomini e donne che hanno esplorato quando le conoscenze erano molto più frammentarie di oggi, hanno disegnato grotte, compilato schede, organizzato spedizioni e convegni, costruito archivi e lasciato pubblicazioni sulle quali continuano a lavorare gli speleologi delle generazioni successive.

Alfio Cariola ha parlato di Nicola come un “riferimento per la speleologia siciliana dagli anni Settanta”: verissimo: non soltanto per le cariche ricoperte o per i libri pubblicati, ma per la continuità di un impegno durato oltre mezzo secolo.

Nicola Barone ha contribuito a esplorare le grotte della Sicilia e, soprattutto, ha contribuito a trasformarle in patrimonio conosciuto, documentato e raccontato.

Fino agli ultimi tempi continuava a fare ciò che aveva fatto per gran parte della sua vita: studiare un territorio e prepararsi a raccontarlo ancora una volta.

Alla famiglia di Nicola Barone, ad Alfio e a tutti gli amici del Centro Speleologico Etneo e della Federazione Speleologica Siciliana va il cordoglio della redazione di Scintilena.

L'articolo Nicola Barone, una vita nelle grotte dell’Etna e della Sicilia proviene da Scintilena.

-red-

Neandertálský zubař

Archeologové objevili v Čagyrské jeskyni na Sibiři mimořádný nález – stoličku neandertálce s pravidelným kruhovým otvorem, který vznikl zřejmě záměrným vrtáním. Analýza publikovaná v časopise PLOS One ukazuje, že šlo pravděpodobně o cílený zásah do zubu postiženého silným kazem, který musel způsobovat výraznou bolest. Tento objev představuje možná nejstarší doklad zubní péče v dějinách lidského rodu.

Mikroskopické rozbory odhalily stopy rotačního pohybu špičatého kamenného nástroje, pravděpodobně jaspisového hrotu nalezeného na lokalitě. Experimenty s obdobnými nástroji na moderních zubech vytvořily shodné mikrostruktury, což podporuje hypotézu záměrného vrtání. Zásah pronikl až do zubní dřeně, což mohlo zničit nervy a cévy a tím zmírnit bolest. Opotřebení zubu naznačuje, že jedinec po zákroku zub dále používal.

Interpretace ale zůstává předmětem diskuse. Někteří odborníci nevylučují, že mohlo jít spíše o intenzivní používání nástroje podobného párátku než o skutečný „lékařský“ zákrok. Ať už je vysvětlení jakékoli, nález přispívá k proměně pohledu na neandertálce – ne jako na primitivní bytosti, ale jako na lidi schopné řešit bolest, používat nástroje s jemnou motorikou a možná i cíleně léčit své zdravotní problémy.

Více například na: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0347662

V Kambodži objevili nové endemity

V severní Kambodži, v krasových oblastech provincií Battambang a Stung Treng, objevili vědci nejméně 11 nových druhů organismů. Výzkum probíhal po dobu tří let a zahrnoval průzkum 64 jeskyní a 10 krasových kopců. Sedm druhů je již vědecky popsáno a další čtyři se aktuálně zpracovávají. Krasová prostředí vytvářejí izolované „ostrovy“ biodiverzity, kde se organismy vyvíjejí odděleně od okolní krajiny silně ovlivněné člověkem.

Mezi nově objevené druhy patří například tyrkysově zbarvená zmije rodu Trimeresurus, drobný suchozemský plž menší než 2 mm (Clostophis udayaditinus) nebo nový druh mnohonožky nalezený v jeskyni. Tyto izolované lokality fungují jako přírodní „laboratoře evoluce“, kde vznikají endemické druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě – často dokonce ani mimo jedinou konkrétní jeskyni.

Výzkum zároveň odhalil i výskyt ohrožených živočichů, jako je luskoun sundský, makak jávský či páv zelený. Krasové ekosystémy jsou však globálně velmi špatně chráněné – méně než 1 % z nich má nějakou ochranu – a čelí silnému tlaku těžby vápence a dalších lidských aktivit, včetně pytláctví a požárů. Dokumentace mimořádně bohaté biodiverzity by mohla podpořit ochranu těchto unikátních lokalit dříve, než dojde k vymizení dosud neobjevených druhů.

Více například na: https://www.discoverwildlife.com/environment/cambodia-karst-biodiversity-surveys

Jeskyně, kosti a včelí hnízdo

Paleontologové objevili v jeskyni na karibském ostrově Hispaniola unikátní fosilní doklad – v kostech dávno uhynulých zvířat našli hnízda starověkých včel. Příběh začal před tisíci lety, kdy obří sova přinesla do jeskyně hlodavce zvaného hutia jako potravu pro mláďata. Po rozkladu jeho ostatků zůstaly v jeskyni kosti, do nichž se později usadily samotářské včely. Ty při hloubení nor narazily na dutiny v čelisti, které ideálně využily jako hnízdní komůrky.

Pak nastoupili vědci, kteří si všimli hladkých stěn v zubních jamkách (alveolech), jež se lišily od běžné struktury kosti. Detailní analýza ukázala, že nejde o vosí kokony, jak se původně domnívali, ale o hnízda včel, které je vystýlají voskovitou látkou. Tento objev je mimořádný, protože jde o první známý případ, kdy si včely vytvořily hnízda uvnitř již existující fosilní struktury, aniž by ji výrazně upravily. V některých případech se navíc v jedné dutině nacházelo více hnízd, uspořádaných jedno v druhém.

Studie zároveň vysvětluje, proč včely osídlily právě jeskyni. Oblast je tvořena krasem s minimem půdního pokryvu, takže vhodný materiál pro hloubení nor se hromadí právě v jeskynních sedimentech. Jeskyně tak poskytovala jediné vhodné prostředí pro jejich život. Nález tak přináší unikátní pohled na chování pravěkých včel.

Více například na: https://scitechdaily.com/fossils-inside-fossils-the-bizarre-discovery-hidden-in-a-caribbean-cave/

Nejstarší lučištníci

Časopis Natura přináší další z ukázek, že převratné nálezy je možné udělat i v depozitářích muzeí. Už v roce 1857 byl v jeskyni Cueva de los Murciélagos (Jeskyně netopýrů) u města Albuñol v provincii Granada na jihu Španělska objeven unikátní soubor pravěkých artefaktů. Mezi kosterními pozůstatky ležely i zbytky lukostřelecké výbavy, ovšem trvalo další století a půl, než se k nim vědci vrátili. Moderní vědecké metody – od mikroskopie po biomolekulární analýzy – odhalily překvapivě vyspělou technologii neolitických lučištníků. Šípy byly důmyslnými kompozity: lehké rákosové dříky doplňovaly tvrdé hroty z olivového či vrbového dřeva, a celek držely pohromadě pevné svazky vláken. Dochovalo se dokonce i opeření šípů, což je v evropském pravěku mimořádně vzácný nález.

Zcela fascinující jsou i samotné tětivy. Nebyly z rostlinných vláken, jak by se dalo předpokládat, ale ze zvířecích šlach, například ze srnce a dalších druhů. Pravěcí řemeslníci šlachy pečlivě zpracovali, rozvláknili a stočili do pevného lana, které dokázalo odolat velkému napětí. Výsledkem byl materiál, který kombinoval pružnost i odolnost – vlastnosti, jež by obstály i v dnešních testech funkčnosti. Tyto objevy posouvají historii používání šlachových tětiv v Evropě o více než dva tisíce let dále do minulosti, tedy ještě před dobu slavného Ötziho.

Nálezy z jeskyně však nejsou jen technickou kuriozitou. Šípy a tětivy byly uloženy spolu s mrtvými jako součást bohaté výbavy, která zahrnovala i oděvy, košíky nebo nástroje. To naznačuje, že lukostřelba měla pro neolitické společnosti hlubší význam než pouhý lov. Mohla být symbolem prestiže, identity či společenského postavení.

Více na: https://www.nature.com/articles/s41598-024-77224-w

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Jeskyně Zoluška

Stoupáme do mírného kopce, já a Bóža, v doprovodu moldavských jeskyňářů Victorie, Romana a Venianima. Je vedro. Potíme se v overalu a obklopují nás desítky komárů. Cíl ale stojí za trochu nepohodlí. Před námi je vchod do devadesát kilometrů dlouhé jeskyně Zoluška, nejdelší jeskyně Moldavska a třetí nejdelší jeskyně v sádrovci na světě.

Oficiálně se jeskyně jmenuje Emil Racoviță, po významném rumunském biologovi stejného jména. Od jejího objevu v roce 1977 však nesla jméno Zoluška, přejmenována byla až v roce 1992.

Obr. 1 Typický charakter jeskyně Zoluška (foto M. Hejna)

Obr. 2 Nějaké figurky z bláta najdeme leckde, Popelku v životní velikosti pouze v jeskyni Zoluška (foto V. Galbur)

„Co bylo na Zolušce závadného, že jste ji přejmenovali?“ Ptám se Romana.

„Vůbec nic, Zoluška je Popelka. Ale když se Moldavsko osamostatnilo, rozhodly úřady, že potřebuje údernější jméno. Pro nás je to ale pořád Zoluška.“

Nejdříve sestupujeme po žebřících 32 m hlubokou betonovou šachtou. On je to spíše komín, protože vchod jeskyně ležel ve stěně lomu a v rámci rekultivace měl skončit pod vysokou vrstvou zavážky. Naštěstí se ho podařilo zachránit.

Po sestupu se plazíme jemným tekutým bahnem, zatéká všude, takhle jsem si tedy tu nejdelší moldavskou jeskyni nepředstavoval. Pak bláta ubývá, ještě chvíli musíme lézt po čtyřech, ale to už se dostáváme do míst, kde se dá narovnat a normálně chodit. Takže jo, vchod je sice opravdu ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná.

„Jeskyně se prý jmenuje Popelka proto, že vchod je sice ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná,“ poznamenává Roman, jako by mi četl myšlenky.

Je to typická maze cave, bludišťová jeskyně plná různých oblézaček, prolézaček a smyček. Výzdoba je minimální, pár drobných stalaktitů, jediný stalagmit, občas bahenní náteky. Na jediném místě vznikly sádrovcové nudle, ale ty jsou moc daleko od vchodu a my máme na návštěvu vyměřených šest hodin.

Vede nás Victorie a já musím obdivovat, jak se v jeskyni vyzná a orientuje. Občas sice zabočíme špatně, ale vždy se dokážeme vrátit na trasu a najít správnou cestu. V jeskyni je pár bodů, které přece jen zlepšují orientaci. V některých dómech jsou položené zalaminované tabulky se jménem dómu, na jednom místě procházíme hranici mezi Moldavskem a Ukrajinou, vymezenou dvěma patníky (asi dvě třetiny jeskyně leží pod ukrajinským územím, ale vchod do jeskyně je jediný, ten z moldavské strany). A pak jsou tady ty sochy. Nějaké postavičky z bláta najdeme uplácané i v našich jeskyních, ale ještě nikde jsem neviděl, co tady. Z bláta vyrobené sochy. Prasečí hlava, Popelka v životní velikosti, obří krysa a mnoho dalších. Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo vyrobit několik identických soch a postavit je různě na podobných místech. Už vidím průvodce, jak vysvětluje – teď projdeme kolem prasečí hlavy, za Popelkou doprava, kolem dinosaura a u krysáka doleva, jejda, jak to, že jsme zase u prasečí hlavy? Kde jsme špatně odbočili?

Prohlídka je pohodlná. Chodby jsou většinou horizontální a prostorné. Jen několikrát procházíme kolem propastí. Victorie nám vysvětluje, že je jeskyně hypogenního původu a tohle jsou některé z přívodních kanálů. Je to vlastně taková procházka, žádné protahování, žádné plazení, vyloženě si to užívám.

„Mě teda Zoluška moc nebaví,“ vytrhuje mě z rozjímání Roman, „je to taková procházka, mám radši jeskyně, kde se musí plazit.“ Ten člověk snad opravdu čte myšlenky. Po necelých šesti hodinách v podzemí mu ale začínám dávat za pravdu. Na chvíli. Jen k bahnitému plazení zpátky ke vchodu.

Více informací o jeskyni je k nalezení na https://speleo.md/en/zolushka-1977-1992-emil-racovitsa-1992-present/

Obr. 3 Moldavsko-ukrajinská hranice v jeskyni Zoluška (foto M. Hejna).

Obr. 4 Voda vymlela výsypku v lomu u vesnice Fetesti do zajímavých tvarů (foto M. Hejna)

Obr. 5 Meandr řeky Răut u Orhei Vechi (foto M. Hejna)

Jak jsme nenavštívili jeskyni Překvapení

Cestou od Zolušky se všichni zastavujeme u vesnice Fetesti. Leží tam opuštěný vápencový lom s výsypkou erodovanou do zajímavých tvarů. Podle plánu se pak máme už sami přesunout ke klášteru v Orhei Vechi, tam přespat u řeky a dopoledne si prohlédnout klášter, pozůstatky tatarských lázní a hlavně staré podzemní těžební vápencové komory. Odpoledne máme sraz s Romanem a chceme navštívit druhou nejdelší jeskyni Moldavska, jeskyni Překvapení.

Je to paradox. Druhá nejdelší jeskyně Moldavska je dlouhá 925 m. Je tedy stokrát kratší než Zoluška. Nevím, jestli se ještě v nějakém státě na světě setkáme s takovým rozdílem mezi dvěma nejdelšími jeskyněmi. Jeskyně Překvapení sice vznikla ve vápenci, ale je to typicky rozsedlinová jeskyně. Vchod leží na kraji města Criuleni a jeskyně je volně přístupná. Pokud se podíváme na sociální sítě, najdeme tam mnoho příspěvků od nezvaných návštěvníků. V lepším případě po nich v jeskyni zůstávají odpadky, v horším mrtvá těla. To není nadsázka. V roce 2022 navštívil jeskyni jeden asi třicetiletý muž, kterému zhaslo v bočních úzkých chodbách světlo a nedokázal po tmě najít cestu ven. Vyproštění těla trvalo záchranářům dvanáct hodin.

„Přestalo nám brzdit auto,“ prohlásila Bóža, když jí propadl pedál volně na podlahu. Jsou věty, které nechcete slyšet nikde, natož někde uprostřed Moldavska. Opatrně dojíždíme na nejbližší pumpu. Nádobka na brzdovou kapalinu je prázdná, nepomůže ani dolití. Pedál prošlapáváme naprázdno, jen slyšíme, jak někde uniká vzduch. Pumpař nám dovoluje postavit na plácku za pumpou stan a přespat tam. Ráno voláme Romanovi. Změna plánu. Roman zajišťuje odtahovou službu, místo jeskyně Překvapení míříme do servisu.

Závada naštěstí není vážná, prasklá hadička. Oprava si však vyžádá pár hodin. Roman nás veze aspoň do Orhei Vechi, když už jsme do něj nedojeli vlastními silami. Je to údajně jediné zajímavé místo v Moldavsku. Nad meandrem řeky Răut leží vápencové útesy a v nich mnoho vytesaných podzemních prostor – mnišské cely, kaple, těžební komory.

Posledně jmenované nás zajímají nejvíce. Leží u vesnice Trebujeni a těžil se v nich miocenní vápenec. Ten je většinou snadno rozpadavý a pro stavební účely se hodily pouze vrstvy pevného masivního vápence, ležící asi v třetině výšky útesu. Právě v nich bylo vyraženo několik komor, vysokých až 4 m. Na stropě jsou patrné záseky po dlátech, stěny pokrývají novodobé graffiti.

Na dlouhou návštěvu bohužel není čas. Ze servisu volají, že je auto opravené, a nás čeká cesta domů.

Obr. 6 Pohled k těžebním komorám u Trebujeni (foto M. Hejna)

Obr. 7 Jedna z těžebních komor u Trebujeni (foto M. Hejna)

(rozhovor vedl Michal Hejna)

Johne, děkuji, že jsi přijal pozvání k tomuto rozhovoru.

Děkuji, Michale, je mi potěšením. Nikdy by mě nenapadlo, že budu o Komisi pro vulkanické jeskyně poskytovat rozhovor někomu z Česka. Máte krásnou zemi, ale při úvahách o vulkanických jeskyních si ji člověk obvykle nevybaví jako první. S manželkou jsme v roce 2013 strávili v Česku nádherný čas při příležitosti 16. mezinárodního speleologického kongresu v Brně. Byla to skvěle zorganizovaná, velmi zajímavá a také nesmírně příjemná akce, stejně jako naše předkongresová exkurze do Moravského krasu. Navštívili jsme několik vápencových jeskyní, ale pokud vím, v Česku žádné vulkanické jeskyně nejsou.

Nejsou. Máš o českých jeskyních lepší znalosti než já o australských. Ale myslím, že takových nás bude v Česku víc. Můžeš nám australské jeskyně stručně představit? Jaké typy jeskyní se v Austrálii vyskytují a které patří k nejdelším?

Austrálie je rozlehlá. Je téměř stokrát větší než Česko, střídá se na ní řada klimatických pásem a najdeme zde mimořádně pestrou krajinu, vegetaci i geologickou stavbu. A s tím souvisí i velká rozmanitost jeskyní.

Jeskyně se nacházejí ve všech šesti australských státech i v obou pevninských teritoriích. Většina z nich je vyvinuta ve vápencích, dolomitech nebo vulkanitech. Jejich stáří se pohybuje od více než 900 milionů let do méně než 2 milionů let.

Většina jeskyní na jihovýchodě země se nachází v malých izolovaných tělesech silurských nebo devonských vápenců starých asi 350–450 milionů let. Tyto jeskyně bývají zpravidla kratší než dva kilometry a žádná z nich není hlubší než 200 metrů. Mnoho z nich však má drobné vodní toky, prostorné chodby a často i působivou krápníkovou výzdobu. Dlouhé jeskyně se složitými podzemními odvodňovacími systémy jsou v této části země vzácné.

Ostrovní stát Tasmánie má složitou a velmi pestrou geologii. Jeskyně se tam vyskytují ve vápencích, dolomitech i magnezitech různého stáří. Většina nejdelších a nejhlubších jeskyní se vyvinula v ordovickém souvrství Gordon Limestone starém 450–480 milionů let. Patří mezi ně i nejhlubší australské jeskyně Niggly, která dosahuje téměř 400 metrů. Mnohé z těchto jeskyní jsou chladné a vlhké.

Foto 1 Arnahellir – fotografické šílenství. Snímek pořízený na Islandu Kenem Grimesem v roce 2002 zachycuje všechny tři předsedy Komise pro vulkanické jeskyně. Bill Halliday, první předseda, má žlutou přilbu, druhý předseda Jan-Paul Van der Pas je vlevo v oranžové kombinéze a současný předseda John Brush je v červené kombinéze (foto J. Brush).

V pobřežních oblastech několika jižních států se nacházejí jeskyně ve čtvrtohorním eolianitu (mladším než 2,4 milionu let). Je to měkká, velmi porézní hornina, která vzniká z větrem navátých vápenatých plážových písků. Běžné jsou v ní prostorné dómy, často přístupné svislými komíny. Pozoruhodným příkladem je jeskyně Aiennyu v Západní Austrálii, která má téměř sto vertikálních vstupů, které ústí do jediného velkého dómu.

Foto 2 Pohled ke stropu jeskyně Aiennyu Cave (Západní Austrálie), vyvinuté v kvartérním eolianitu, která má téměř sto vertikálních vstupů (foto J. Brush).

V Severním teritoriu jsou nejvýznamnější jeskyně vyvinuty v neoproterozoických dolomitech (asi 900 milionů let). Nejlepším jejich představitelem je národní park Gregory-Judbarra. V něm vzniklo několik velmi dlouhých jeskyní. Můj klub, Canberra Speleological Society Inc, patřil mezi první speleologické skupiny, které tuto oblast navštívily na počátku 90. let. V roce 1993 jsem vedl expedici, která prozkoumala a zmapovala prvních 11,5 km jeskyně, kterou jsme nazvali Berks Backyard Cave. Později se podařilo spojit několik jeskyní do jednoho systému, čímž vznikla nejdelší jeskyně Austrálie, 123 km dlouhá jeskyně Bullita. Berks Backyard Cave je její součástí.

Nullarborská planina, rozkládající se na hranici Západní a Jižní Austrálie, je plochá, převážně bezlesá oblast terciérních vápenců starých 20–50 milionů let. Je to možná největší souvislé krasové území na světě. Jeskyně tady nejsou extrémně dlouhé ani hluboké, ale jsou jich tu stovky. Ta nejdelší měří skoro 30 km. Jeskyně, které patří mezi ty hlubší, což znamená převýšení tak 80 až 100 m, mají na dně slaná jezera, která přitahují pozornost jeskynních potápěčů. Některé menší a mělčí jeskyně zase obsahují neobvyklé speleotémy, včetně černého kalcitu, jemných krystalů halitu a sádrovce či kalcitových útvarů, které byly porušeny a rozlámány tzv. solným klínováním. To je způsobené růstem krystalů halitu podél krystalových hranic a v drobných puklinách.

Až doteď jsem mluvil o karbonátových jeskyních, ale máme samozřejmě i vulkanické jeskyně. Za nimi se musíme vydat do západní Victorie a do několika oblastí Queenslandu.

Ve Victorii se lávová pole rozprostírají západně od Melbourne až k hranicím Jižní Austrálie, v délce téměř 400 km. Aktivní byla během posledních 8 milionů let a nachází se tady více než 400 erupčních center. Poslední erupce proběhla přibližně před 5 000 lety. A protože je průměrná frekvence erupcí asi 11 000 let, je toto pole považováno za dosud aktivní. Zatím v něm bylo objeveno více než šedesát lávových jeskyní, starých přibližně od 2 milionů do 35 000 let. Většina z nich se nachází v mladších lávách v oblastech Harman Valley a Budj Bim (dříve Mount Eccles). Izolované jeskyně se však objevují i v dalších lávových proudech na zhruba deseti lokalitách napříč celým územím.

Foto 3 Říční chodba v jeskyni Strongs Cave, Margaret River, Západní Austrálie. Písčité koryto je pokryté kořeny vysokých stromů jarrah (eukalyptů), které rostou na povrchu 40 m nad jeskyní (foto J. Brush).

Foto 4 Rozlehlá chodba v jeskyni Abracurrie Cave na planině Nullarbor v Západní Austrálii (foto J. Brush).

V Queenslandu jsou téměř všechny lávové jeskyně spojeny s výlevy sopky Undara, která vybuchla asi před 190 000 lety. Nejdelší z australských lávových jeskyní měří asi 1,3 km a má chodby až 20 metrů vysoké a široké.

Ač to tak z předchozího popisu nevypadá, karbonátové horniny zaujímají v celkové rozloze Austrálie relativně malou plochu. To vede k trvalému tlaku na zvyšování jejich těžby pro potřeby zemědělství, výroby cementu a různých průmyslových odvětví. Krasové oblasti ohrožuje také těžba dřeva a odlesňování, výstavba přehrad, čerpání podzemní vody a infrastruktura energetického průmyslu. Ochrana jeskyní je tak nikdy nekončící boj. Naštěstí se mnoho významných krasových oblastí nachází v národních parcích a teoreticky je tak chráněno před rozvojovými tlaky.
Přístup do většiny jeskyní v národních parcích regulují vlády jednotlivých států a teritorií. Předpisy se v různých částech země liší, v zásadě však platí, že téměř všechny jeskyně jsou pro širokou veřejnost uzavřeny, zatímco uznané speleologické kluby do většiny z nich mohou vstupovat na základě povolení se stanovenými podmínkami, které často omezují velikost skupiny i počet návštěv za rok.

Foto 5 Křišťálově čisté jezero v jeskyni Weebubbie Cave, planina Nullarbor (foto M. Coggan).

Foto 6 Písčitá chodba v jeskyni Mullamullang Cave, jedné z nejdelších jeskyní planiny Nullarbor (foto M. Coggan).

Jak je v Austrálii organizována speleologie? Kolik je tam jeskyňářů?

Národní speleologickou organizací je Australian Speleological Federation Inc (ASF). V současnosti sdružuje 26 členských klubů rozmístěných ve všech šesti státech a v Australském hlavním teritoriu (ACT). Více než polovina klubů sídlí v Novém Jižním Walesu a v ACT. ASF sdružuje přibližně 950 speleologů.

Druhým celostátním subjektem spojeným s jeskyněmi je Australasian Cave and Karst Management Association Inc (ACKMA). Její členskou základnu tvoří správci a průvodci jeskyní, jeskynní vědci i speleologové, jako jsem já, kteří se zajímají o problematiku správy jeskyní. Většina členů ACKMA žije v Austrálii nebo na Novém Zélandu.

Setkávají se australští jeskyňáři pravidelně na národních konferencích?

ASF pořádá každé dva roky konferenci s přednáškovými sekcemi, exkurzemi a společenskými aktivitami. Záleží na tom, kde se zrovna konají. Obvykle je to v lednu během letních školních prázdnin, ale konference pořádané na severu země bývají plánovány na polovinu roku, aby se vyhnuly tropickému monzunovému období, které tam trvá od listopadu do dubna.

ACKMA také svolává každý druhý rok týdenní konferenci a v mezidobí kratší prodloužené víkendové akce. Konference i setkání vždy zahrnují terénní exkurze a obvykle se konají v Austrálii, i když některé proběhly na Novém Zélandu, a v roce 2010 se uskutečnila velká a velmi úspěšná akce v jeskyních Mulu v malajsijském státě Sarawak.

Jak to máte s publikační činností?

ASF vydává čtvrtletník Caves Australia a jednou ročně také Helictite, časopis věnovaný australasijskému výzkumu jeskyní a krasu. ASF rovněž publikuje sborníky ze svých bienálních konferencí. ACKMA vydává také čtvrtletní časopis i konferenční sborníky. Všechny tyto publikace dnes vycházejí v digitální podobě a jsou volně dostupné.

V minulosti většina klubů vydávala vlastní zpravodaje, ale v posledních letech jejich počet klesá, protože řada klubů dnes spoléhá spíše na webovou komunikaci a sociální sítě. Knihy o jednotlivých krasových oblastech či jeskyních vydávaly jak kluby, tak nadšení jednotlivci, ale při počtu menším než tisíc speleologů je potenciální trh poměrně omezený.

Pojďme od australských jeskyní k tobě. Kdy a jak ses dostal k jeskyňaření?

Do jeskyní jsem poprvé zavítal na výpravách organizovaných dobrodružně založenými středoškolskými učiteli. Ti mě přivedli také ke skalnímu lezení a lyžování ve volném terénu. Na univerzitě jsem vstoupil do jeskyňářského klubu a jeskyně i samotné jeskyňaření se pro mě brzy staly doslova závislostí. V roce 1974 jsem vstoupil do Canberra Speleological Society Inc a od té doby jsem jejím aktivním členem.

Canberra je pro speleology ideálním místem, protože když vyrazíš autem kterýmkoliv směrem, do dvou hodin jízdy dojedeš k vápencovým jeskyním. Během let jsem měl to štěstí navštívit obrovské množství jeskyní, včetně některých opravdu výjimečných, a to ve všech australských státech a teritoriích i v mnoha dalších částech světa. Jedním z vrcholů mého zahraničního jeskyňaření byla účast na čtyřech australských expedicích do Thajska mezi lety 1986 a 1996, během nichž jsme objevili, prozkoumali a zmapovali řadu opravdu velkých jeskyní.

K lávovým jeskyním jsem se poprvé dostal v roce 1975 během cesty do západní Virginie. Jel jsem tam tenkrát z domova asi 800 km. Skutečné nadšení pro vulkanické jeskyně ve mně ale probudila až návštěva Islandu v roce 2002, kde jsem se zúčastnil 10. mezinárodního sympozia o vulkanospeleologii (ISV). Bylo neuvěřitelné procházet jeskyněmi, které působily dojmem, jako by vznikly teprve před okamžikem, jako by jednoduše řečeno právě ztuhly. Během této cesty jsem se poprvé setkal s Billem Hallidayem a Janem-Paulem Van der Pasem, tedy s prvním a druhým předsedou Komise pro vulkanické jeskyně. Od té doby jsem se zúčastnil všech sympozií ISV, kromě dvou.

Jak ses stal předsedou Komise UIS pro vulkanické jeskyně?

Komise pro vulkanické jeskyně je specifická v tom, že za více než padesát let její existence stáli v jejím čele pouze tři předsedové.

Jak už jsem zmínil, zakládajícím předsedou byl již zesnulý dr. William (Bill) Halliday, vysoce respektovaný americký speleolog, který je považován za otce vulkanospeleologie. Bill založil v roce 1972 mezinárodní pracovní skupinu pro vulkanické jeskyně a v témže roce také předsedal prvnímu ISV. Díky jeho usilovné práci byla tato skupina v roce 1993 povýšena v rámci UIS na plnohodnotnou komisi a od té doby se sympozia ISV konají zhruba každé dva roky.

V roce 1998 Bill přesvědčil Jana-Paula Van der Pase z Nizozemska, aby převzal funkci předsedy. Jan-Paul vedl komisi velmi úspěšně téměř dvě desetiletí, ale v roce 2016 oznámil, že už je příliš starý na daleké cestování, a navrhl, abych jej vystřídal. Tehdy jsem se ještě ubránil. O rok později, na 17. mezinárodním speleologickém kongresu v Austrálii, už jsem tlaku neodolal. Pokud si dobře vzpomínám, zavřeli mě tenkrát oba bývalí předsedové komise a tehdejší prezident UIS do potemnělé místnosti, do očí mi svítilo jasné světlo a musel jsem pít pěnivou jantarovou tekutinu tak dlouho, dokud mě nedonutili kandidaturu přijmout. Jinak si nedokážu představit, jak jsem to mohl vzít.

Ale je také možné, že už mi paměť neslouží a ve skutečnosti to byl jen příjemný hovor u krbu. Možná jsem to přijal proto, že mi Jan-Paul tvrdil, že být předsedou není skoro žádná práce.
Dneska vidím, že nic nebylo dále od skutečnosti. Občas je to frustrující, ale jinak je to zajímavá a poučná zkušenost a neměnil bych.

Foto 7 Pleasure Dome v jeskyni Kubla Khan Cave na Tasmánii, kde si všichni jeskyňáři musí svléknout veškeré špinavé oblečení a obuv a odložit batohy (foto J. Brush).

Foto 8 Sintrové hrázky v jeskyni Croesus Cave, Mole Creek, Tasmánie (foto J. Brush).

Foto 9 Heliktity a antodity v jeskyni Marakoopa Cave, Mole Creek, Tasmánie (foto J. Brush).

Foto 10 Stalaktity typu Donkey Tail v jeskyni East Deep Creek Cave, Yarrangobilly, Nový Jižní Wales (foto J. Brush).

Foto 11 Krasová oblast Wyanbene, národní park Deua, Nový Jižní Wales (foto J. Brush).

Foto 12 Rozlehlá chodba v jeskyni Berks Backyard je součástí nejdelšího australského jeskynního systému Bullita (foto J. Brush).

Foto 13 Grand Arch a Blue Lake, Jenolan Caves, Nový Jižní Wales (foto J. Brush).

Je něco, na co jsi z hlediska speleologie obzvlášť hrdý?

Samozřejmě, po více než padesáti letech organizovaného jeskyňaření se najde několik věcí, na které jsem obzvlášť hrdý. V roce 1969, jen několik měsíců poté, co jsem začal brát jeskyňaření opravdu vážně, jsem byl členem malého týmu, který objevil a prozkoumal Janus Cave, velkolepě vyzdobenou jeskyni v krasové oblasti Yarrangobilly v národním parku Kosciuszko v Novém Jižním Walesu. Na jeskyňářských projektech v tomto parku jsem aktivní dodnes a od roku 2010 jsem členem Kosciuszko Speleological Reference Group (KSRG), kterou tvoří čtyři speleologové a několik zaměstnanců NSW National Parks and Wildlife Service (NPWS). Jde o konzultační a poradní orgán, který výrazně přispěl ke zlepšení správy jeskyní a krasu ve všech osmi krasových oblastech parku.

V roce 2021 jsem byl zvolen čestným doživotním členem ACKMA za své úsilí o zlepšení správy jak volně přístupných, tak zpřístupněných jeskyní v Austrálii. A v roce 2023 mi ASF udělila cenu Peter Berrill Award for Cave Conservation za přínos k ochraně jeskyní a správě krasu, zejména v národním parku Kosciuszko.

Foto 14 Černé kalcitové speleotémy v Thylacine Hole na planině Nullarbor v Západní Austrálii se stopami poškození, které způsobuje klínování solí (foto J. Brush).

Foto 15 Barkers Cave, Undara v Queenslandu. S délkou 1,35 km jde o nejdelší lávovou jeskyni v této oblasti
(foto J. Brush).

Foto 16 Situace krátce před objevem lávové jeskyně Missing Link Cave v září 2025, vulkanická oblast Mt Porndon, Victoria (foto J. Brush).

A ještě bych zmínil jeden čerstvý projekt, který se trochu vymyká běžné činnosti. V únoru letošního roku jsem byl hrdý na to, že jsem mohl být členem čtyřčlenného týmu, který úspěšně vyzvedl starou karbidovou lampu z jeskyně East Deep Creek Cave v Yarrangobilly. To asi budu muset rozvést podrobněji.

V roce 1953 to byla ještě poměrně málo známá a neprobádaná jeskyně. Tehdy do ní vlezl mladý univerzitní student jménem Brian O’Brien se svým kamarádem, aby ji prozkoumali. Už na začátku udělali zásadní chybu, že se rozdělili a každý se vydal do jiné části.

O’Brien se v jeskyni ztratil a když hledal cestu ven ze složitého závalu, zavěsil lampu do pukliny, aby mohl slézt obtížný třímetrový stupeň. Při tom uklouzl a spadl. Ačkoli neutrpěl vážnější zranění, nedokázal se pro lampu nahoru vrátit. Snažil se ji shodit, svlékl si kombinézu a zkoušel ji zachytit, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že zhasnul plamen. Brian tak zůstal v naprosté tmě, bez jídla, vody a téměř bez oblečení v jeskyni, kde byly asi 4 °C. Naštěstí se jeho kamarád dostal ven, uvědomil si, že Brian nevyšel na povrch, a zalarmoval ostatní.

Následného pátrání se zúčastnilo asi 50 lidí a když byl třetího dne nalezen, na lampu už nikdo nemyslel. O’Brien později dokončil studia a stal se mezinárodně uznávaným fyzikem, jehož experimenty se dostaly až na Měsíc. Nikdy se však nevzdal naděje, že svou lampu ještě najde. Navzdory pátrání, které on i další lidé podnikali nárazově po několik desetiletí, se jim lampu najít nepovedlo. Teprve v roce 2021 si jí všimli dva jeskyňáři, jak visí nad nimi v místě, kam se téměř nikdy nechodí. Jeden z nich si okamžitě uvědomil význam tohoto objevu a informoval NPWS. Brian se toho bohužel nedožil, zemřel jen několik měsíců před tím. Poté trvalo ještě několik let, než NPWS a KSRG po konzultacích s členy rodiny O’Brienových vyřešily otázky památkové ochrany, vlastnictví a logistiky.

Když náš tým vyšel z jeskyně s lampou pokrytou bahnem a rzí, vítali nás členové rodiny O’Brienových, pracovníci NPWS i zástupci médií. Objevili jsme se dokonce ve večerních zprávách celostátní televize. Po více než sedmdesáti letech ve vlhké jeskyni nebyla lampa v dobrém stavu, ale jakmile bude důkladně očištěna a zakonzervována, vystavíme ji pro veřejnost v návštěvnickém centru Yarrangobilly.

Foto 17 Tým, který nalezl karbidovou lampu Briana O’Briena. Zleva člen KSRG John Brush; Brittany Meers, spolunálezkyně lampy; Phil Fleming, který lampu několik let neúspěšně hledal; a Jason Moule, další člen KSRG (foto J. Moule).

Děkuju za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl vzkázat českým jeskyňářům?

U výčtu věcí, na které jsem hrdý, jsem zapomněl, že jsem se jako předseda komise podílel na pořádání čtyř mezinárodních vulkanospeleologických konferencí. Ta další se bude konat letos v listopadu na Kanárských ostrovech a všechny na ni vřele zvu. Registrace účastníků bude končit 31. srpna.

Více informací o konferenci a komisi jako takové najdou zájemci na stránkách https://www.vulcanospeleology.org/menu.html

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Ten pohled na mapu v aplikacích JESO či speleowiki (obr. 1) zaujme na první pohled. V České republice je sice oficiálně registrováno téměř pět tisíc jeskyní, ovšem stále tu zůstávají poměrně rozsáhlá prázdná území. Opravdu se v nich žádné jeskyně nenacházejí nebo je tam pouze nikdo nehledal?

Jedno takové území leží východně od Prahy. Západním směrem je nejbližší jeskyní Prosecká jeskyně v Praze, ze severu najdeme jeskyně v okrajových partiích Českého ráje a Prolomených hor, z východu se dostaneme až k jeskyním krasu u Kutné hory a z jihu k jeskyni sv. Prokopa u Sázavy. Od severu k jihu je vzdálenost mezi nejbližšími jeskyněmi 60 km, od východu k západu 65 km.

Díky objevu jeskyně Vlasta už ovšem výše uvedený popis neplatí.

Obr. 1 Mapa výskytu jeskyní východně od Prahy. Jeskyně Vlasta je zakreslena kolečkem zhruba v polovině obrázku (zdroj: speleowiki.cz).

Geologická situace okolí Kozovaz

Okolí Kozovaz, vesnice, která leží zhruba v centru výše definovaného území, je jedno z nejméně pravděpodobných míst, kde bychom hledali jeskyni. Ne že by se jednalo o geologicky nezajímavou oblast. Naopak, najdeme tu průřez téměř celou historií Země. Začít můžeme už starohorami čili proterozoikem. Asi 4,5 km jihovýchodně od Kozovaz, mezi obcemi Kounice a Černíky, leží malý lom, kde vystupují jemně laminované břidlice a prachovce štěchovické skupiny. Čtyři kilometry jihovýchodně od Kozovaz zase najdeme prvohorní ordovické horniny. Lom u Chrástnice u Břežan II odkryl pozvolný přechod mezi třenickým a milínským souvrstvím. V rámci České republiky se jedná o nejvýchodnější výskyt ordoviku. Pokud se přesuneme do mladších prvohor, pak u hřbitova v Kounicích, 6 km vjv. od Kozovaz, leží nejsevernější výchoz permokarbonu Blanické brázdy. Na první pohled nás v ní upoutají svahy tvořené červenými hrubozrnnými pískovci a slepenci chýnovských vrstev. Jedná se o výchoz hornin pocházejících z počátku permu.

Nejvíce se ovšem na geologické stavbě Kozovaz podílejí druhohorní cenomanské pískovce jako součást tzv. perucko-korycanského souvrství. Jsou středně až jemně zrnité, místy mají nazelenalý nádech a už od středověku sloužily jako klíčový stavební kámen, a to nejen pro okolní vsi. Z pramenných záznamů vyplývá, že pískovec těžený u nedalekých Horoušan byl v 70. letech 14. století ve velkém dovážen na stavbu katedrály sv. Víta na Pražském hradě. Hovoří se také o dovozu tamního kamene na Karlův most a další významné pražské stavby (Rybařík 2007).

Geologický základ bychom měli, ovšem jak jsme na tom s podmínkami pro vznik jeskyní? Popravdě řečeno, bídně. Sice zde máme dostatek pískovců pro vznik nekrasových jeskyní, ale další podmínky moc příznivé nejsou. Široké okolí Kozovaz je jedna velká rovina, ostatně pozornému čtenáři určitě neuniklo, že všechny výše zmiňované výchozy vznikly uměle těžební činností. Monotónní reliéf nabourávají pouze nehluboká údolí. Přímo v Kozovazech vytvořila jedno říčka s přiléhavým jménem Výmola. Co nám tedy chybí, jsou svahy, po kterých by mohl pískovec sjíždět, hluboké rokle, do kterých by se mohl řítit, či výchozy měkčích vrstev, které by mohly erodovat. A přesto se v Kozovazech jeskyně nalézá.

Obr. 2 Pozůstatky blokové těžby v západní stěně lomu v Kozovazech (foto M. Hejna).

Obr. 3 Severní stěna lomu v Kozovazech s jeskyní Vlasta (foto M. Hejna).

Jeskyně Vlasta

Přímo v Kozovazech najdeme dva lomy. Jeden, ten menší, leží jižně od obce, druhý (ten, který nás zajímá více) se nachází na východním okraji, za autobusovou zastávkou (50.1271214N, 14.7830533E). Pískovec je zde pevný, kompaktní a ve východní části lomu jsou stopy blokové těžby (obr. 2). Severní stěna je vysoká až 6 m a protíná ji téměř vodorovná vrstva jílovce a rozpadavého pískovce, mocná až 30 cm. V jedné části je stěna rozdělena asi dvacet centimetrů mocnou vertikální puklinou, vedoucí ve směru S-J hluboko do masivu. A právě křížení obou geologických fenoménů vytvořilo ideální podmínky pro vznik jeskyně.

Jeskyně, která dostala jméno Vlasta, není dlouhá. Její průlezná délka je 2,5 m, dál pokračuje jako neprůlezná puklina (obr. 3, 4). Jak byla jeskyně opravdu dlouhá, tedy kolik z ní odtěžil lom, se dnes nedá zjistit.

Obr. 4 Mapa jeskyně Vlasta (mapoval M. Hejna, 9. 5. 2026).

Něco myšlenek ke genezi

Jiří Bruthans vystoupil v roce 2025 na konferenci Kras, jeskyně a lidé s příspěvkem s dlouhým, ale vše říkajícím názvem – Česká křídová pánev: Nejrozsáhlejší, ale zcela přehlížené území s krasovou porozitou v ČR.

Jeho hlavní myšlenkou bylo, že v okolí velkých pramenů České křídové pánve „jsou přítomné i alespoň tenké krasovějící horizonty tvořené písčitými či prachovitými vápenci či vápnitými pískovci nebo vápnitými prachovci… Česká křídová pánev je tak nejrozsáhlejším ale paradoxně prakticky neznámým krasovým územím v ČR“ (Bruthans a kol. 2025).

Dalo by se to použít i k vysvětlení geneze Vlasty? Nadložní a podložní pískovce jsou kompaktní, ale z méně soudržné vrstvy jsem odebral tři vzorky. Jednalo se o neporušený jílovec (vzorek 1), o až 25 centimetrů mocný rozpadavý (vápnitý?) pískovec (vzorek 2) a o rozvětralý jemnozrnný sediment pokrývající povrch vrstvy (vzorek 3). Zatímco vzorky 1 a 3 obsahují méně než jedno procento karbonátové složky, přechodový pískovec jí obsahuje až pět procent (analyzován nebyl pouze tmel, ale pískovec jako celek). Podobné výsledky ukázal i test reakce s kyselinou chlorovodíkovou, se kterou tmel u vzorku 2 velmi dobře reagoval.

Podílely se tedy na vzniku jeskyně Vlasta také krasové pochody?

Literatura:

Bruthans J., Kůrková I., Starý J., Mareš J., Vojtíšek J. (2025): Česká křídová pánev: Nejrozsáhlejší, ale zcela přehlížené území s krasovou porozitou v ČR – s. 7-8. In: STÁRKA, L. Sborník konference Kras, jeskyně a lidé: Svatý Jan pod Skalou, 7. – 8. 11. 2025. Průhonice: Správa jeskyní ČR. 93 s. Acta Speleologica, 12/2025.

Rybařík, V. (2007): Kámen v dějinách Karlova mostu. – Kámen, roč. 13, č. 2, 11-20

Matouš Ryček (ZO ČSS 6-08 Dagmar)

V severní části Moravského krasu byla v roce 1959 objevena jeskyně Dagmar. Zájem speleologů o její výzkum vedl k založení stejnojmenné speleologické skupiny a výzkumné práce v jeskyni probíhají nepřetržitě od jejího objevu až do dnešních dní. Přestože patří v Moravském krasu k těm méně známým lokalitám, je navštěvována poměrně často a pravidelně. Mezi nejčastější návštěvníky jeskyně patří samozřejmě členové základní organizace Dagmar, protože zde aktuálně probíhají prolongační práce na třech pracovištích a na dalších třech je v plánu práce zahájit nebo obnovit. Pracovních akcí se často zúčastňují také členové České speleologické společnosti z dalších základních organizací. Jeskyně je rovněž navštěvována při exkurzích, například účastníky konference Speleofórum, vstupují sem členové Stráže přírody a jiní specialisté pověření Správou CHKO MK, kteří provádějí výzkum bezobratlých živočichů, teplotní měření, odběry kvartérních sedimentů, dokumentaci významného naleziště ulit plžů apod. Speleologická záchranná služba zde zorganizovala své cvičení a pravděpodobně se nejednalo o poslední takovou akci. Občas zavítají i návštěvníci z řad veřejnosti, skautské oddíly nebo děti ze zájmového jeskyňářského kroužku. A právě vzhledem k frekvenci pohybu osob v jeskyni a požadavkům na jejich bezpečný pohyb jsme se rozhodli provést kompletní přestrojení a zabezpečení jeskyně.

Obr. 1 Bezpečnější průchod přes jeden z kritických úseků – ústí I. propasti (Foto M. Ryček)

Obr. 2 Cvičení SZS již na nových žebřících (Foto M. Ryček)

Obr. 3 Nově vystrojený přechod přes propast Pětku (Foto M. Ryček)

Obr. 4 Stupačky připravené na osazení do jeskyně (Foto M. Ryček)

Jeskyně byla doposud z velké části vystrojena ocelovými žebříky, ale použity byly také lanové žebříky, různé nášlapy a zábrany z dřevěné kulatiny, výjimečně i jednolanové cesty. Železné žebříky byly instalovány před 40 lety a byly již na hraně (místy za hranou) své životnosti. Podobně na tom byly bezpečnostní prvky ze dřeva, které se po těch letech strávených v jeskynním prostředí změnily v prvky nebezpečné a zažili jsme krušné chvíle, když takový bezpečnostní prvek praskl. O nutnosti přestrojit a zabezpečit celou lokalitu tedy nebylo pochyb a všichni ve skupině souhlasili. Druhou věcí ovšem bylo, že takové práce stojí hodně času, a tím pádem nás zdržují od lákavějšího bádání a objevování. A také materiál na přestrojení jeskyně něco stojí a není možné jej ze skupinového rozpočtu ufinancovat za jediný rok. Z těchto důvodů práce na přestrojení jeskyně sice započaly, ale reálně se stav v jeskyni zlepšoval jen velmi pomalu. Velkým impulzem pro dokončení přestrojovacích prací bylo přetržení lanového žebříku (naštěstí jen jednoho nosného lana) a také možnost přihlásit se do projektu SpeleoGO nově nabízeného Českou speleologickou společností. S naší žádostí jsme uspěli a letité práce na přestrojení jeskyně tak v roce 2025 nabraly rychlý spád.

Naší snahou nebylo pouze nahradit původní vystrojení novým, ale také lépe zabezpečit místa, která se po letech navštěvování ukázala jako nejvíce riziková. Navíc za použití materiálů s delší životností. Celý proces značně urychlila podpora SpeleoGO nejen finančním příspěvkem na materiál, ale hlavně termínem, dokdy bylo potřeba práce dokončit. V průběhu roku 2025 jsme této činnosti věnovali značné množství pracovních akcí a zdánlivě nekonečný proces jsme zdárně dotáhli do konce. Veškeré ocelové žebříky jsme vyměnili za nové, dřevěné nášlapy byly nahrazeny ocelovými stupačkami, nad I. propastí byl nainstalován podlahový rošt a v nebezpečných úsecích jsou nově řetězy pro přidržení. Lanový žebřík na frekventovaném místě byl vyměněn za ocelové stupačky, jednolanové cesty mají nová kotvení i lana a nad nejdelší žebříkové stupně jsou nainstalovány borháky pro případné jištění.

V jeskyni nikdy k žádné vážné nehodě nedošlo a my doufáme, že to tak i nadále zůstane i díky bezpečnějšímu vystrojení. Za naši ZO tedy ještě jednou děkujeme za podporu v rámci programu SpeleoGO. Česká speleologická společnost tím zásadně zlepšila vystrojení jedné z jeskyní Moravského krasu a zároveň tak zvýšila bezpečnost návštěvníků této jeskyně.

Martin Majer (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Pátý ročník Českého neKrasu se uskutečnil v sobotu 21. března, opět v kulturním domě v Srbsku. Potěšila nás hojná účast přednášejících i velký zájem diváků, kteří znovu zaplnili více než 80 míst k sezení. Program nabídl sedm přednášek, na nichž se podílelo osm přednášejících.

Za podporu, poskytnutí prostor a audio techniky děkujeme obci Srbsko. Velký dík patří také všem přednášejícím i zúčastněným divákům. Děkujeme všem, kteří jakkoli pomohli s realizací. Snad se za rok zase setkáme. A kdybyste měli nápad na přednášku, napište co nejdříve na tetin@speleo.cz

Krasu i neKrasu zdar!

Program konference Český neKras 2026

Lidé a minulost pískovcového pseudokrasu severních Čech (45 min)

– doc. PhDr. Mgr. Petr Šída, Ph.D., DSc. (Archeologický ústav AV ČR Brno a Katedra archeologie FF UHK)

Bohatý skalní reliéf, přebytek skalních dutin a specifická živá příroda. Bohatý mix faktorů, který vedl k intenzivnímu osídlení lidmi již od pozdního glaciálu. Severočeské pískovce jsou unikátní fenomén evropské prehistorické krajiny. Ukážeme si, s jakými úskalími se při jejich výzkumu potýkáme a co před námi sedimenty skrývají.

Známá neznámá Loupežnická jeskyně u Labské Stráně (30 min)

– Mgr. Jaroslav Kukla, Ph.D. (ZO ČSS 4-03 Labské pískovce)

Jak z posledních výzkumů vyplývá, systém Loupežnické a Pytlácké jeskyně je nejdelší rozsedlinovou jeskyní České křídové pánve. Jeho hluboké chodby byly prozkoumány již v roce 1911, přesto až donedávna neexistovala přesná mapa této jeskyně. V průběhu let se podařilo získat zajímavé informace o historii objevů jeskyně, návštěvnosti i nehodách, které se v jeskyni staly. Kde se vzal název jeskyně, je však doposud malou záhadou.

Wanted! Bílý korýš z podzemí (10 min)

– Matěj Ešpandr (Přírodovědecká fakulta Univerzity Karlovy)

Znáte mléčně bílé korýše niphargy? Že ne? Možná se s nimi přesto při potulkách podzemím setkáváte. Jejich výzkum v posledních desetiletích přináší převratná zjištění o jejich ohromující druhové bohatosti. Na našem území však nad diverzitou těchto tvorů z podzemních vod visí řada otazníků. Pomůžete nám to napravit? Neváhejte se ozvat pro další instrukce. Poradíme vám s odlovem a dodáme potřebná „lovítka“. Předem díky všem zapáleným sběratelům jakýchsi „jeskynních krevetek“.

Jeskyně typu tree mould v České republice (20 min)

– Ing. Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

Jeskyně typu tree mould vznikají, když jsou kmeny stromů překryty lávou, sopečným popelem či jiným typem horniny a po rozložení dřevní hmoty vznikne v hornině průlezná dutina. Jedním z celosvětově významných míst, kde se s nimi můžeme setkat, je střední Evropa, včetně Česka. Až do roku 2025 byly z České republiky známy tři podobné dutiny. V roce 2025 bylo popsáno sedm nových jeskyní na dvou lokalitách ve dvou různých typech hornin.

Dinosauří trhlina v prohořelé haldě (7 min)

– doc. RNDr. Jan Lenart, Ph.D. (ZO ČSS 7-01 ORCUS Bohumín)

Průmyslové krajiny patří mezi nejdynamičtější geomorfologická prostředí, kde těžba a následná rekultivace vedly k mimořádné rozmanitosti geoprocesů. Ostrava, dnes již postindustriální oblast, skrývá řadu překvapivých speleologických příběhů. Po popisu nekrasové jeskyně Nad Lučinou (Lenart et al., 2023, Speleofórum) byla v roce 2025 během geomorfologického výzkumu prováděného Ostravskou univerzitou objevena další pozoruhodná lokalita – gravitační jeskyně vytvořená v termicky alterovaných horninách bývalé haldy dolu Doubrava.

Kaverny v haldách uhelných dolů vzniklé vyhořením uhlí (10 min)

– Josef Loh (ZO ČSS 1-05 Geospeleos)

Přednáška se zaměřuje na unikátní kaverny vytvořené v tělese hald bývalých uhelných dolů v okolí Kladna. Tyto netradiční speleologické objekty představují specifický příklad pseudokrasových jevů vzniklých vyhořením uhlí.

Teplická Macocha aneb jak mapovat propast (30 min)

– RNDr. Jakub Lysák, Ph.D. (PřF UK), RNDr. Jan Moravec (ZO ČSS 1-02 Tetín)

I v pískovcích existují propasti a nejsou to jen úzké pukliny. Jednu obzvlášť hezkou máme v Teplických skalách. A jak takovou propast dokumentovat? To je výzva…

-red-

Správa jeskyní ČR předávala 26. 5. 2026 podruhé Cenu Správy jeskynní České republiky. Mezi šesti oceněnými byli i tři členové ČSS. Všem oceněným gratulujeme. Cenu i laureáty blíže představuje níže otisknutá tisková zpráva Správy jeskyní ČR.

Osobnosti v oblasti výzkumu, ochrany a zpřístupňování jeskyní a krasového podzemí vyzdvihuje Cena Správy jeskyní České republiky (SJ ČR). Při dnešním druhém ročníku si ji odneslo šest laureátů – Libor Ambrozek, Daniela Bílková, Pavel Bosák, Jiří Hebelka, Jozef Hlaváč a Zdeněk Motyčka.

Obr. 1 Foto laureátů a dalších hostů: zleva Vratislav Ouhrabka (odborný náměstek – SJČR), Jiří Hebelka, Jan Šafařík (ekonomicko-provozní náměstek – SJČR), Libor Ambrozek, Milan Jan Půček (ředitel SJČR), Daniela Bílková, Jaromír Wasserbauer (vrchní ředitel sekce technické ochrany životního prostředí MŽP), Zdeněk Motyčka, Ivo Gottwald (ředitel odboru rozpočtu a financování budoucnosti MŽP).

Návrhy osobností, které se svojí prací, výkony či občanskými aktivitami významným způsobem zasloužily o poznání a udržitelné využití jeskyní a krasu v České republice nebo v zahraničí, mohli s odůvodněním posílat odborníci i veřejnost. „Přišla pestrá škála velmi zajímavých návrhů, bylo opravdu těžké vybírat, i proto jsme rozšířili počet letos oceněných na šest,“ říká ředitel SJ ČR Milan Jan Půček.

RNDr. Libor Ambrozek se v době svého mandátu ministra životního prostředí zasadil o zřízení samostatné státní příspěvkové organizace Správa jeskyní České republiky, kterou k 1. 4. 2006 svým rozhodnutím i zřídil. V době, kdy již nebyl ministrem, stále projevoval zájem o organizaci a setkával se se zástupci i pracovníky SJ ČR. V době působení jako poradce ministra životního prostředí se účastnil výběrových řízení na nového ředitele SJ ČR. V současné době je předsedou Českého svazu ochránců přírody a pracuje také jako člen redakční rady rezortního časopisu Ochrany přírody. Jednou z jeho priorit je zájem na prezentaci zpřístupněných jeskyní veřejnosti jako „výkladních skříní“ ochrany přírody.

Ing. Daniela Bílková je celoživotní jeskyňářka – amatérská i profesionální. Celou profesní kariéru se věnovala ochraně, evidenci a péči o jeskyně. Jako odborná spolupracovnice J. Hromase se podílela na stěžejních odborných dokumentech oboru: Karsologické členění České republiky – Jeskyně a krasová území ČR 1 : 500 000 (1998) a JESKYNĚ, Chráněná území ČR, svazek XIV. (2009). Spolupracovala při zajišťování studijních cest jeskyňářů v tuzemsku i zahraničí, zajišťovala domácí podporu zahraničním speleologickým expedicím v době, kdy ještě neexistoval internet. Celoživotní znalosti problematiky jeskyní uplatnila v závěru své profesní kariéry jako vedoucí sekretariátu SJ ČR. Obdivuhodná je rovněž její fyzická kondice a speleoalpinistické dovednosti, které si zachovává i ve vyšším věku.

Prof. RNDr. Pavel Bosák, DrSc. vystudoval geologii na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Jeho hlavní výzkumná a odborná činnost je spojena s Geologickým ústavem Akademie věd České republiky. V letech 1996–2004 a 2012–2016 byl i jeho ředitelem. Ve výzkumech se zaměřuje na karsologii, paleokarsologii, krasovou geologii, vývoj krasu a jeskyní, krasové sedimenty, speleochronologii, geomorfologii, petrologii a sedimentologii karbonátů, environmentální geologii a procesy, využívání a ochranu přírodních zdrojů, jakož i na rekultivaci kamenolomů. Je jedním ze zakladatelů paleokarsologie jako samostatné disciplíny v rámci karsologie a speleologie. V roce 1997 se začal zabývat aplikací paleomagnetických a magnetostratigrafických metod při zkoumání jeskynních sedimentů ve spolupráci s mezinárodním týmem specialistů. Podílel se na výzkumech v Evropě, ale i v Íránu, Libyi, Korei, Kyrgyzstánu, Kazachstánu i na Bahamách.

Jiří Hebelka je celoživotně spjat s jeskyněmi Moravského krasu. V roce 1971 poprvé nastoupil na brigádu do Punkevních jeskyní jako pomocník lodníka na Punkvě. Od roku 1979 pracoval v odborném oddělení organizace Moravský kras a zabýval se dokumentací jeskyní. Od roku 2003 působil jako vedoucí správy jeskyní Moravského krasu a podílel se na rekonstrukci provozních budov jeskyní i obou můstků nad Macochou. Společně s dr. Jindřichem Štelclem se zabýval likvidací lampenflóry ve zpřístupněných jeskyních a vyvinul účinnou a ekologicky příznivou metodu pomocí chlornanu sodného, která se nyní běžně užívá nejen v jeskyních České republiky, ale i v zahraničí. Zabýval se výzkumem mikroklimatických poměrů jeskyní a aktivně působil v týmu projektu „Stanovení závislosti jeskynního klimatu na vnějších klimatických podmínkách ve zpřístupněných jeskyní ČR“, kdy byla prokázána schopnost turisticky zpřístupněných jeskyni v krátké době stabilizovat mikroklima po provozní zátěži.

Ing. Jozef Hlaváč pracoval jako tajemník Slovenské speleologické společnosti, vedoucí speleologického oddělení Slovenského múzea ochrany prírody a jaskyniarstva v Liptovském Mikuláši a od roku 1994 působil jako ředitel Správy slovenských jaskýň (SSJ), které byl spoluzakladatelem. Zřídil v rámci SSJ vědecko-výzkumný útvar zapojený do řady mezinárodních výzkumných projektů. Významně se podílel na zakotvení postavení jeskyní do Ústavy SR i do zákona o ochraně přírody. Zasloužil se o zápis jeskyní Slovenského krasu do Světového dědictví UNESCO, zapojil SSJ do spolupráce s UIS a ISCA, úzce spolupracoval s kolegy z České republiky, Maďarska, Polska a Rakouska. Je mezinárodně uznávaným odborníkem. Podpořil mezinárodní speleologické akce na úrovních kongresů, seminářů a konferencí.

Zdeněk Motyčka se speleologii věnuje od roku 1983 jako člen ZO ČSS 6-25 Pustý žleb). V letech 1994 až 2000 působil jako její předseda. Pod jeho vedením se intenzivně věnovala exploračním a dokumentačním pracím v Nové Amatérské jeskyni, převážně ve Sloupském koridoru. Byl a je organizátorem a účastníkem desítek speleologických expedic v Evropě, Mexiku a Číně. Je autorem desítek odborných i populárních článků, spoluautorem několika knih a výstav. Přes 20 let se věnuje fotografování v jeskyních, v roce 2003 vydal knihu Mezi nebem a podzemím. Je spoluautorem fotografické knihy Podzemí neznámé – 30 let ČSS ve fotografii. V letech 2004 až 2014 byl předsedou České speleologické společnosti a až do roku 2025 členem předsednictva. V roce 2013 byl hlavním organizátorem 16. mezinárodního speleologického kongresu v Brně. Od roku 2013 je členem byra Mezinárodní speleologické unie (UIS) a v roce 2025 byl jako první Čech zvolen prezidentem UIS.

Laureátem Ceny Správy jeskyní ČR může být jakákoli fyzická osoba z kterékoli oblasti, bez ohledu na státní občanství, podílející se na ochraně a správě jeskyní, průzkumu, dokumentaci, vědeckém poznání, výchově a vzdělávání, propagaci, zajišťování bezpečnosti či zpřístupňování jeskyní veřejnosti a péčí o ně. „Většina oblastí životního prostředí a kultury již nějaký čas oceňuje zásluhy konkrétních lidí. I my chceme prostřednictvím této ceny každoročně vyzdvihnout osobnosti, které svým dlouhodobým působením či významným počinem přispěli k ochraně a správě jeskyní,“ řekl Půček.

-red-

Česká speleologická společnost byla dne 16. dubna 2026 přijata na zasedání Evropské speleologické federace (FSE) za jejího třicátého druhého člena.

Evropská speleologická federace (European Speleological Federation, zkratka FSE) je mezinárodní organizace, která sdružuje národní speleologické svazy a asociace z evropských zemí. Vznikla v roce 1990 v italském Udine a jejím cílem je reprezentovat evropskou speleologii, podporovat výměnu zkušeností a sjednocovat aktivity v oblasti výzkumu i praktického jeskyňářství. K tomu slouží mimo jiné fond EuroSpeleo Projects (ESP), který podporuje mezinárodně orientované speleologické projekty, jako jsou expedice, kongresy či setkání jeskyňářů.

V rámci federace funguje několik komisí a pracovních skupin, například pro ochranu jeskyní, speleologickou záchranu nebo práci s mládeží. Stěžejní součástí jejich činnosti je také organizace mezinárodních setkání, konferencí a projektů, které umožňují sdílení poznatků mezi odborníky z různých zemí.

Každoročně uděluje cenu EuroSpeleo Protection Label. Toto ocenění se uděluje projektům, které se mimořádně zasloužily o ochranu jeskyní a krasového prostředí – může jít například o výzkumné projekty, dokumentaci, management lokalit nebo osvětové aktivity. Smyslem ceny je nejen ocenit konkrétní práci, ale i motivovat další speleology a organizace k šetrnému přístupu k podzemí.

– red –

Letošní 45. Speleofórum se konalo ve dnech 24. – 26. 4. tradičně ve Sloupu. Navštívilo ho 469 účastníků z Česka, Slovenska či Rakouska. Pořadatelství se poprvé ujaly ZO Plánivy a Suchý žleb.

V rámci Speleofóra byly jako každý rok předány ceny předsednictva, ediční rady a účastníků Speleofóra.

Cenu za nejlepší výroční zprávu získala ZO ČSS 6-17 Topas.

Cenu předsednictva za nejvýznamnější objev v České republice si odnesla ZO ČSS 7-14 Ludmírov – Štymberk za objev jeskyně Stodola v Javoříčském krasu.

Nejvýznamnější objev členů ČSS v zahraničí se podle předsednictva i účastníků podařil expedici Maganik 2025 v propasti Vycházejícího slunce v Černá Hoře.

Ediční rada ocenila jako nejlepší příspěvek do sborníku článek Zdeňka Dvořáka Propast Vycházejícího slunce a další novinky z Maganiku (Černá hora).

Nejvíce ocenění si odnesla ZO ČSS 1-05 Geospeleos za objevy v jeskyni Lilijicová v Českém krasu. Publikované výsledky jim vynesly ceny účastníků za nejvýznamnější objev v České republice, nejlepší poster, nejlepší přednášku a nejlepší mapové dílo. Veteráni ZO ČSS 1-05 Geospeleos si také odnesli zvláštní cenu Speleofóra za dlouhodobou průzkumnou činnost v Českém krasu.

Kromě tradičních cen byla také udělena tři čestná uznání. Jejich držiteli se stali Marek Plch (ZO ČSS 6-10 Hluboký závrt) za nezištnou pomoc při záchraně zraněného z jeskyně Svážná studna, Radek Alexa (ZO ČSS 6-14 Suchý žleb) za pomoc při záchraně zraněného z jeskyně Svážná studna a Bohuslav Koutecký (ZO ČSS 6-19 Plánivy) za dlouhodobé vedení dětí a mládeže při speleologických činnostech.

Obr. 1 Nejvíce ocenění si na letošním Speleofóru odnesla Lilijicová jeskyně v Českém krasu (foto E. Janoušek).

Vážení přátelé,

úvodník tohoto vydání našeho speleologického časopisu se mi nepíše lehce. Je to proto, že při činnosti, která je naším posláním a které mnozí z nás věnují i několik dní v týdnu, tragicky zahynul speleopotápěč Jan Enčev (ZO ČSS 1-05 Geospeleos). Stalo se tak v Hranické propasti v průběhu mezinárodního výzkumného projektu.

Bližší popis tragédie najdete v článku Jana Sirotka na našem hlavním webu:

https://www.speleo.cz/odesel-jan-encev.

Došlo k tomu při činnosti, která za normálních okolností dává osobní zážitky, buduje nová přátelství a přináší vědecká poznání. Ten den ale ponor do útrob propasti bral. Vzal to nejcennější, co každý z nás má – život. Honzův poslední ponor nám připomněl, že jeskyňářství je sice krásné a vzrušující, je ale také rizikové. Dávejte, prosím, při sestupu do podzemí na sebe pozor, stejně jako na kolegy kolem vás. Česká speleologická společnost vyjadřuje všem pozůstalým upřímnou soustrast. Zastavme se na chvíli a pošleme každý za sebe vzkaz do jeskyňářského nebe.

Ahoj, Honzo.

Underground Vision, The Unseen World, International contest for images of the underground world.

The contest is organized by TETIIDE APS in collaboration with the European Speleological Federation (FSE) and the European Children and Young Cavers working group (ECYC).

General Regulations

The underground is the largest and least-known space on the planet. This competition brings together all the forms through which humans have represented it: photography, surveying, cartography, scientific and historical illustration.

The 2nd EuroSpeleo Youth Contest , which will be held during the 18th EuroSpeleo Forum and the Meeting of Croatian Speleologists (Pazin, Istria, Croatia, 13-15 November 2026).

For the second time, the spotlight is on children and young speleologists from all over Europe: you are the protagonists!

Are you under 20? Show off your talent!
Tell us your story, what fascinates you about caves. Participate with speleo photos or cave maps !

Submission deadline: October 30, 2026 – to: youthcontest@tetide.org

All entries will be evaluated by a professional jury with expertise in speleology and the specific theme. The entries may also be voted on for the Audience Award .

The winners will be presented in the EuroSpeleo Youthletter .

Participation details:

• The works will be published on the ECYC website
• Open to all ages: up to 20 years old
• Each participant can submit up to three works (images, maps, art)
• The works will compete for the jury and public prizes
• The winners will receive an official certificate and will be featured in a publication

Tips for Young Speleologists:

• My first cave
• Let’s protect the water
• Cave Animals I Love
• Draw a cave map
• What lives in the dark?
• Caves from my imagination