-red-

 

Neandertálský zubař

Archeologové objevili v Čagyrské jeskyni na Sibiři mimořádný nález – stoličku neandertálce s pravidelným kruhovým otvorem, který vznikl zřejmě záměrným vrtáním. Analýza publikovaná v časopise PLOS One ukazuje, že šlo pravděpodobně o cílený zásah do zubu postiženého silným kazem, který musel způsobovat výraznou bolest. Tento objev představuje možná nejstarší doklad zubní péče v dějinách lidského rodu.

Mikroskopické rozbory odhalily stopy rotačního pohybu špičatého kamenného nástroje, pravděpodobně jaspisového hrotu nalezeného na lokalitě. Experimenty s obdobnými nástroji na moderních zubech vytvořily shodné mikrostruktury, což podporuje hypotézu záměrného vrtání. Zásah pronikl až do zubní dřeně, což mohlo zničit nervy a cévy a tím zmírnit bolest. Opotřebení zubu naznačuje, že jedinec po zákroku zub dále používal.

Interpretace ale zůstává předmětem diskuse. Někteří odborníci nevylučují, že mohlo jít spíše o intenzivní používání nástroje podobného párátku než o skutečný „lékařský“ zákrok. Ať už je vysvětlení jakékoli, nález přispívá k proměně pohledu na neandertálce – ne jako na primitivní bytosti, ale jako na lidi schopné řešit bolest, používat nástroje s jemnou motorikou a možná i cíleně léčit své zdravotní problémy.

Více například na: https://journals.plos.org/plosone/article?id=10.1371/journal.pone.0347662

 

V Kambodži objevili nové endemity

V severní Kambodži, v krasových oblastech provincií Battambang a Stung Treng, objevili vědci nejméně 11 nových druhů organismů. Výzkum probíhal po dobu tří let a zahrnoval průzkum 64 jeskyní a 10 krasových kopců. Sedm druhů je již vědecky popsáno a další čtyři se aktuálně zpracovávají. Krasová prostředí vytvářejí izolované „ostrovy“ biodiverzity, kde se organismy vyvíjejí odděleně od okolní krajiny silně ovlivněné člověkem.

Mezi nově objevené druhy patří například tyrkysově zbarvená zmije rodu Trimeresurus, drobný suchozemský plž menší než 2 mm (Clostophis udayaditinus) nebo nový druh mnohonožky nalezený v jeskyni. Tyto izolované lokality fungují jako přírodní „laboratoře evoluce“, kde vznikají endemické druhy, které se nevyskytují nikde jinde na světě – často dokonce ani mimo jedinou konkrétní jeskyni.

Výzkum zároveň odhalil i výskyt ohrožených živočichů, jako je luskoun sundský, makak jávský či páv zelený. Krasové ekosystémy jsou však globálně velmi špatně chráněné – méně než 1 % z nich má nějakou ochranu – a čelí silnému tlaku těžby vápence a dalších lidských aktivit, včetně pytláctví a požárů. Dokumentace mimořádně bohaté biodiverzity by mohla podpořit ochranu těchto unikátních lokalit dříve, než dojde k vymizení dosud neobjevených druhů.

Více například na: https://www.discoverwildlife.com/environment/cambodia-karst-biodiversity-surveys

 

Jeskyně, kosti a včelí hnízdo

Paleontologové objevili v jeskyni na karibském ostrově Hispaniola unikátní fosilní doklad – v kostech dávno uhynulých zvířat našli hnízda starověkých včel. Příběh začal před tisíci lety, kdy obří sova přinesla do jeskyně hlodavce zvaného hutia jako potravu pro mláďata. Po rozkladu jeho ostatků zůstaly v jeskyni kosti, do nichž se později usadily samotářské včely. Ty při hloubení nor narazily na dutiny v čelisti, které ideálně využily jako hnízdní komůrky.

Pak nastoupili vědci, kteří si všimli hladkých stěn v zubních jamkách (alveolech), jež se lišily od běžné struktury kosti. Detailní analýza ukázala, že nejde o vosí kokony, jak se původně domnívali, ale o hnízda včel, které je vystýlají voskovitou látkou. Tento objev je mimořádný, protože jde o první známý případ, kdy si včely vytvořily hnízda uvnitř již existující fosilní struktury, aniž by ji výrazně upravily. V některých případech se navíc v jedné dutině nacházelo více hnízd, uspořádaných jedno v druhém.

Studie zároveň vysvětluje, proč včely osídlily právě jeskyni. Oblast je tvořena krasem s minimem půdního pokryvu, takže vhodný materiál pro hloubení nor se hromadí právě v jeskynních sedimentech. Jeskyně tak poskytovala jediné vhodné prostředí pro jejich život. Nález tak přináší unikátní pohled na chování pravěkých včel.

Více například na: https://scitechdaily.com/fossils-inside-fossils-the-bizarre-discovery-hidden-in-a-caribbean-cave/

 

Nejstarší lučištníci

Časopis Natura přináší další z ukázek, že převratné nálezy je možné udělat i v depozitářích muzeí. Už v roce 1857 byl v jeskyni Cueva de los Murciélagos (Jeskyně netopýrů) u města Albuñol v provincii Granada na jihu Španělska objeven unikátní soubor pravěkých artefaktů. Mezi kosterními pozůstatky ležely i zbytky lukostřelecké výbavy, ovšem trvalo další století a půl, než se k nim vědci vrátili. Moderní vědecké metody – od mikroskopie po biomolekulární analýzy – odhalily překvapivě vyspělou technologii neolitických lučištníků. Šípy byly důmyslnými kompozity: lehké rákosové dříky doplňovaly tvrdé hroty z olivového či vrbového dřeva, a celek držely pohromadě pevné svazky vláken. Dochovalo se dokonce i opeření šípů, což je v evropském pravěku mimořádně vzácný nález.

Zcela fascinující jsou i samotné tětivy. Nebyly z rostlinných vláken, jak by se dalo předpokládat, ale ze zvířecích šlach, například ze srnce a dalších druhů. Pravěcí řemeslníci šlachy pečlivě zpracovali, rozvláknili a stočili do pevného lana, které dokázalo odolat velkému napětí. Výsledkem byl materiál, který kombinoval pružnost i odolnost – vlastnosti, jež by obstály i v dnešních testech funkčnosti. Tyto objevy posouvají historii používání šlachových tětiv v Evropě o více než dva tisíce let dále do minulosti, tedy ještě před dobu slavného Ötziho.

Nálezy z jeskyně však nejsou jen technickou kuriozitou. Šípy a tětivy byly uloženy spolu s mrtvými jako součást bohaté výbavy, která zahrnovala i oděvy, košíky nebo nástroje. To naznačuje, že lukostřelba měla pro neolitické společnosti hlubší význam než pouhý lov. Mohla být symbolem prestiže, identity či společenského postavení.

Více na: https://www.nature.com/articles/s41598-024-77224-w

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Jeskyně Zoluška

Stoupáme do mírného kopce, já a Bóža, v doprovodu moldavských jeskyňářů Victorie, Romana a Venianima. Je vedro. Potíme se v overalu a obklopují nás desítky komárů. Cíl ale stojí za trochu nepohodlí. Před námi je vchod do devadesát kilometrů dlouhé jeskyně Zoluška, nejdelší jeskyně Moldavska a třetí nejdelší jeskyně v sádrovci na světě.

Oficiálně se jeskyně jmenuje Emil Racoviță, po významném rumunském biologovi stejného jména. Od jejího objevu v roce 1977 však nesla jméno Zoluška, přejmenována byla až v roce 1992.

 

 

 

„Co bylo na Zolušce závadného, že jste ji přejmenovali?“ Ptám se Romana.

„Vůbec nic, Zoluška je Popelka. Ale když se Moldavsko osamostatnilo, rozhodly úřady, že potřebuje údernější jméno. Pro nás je to ale pořád Zoluška.“

Nejdříve sestupujeme po žebřících 32 m hlubokou betonovou šachtou. On je to spíše komín, protože vchod jeskyně ležel ve stěně lomu a v rámci rekultivace měl skončit pod vysokou vrstvou zavážky. Naštěstí se ho podařilo zachránit.

Po sestupu se plazíme jemným tekutým bahnem, zatéká všude, takhle jsem si tedy tu nejdelší moldavskou jeskyni nepředstavoval. Pak bláta ubývá, ještě chvíli musíme lézt po čtyřech, ale to už se dostáváme do míst, kde se dá narovnat a normálně chodit. Takže jo, vchod je sice opravdu ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná.

„Jeskyně se prý jmenuje Popelka proto, že vchod je sice ošklivý, ale pak už je jeskyně krásná,“ poznamenává Roman, jako by mi četl myšlenky.

Je to typická maze cave, bludišťová jeskyně plná různých oblézaček, prolézaček a smyček. Výzdoba je minimální, pár drobných stalaktitů, jediný stalagmit, občas bahenní náteky. Na jediném místě vznikly sádrovcové nudle, ale ty jsou moc daleko od vchodu a my máme na návštěvu vyměřených šest hodin.

Vede nás Victorie a já musím obdivovat, jak se v jeskyni vyzná a orientuje. Občas sice zabočíme špatně, ale vždy se dokážeme vrátit na trasu a najít správnou cestu. V jeskyni je pár bodů, které přece jen zlepšují orientaci. V některých dómech jsou položené zalaminované tabulky se jménem dómu, na jednom místě procházíme hranici mezi Moldavskem a Ukrajinou, vymezenou dvěma patníky (asi dvě třetiny jeskyně leží pod ukrajinským územím, ale vchod do jeskyně je jediný, ten z moldavské strany). A pak jsou tady ty sochy. Nějaké postavičky z bláta najdeme uplácané i v našich jeskyních, ale ještě nikde jsem neviděl, co tady. Z bláta vyrobené sochy. Prasečí hlava, Popelka v životní velikosti, obří krysa a mnoho dalších. Pohrávám si s myšlenkou, jaké by to bylo vyrobit několik identických soch a postavit je různě na podobných místech. Už vidím průvodce, jak vysvětluje – teď projdeme kolem prasečí hlavy, za Popelkou doprava, kolem dinosaura a u krysáka doleva, jejda, jak to, že jsme zase u prasečí hlavy? Kde jsme špatně odbočili?

Prohlídka je pohodlná. Chodby jsou většinou horizontální a prostorné. Jen několikrát procházíme kolem propastí. Victorie nám vysvětluje, že je jeskyně hypogenního původu a tohle jsou některé z přívodních kanálů. Je to vlastně taková procházka, žádné protahování, žádné plazení, vyloženě si to užívám.

„Mě teda Zoluška moc nebaví,“ vytrhuje mě z rozjímání Roman, „je to taková procházka, mám radši jeskyně, kde se musí plazit.“ Ten člověk snad opravdu čte myšlenky. Po necelých šesti hodinách v podzemí mu ale začínám dávat za pravdu. Na chvíli. Jen k bahnitému plazení zpátky ke vchodu.

Více informací o jeskyni je k nalezení na https://speleo.md/en/zolushka-1977-1992-emil-racovitsa-1992-present/

 

 

 

 

Jak jsme nenavštívili jeskyni Překvapení

Cestou od Zolušky se všichni zastavujeme u vesnice Fetesti. Leží tam opuštěný vápencový lom s výsypkou erodovanou do zajímavých tvarů. Podle plánu se pak máme už sami přesunout ke klášteru v Orhei Vechi, tam přespat u řeky a dopoledne si prohlédnout klášter, pozůstatky tatarských lázní a hlavně staré podzemní těžební vápencové komory. Odpoledne máme sraz s Romanem a chceme navštívit druhou nejdelší jeskyni Moldavska, jeskyni Překvapení.

Je to paradox. Druhá nejdelší jeskyně Moldavska je dlouhá 925 m. Je tedy stokrát kratší než Zoluška. Nevím, jestli se ještě v nějakém státě na světě setkáme s takovým rozdílem mezi dvěma nejdelšími jeskyněmi. Jeskyně Překvapení sice vznikla ve vápenci, ale je to typicky rozsedlinová jeskyně. Vchod leží na kraji města Criuleni a jeskyně je volně přístupná. Pokud se podíváme na sociální sítě, najdeme tam mnoho příspěvků od nezvaných návštěvníků. V lepším případě po nich v jeskyni zůstávají odpadky, v horším mrtvá těla. To není nadsázka. V roce 2022 navštívil jeskyni jeden asi třicetiletý muž, kterému zhaslo v bočních úzkých chodbách světlo a nedokázal po tmě najít cestu ven. Vyproštění těla trvalo záchranářům dvanáct hodin.

„Přestalo nám brzdit auto,“ prohlásila Bóža, když jí propadl pedál volně na podlahu. Jsou věty, které nechcete slyšet nikde, natož někde uprostřed Moldavska. Opatrně dojíždíme na nejbližší pumpu. Nádobka na brzdovou kapalinu je prázdná, nepomůže ani dolití. Pedál prošlapáváme naprázdno, jen slyšíme, jak někde uniká vzduch. Pumpař nám dovoluje postavit na plácku za pumpou stan a přespat tam. Ráno voláme Romanovi. Změna plánu. Roman zajišťuje odtahovou službu, místo jeskyně Překvapení míříme do servisu.

Závada naštěstí není vážná, prasklá hadička. Oprava si však vyžádá pár hodin. Roman nás veze aspoň do Orhei Vechi, když už jsme do něj nedojeli vlastními silami. Je to údajně jediné zajímavé místo v Moldavsku. Nad meandrem řeky Răut leží vápencové útesy a v nich mnoho vytesaných podzemních prostor – mnišské cely, kaple, těžební komory.

Posledně jmenované nás zajímají nejvíce. Leží u vesnice Trebujeni a těžil se v nich miocenní vápenec. Ten je většinou snadno rozpadavý a pro stavební účely se hodily pouze vrstvy pevného masivního vápence, ležící asi v třetině výšky útesu. Právě v nich bylo vyraženo několik komor, vysokých až 4 m. Na stropě jsou patrné záseky po dlátech, stěny pokrývají novodobé graffiti.

Na dlouhou návštěvu bohužel není čas. Ze servisu volají, že je auto opravené, a nás čeká cesta domů.

 

 

(rozhovor vedl Michal Hejna)

 

Johne, děkuji, že jsi přijal pozvání k tomuto rozhovoru.

Děkuji, Michale, je mi potěšením. Nikdy by mě nenapadlo, že budu o Komisi pro vulkanické jeskyně poskytovat rozhovor někomu z Česka. Máte krásnou zemi, ale při úvahách o vulkanických jeskyních si ji člověk obvykle nevybaví jako první. S manželkou jsme v roce 2013 strávili v Česku nádherný čas při příležitosti 16. mezinárodního speleologického kongresu v Brně. Byla to skvěle zorganizovaná, velmi zajímavá a také nesmírně příjemná akce, stejně jako naše předkongresová exkurze do Moravského krasu. Navštívili jsme několik vápencových jeskyní, ale pokud vím, v Česku žádné vulkanické jeskyně nejsou.

 

Nejsou. Máš o českých jeskyních lepší znalosti než já o australských. Ale myslím, že takových nás bude v Česku víc. Můžeš nám australské jeskyně stručně představit? Jaké typy jeskyní se v Austrálii vyskytují a které patří k nejdelším?

Austrálie je rozlehlá. Je téměř stokrát větší než Česko, střídá se na ní řada klimatických pásem a najdeme zde mimořádně pestrou krajinu, vegetaci i geologickou stavbu. A s tím souvisí i velká rozmanitost jeskyní.

Jeskyně se nacházejí ve všech šesti australských státech i v obou pevninských teritoriích. Většina z nich je vyvinuta ve vápencích, dolomitech nebo vulkanitech. Jejich stáří se pohybuje od více než 900 milionů let do méně než 2 milionů let.

Většina jeskyní na jihovýchodě země se nachází v malých izolovaných tělesech silurských nebo devonských vápenců starých asi 350–450 milionů let. Tyto jeskyně bývají zpravidla kratší než dva kilometry a žádná z nich není hlubší než 200 metrů. Mnoho z nich však má drobné vodní toky, prostorné chodby a často i působivou krápníkovou výzdobu. Dlouhé jeskyně se složitými podzemními odvodňovacími systémy jsou v této části země vzácné.

Ostrovní stát Tasmánie má složitou a velmi pestrou geologii. Jeskyně se tam vyskytují ve vápencích, dolomitech i magnezitech různého stáří. Většina nejdelších a nejhlubších jeskyní se vyvinula v ordovickém souvrství Gordon Limestone starém 450–480 milionů let. Patří mezi ně i nejhlubší australské jeskyně Niggly, která dosahuje téměř 400 metrů. Mnohé z těchto jeskyní jsou chladné a vlhké.

 

 

V pobřežních oblastech několika jižních států se nacházejí jeskyně ve čtvrtohorním eolianitu (mladším než 2,4 milionu let). Je to měkká, velmi porézní hornina, která vzniká z větrem navátých vápenatých plážových písků. Běžné jsou v ní prostorné dómy, často přístupné svislými komíny. Pozoruhodným příkladem je jeskyně Aiennyu v Západní Austrálii, která má téměř sto vertikálních vstupů, které ústí do jediného velkého dómu.

 

 

V Severním teritoriu jsou nejvýznamnější jeskyně vyvinuty v neoproterozoických dolomitech (asi 900 milionů let). Nejlepším jejich představitelem je národní park Gregory-Judbarra. V něm vzniklo několik velmi dlouhých jeskyní. Můj klub, Canberra Speleological Society Inc, patřil mezi první speleologické skupiny, které tuto oblast navštívily na počátku 90. let. V roce 1993 jsem vedl expedici, která prozkoumala a zmapovala prvních 11,5 km jeskyně, kterou jsme nazvali Berks Backyard Cave. Později se podařilo spojit několik jeskyní do jednoho systému, čímž vznikla nejdelší jeskyně Austrálie, 123 km dlouhá jeskyně Bullita. Berks Backyard Cave je její součástí.

Nullarborská planina, rozkládající se na hranici Západní a Jižní Austrálie, je plochá, převážně bezlesá oblast terciérních vápenců starých 20–50 milionů let. Je to možná největší souvislé krasové území na světě. Jeskyně tady nejsou extrémně dlouhé ani hluboké, ale jsou jich tu stovky. Ta nejdelší měří skoro 30 km. Jeskyně, které patří mezi ty hlubší, což znamená převýšení tak 80 až 100 m, mají na dně slaná jezera, která přitahují pozornost jeskynních potápěčů. Některé menší a mělčí jeskyně zase obsahují neobvyklé speleotémy, včetně černého kalcitu, jemných krystalů halitu a sádrovce či kalcitových útvarů, které byly porušeny a rozlámány tzv. solným klínováním. To je způsobené růstem krystalů halitu podél krystalových hranic a v drobných puklinách.

Až doteď jsem mluvil o karbonátových jeskyních, ale máme samozřejmě i vulkanické jeskyně. Za nimi se musíme vydat do západní Victorie a do několika oblastí Queenslandu.

Ve Victorii se lávová pole rozprostírají západně od Melbourne až k hranicím Jižní Austrálie, v délce téměř 400 km. Aktivní byla během posledních 8 milionů let a nachází se tady více než 400 erupčních center. Poslední erupce proběhla přibližně před 5 000 lety. A protože je průměrná frekvence erupcí asi 11 000 let, je toto pole považováno za dosud aktivní. Zatím v něm bylo objeveno více než šedesát lávových jeskyní, starých přibližně od 2 milionů do 35 000 let. Většina z nich se nachází v mladších lávách v oblastech Harman Valley a Budj Bim (dříve Mount Eccles). Izolované jeskyně se však objevují i v dalších lávových proudech na zhruba deseti lokalitách napříč celým územím.

 

 

 

V Queenslandu jsou téměř všechny lávové jeskyně spojeny s výlevy sopky Undara, která vybuchla asi před 190 000 lety. Nejdelší z australských lávových jeskyní měří asi 1,3 km a má chodby až 20 metrů vysoké a široké.

Ač to tak z předchozího popisu nevypadá, karbonátové horniny zaujímají v celkové rozloze Austrálie relativně malou plochu. To vede k trvalému tlaku na zvyšování jejich těžby pro potřeby zemědělství, výroby cementu a různých průmyslových odvětví. Krasové oblasti ohrožuje také těžba dřeva a odlesňování, výstavba přehrad, čerpání podzemní vody a infrastruktura energetického průmyslu. Ochrana jeskyní je tak nikdy nekončící boj. Naštěstí se mnoho významných krasových oblastí nachází v národních parcích a teoreticky je tak chráněno před rozvojovými tlaky.
Přístup do většiny jeskyní v národních parcích regulují vlády jednotlivých států a teritorií. Předpisy se v různých částech země liší, v zásadě však platí, že téměř všechny jeskyně jsou pro širokou veřejnost uzavřeny, zatímco uznané speleologické kluby do většiny z nich mohou vstupovat na základě povolení se stanovenými podmínkami, které často omezují velikost skupiny i počet návštěv za rok.

 

 

 

Jak je v Austrálii organizována speleologie? Kolik je tam jeskyňářů?

Národní speleologickou organizací je Australian Speleological Federation Inc (ASF). V současnosti sdružuje 26 členských klubů rozmístěných ve všech šesti státech a v Australském hlavním teritoriu (ACT). Více než polovina klubů sídlí v Novém Jižním Walesu a v ACT. ASF sdružuje přibližně 950 speleologů.

Druhým celostátním subjektem spojeným s jeskyněmi je Australasian Cave and Karst Management Association Inc (ACKMA). Její členskou základnu tvoří správci a průvodci jeskyní, jeskynní vědci i speleologové, jako jsem já, kteří se zajímají o problematiku správy jeskyní. Většina členů ACKMA žije v Austrálii nebo na Novém Zélandu.

 

Setkávají se australští jeskyňáři pravidelně na národních konferencích?

ASF pořádá každé dva roky konferenci s přednáškovými sekcemi, exkurzemi a společenskými aktivitami. Záleží na tom, kde se zrovna konají. Obvykle je to v lednu během letních školních prázdnin, ale konference pořádané na severu země bývají plánovány na polovinu roku, aby se vyhnuly tropickému monzunovému období, které tam trvá od listopadu do dubna.

ACKMA také svolává každý druhý rok týdenní konferenci a v mezidobí kratší prodloužené víkendové akce. Konference i setkání vždy zahrnují terénní exkurze a obvykle se konají v Austrálii, i když některé proběhly na Novém Zélandu, a v roce 2010 se uskutečnila velká a velmi úspěšná akce v jeskyních Mulu v malajsijském státě Sarawak.

 

Jak to máte s publikační činností?

ASF vydává čtvrtletník Caves Australia a jednou ročně také Helictite, časopis věnovaný australasijskému výzkumu jeskyní a krasu. ASF rovněž publikuje sborníky ze svých bienálních konferencí. ACKMA vydává také čtvrtletní časopis i konferenční sborníky. Všechny tyto publikace dnes vycházejí v digitální podobě a jsou volně dostupné.

V minulosti většina klubů vydávala vlastní zpravodaje, ale v posledních letech jejich počet klesá, protože řada klubů dnes spoléhá spíše na webovou komunikaci a sociální sítě. Knihy o jednotlivých krasových oblastech či jeskyních vydávaly jak kluby, tak nadšení jednotlivci, ale při počtu menším než tisíc speleologů je potenciální trh poměrně omezený.

 

Pojďme od australských jeskyní k tobě. Kdy a jak ses dostal k jeskyňaření?

Do jeskyní jsem poprvé zavítal na výpravách organizovaných dobrodružně založenými středoškolskými učiteli. Ti mě přivedli také ke skalnímu lezení a lyžování ve volném terénu. Na univerzitě jsem vstoupil do jeskyňářského klubu a jeskyně i samotné jeskyňaření se pro mě brzy staly doslova závislostí. V roce 1974 jsem vstoupil do Canberra Speleological Society Inc a od té doby jsem jejím aktivním členem.

Canberra je pro speleology ideálním místem, protože když vyrazíš autem kterýmkoliv směrem, do dvou hodin jízdy dojedeš k vápencovým jeskyním. Během let jsem měl to štěstí navštívit obrovské množství jeskyní, včetně některých opravdu výjimečných, a to ve všech australských státech a teritoriích i v mnoha dalších částech světa. Jedním z vrcholů mého zahraničního jeskyňaření byla účast na čtyřech australských expedicích do Thajska mezi lety 1986 a 1996, během nichž jsme objevili, prozkoumali a zmapovali řadu opravdu velkých jeskyní.

K lávovým jeskyním jsem se poprvé dostal v roce 1975 během cesty do západní Virginie. Jel jsem tam tenkrát z domova asi 800 km. Skutečné nadšení pro vulkanické jeskyně ve mně ale probudila až návštěva Islandu v roce 2002, kde jsem se zúčastnil 10. mezinárodního sympozia o vulkanospeleologii (ISV). Bylo neuvěřitelné procházet jeskyněmi, které působily dojmem, jako by vznikly teprve před okamžikem, jako by jednoduše řečeno právě ztuhly. Během této cesty jsem se poprvé setkal s Billem Hallidayem a Janem-Paulem Van der Pasem, tedy s prvním a druhým předsedou Komise pro vulkanické jeskyně. Od té doby jsem se zúčastnil všech sympozií ISV, kromě dvou.

 

Jak ses stal předsedou Komise UIS pro vulkanické jeskyně?

Komise pro vulkanické jeskyně je specifická v tom, že za více než padesát let její existence stáli v jejím čele pouze tři předsedové.

Jak už jsem zmínil, zakládajícím předsedou byl již zesnulý dr. William (Bill) Halliday, vysoce respektovaný americký speleolog, který je považován za otce vulkanospeleologie. Bill založil v roce 1972 mezinárodní pracovní skupinu pro vulkanické jeskyně a v témže roce také předsedal prvnímu ISV. Díky jeho usilovné práci byla tato skupina v roce 1993 povýšena v rámci UIS na plnohodnotnou komisi a od té doby se sympozia ISV konají zhruba každé dva roky.

V roce 1998 Bill přesvědčil Jana-Paula Van der Pase z Nizozemska, aby převzal funkci předsedy. Jan-Paul vedl komisi velmi úspěšně téměř dvě desetiletí, ale v roce 2016 oznámil, že už je příliš starý na daleké cestování, a navrhl, abych jej vystřídal. Tehdy jsem se ještě ubránil. O rok později, na 17. mezinárodním speleologickém kongresu v Austrálii, už jsem tlaku neodolal. Pokud si dobře vzpomínám, zavřeli mě tenkrát oba bývalí předsedové komise a tehdejší prezident UIS do potemnělé místnosti, do očí mi svítilo jasné světlo a musel jsem pít pěnivou jantarovou tekutinu tak dlouho, dokud mě nedonutili kandidaturu přijmout. Jinak si nedokážu představit, jak jsem to mohl vzít.

Ale je také možné, že už mi paměť neslouží a ve skutečnosti to byl jen příjemný hovor u krbu. Možná jsem to přijal proto, že mi Jan-Paul tvrdil, že být předsedou není skoro žádná práce.
Dneska vidím, že nic nebylo dále od skutečnosti. Občas je to frustrující, ale jinak je to zajímavá a poučná zkušenost a neměnil bych.

 

 

 

 

 

 

 

 

Je něco, na co jsi z hlediska speleologie obzvlášť hrdý?

Samozřejmě, po více než padesáti letech organizovaného jeskyňaření se najde několik věcí, na které jsem obzvlášť hrdý. V roce 1969, jen několik měsíců poté, co jsem začal brát jeskyňaření opravdu vážně, jsem byl členem malého týmu, který objevil a prozkoumal Janus Cave, velkolepě vyzdobenou jeskyni v krasové oblasti Yarrangobilly v národním parku Kosciuszko v Novém Jižním Walesu. Na jeskyňářských projektech v tomto parku jsem aktivní dodnes a od roku 2010 jsem členem Kosciuszko Speleological Reference Group (KSRG), kterou tvoří čtyři speleologové a několik zaměstnanců NSW National Parks and Wildlife Service (NPWS). Jde o konzultační a poradní orgán, který výrazně přispěl ke zlepšení správy jeskyní a krasu ve všech osmi krasových oblastech parku.

V roce 2021 jsem byl zvolen čestným doživotním členem ACKMA za své úsilí o zlepšení správy jak volně přístupných, tak zpřístupněných jeskyní v Austrálii. A v roce 2023 mi ASF udělila cenu Peter Berrill Award for Cave Conservation za přínos k ochraně jeskyní a správě krasu, zejména v národním parku Kosciuszko.

 

 

 

 

A ještě bych zmínil jeden čerstvý projekt, který se trochu vymyká běžné činnosti. V únoru letošního roku jsem byl hrdý na to, že jsem mohl být členem čtyřčlenného týmu, který úspěšně vyzvedl starou karbidovou lampu z jeskyně East Deep Creek Cave v Yarrangobilly. To asi budu muset rozvést podrobněji.

V roce 1953 to byla ještě poměrně málo známá a neprobádaná jeskyně. Tehdy do ní vlezl mladý univerzitní student jménem Brian O’Brien se svým kamarádem, aby ji prozkoumali. Už na začátku udělali zásadní chybu, že se rozdělili a každý se vydal do jiné části.

O’Brien se v jeskyni ztratil a když hledal cestu ven ze složitého závalu, zavěsil lampu do pukliny, aby mohl slézt obtížný třímetrový stupeň. Při tom uklouzl a spadl. Ačkoli neutrpěl vážnější zranění, nedokázal se pro lampu nahoru vrátit. Snažil se ji shodit, svlékl si kombinézu a zkoušel ji zachytit, ale jediné, čeho dosáhl bylo, že zhasnul plamen. Brian tak zůstal v naprosté tmě, bez jídla, vody a téměř bez oblečení v jeskyni, kde byly asi 4 °C. Naštěstí se jeho kamarád dostal ven, uvědomil si, že Brian nevyšel na povrch, a zalarmoval ostatní.

Následného pátrání se zúčastnilo asi 50 lidí a když byl třetího dne nalezen, na lampu už nikdo nemyslel. O’Brien později dokončil studia a stal se mezinárodně uznávaným fyzikem, jehož experimenty se dostaly až na Měsíc. Nikdy se však nevzdal naděje, že svou lampu ještě najde. Navzdory pátrání, které on i další lidé podnikali nárazově po několik desetiletí, se jim lampu najít nepovedlo. Teprve v roce 2021 si jí všimli dva jeskyňáři, jak visí nad nimi v místě, kam se téměř nikdy nechodí. Jeden z nich si okamžitě uvědomil význam tohoto objevu a informoval NPWS. Brian se toho bohužel nedožil, zemřel jen několik měsíců před tím. Poté trvalo ještě několik let, než NPWS a KSRG po konzultacích s členy rodiny O’Brienových vyřešily otázky památkové ochrany, vlastnictví a logistiky.

Když náš tým vyšel z jeskyně s lampou pokrytou bahnem a rzí, vítali nás členové rodiny O’Brienových, pracovníci NPWS i zástupci médií. Objevili jsme se dokonce ve večerních zprávách celostátní televize. Po více než sedmdesáti letech ve vlhké jeskyni nebyla lampa v dobrém stavu, ale jakmile bude důkladně očištěna a zakonzervována, vystavíme ji pro veřejnost v návštěvnickém centru Yarrangobilly.

 

 

Děkuju za rozhovor. Je ještě něco, co bys chtěl vzkázat českým jeskyňářům?

U výčtu věcí, na které jsem hrdý, jsem zapomněl, že jsem se jako předseda komise podílel na pořádání čtyř mezinárodních vulkanospeleologických konferencí. Ta další se bude konat letos v listopadu na Kanárských ostrovech a všechny na ni vřele zvu. Registrace účastníků bude končit 31. srpna.

Více informací o konferenci a komisi jako takové najdou zájemci na stránkách https://www.vulcanospeleology.org/menu.html

-red-

 

Sulawesi: když se ukázalo, že nejstarší umění není jen v Evropě

Nejen časopis Nature přinesl počátkem roku zprávu o nálezu nejstarších datovatelných jeskynních maleb.

Jeskyně na indonéském ostrově Sulawesi byly místním obyvatelům známé dávno předtím, než o ně začali projevovat zájem archeologové. Teprve v 70. letech 20. století však badatelé systematicky zaznamenali malby na jejich stěnách – především otisky lidských rukou a jednoduché figurální motivy. V té době se na ně pohlíželo spíše jako na regionální zvláštnost. Opravdová „kolébka umění“ se tehdy hledala především ve Francii a Španělsku.

Dlouho chyběl hlavní klíč: spolehlivé určení stáří. Pigmenty samotné totiž nelze snadno datovat. Zlom nastal až na přelomu tisíciletí, kdy vědci začali využívat fakt, že staré malby jsou často překryty tenkými vrstvičkami vápence, vzniklými po jejich namalování. Pomocí uranthoriového datování těchto povlaků bylo možné určit, kdy se vápenec vytvořil – a tím pádem zjistit, že malba pod ním musí být ještě starší.

Když se tato metoda začala systematicky používat, přišlo překvapení. Některé malby na Sulawesi se ukázaly být staré více než 60 tisíc let, a některé dokonce téměř 70 tisíc let. To znamenalo jediné: lidé vytvářeli symbolické umění dávno předtím, než se objevily slavné malby v evropských jeskyních. Z regionu, který byl dlouho považován za okrajový, se rázem stalo jedno z klíčových míst světových dějin umění.

Postupně se navíc ukázalo, že sulaweské malby nejsou jen „kopií“ evropských tradic. Mají vlastní styl, například zvláštně upravené otisky rukou se špičatými prsty. Díky propojení moderních geochemických metod s detailním studiem stylu dnes víme, že Sulawesi nebylo kulturní periferií, ale živým centrem raného lidského myšlení a symboliky.

Podrobnosti třeba na: https://www.nature.com/articles/s41586-025-09968-y

 

Grotte à Hominidés: jeskyně, která zpřesnila časovou osu lidské evoluce

Jak informuje např. web sciencealert.com, na opačné straně světa, na okraji marocké Casablancy, se odehrával jiný, ale neméně důležitý příběh. Roku 1969 zde byla v jedné z jeskyní nalezena lidská dolní čelist. Nález naznačoval velké stáří, ale nikdo tehdy nedokázal přesně říct, jak starý vlastně je. Podobně jako na Sulawesi i zde zpočátku převládaly odhady založené na vrstevnatosti sedimentů a srovnání s jinými lokalitami.

Situace se změnila koncem 80. let, kdy byl zahájen dlouhodobý výzkumný program Préhistoire de Casablanca. Místo se začalo zkoumat systematicky, vrstvu po vrstvě, s důrazem na přesnou dokumentaci a propojení archeologie s geologií. Postupně se objevovaly další lidské fosilie i kamenné nástroje, ale stáří nálezů se stále pohybovalo v poměrně širokém časovém rozmezí.

Změnu přinesla magnetostratigrafie – metoda, která využívá fakt, že zemské magnetické pole se v minulosti několikrát obrátilo. Tato přepólování jsou zaznamenána v sedimentech po celém světě a fungují jako globální časové značky. V sedimentech jeskyně se podařilo zachytit jeden z nejvýznamnějších zlomů, tzv. přechod Matuyama–Brunhes, který proběhl zhruba před 773 tisíci lety.

Ukázalo se, že lidské fosilie z Grotte à Hominidés pocházejí právě z vrstev ukládaných v tomto období. Díky tomu patří dnes tato lokalita k nejpřesněji datovaným nalezištím raných lidí v Africe. Moderní zobrazovací metody, jako mikroCT, navíc umožnily nahlédnout do vnitřní stavby zubů a kostí, aniž by byly poškozeny. Kombinace přesné chronologie a detailní analýzy tvaru ukázala, že tito lidé stáli velmi blízko společnému předkovi moderního člověka, neandertálců a denisovanům.

Více informací např. na: https://www.sciencealert.com/moroccan-cave-fossils-capture-a-crossroads-in-modern-human-evolution

 

Jeskyně na Marsu vzniklé působením vody

Po desetiletí si vědci mysleli, že pokud na Marsu existují jeskyně, vznikly výhradně sopečnou činností – jako lávové tunely, podobné těm na Havaji nebo Islandu. V listopadu 2025 se však tento obraz zásadně změnil. Analýza archivních dat z několika marsovských misí odhalila zcela nový typ jeskyní, které se nepodobají ničemu, co jsme dosud na Rudé planetě znali.

V oblasti Hebrus Valles, ležící mezi sopkou Elysium Mons a nížinou Utopia Planitia, bylo identifikováno osm kruhových propadlin o průměru desítek až více než sto metrů. Tyto útvary nemají v okolí vyvržený materiál ani vyvýšené okraje typické pro impaktní krátery. Vědci proto dospěli k závěru, že jde o propadlé stropy podzemních dutin.

Zásadní je ale jejich původ. Geochemická data z přístrojů na palubě sond Mars Global Surveyor a Mars Odyssey ukazují, že okolní horniny jsou bohaté na uhličitany a sírany. To znamená, že tyto marsovské dutiny pravděpodobně vznikly dlouhodobým působením kapalné vody, nikoli lávy.

Pro astrobiologii je to zásadní zpráva. Jeskyně představují prostředí, které je chráněné před kosmickým zářením, extrémními teplotními výkyvy a prachovými bouřemi. Pokud na Marsu někdy existoval mikrobiální život, právě na takových místech bychom mohli najít jeho stopy. Autoři studie proto označují krasové jeskyně v Hebrus Valles za jedny z nejslibnějších cílů budoucího průzkumu Marsu.

Objev zároveň rozšiřuje představu o dávném klimatu Marsu. Vznik krasu vyžaduje nejen vodu, ale také dlouhodobé chemické zvětrávání, což naznačuje stabilnější a vlhčí podmínky, než jaké si často s Marsem spojujeme.

Více informací o objevu najdete např. na: https://www.space.com/astronomy/mars/newfound-water-carved-caves-on-mars-could-hide-evidence-of-past-red-planet-life

 

Robotický průzkum lávových jeskyní a nová éra speleologie

Jak uvádí server sciencedaily.com, evropský výzkumný tým (DFKI, University of Málaga, GMV) otestoval heterogenní tým tří autonomních robotů v blíže nespecifikované lávové jeskyni na ostrově Lanzarote. Nešlo o simulaci, ale o plnohodnotný terénní experiment v prostředí, které svou morfologií odpovídá jeskyním na Měsíci a Marsu.

Robotický průzkum probíhal ve čtyřech fázích. Nejprve dva pozemní roboti zmapovali okolí vstupu pomocí kamer a laserových skenerů. Poté byl do jeskyně vypuštěn robot, který vytvořil detailní 3D model vstupní části. Nejnáročnější fáze následovala vzápětí: menší průzkumný robot byl na laně spuštěn svisle dolů, oddělil se a samostatně projel více než 230 metrů jeskynního tunelu, přičemž kontinuálně vytvářel trojrozměrnou mapu v absolutní tmě.

Výsledky kombinují data z LiDARu, inerciálních jednotek a vizuální navigace a umožňují rekonstruovat tvar jeskyně s vysokou přesností. Zároveň se ukázaly limity současné techniky. Jednou z hlavních výzev je vysoká vlhkost, která snižuje účinnost některých radarových senzorů. Problémem také zůstává autonomní navigace bez GPS.

Význam těchto projektů však sahá daleko za speleologii. Lávové tunely jsou na základě družicových dat známy i na Měsíci a Marsu a představují potenciální úkryt před radiací, teplotními extrémy a mikrometeority. To, co se dnes testuje v pozemských jeskyních, je tak přímou přípravou na budoucí kosmické mise.

Více informací třeba na: https://www.sciencedaily.com/releases/2026/02/260201231259.htm

 

Nový Zéland a paleoekologická „časová kapsle“

Za další novinkou se vydáme díky webu www.zmescience.com k protinožcům. V jeskyni Moa Eggshell v oblasti Waitomo se vědcům podařilo nahlédnout do zcela neznámé kapitoly vývoje místní přírody.

V této jeskyni byly nalezeny fosilie dvanácti druhů ptáků a čtyř druhů žab, uložené mezi dvěma jasně identifikovatelnými vrstvami sopečného popela. Právě přítomnost popelových horizontů umožnila přesné datování: spodní vrstva pochází z erupce staré přibližně 1,55 milionu let, horní z tzv. Kidnapperské erupce staré asi jeden milion let. Fosilní společenstvo je tedy možné s vysokou jistotou zařadit do raného pleistocénu.

Nálezy ukazují, že novozélandská fauna byla v této době výrazně odlišná od té, kterou později poznali lidé. Mezi objevenými druhy je například vyhynulý papoušek Strigops insulaborealis, považovaný za předka dnešního kakapa. Analýza ukazuje, že 33–50 % ptačích druhů z tohoto období zmizelo ještě dávno před příchodem člověka.

Jeskynní záznam tak zásadně koriguje jednoduchý příběh, podle něhož byla novozélandská příroda stabilní až do příchodu lidí. Data z jeskyní ukazují, že ekosystémy byly opakovaně narušovány klimatickými výkyvy mezi dobami ledovými a meziledovými, a především katastrofálními sopečnými erupcemi, které dokázaly během krátké doby „resetovat“ celé krajiny.

Vedle fosilií sehrávají klíčovou roli i jemnozrnné sedimenty a pylová zrna, která umožňují rekonstruovat změny vegetace, požárové režimy a vlhkost klimatu v dlouhých časových řadách. Jeskyně zde fungují jako prostředí s minimálním rušením, kde se tyto signály zachovávají mnohem lépe než na povrchu.

Více informací např. na: https://www.zmescience.com/ecology/animals-ecology/new-zealand-fossil-cave-kakapo-evolution/

 

Jak sedimenty odhalují dávné obyvatele jeskyní aneb DNA ukrytá v jeskynní půdě

Ještě donedávna platilo jednoduché pravidlo: bez kostí není minulost. Pokud archeologové nebo paleontologové v jeskyni nenašli lidské či zvířecí ostatky, nemohli s jistotou říct, kdo ji obýval. Výzkum publikovaný v prosinci 2025 však ukazuje, že jeskyně v sobě skrývají mnohem bohatší archiv – DNA uloženou přímo v sedimentech.

Tzv. environmentální DNA (eDNA) pochází z mikroskopických zbytků buněk, exkrementů, srsti, slin nebo rozkládajících se tkání. V běžném prostředí se rychle rozpadá, ale jeskyně díky stabilní teplotě a vlhkosti fungují jako přirozené konzervační komory. Sediment se tak stává doslova biologickou časovou kapslí.

Výzkumný tým z Geogenomic Archaeology Campus Tübingen (GACT) analyzuje tímto způsobem například sedimenty z německé jeskyně Höhle Fels, známé také nálezem Venuše či nejstarších hudebních nástrojů. DNA ze sedimentů zde umožňuje sledovat, kdy se v jeskyni střídali neandertálci, anatomicky moderní lidé a pleistocenní zvířata, i v obdobích, z nichž se nedochovaly žádné kosterní pozůstatky.

Metoda má obrovský potenciál. Umožňuje odpovídat na otázky, které byly dříve prakticky nezodpověditelné:

– Sdíleli lidé a neandertálci stejné jeskyně?
– Jak rychle se měnilo složení fauny při klimatických výkyvech?
– Jaké ekosystémy existovaly v okolí jeskyně před desítkami tisíc let?

Nejstarší dosud známá sedimentární DNA pochází z Grónska a je stará přibližně dva miliony let, což naznačuje, že možnosti této metody sahají hluboko do minulosti. Jeskyně se tak z archeologických lokalit mění v genetické archivy planety.

Více informací na https://theconversation.com/dna-from-soil-could-soon-reveal-who-lived-in-ice-age-caves-270318

Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín)

 

Devatenáctý mezinárodní speleologický kongres se konal v brazilském Belo Horizonte. Jaké je to město? Na každého asi bude působit jinak.

„Víš, Belo Horizonte sice znamená krásná vyhlídka, ale moc krásné město to není, ono je spíš na byznys než na turistiku,“ varoval mě můj brazilský kamarád Leonardo a já s ním po pár hodinách začal souhlasit.

Proč? Špatně se v něm orientuje. Centru vévodí rozlehlý kruhový objezd, ze kterého vybíhají paprskovitě hlavní silnice a z nich opět paprskovitě vedlejší silnice. Křižovatky šesti ulic nejsou žádnou vzácností, takže se vám při troše nepozornosti může stát, že nakonec dojdete na stejné místo, ze kterého jste vyšli, ačkoliv jste měli pocit, že jdete stále dopředu.

Pokud vůbec někam dojdete. Absolutní předností zhýčkaný středoevropan má šanci zhruba padesát na padesát, že přežije první přechod silnice. Auta nejen že před chodcem nezpomalí, ale naopak ještě zrychlí, aby dokázala projet těsně před špičkami bot. A opravdu, když člověk začne pozorovat chování místních, zjistí, že si ani ten nejdrsnější Brazilec nedovolí vstoupit do vozovky, vidí-li auto, byť jen v dálce na horizontu.

 

 

A pak tady máte ty bezdomovce. Nejsou nebezpeční, ale jsou všude. Někteří polehávají jen na dece, někteří mají matrace. Ti stydlivější žijí ve stanech, někteří si staví poměrně složité příbytky z kartonových krabic. Vedle jednoho z nich stojí i psí bouda. Ale není to obyčejná psí bouda, tahle vypadá úplně jak z Ladových obrázků. A to je jedna z prvních desítek drobností, díky kterým se nakonec s městem spřátelíte. Chcete-li ale sbližování urychlit, rozhodně vyrazte do městského parku Mangabeiras. Z centra jste tam za slabou hodinu rychlejší chůze.

Městský park si můžeme představovat různě, ale v případě Mangabeiru se pravděpodobně skutečnosti ani nepřiblížíme. Se svými 337 ha je skoro čtyřikrát větší než Stromovka. Z větší části je obehnán plotem, jak se později ukazuje, bohužel pro nás. Za hlavním vchodem je živo, rodiny posedávají na trávníku s piknikovými košíky, kluci hrají fotbal, trochu stranou velebí skupinka lidí v kruhu zpěvem a tancem boha. Náš cíl, tedy můj a Kocoura, však leží o tři sta výškových metrů jinde, na vrcholu Pico Belo Horizonte. Proto necháváme dav za sebou. Po půl kilometru náš výšlap končí. Zavřená brána, nápis v portugalštině, ale chápeme, že cesta je dočasně uzavřena. Asi jsme přijeli v nepravý čas. Dočasně uzavřena je i paleontologická expozice v muzeu Přírodní historie, Pamětní muzeum Minas Gerais, Mineralogické muzeum v Ouro Pretu, a to jsme zatím určitě ještě spoustu dalších zajímavých, dočasně uzavřených, míst neobjevili. Po krátkém vnitřním boji se rozhodujeme zákaz uposlechnout, i proto, že se na nás celou dobu podezíravě dívá jeden ze strážců parku. Pico Belo Horizonte nám zatím odolá.

Zkouším v mapách najít náhradní variantu. Pokud vyjdeme z parku ven a vejdeme zpět jedním z vedlejších vchodů, můžeme vystoupat na dva kilometry dlouhý hřeben Serra do Curral a po něm přejít k bráně stejnojmenného parku. Boční bránu nacházíme bez problémů. A co myslíte? Brána zamčena, cesta uzavřena. Tentokrát ovšem bez strážce a s vyšlapanou cestičkou okolo. Když už jsme tady, že? Vždyť nás nikdo neuvidí a jestli je s cestou něco špatně, je vymletá, nestabilní nebo co by s ní tak jiného mohlo být, oba jsme zkušení jeskyňáři, jestli tam bude něco nebezpečného, tak to snad poznáme, ne? Tak se tomu vyhneme nebo se vrátíme nebo tak, a přece jsme se netrmáceli takovou dálku, abychom se zase vrátili. Po opravdu krátkém, ale intenzivním vnitřním boji vyrážíme.

 

 

Prudkým stoupáním překonáváme výškový rozdíl asi 150 m. Cesta nevede po obyčejné hornině. Šlapeme po stamiliónech či miliardách brazilských realů v podobě kvalitní železné rudy, hematitu. Toho si byla vědoma i těžařská firma MBR, která otevřela v roce 1973 na druhé straně hřebenu povrchový důl. Do roku 2002 pak vyprodukoval těžko uvěřitelných více než 300 mil. tun železné rudy. Je složité představit si, jak vypadala krajina během těžby. Naštěstí se jedná o první takto velký důl v Brazílii, který byl po vytěžení zatopený. Jezero je také to první, co vás při dosažení hřebene zaujme. I když podle mapy víte, že k němu dojdete, stejně vás překvapí. Rozlehlá vodní hladina působí v takové výšce nepatřičně. Krajina za ní je zvlněná, trochu připomíná plato na vajíčka. Sem tam, ovšem řídce, na vás vykoukne nějaká malá vesnička. Osamělý mrak vrhá na krajinu stín v podobě obrovského ptáka.

Pak se člověk otočí a užasle vydechne podruhé. Kam až oko dohlédne, domy vysoké i nízké, silnice, dálnice, kostelní věže choulící se ve stínu mrakodrapů, ostrůvky zeleně. Opravdu, Belo Horizonte.

 

 

Zdeněk Motyčka (ZO ČSS 6-25 Pustý žleb), Marek Audy (ZO ČSS 6-17 Topas), Vít Baldík (ZO ČSS 6-14 Suchý žleb), Michal Hejna (ZO ČSS 1-02 Tetín), Veronika Kršková (ZO ČSS 6-14 Suchý žleb)

 

 

O kongresu

(Zdeněk Motyčka)

 

V pořadí 19. mezinárodní speleologický kongres UIS se uskutečnil ve dnech 20. 7. – 27. 7. 2025 v brazilském Belo Horizonte. Brazílie hostila světový kongres již podruhé, stejně jako předtím USA, Česká republika a Francie.

Kongres dle tradice začíná vždy v neděli, a to prvním jednáním valné hromady Mezinárodní speleologické unie. Večer následuje slavnostní zahájení. Nejinak tomu bylo i v Brazílii, kde v zaplněném hlavním sále místního kulturního centra organizátoři připravili pásmo emotivních dokumentů o brazilských jeskyních a krasových oblastech. Zakončení večera, také již tradičně, patřilo uvítací párty, která se nesla v latinskoamerickém rytmu.

V pondělí se již rozběhl odborný program v několika paralelních sekcích, započaly dovednostní soutěže v rámci tzv. „SpeleOlympics“ a byly otevřeny doprovodné výstavy map a fotografií. Netradičně byly každý den před polednem zařazeny na program v hlavním sále vyzvané přednášky zajímavých speleologických osobností. Pondělní večer byl věnován 60. výročí založení Mezinárodní speleologické unie, jemuž vévodil obrovský dort v barvách UIS.

Rovněž v úterý probíhaly ve všech kongresových sálech přednášky a zasedání UIS komisí, zatímco středa byla věnována exkurzím, které mířily do desítky zpřístupněných jeskyní v blízkém okolí Belo Horizonte, a na řadu zajímavých kulturních či přírodních lokalit. Přednášky poté pokračovaly i ve čtvrtek a v pátek, vždy celý den. Čtvrteční večer byla „brazilská párty“, jak jinak než v rytmu samby a dalších latinskoamerických tanců, zatímco páteční večer byl věnován vyhlášení nejlepších fotografií a map.

Poslednímu přednáškovému bloku bylo věnováno sobotní dopoledne, a poté se již všichni těšili na závěrečný banket, v rámci kterého se předávaly ceny UIS za nejvýznamnější objevy a knihy uskutečněné a vydané v uplynulých čtyřech letech.

Nedělní dopoledne bylo vyhrazeno jednání druhé části valné hromady Mezinárodní speleologické unie, v jejímž průběhu proběhla volba místa příštího kongresu, kde překvapivě zvítězilo Rumunsko nad Velkou Británií, a volba nového vedení UIS, kde se české speleologii dostalo pocty nejvyšší, neboť Zdeněk Motyčka byl na další 4 roky zvolen prezidentem Mezinárodní speleologické unie.

19. mezinárodního speleologického kongresu se zúčastnilo 1228 speleologů z 55 zemí světa. Českou republiku reprezentovali: Marek Audy, Richard Bouda, Jiří Bruthans, Vít Baldík, Michal Filippi, Michal Hejna, Bohuslav Koutecký, Veronika Kršková, Zdeněk Motyčka, Milan Poňavič a Radek Novotný.

V rámci kongresu odeznělo 279 přednášek a bylo vystaveno 163 posterů, uskutečnilo se 16 kongresových a 25 před a po kongresových exkurzí. Pro zájemce je sborník příspěvků přístupný na stánkách Mezinárodní speleologické unie: https://uis-speleo.org/index.php/proceedings-of-the-international-congress-of-speleology-ics/

Na některé exkurzní lokality vás zavedeme na následujících řádcích.

 

 

Veřejně přístupné jeskyně

(Veronika Kršková, Vít Baldík)

 

Již v průběhu konference jsme měli možnost ve volném čase navštívit několik veřejnosti přístupných jeskyní s výkladem převážně v portugalštině.

 

Gruta da Lapinha (19.5619789S, 43.9593047W )

Jeskyně leží v oblasti Lagoa Santa, známé svým archeologickým a paleontologickým bohatstvím. Okolí jeskyně je protkané turistickými chodníky a v jejím zázemí je muzeum, které jsme před prohlídkou navštívili. Po zaplacení a chvilce odpočinku jsme se spolu s menší skupinou lidí odebrali k průvodci, který nám poručil nasadit si na hlavy jednorázové síťky a přilby, a následně jsme se vydali k portálu jeskyně. Jakmile jsme vstoupili do portálu a zvedli hlavy, ohromila nás krásná stropní korýtka. Dále v jeskyni jsme obdivovali nádherné tlakové útvary, které nejednomu z nás stály za fotografie. Bohatou faunu, tvořenou převážně štírky a pavouky, jsme pozorovali hlouběji v jeskyni, a to hlavně v subhorizontálně uložených sedimentech, které jim slouží jako úkryt. Jeskyni jsme prošli zhruba za hodinu a vylezli z ní jiným portálem.

 

 

 

Gruta Rei do Mato (19.4957000S, 44.2838000W)

Další „gruta“, kterou jsme navštívili, se nazývá Rei do Mato. Ta se nachází přibližně 60 km od Belo Horizonte v oblasti Sete Lagoas, Minas Gerais, a patří mezi nejmladší jeskyně regionu. Jeskyně má délku téměř jeden kilometr, avšak prohlídka vede ani ne její čtvrtinou – je dlouhá 220 m. Krátce za vchodem se nachází první unikát jeskyně, a sice jezírko nazývané „Poço dos Desejos“, v překladu studna přání. Prostory, vyplněnými unikátní krasovou výzdobou, jsme se po kovových schodech dostali až do Dómu rarit, kde se nachází stalaktit dlouhý přibližně 20 m. Dalším velkým lákadlem jsou excentrika, která pokrývají celkem hustě značnou část stěn v dómech. Všeobecně se považuje za nejvíce vyzdobenou veřejně přístupnou jeskyni v Brazílii. K jeskyni se váže i příběh o vzniku jejího názvu – v roce 1930, po převratu Getúlia Vargase, v ní pobýval neznámý muž, později lidmi nazývaný „rei do mato“, což znamená Král lesů. Podle novějších zjištění tento muž obýval vedlejší, menší jeskyni, která je známá malbami starými přibližně 4000 let, a také zde byly nalezeny pozůstatky živočicha Xenorhinotherium bahiensis.

 

Gruta do Maquiné (19.1251006S, 44.3521722W)

Poslední jeskyně, kterou jsme stihli navštívit před koncem konference, byla Gruta do Maquiné, vzdálená cca 3 hodiny cesty od Belo Horizonte. Okolo jeskyně je vytvořeno bohaté zázemí, nechybí restaurace, obchody se suvenýry apod. Také zde čekala na prohlídku největší skupina lidí. Po nasazení již typických síťek na hlavy a přileb jsme se vydali do hlubin jeskyně. Ta byla objevena již v roce 1825 farmářem Joaquimem Maria do Maquiné, následně o 10 let později zkoumána dánským vědcem Peterem Wilhelmem Lundem. Ten zde objevil mimo jiné kostru lenochoda a kosti přibližně 30 lidí – mezi nejslavnější patří lebka muže z Lagoa Santa – „Homem da Lagoa Santa“. Jeskyní jsme prošli skrz sedm velkých dómů, jeskyně je v podstatě úplně horizontální, v zadní části se vyskytovalo velké množství sintrových hrází, jelikož jsme ale jeskyni navštívili v suchém období, všechny hráze byly vyschlé a my jsme se tak mohli procházet přímo po nich. Po návštěvě jsme se přesunuli zpět do Belo Horizonte.

 

 

Pískovcové jeskyně státu Mato Grosso

(Marek Audy)

 

Předkongresová exkurze do státu Mato Grosso (třetí největší stát v Brazílii) nás nejvíce zaujala oblastí pískovcových stolových hor Chapada dos Guimarães (15.3447600S, 55.8222658W). Stolovkám zde místní domorodci říkají „moho”. Navštívili jsme komplex pískovcových jeskyní Aroe Jari, Pobo Jari a Kiogo Brado.

Aroe Jari je název domorodého původu a znamená „Místo, kde sídlí duše“. Jeskyně je s délkou 1,5 km největší pískovcovou jeskyní Brazílie. Jde o mohutnou průchozí chodbu, která se na několika místech rozdvojuje nebo tvoří prostorné dómy. Střední část je v plném profilu zaplavena hlubokým jezerem.

 

 

 

Pobe Jari znamená „Jeskyně dvou úst“. Je trochu kratší, ale podobně mohutná jako Aroe Jari, a jak název napovídá, má dvě souběžné chodby.

Poslední navštívenou jeskyní byla průchozí, 270 m dlouhá, jeskyně Kiogo Brado „Ptačí hnízdo“.

Další oblastí, kterou jsme navštívili, byl národní park Gruta da Lagoa Azul (14.5880000S, 55.9667500W), včetně správou parku přísně střežené jeskyně Lagoa Azul. Dómovitá vstupní prostora této karbonátové lokality je vyplněna působivým azurovým jezerem. Romantickou atmosféru zvukově dokreslují poletující křičící hejna zelených papoušků. Součástí návštěvy parku byla turistická atrakce – šnorchlování v krasové proudící řece Salobra plné pestrobarevných rybek. Řeka bystře protéká biotopem nazývaným v celé Brazílii Cerrado (uzavřený). Tento název odkazuje na první evropské prospektory, kteří přes hustý biologicky pestrý porost nedokázali projít.

 

 

V dalších dnech jsme se přesunuli do oblasti modravých kopců, kterým místní říkají „Suiubu”. První navštívenou jeskyní byla Duto do Quebó. Je protékána menší říčkou, kterou statečně splouváme na jednomužných duších.

Druhou karbonátovou jeskyní, kterou jsme zde navštívili, byla velmi pěkně vyzdobená jeskyně Cerquinha.

Poděkování za skvělou předkongresovou exkurzi patří naší velmi fundované průvodkyni Natally Carvalho a jejímu pomocníkovi Edilsonovi Freitas.

 

 

 

 

Pokongresová exkurze – Nejdelší jeskyně centrální a severní Bahie

(Veronika Kršková, Vít Baldík)

 

Lapa do Convento

První jeskyně v rámci postkongresové exkurze byla Lapa do Convento. Cesta k ní vedla přes prašné cesty, místy jsme byli nuceni podlézat ostnaté dráty. Vchod jeskyně je nenápadný, na stropě portálu se nachází několik kolonií divokých včel, kvůli kterým je nutné do jeskyně, jejíž vstup je v podstatě propad z planiny, přicházet tiše a opatrně. Jeskyně je vodní, ale jelikož jsme ji navštívili v suchém období, provázelo nás v celé jeskyni pouze velmi horké a vlhké prostředí. O tom, že se zde vyskytuje i voda, svědčí momentálně jen obrovské mocnosti povodňových sedimentů, podle nichž si představujeme, jak živé to zde musí být v období dešťů. Procházíme se podél jezírek, která jsou oddělena vysokými sintrovými hrázemi, na vodě plavou obrovské kalcitové rafty, z nichž jsou místy složeny gejzírové krápníky. Všude po jeskyni se ve velkém množství pohybují koutníci hnědí, tarantule a bičovci. Hlavně na koutníka jsme průvodcem výrazně upozorněni, neboť jeho kousnutí způsobuje nekrózu, která je řešitelná pouze amputací. Poslední velký dóm je výrazně oživen silným přítokem z neprůlezné pukliny.

 

Toca da Barriguda

Další jeskyně typická pro stát Bahia je Toca da Barriguda. Nachází se v blízkosti města Campos Formoso, které je součástí pohoří Chapada Diamantina, a je vytvořena v dolomitech. Jeskyně není komplikovaná, takže hned po vstupu, který opět obývají kolonie včel, fotíme mapu a vydáváme se na prohlídku sami. Díky tomu, že se systém hodně větví, procházíme jeskyni v rámci menších okruhů. Dna chodeb vyplňuje červený sediment, který přímo fotogenicky kontrastuje s hojnými světlými speleotémami. V podlahových sintrech jsou krásně zachované kostřičky netopýrů. Jejich koloniemi je pokryta velká část stropů v jeskyni. A všude v jeskyni potkáváme našeho známého koutníka hnědého.

 

 

 

 

Jeskyně nám neznámého jména

Po výlezu z Toca da Barriguda máme ještě hodně času, než si zbytek výpravy, tvořený převážně biology, užije Barrigudu naplno. S průvodci se proto od této skupiny oddělujeme a pokračujeme k jeskyni, jejíž jméno nám není známo. Celá naše malá skupinka se rozmisťuje kolem vertikálního komína, který představuje vchod do jeskyně. Musíme čekat, protože uvnitř vstupu se nacházejí divoké včely. Hnízdo bylo nutné vypálit, a to tak, že průvodce vyrobil a následně zapálil louč. Poté jsme po jednom slezli komínem do jeskyně. Hned po průlezu do větší části nás ohromilo extrémní teplo a vlhkost. I fotografická výbava ve vlhku dostávala zabrat, ale i zde nás přítomná kombinace červeného sedimentu a sněhobílé krápníkové výzdoby donutila s technikou spolupracovat, abychom tyto prostory mohli zaznamenat. V jedné části dómu se nachází také velká část fosilní kostry pantera.

 

Toca da Boa Vista

Další lokalitu představovala jeskyně Toca da Boa Vista, nejdelší jeskyně na jižní polokouli, s délkou přibližně 110 km. Předpokládá se, že je spojena s Toca da Barriguda, ale propojení se nepodařilo prokázat. Do jeskyně vstupujeme znovu tiše a pomalu kvůli přítomnosti včelích kolonií. Již předem jsme byli upozorněni na přítomnost velkého množství prachu, takže všichni vytahujeme roušky, abychom zabránili jeho proniknutí do dýchacích cest. Chceme tím předcházet i vdechnutí spor houby Histoplasma capsulatum, což se však bohužel některým členům výpravy nepodařilo. Guáno je ve vstupních pasážích formováno do podoby speleotém. Pohyb v jeskyni místy připomíná spíše pohyb v uhelném dole. Díky tomu, že jsme viděli mapu v předstihu, víme, že se jedná o komplikovaný systém, takže se po celou dobu držíme průvodců. Ti však také mají místy problém najít správnou cestu. Každopádně jeskyně stojí za to – má velmi proměnlivý charakter a nás nepřestává překvapovat střídání krásných, vyzdobených a obrovských dómů s malými průlezy. Výjimečná výzdoba je v dalším dómu podtržena unikátními gejzírovými krápníky ve formě otočených deštníků, nebo stěnami, které pokrývají krystaly sádrovce.

 

 

 

 

Toca do Gonçalo

Na další den se přesouváme jen kousek cesty, stále se nacházíme v okolí městečka Campo Formoso. Čeká nás výlet do soustavy menších jeskyněk a velkých převisů ve starém údolí řeky Salitre – Toca do Goncalo. Na stěnách a stropech se zde nachází obrovské množství více než 3000 let starých kreseb.

 

Toca dos Ossos

Mezi paleontologicky nejvýznamnější místa naší exkurze ve státě Bahia patří určitě jeskyně Toca dos Ossos, která se nachází nedaleko města Ourolândia. Po sestupu do jeskyně a vyfocení mapy se vydáváme do útrob jeskyně. Procházíme chodbami plnými kostí velkých savců. Také nás zaujala dlouhá chodba ve tvaru píky, kde jsme strávili dlouhý čas fotografováním. V další části jeskyně nás čekají pasáže, v nichž se zřítil strop, takže jeskyni zde osvětluje denní světlo. Její, už tak dech beroucí prostory jsou vyplněny rostlinami a stromy. V této části nás provází bílá sova – snad jako náš osobní průvodce touto různorodou jeskyní.

 

 

 

 

Lapa dos Brejões

Další den se přesouváme k severní části pohoří Chapada Diamantina. Od Belo Horizonta jsme už poměrně daleko, nacházíme se přibližně 500 km od hlavního města státu Bihia – Salvadoru. Auto zastavuje v malé vesnici plné místních obyvatel. Nic nenasvědčuje tomu, že nedaleko se nachází jeskyně, jejíž vstupní portál patří mezi druhý, resp. třetí největší portál v celé Brazílii. Uváděná výška je 106 m. K jeskyni postupujeme po udržovaném chodníku, portál se nám postupně zjevuje, s každým dalším krokem je větší a větší. Začínáme stoupat po břidlicích. Jeskyně je vytvořena v neoproterozoických vápencích. Celý portál je vytvořen na kombinaci tektonických prvků, kdy zejména dvojí hustá kliváž rozsegmentovala vápence na břidličné desky různých rozměrů. Po výstupu nás kromě kříže, kde si znovu fotíme mapu a posloucháme instrukce, vítá i kaplička, která bývá podle darů často navštěvována poutníky.

 

 

 

Do útrob první části jeskyně – Lapa dos Brejões I – vstupujeme kolem obrovského stalagmitu. Uvnitř nás kromě monumentálních rozměrů chodeb udivuje i gigantický sintrový útvar nazývaný „bolo de noiva“, v překladu nevěstin dort (15 m na výšku). Tato část jeskyně sestává ze dvou monumentálních dómů, Salão do Cânion o ploše 19 900 m² a Salão da Clarabóia o ploše 19 970 m². Skutečně se tedy jedná o obrovské prostory. I v rámci členů naší skupiny se shodujeme na tom, že jsou to největší jeskynní prostory, jaké jsme dosud viděli. V zadních částech jeskyně procházíme obrovskými kolapsovými závrty, v jednom z nich, jako jejich připomínka, leží obrovské zřícené bloky o velikosti rodinných domů. Po propadech se noříme do další části jeskyně, a sice Lapa dos Brejões II, která je 44. nejdelší jeskyní Brazílie, a protéká jí řeka Rio Jacaré. Prostory jsou v ní nižší a široké, ale stále impozantní. Okruhem se dostáváme zpět ke vstupnímu portálu.

 

 

 

Křemencové jeskyně národního parku Ibitipoca

(Michal Hejna)

 

Nevím, jestli je Belo Horizonte postavené na sedmi pahorcích jako Řím, ale zvlněné je pěkně. Cestou z hotelu na náměstí Praca da Liberdade, odkud je odjezd na pokongresovou exkurzi, nejdříve příkře klesám, než se silnice zlomí do prudkého stoupání. V něm odpočívá starší pán s velkou taškou na kolečkách. Když ho míjím, poprosí mě, jestli bych mu nepomohl. Taška je těžká, počasí tropické a kopec ještě dlouhý. Tak se seznamuji s Heitorem – legendou jeskyňaření v národním parku Ibitipoca a naším průvodcem.

Když se sejde Čech, Rus a Američan, je to většinou začátek vtipu. Když se sejdou tři Češi, tři Rakušani, tři Francouzi, tři Australané, dva Poláci, Američan, Němec, Izraelec a Angličan, je to začátek pokongresové exkurze do národního parku Ibitipoca. Jo, a ti tři Češi, to jsem já, Jiří Bruthans a Michal Filippi.

Čeká nás šestihodinová cesta na jih. Ibitipocu jsem si vybral proto, že to byla jediná exkurze dosažitelná po zemi, bez nutnosti dlouhých přeletů. A také proto, že jedeme do křemencových jeskyní, ty v Česku nemáme. V národním parku Ibitipoca jich je hodně přes šedesát. Pak tam taky roste 120 druhů orchidejí, a to je to jediné, co si pamatuji z prezentace, kterou pro nás připravila Clarice, ředitelka parku. Clarice totiž, stejně jako většina Brazilců, neumí anglicky. Teď je to dost nepraktické. Až budeme za pár dní grilovat u ní na balkóně a její obývací pokoj se promění v taneční parket, nikomu to vadit nebude. Naše průvodkyně po parku a jeskyních, Anna Paula, naštěstí mluví anglicky plynně. Cesta po jeskyních může odstartovat. Bylo jich za ty tři dny dost. Vybírám jen některé.

 

 

Gruta do Coelho

Pokud vám někdo bude tvrdit, že coelho znamená portugalsky liška, pravděpodobně navštívil národní park Ibitipoca. Národní park má krásné a do krajiny citlivě zasazené rozcestníky. Dvě kulatiny ve tvaru T, na nich na kroužcích visí zeleně natřené oválné dřevěné destičky. Na nich vpravo bílá šipka, uprostřed nápis a vlevo obrázek. Obrázek, který s textem vůbec nesouvisí, takže třeba na ukazateli k Opičímu vodopádu najdeme nějaký bílý kvítek. A na ukazateli ke Grutě de Coelho se vyjímá liška.

„Gruta do Coelho znamená králičí jeskyně,“ hlásí nám Anna Paula.

„Prosím, můžu mít dva dotazy? Proč je na obrázku liška, když je coelho králík?“ ptám se, mírně zmatený.

„Kde je králík, tam je i liška. Co je tvůj druhý dotaz?“

„Když je Coelho králík, znamená to, že Paolo Coelho je Pavel Králík?“

„Jé, ty znáš Paola Coelha?“

„Každý zná Paola Coelha.“

 

 

 

Casa

Casa znamená dům, ale v téhle jeskyni bych rozhodně bydlet nechtěl. Hlavní prostora je obrovský řícený dóm. Před nedávnem jsem se ptal Heitora, jak jsou jeskyně stabilní. Prý většinou ano. Většinou. Když mapovali Casu, stabilizovali si na konci dne poslední měřický bod a druhý den ho nenašli. Na jeho místě ležel čerstvě zřícený blok. Ale Casa už se prý vyblbla a co mělo spadnout, už spadlo. Aspoň prozatím.

Jeskyní protéká potok, na dně chodby vymlel úzký kaňon. Komínujeme jím proti proudu a dostáváme se do dalšího dómu. Z něj odbočuje stoupající chodbička. Je v ní nádherně zbarvený páskovaný křemenec a brutální vedro. Hlavní chodbou se dostáváme do největšího podzemního dómu, který jsme zatím viděli. Jeskyně pokračuje dále, ale tam už nesmíme. Žije tam nějaký vzácný endemický hmyz a nemáme ho rušit.

 

 

Vzácný endemický hmyz v jeskyni jsme neviděli, velkého ptáka před jeskyní ano. Všiml si ho Philip, zastavil nás a s prstem přes pusu naznačoval, že máme jít tiše a opatrně. Na větvi sedělo něco o velikosti bažanta, celé černé, jen s rudým podbradkem. Je to vlastně první zvíře, pomineme-li obří sekáče v jeskyních, které vidíme takhle volně v přírodě. Odcházíme až s nábožným pocitem. Později uvidíme stejné ptáky, jak se procházejí kolem kiosku a žebrají, ale tuhle prvotní radost, tu už nám nikdo nevezme.

 

 

 

 

Gruta das Bromélias

Bromélie roste před vchodem pořád, ale určitě už to není ta, která dala jeskyni jméno. Před objevy ve Venezuele to byla nejdelší jeskyně v křemencích na světě.

„Říkají tomu křemenec, ale v některých polohách je to spíš pískovec, a jsou tu místa se zrny velkými až čtyři milimetry, takže to už je slepenec, a ještě to má občas tolik živce, že to přechází do arkózy,“ přemítá na jednom místě Brutus. Já si to nekomplikuji. Pro mě je to křemenec.

Broméliová jeskyně je dlouhá 4 km, my procházíme asi kilometrový úsek. Abychom se seznámili s charakterem jeskyně, je to dostatečné. Jeskyně je členitá, se spoustou odboček. Jeden sál nese jméno U Sněhurky. Je to proto, že z něj vede sedm chodeb. Jinak mi moc zajímavá nepřijde.

 

 

 

 

 

Gruta dos Viajantes

Gruta dos Viajantes znamená jeskyně cestovatelů. Je to obrovský průchozí tunel, takže si umím docela dobře představit, že v ní mohli poutníci pohodlně přespávat. No jo, jenže jsme kousek pod vrcholem hory Pico do Pião (1703 m n. m.), co tady mohli poutníci pohledávat?

 

 

Odpověď se skrývá na vrcholu. Tam bychom očekávali cokoliv, ale dlážděnou podlahu asi ne. Skrývá se za ní zajímavý příběh. Počátkem 20. let 20. století si na horu dělala práva katolická církev i stát Minas Gerais. Byl to složitý právní případ, jehož podrobnosti pro nás nejsou podstatné. Podstatné je, že církev chtěla ukázat, že pozemky užívá. V roce 1925 nechala vztyčit na vrcholu dřevěný kříž a improvizovaný oltář. U toho se však nezastavila. Skupina farmářů tady pod vedením otce Henrique Guilherme da Silva postavila kapli. Slavnostně byla pokřtěna v srpnu 1932 a v následujících letech byla cílem slavných poutí.

Ne nadlouho. Církev soudní spor prohrála, otec Henrique v roce 1937 zemřel a poutě přišly o svého tahouna. Na odlehlé a větrné místo se nikomu nechtělo a v roce 1940 byly tehdy už ruiny kaple přesunuty do vesnice Mogol. Zůstala jen ta podlaha.

 

 

 

Bola Gato

Bola Gato znamená kočičí kost. Jeskyně je to krátká, ale v mém srdci zůstane navždy. Poprvé mám možnost sáhnout si na zvláštní horninu, itacalumit. Od chvíle, kdy jsem se o ní poprvé doslechl, jsem toužil jednou se jí dotknout. Bylo by krásné napsat, že se mi v Bola Gato splnil celoživotní sen. Je ovšem pravdou, že mi o itacalumitu vyprávěl Brutus teprve předevčírem, takže jsem moc dlouho snít nemusel.

 

 

Proč tu o itacalumitu tak básním? Představte si vrstvu pískovce trochu odloupnutou od stropu. Kdybyste na ní zatlačili prstem, zjistili byste, že je tvrdá. Kdybyste zvýšili tlak, nestalo by se buď nic, nebo by se vrstva ulomila a upadla. Itacalumit se však chová jinak. Odloupnuté vrstvy jsou nepřirozeně ohnuté do oblouku, jako by byly plastické. Když na ně člověk zespodu zatlačí prstem, skutečně pérují. Může za to poloha křemenných zrn, která jsou do sebe zaklesnutá jako puzzle, a příměs lupínků muskovitu, který se místy na stěnách objevuje i jako výplň žil.

 

 

 

Cachoeira dos macacos

Cachoeira dos macacos znamená Vodopád opic. Vodopád tu je, opice ne. A to nejen kolem vodopádu, ale ani ve zbytku národního parku. Asi tu kdysi byly. Ačkoliv, kdo ví. V parku, kde dají obrázek lišky ke Králičí jeskyni, je možné všechno. Parkem protéká Rio do Salto. Rio sice znamená řeka, ale tady je to spíše trochu větší potok. Na něm leží několik vodopádů a jezírek s mnohdy poetickými jmény jako Paprsek nymf či Zlatá studna, i se jmény poetickými méně jako Černé jezero nebo Sprcha.

 

 

Vodopád opic je vysoký 5 m a leží pod ním jezero, objemově největší v parku. Anna Paula nám říká, že když byla malá, mělo jezero hloubku 17 m. Dneska už je hluboké jen 5 m. Anně Paule je 34 let. Tak rychle postupuje zanášení jezera pískem. Anebo ne a špatně jsem jí rozuměl. Takhle jsem si to poznamenal a teď zpětně se mi to moc nezdá.

Jezero je oblíbeným koupacím místem. Využíváme toho a skáčeme taky do vody. Když píšu „my“, myslím tím naši skupinu jako nezávislou entitu, jejímž nedělitelným členem se cítím být. Když tedy píšu, že skáčeme do vody, neznamená to, že do té brutálně ledové vody skáču i já osobně. Takový blázen nejsem.

Pokračujeme proti proudu potoka. Dvakrát mizí nakrátko do podzemí a protéká jeskyní. Nejdříve dojdeme k Ponte de Pedra, prostorově jednoznačně největší jeskyni, jakou jsme viděli. Je to vlastně obrovský tunel. Výše po proudu leží Gruta do Gnomos. Ta je podstatně menší, projít se dá jen v hlubokém předklonu.

 

 

 

Jak jsme si nechtěně prohlédli Congonhas

Congonhas je určitě pěkné město ležící na půli cesty mezi Ibitipocou a Belo Horizonte. V našem cestovním itineráři nefigurovalo a dodnes nikdo netuší, proč v něm sjel řidič z dálnice. Stejnou záhadou je, proč na kraji města zastavil. Nevíme ani, co bylo tématem vzrušené debaty mezi ním a Heitorem, ani proč se rozjel jiným směrem, než Heitor ukazoval. A tak si prohlížíme čtvrť Alvorada. Malé domky, oprýskaná omítka, na silnici sem tam retardér. Jeden z retardérů řidič přehlédne a v plné rychlosti na něj najede. Vyskočíme všichni, nejhůř dopadá Michal. Sedí na poslední sedačce uprostřed. Už takhle nemá mezi temenem hlavy a stropem moc velkou mezeru. Náraz ho vymrští, může být rád jen za bouli a krátké zatměni před očima. Tohle bylo na zlomení vazu. Heitor opět něco vysvětluje řidiči. Zvyšuje hlas. Dostáváme se do příkře stoupající ulice. Další retardér. Tentokrát je řidič opatrnější. Pomalu ho přejede předními koly a zastavuje. Zastavuje a už se nerozjede. Otevírá dveře a odchází pryč.

Sedíme zmateně v autobusu, pak vycházíme ven a postáváme na ulici. Nikdo neví, co se děje. Vrátí se ještě někdy? Několik kolegů má večer odlétat domů. Chvíli čekají, pak to vzdávají a odjíždějí taxíkem. Řidič se vrací asi za dvacet minut a s ním nějaký chlápek. Vrtají se v motoru, kontrolují to i ono, až se k nám vítězoslavně otočí. Závada zjištěna, došel benzín. Chlápek odchází a za další asi čtvrt hodinu se vrací s kanystrem. Dolévá benzín do nádrže a s úsměvem ukazuje řidiči palec nahoru, všichni jásáme. Řidič startuje a … nic. Další diskuse. Problém asi je, že benzínu bylo málo a my stojíme v příkrém kopci. Nejlepší by bylo zacouvat níže na rovinu. Jenže aby mohl řidič zacouvat, musí nejdříve nastartovat. Aby mohl nastartovat, musí nejdříve zacouvat. Pane jo, nejsem automechanik, ale i tak vidím, že asi máme problém. Ten chlápek naštěstí automechanik je. Nekonečně dlouhou chvíli se hrabe v motoru, znovu ukazuje palec nahoru. Řidič zkouší znovu nastartovat a … chytá to. Konec dobrý, všechno dobré. Byla to povedená exkurze.

 

Martin Novák (ZO ČSS 6-23 Aragonit)

 

To si takhle sedíte ve Slovinsku na základně Jamarského klubu Temnica, utahaní po akci, když ze šumu hlasů v místnosti vypadne slovo Sokotra. Zbystříte, protože v roce 1985 jste o tomto ostrově četli v časopise ABC mladých techniků a přírodovědců a od té doby vám straší někde vzadu v hlavě. To jako na expedici, na jeskyňářskou expedici? A než se rok s rokem sejde, sedíte v letadle směr Blízký východ a v břiše vám kručí po cholerové vakcíně.

Odborná stránka věci byla, a ještě bude prezentována ve sborníku Speleofóra, ale dle mého stojí za zmínku i jiné údaje, než výčet geologických termínů a metrů polygonu. Stačí začít od toho letadla. Přelet z Abú Dhabí na Sokotru je v režii společnosti Air Arabia, což má svá specifika. Let začíná a končí povinnou modlitbou. Slyšet v letadle mnohohlasé Alláh Akbar je pro nás Evropany minimálně nezvyklé a zkoušet to na běžném charterovém letu, asi bych nepotěšil palubní personál ani spolucestující.

 

 

První, co uvidíte po příletu na Sokotru, budou téměř jistě supi egyptští (Neophron percnopterus). Jsou všude, asi jako u nás vrabci, a budou vás věrně provázet po celou dobu pobytu. Několikrát jsem je zkoušel, inspirován filmem barbar Conan, přilákat napodobováním mrtvoly, ale nikdy jsem neuspěl. Zato, když si za kamenem odložíte exkrement, jsou tam hned. A pak jsou tu kozy, těch je ještě mnohem víc než supů. Koza je skutečným symbolem Sokotry; zapomeňte na proslulé stromy dračí krve, na kadidlovníky, na boswelie a další endemickou flóru, na piedestalu zájmu místních pevně stojí koza. Pro Sokotránce je vlastnictví stáda koz symbolem postavení na sociálním žebříčku, asi jako stádo koní pod kapotou BMW či Mercedesu u nás. Pro původní vegetaci jsou kozy pohromou, spásání semenáčů kriticky ohrožuje obnovu zdejší unikátní flóry; u některých druhů rostlin jsem za celkem pět týdnů, které jsem na ostrově během dvou expedic strávil, neviděl mladou rostlinu, a že jsem se snažil.

Vegetace ostrova je naprosto unikátní, přibližně 30 % rostlinných druhů je endemických. Ode dávných dob jsou některé z nich hospodářsky využívány, zejména pak pryskyřice z místního druhu dračince (Dracaenna cinnabari), proslulá dračí krev. Byla odtud vyvážena již za dob starého Řecka, stejně jako kadidlo a myrha, produkované stromy rodu Boswellia a Commiphora. I samotné jméno ostrova je odvozováno z arabského suq-qutra, což znamená obchod pryskyřicí. Jedním z mých nejsilnějších zážitků na ostrově byl večer u voňavého ohně ze suchých větví kadidlovníků, na kterém se vařila rýže a voda na čaj.

 

 

Sokotra je rájem pro terénní botaniky. Výrazné místní rozdíly v klimatu mají za následek velkou pestrost rostlinných společenstev na ostrově – od hustých dřevinatých porostů ve vlhčích oblastech po pouštní společenství v oblastech pískových dun. Mimo výše uvedených patří k nejznámějším druhům např. proslulá růžově kvetoucí adenia (Adenium obesum subsp. socotranum), bizarní sukulentní dorstenie (Dorestenia gigas) či jediný stromový zástupce čeledi Tykvovitých, Dendrosicyos socotrana. Velkou část ostrova však pokrývá poměrně nevzhledný vegetační typ otevřených křovin, tvořený prakticky monokulturou druhu Croton socotranus. V letních měsících kombinace nulových srážek, prudkého větru a vysokých teplot celý ostrov vysuší a odlistí, zoufalé kozy se stahují k lidským obydlím, kde spásají zbytky kartonů a plastové obaly. Nepřeháním, v hlavním městě Hadibu se kozy živí téměř výhradně odpadky po celý rok, pohled na zvířata, přežvykující pokovené fólie je dost tristní. Z pohledu praktické speleologie je důležitý jeden z místních fíkovníků (Ficus vasta), který je vázán na místa s vyšší vlhkostí v jinak vyprahlé krajině. Zahlédnete-li na krasové planině Sokotry osamělý fíkovník, je velmi pravděpodobné, že roste u jeskyně, ze které získává vodu.

 

 

Kdo chce vidět jiné obratlovce než supy a kozy, musí se trochu snažit. Relativně nejsnáze to jde s ptáky: kolem lidských sídel bývají vidět endemičtí špačci (Onychognathus frater) a vrabci (Passer insularis), nad mořem lze zahlédnout bílé phaetony (Phaethon aethereus). Pro izolované ostrovy je typické nízké zastoupení savčích druhů. Kromě čtyř druhů netopýrů: Rhinopoma cystops, Rhinolophus clivosus, Asellia italosomalica a Hypsugo lanzai, z nichž poslední jmenovaný je jediným endemickým druhem savce na ostrově, a jednoho druhu rejska, Bělozubky nejmenší (Suncus etruscus), jsou všichni ostatní savci Sokotry buď domestikovaní (kozy, ovce, skot, velbloudi, osli) nebo introdukovaní (cibetka, domácí kočky, krysy, myši). V terénu nejčastěji zahlédnete některého ze 20 druhů gekonů, výjimečně ještěrku nebo scinka. Když máte velké štěstí, potkáte chameleona jemenského (Chamaeleo calyptratus). Ten sice není nijak vzácný, ale mimikry má dokonalé. Hada jsme nepotkali žádného, byť se jich na Sokotře vyskytuje sedm druhů, včetně bizarních „žížalovitých“ podzemních zástupců čeledi slepákovití a slepanovití (Typhlopidae, resp. Leptotyphlopidae). No, a pak jsou tu ryby; přemýšlím, co mě na Sokotru táhlo nejvíc, zda to byly jeskyně, místní flóra, nebo právě ryby. Moře je plné krásných, bojovných (a velmi chutných) ryb, které netuší nic o prutu a nástraze. Krámů na ryby jsem vlekl v batohu asi víc než věcí do jeskyně, ale věřím, že kulinářské zážitky z tuňákových steaků a dalších dobrot kolegům vynahradily mé věčné odbíhání k moři.

Sokotra byla již kolem roku r. 500 př. n.l. centrem vývozu pryskyřice z dračinců, kadidla, myrhy a produktů z aloe. Roku 300 př. n.l. se Sokotra stala přístavem pro obchodníky, kteří zde hledali nejen cenné zboží, ale i vodu a odpočinek. V tomto období ji údajně navštívil Alexandr Veliký, který byl překvapen její plodností a příjemným klimatem. Došlo však také k deportaci místních obyvatel a jejich nahrazení řeckými usedlíky, kteří zde pěstovali aloe. V řeckých kronikách asi 100 let př. n.l. se uvádí, že byl ostrov obydlen řeckými, indickými a arabskými zemědělci, rybáři a uprchlými vězni, ale především sběrači a obchodníky s pryskyřicí. V téže době objevil Hippalus pro Evropu přímou cestu z Rudého moře do Indie, čímž došlo k rozvoji obchodu mezi řecko-římským Egyptem a Indií. Čína reagovala otevřením mořské obchodní hedvábné cesty. Význam Sokotry jako přístavu rostl. Kolem roku 50 zde údajně ztroskotal apoštol sv. Tomáš během cesty do Indie a přinesl tak na ostrov křesťanství, které zde bylo až do období kolem roku 700 dominantním náboženstvím, poté přebírá vládu nad oblastí islám. Na ostrově se tedy vystřídaly rozličné národy a rasy a na místních obyvatelích je to znát. Od typických černošských a semitských typů až po ty vyloženě europoidní, včetně všech možných jejich kombinací. Původní populace patří k linii arabské etnické skupiny Mehri, známé jako kmen Al-Mahrab, která si na Sokotře říká bedu (bedu – v sokotránštině člověk). Obyvatelstvo mluví většinou sokotránsky. Jde o jeden ze šesti známých jazyků představujících izolovanou formu neovlivněnou moderní arabštinou (tzv. MSAL – Modern South Arabian languages). Další jazyky této skupiny jsou: Mehri, Shehri, Bathari, Harsusi a Hobyot, kterými se hovoří v jižní Arábii. Zajímavé je, že sokotrí nemá psanou formu, existuje jen jako mluvený jazyk. Domluvit se s místními je docela velký problém, s angličtinou nemáte šanci, v Hadibu a občas i mimo něj se domluvíte arabsky, ale v odlehlejších částech ostrova se používá jen sokotrí. Modelová situace: v odlehlé centrální části ostrova jsem byl požádán, zda bych se nepodíval na bolavé koleno místní stařenky. Samozřejmě jsem jej nemohl vidět na vlastní oči, takže na jedné straně kamenné zdi (hlídán rodinnými příslušníky) jsem stál já a náš řidič, mluvící arabsky a sokotrí, a na druhé straně zdi byla pacientka, arabsky mluvící spoluexpedičnice Markéta a zbytek rodiny. Já jsem říkal Markétě, na co se má paní zeptat a případně kam sáhnout, ta to tlumočila do arabštiny řidiči, který to poslal přes zeď v sokotrí. Zpoza zdi přišla odpověď v sokotrí a přes arabštinu zpět. Prostě tichá pošta. Zdravotní péče na ostrově prakticky neexistuje, před dvěma lety stály poblíž letiště stany polní nemocnice armády Saudské Arábie, loni už jsem je tam neviděl. Široce jsou rozšířeny chlamydiové záněty rohovky a oční spojivky, které způsobují postupnou ztrátu nejprve zraku, pak i oka. Ostrované všechny trable zahánějí žvýkáním qatu, mladých výhonků rostliny Catha edulis, které mají mírně povzbuzující účinek. Konzumenta qatu poznáte na první pohled, rozžvýkané listy má nacpány vedle jazyka, zvenčí má na tváři bouli jako křeček.

 

 

I přes všechna trápení jsou obyvatelé velmi příjemní a vstřícní. Mimo Hadibo a Qalansii nelze koupit nic, ale kdekoliv na cestách se s námi místní o jídlo podělili v rámci jednoho z pěti pilířů islámu, almužny zakát, neboť poutníci jsou považováni za posly Boží. Jak praví Korán: „Věřte v Boha a posla Jeho a rozdávejte z toho, v čem učinil vás posledními vlastníky! Těm z vás, kdož uvěřili a almužnu rozdávali, je určena odměna vysoká.“  Takže kamkoliv jsme přišli, pohostili nás alespoň přeslazeným čajem s kozím mlékem, a když bylo jen trochu z čeho, podělili se s námi i o kozí sýr, kyselé mléko, fermentované datle a vařenou rýži. Ty tvoří většinu jejich jídelníčku. Jí se ze společné míry pravou rukou a striktně muži a ženy zvlášť.

Muži, pastevci, znají perfektně své okolí, čehož jsme využívali při hledání jeskyní. K naprosté většině vchodů jsme se dostali tak, že jsme odchytili kolemjdoucího pastevce koz a zeptali jsme se, zda ví o nějaké díře. Bohužel nerozlišují mezi jeskyní a abri, takže několikrát jsme se v horku plahočili do kopců, abychom nakonec dorazili k mizernému výklenku ve skále. V jeskyních totiž, podle místních, žijí nebezpečná zvířata, a ještě horší džinové, a proto do nich zásadně nelezou. Navíc nám pokládali záludné otázky, jako např. co nás vede k tomu jet půl světa a lézt tam do jeskyní.

A jaké že ty jeskyně tam vlastně jsou? Neprozradím, počkejte si na Speleofórum.

Závěrem děkuji Markétě, Kocourovi a Cimbálovi za příjemnou společnost a těším se na další akci.